Zápis na Vysokou školu ekonomickou

Jen si tu tak sedím… a sjíždím po židli pod stůl. Jsem mimo, motá se mi hlava, mám žízeň, nepřetržitě mě bolí záda a nohy… a přichází smska. Ivonko, já tě mám moc rád… a přál bych ti, aby jsi na tom byla jinak než já, jak píšeš. Mohli bychom si podat ruce… a jak rád bych to udělal…

Bude deset… na nohou jsem tedy devatenáct hodin. Od tří ráno. Vstával jsem ještě dříve, oči mne neposlouchaly, tělo protestovalo… jenže co mohu dělat? Abych se probral, odřídím cestu na vzdálenější vlakové nádraží, odkud vedla naše trasa i loni při školním výletu do Prahy. Nás šest, já, dj, sestra, jana, vojta a jeho sestra marta, jedeme trochu jinak… půl páté, jen pár ptáčat bloudí kolem…

Do prahy dorazíme kolem osmé a hned nás pohltí hlavní nádraží… předtím ještě dj vystoupí na špatné straně vagonu, tudíž pak hopkáme přes koleje a ostatní lidi, kteří vystoupili za námi, taktéž :) Mraveniště hlavňáku nás šokem připraví na prahu. Drsný… tohle neznáme, takovou koncentraci lidí, ruchu, hluku… ještě že je VŠE hned na druhé straně. Dojdeme tam, v přízemí se koukneme na výsledky, zavedu je na wc a následně mě nechávají mému zápisovému osudu, aby si v nastávajících 2,5 hodinách volného času prošli prahu… smekám před jejich výkonem, václavák, staromák, karlův most, kampa, hradčany… i když nemám představu o tom, jak náročná taková procházka je.

Já mezitím sedím ve staré aule, škrábu svoje údaje do indexu, lepím tam fotku… trochu chaotické, ale vypadnu brzy. Klíčové bylo vzít si co nejdříve všechny papíry, mnozí lidé je ještě nezačali vyplňovat a já odcházel. Jo, a debata dvou studentů za mnou bavících se o programování palmů a mobilů mi na náladě také nepřidala… to už ale suverénně spěchám do staré budovy, kde se nechám vyfotit na ISIC kartu a zaregistruji si rozvrh. Cítím se dobře, mám na sobě svoje oblíbené oblečení, za pacičku mi z džín koukají oranžové brýle, pohodově a sebejistě kráčím chodbami. V místnosti zaplatím 350,– za kartu, už při tom laškuju se starší paní, jež ověřuje moji občanku a posílá mě k počítačům na druhé straně místnosti. Sednu si k jednomu týpkovi, snad nějaký technik… z case na mě kouká webkamera, fotoaparát jsem tam nikde neviděl.

„Tak co, kde máš flašku?“ ptá se týpek a usmívá se, stejně tak paní sedící ode mě na druhou stranu a čekající na svého po fotce toužícího skorostudenta. „Eh… dneska ne,“ odpovídám tónem, který napovídá, že ji normálně nosím. Je mi jasné, že je to veselá kopa a baví se vyjukanými prváky :) „Tak fajn, budeme fotit,“ řekne po ověření občanky. Trochu inteligentně se zatvářím do oka webkamerky, týpek klikne myší a už mi ukazuje moji fotku na monitoru: „Panečku, ty seš ale drsnej! Ale já tě chápu, holkám se to líbí.“ Usmívám se, balím si občanku a zvedám se. „Tak fajn, děkuju a naschle. Jo a příště teda něco donesu.“ :) :) :) Směje se on, směje se jeho kolegyně a směje se i paní na druhé straně místnosti přijímající platby. Jo, takhle bych si studium představit dokázal.

Na druhé straně chodby vcházím do místnosti plné nula-osm-šestek v jedné řadě u okna, abych si zaregistroval předměty na zimní semestr. Z domu to mám perfektně prozkoumané, nacvičené, zažité… obětoval jsem tomu rande s ivkou, ale jsem rád (ach bože, opravdu jsem to napsal?). Takhle usedám k zašlé klávesnici, pár údery naťukám rodné číslo do modré dos obrazovky na monitoru, odentruji prázdné heslo a začnu vkládat připravené předměty přesně tak, jak jsem si včera zkoušel. Bez zaváhání proplouvám rozvrhem, kluci sedící po mých bocích polykají nasucho :) Za chvíli jsme stejně jedna velká smějící se banda, je tam ještě jeden kluk, který se připravil stejně jako já a vzájemně je poučujeme a vysvětlujeme různé vychytávky programu. Zaváhám jen jednou, kdy mi sice nekoliduje časový blok výuky, ale na přesun ze žižkova na jižní město bych měl 15 minut. Superman nejsem :)

