Za okny svítí slunce

Přímo kolem domu vede asi 400metrový rovný úsek silnice s novým asfaltem, do mírného kopce. Rovný jako přímka, dole začíná v T křižovatce… 90 procent motorkářů neodolá, od křižovatky protočí plynem, kolem mého domu proletí minimálně ve stovce s burácením hromů, ještě pár desítek metrů jim šlehají plameny z výfuků, než nechají volný dojezd k první zatáčce lesních serpentin… každý den tu symfonii nejdokonalejších motorů současnosti slyším.

Zaposlouchal se do ní i jeden přítel rodiny, v padesáti si koupil harleja. Sympaťák každým coulem, jako malého kluka mě vždy drbal mazáckou pochvalou za uchem, měli satelit s hafem programů, s tátou neustále brázdil zdejší vodní nádrže a chytal šupinaté potvory. A pak si dokonce vyrazil na floridu chytat žraloky…

Tak si říkám, co ho ale vedlo k tomu, aby si koupil toho harleje. Já ho vlastně ani nikdy neviděl, jednou tu s ním byl, ale to jsem ani nezaregistroval. V posl letech ho už moc nevídám. Přesto… také bych si někdy chtěl splnit podobný sen. On se toho nebál a vrazil do něj svoje úspory

I po přehradě lítají podobní blázni, je to strašné táááhlá zatáčka, cesta po betonové hrázi s vymazleně hladkým asfaltem. Jezdit po něm na kole, malý svátek.

Včera tomu neodolal ani on, prolétl těch tři sta metrů jako vítr, úplně vidím ten lesk v očích… zatáčku na konci hráze nevytočil, hárlej šel do smyku a on si při pádu roztrhl plíce.

Sbohem, strejdo Mojdo.