Za okny svítí slunce
Včera jsem viděl film… Erin Brokovich nebo jak, Julia roberts jako amatérská právnička. Každopádně nyní vidím postavu jejího přítele, dlouhovlasého motorkáře… ne že bych na nich ulítával, to vůbec ne. Povahou bych možná byl raději chopper, ale vždy mě okouzlovaly rychlé šmouhy kvičících motorů…
Přímo kolem domu vede asi 400metrový rovný úsek silnice s novým asfaltem, do mírného kopce. Rovný jako přímka, dole začíná v T křižovatce… 90 procent motorkářů neodolá, od křižovatky protočí plynem, kolem mého domu proletí minimálně ve stovce s burácením hromů, ještě pár desítek metrů jim šlehají plameny z výfuků, než nechají volný dojezd k první zatáčce lesních serpentin… každý den tu symfonii nejdokonalejších motorů současnosti slyším.
Zaposlouchal se do ní i jeden přítel rodiny, v padesáti si koupil harleja. Sympaťák každým coulem, jako malého kluka mě vždy drbal mazáckou pochvalou za uchem, měli satelit s hafem programů, s tátou neustále brázdil zdejší vodní nádrže a chytal šupinaté potvory. A pak si dokonce vyrazil na floridu chytat žraloky…
Tak si říkám, co ho ale vedlo k tomu, aby si koupil toho harleje. Já ho vlastně ani nikdy neviděl, jednou tu s ním byl, ale to jsem ani nezaregistroval. V posl letech ho už moc nevídám. Přesto… také bych si někdy chtěl splnit podobný sen. On se toho nebál a vrazil do něj svoje úspory
I po přehradě lítají podobní blázni, je to strašné táááhlá zatáčka, cesta po betonové hrázi s vymazleně hladkým asfaltem. Jezdit po něm na kole, malý svátek.
Včera tomu neodolal ani on, prolétl těch tři sta metrů jako vítr, úplně vidím ten lesk v očích… zatáčku na konci hráze nevytočil, hárlej šel do smyku a on si při pádu roztrhl plíce.
Sbohem, strejdo Mojdo.
před 17 roky |
Ze života |
5 komentářů