Zabil jsem

Zabil jsééém – v lese jéléna – bez nenávistíííí – bez jméééna –  když přišééél – dolů k řécé pííít… Skupina Jelen, písnička Jelen. Můj objev tohoto léta, dokonce slyšeni naživo „na fesťáku“. Jenže o tom jsem psát nechtěl.

Zabil jsem krtka. Chráněného tvora. Nikoli toho, se kterým se džentlmensky škádlím za domem a neustále mu splachuju kupky zpátky do děr, ale toho, co se náhle objevil na okraji trávníku (což mě fest sejří). Spíš než hromádky dělal chodbičky pod trávou a úplně to tam zryl, vždy jsem to chodil zašlapávat, krtečák udělal snad jen dvakrát. Ale dnes se do něj opřel, a už jsem nesl dva kýble vody, když jsem si všiml, že se hlína pohnula. Ha! Opatrně jsem kýble položil, a vycouval pro motyčku. Jenže co s ním? Táta krtka vždy vykopl (teda když se zadařilo), odchytil do kýblu a odnesl pryč z pozemku k vzdálenému lesu … ale kam bych ho zanesl já, obklopen pozemky sousedů? A v kýblech mám vodu. Dřepěl jsem u hromádky, nic se nedělo, jen se ozývalo občasné … chroupání? Myslel jsem si, že to vítr hýbe s plotem, ale náhle se společně s chroupnutím zatřásl trs trávy vedle krtečáku. A znovu. Je tam. Postavil jsem se, s nervozitou v kolenou, a zaťal motyku naprosto přesně, s drnem se vyvalil na světlo boží obrovský krásně sametově černý krtek, dopadl do trávy a bylo to rychlejší než já nestihl se ani pohnout motyka se zhoupla znovu přimáčknuté černé tělíčko znehybnělo v zeleném moři trav. A bylo. V tu chvíli mi to bylo tak kurevsky líto… co v tu chvíli, pořád je mi to líto. Přece jen je něco jiného nekompromisně zabít vosu, a velkého hbitého krtka snažícího se zachránit si život. Dřepěl jsem u něj, a pohřbil ho do země pod vykopnutý drn, ten vrátil zpět a vše kolem uhladil, krtečák rozmetl. Nikdo by nic nepoznal.

Tedy, za předpokladu, že bych tam v rohu trávníku záhy nevztyčil malý dřevěný křížek. 

A tak si říkám, co udělám, až takto přijdu na toho prvního krtka? Už jednou jsem z okna pozoroval jeho nadzvihující se krtečák, a jen lenost mi zabránila v pokusu o jeho chycení. Co tentokrát? Zase ho zabiju? To už určitě ne. Pokud se mi ho podaří chytnout, tak ho můžu přece v kýblu zanést za silnici, do křoví. Sice je to okraj lesa, žádná zelená louka, ale bude mít svobodu. A život.

Pořád musím myslet na to, jak táta krtka chytil, a odnesl pryč, aby mohl dál žít. Jak mi to teď imponuje. Přece pro Báru nebudu „ten, co zabíjí krtky“. Musím být lepší. 

před jedenácti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.