Ale toho smíchu, co jsme si užili… mně bylo celkem ukradené, koho budu mít za učitele, nikoho z nich neznám, ale když kluci po mé levici bádali nad jmény profesorek, dodal jsem, že mi tam chybí jen jedno: jejich věk :) A podobně…

Registruji si pokročilý kurz Informatiky, s nímž jsou určitě čachry a měl bych zažádat o jeho převedení do celoškolsky povinných předmětů. Prý u studijní referentky. Ukládám rozvrh, opuštím budoucí spolužáky a po celé zkurvené budově hledám místnost čtyři sta něco. Poslední patro úplně na konci. A mě přidělná studijní referentka v tahu. Bomba… kakám na ni a spěchám pryč ze školy, harry potter mi v imaxu začíná za slabou půl hodinku. Z VŠE na Flóru… volám sestře a ta mi dodává odvahy, že to zvládnu, a tak nasadím tempo a jen v košili onoho chladného rána spěchám k Olšanským hřbitovům. Mapka v ruce mi moc nepomůže, ptám se na cestu a nakonec s bodáním v plicích a kolenou dorážím ke kinům. Pot se ze mě leje, ale jsme komplet a já omdlívám vysílením.

Harry Potter 3 není klasický imax tři dé film, ale cosi jako dmr. Logo imaxu je dokonalé, opravdu létá kolem tebe, slibovalo to boží zážitek… jenže film samotný touto technologií natočený není a jeho devizou je pouze mega plátno a zdání „patření do děje“… film se mi líbil. Víc dodávat nebudu. No, snad jen že z Hermiony roste kočka ;)

Tak fajn, máme tři hodiny času, než nám z Florence pojede bus domů. Procházíme Flóru, obchody, lezeme i do mé oblíbené parfumerie Sephora, sestra mě navoní Hugo Bossem, což po záhulu při cestě přes žižkov nebylo k zahození ;) Potkáváme Ivana Trojana s dětmi, já občas fotím nějaké čičindy, ale jinak trpím na unavené nohy a celé tělo… v KFC si dáváme jídlo, já moji neměnnou Tortillu/Twister… a pak už metrem na muzeum a dál na florenc. Najít autobusák nám chvilku trvá, praha je synonymem chaosu. Ale stojíme u své zastávky, já poznávám rodiče spolužačky… rodiče evy. Ale ta tam není…

Cesta domů probíhá v pohodě, obsazujeme pětku a čtyři sedadla před ní… většina nás stejně polovinu cesty prospí, ale ten zbytek trasy je festovní a kecáme a kecáme a zamilovaná dvojka před námi z nás má stejné vánoce jako my z nich :)

No a teď jsem doma… chtěl jsem se o tento den podělit a nenechat to na zítřek, asi bych to pak odložil ad acta. Takhle tu umírám na bolest zad, očí a stav kompletního vyčerpání. Zítra vstávám na brigádu a parťákovo SAKO nabyde extrémních dimenzí. Stav absolutního KOPRu, kde KOPR je kurevský odpor k práci. Co se od něj člověk nedozví :)

Jsem tak vyčerpaný, že už ailyn ani nepochválím nádherný nový dizajn jejího webu u ní, ale zde: povedl se ti, je krásný. A já chci jít rovnou spát. Nedopíšu ani rozepsaný dopis, jenže tím pádem ať ho odešlu kdykoli, dojde až po víkendu… nemám sílu, opravdu nemám sílu. A bolí mě v krku…

před 13 roky | Cesty | 6 komentářů

Komentáře

1 | ailyn | před 13 roky | ailyn.wz.cz

děkuju. aspoň tady :)

reagovat

2 | Maxie | před 13 roky | moonlove.czechian.net

Jako zarytou fanynku RJL by me zajimal nazor na vlkodlaka Remuse??? Prosím…

reagovat

3 | Hughhh | před 13 roky

václavák, staromák, karlův most, kampa, hradčany… moje pravidelna pochuzka prahou, zvlada se to v pohode :)

reagovat

4 | Lukyn.cz | před 13 roky | sweb.cz/skladiste.postrehu

Zvláštní. Čtu si tady s chutí článek o místech, které jsou ode mne vzdáleny pár set metrů. Ale autor článku jej psal vzdálen ode mne pár set kilometrů, přeženu-li to. Internet je malej… ;)

reagovat

5 | Aleonotschka | před 13 roky | aleonotschka.bloguje.cz

Tuhle trasu si brzo taky projdes, ale garantuju ti, ze te dalsi den budou pekne bolet nohy:-)

reagovat

6 | pif | před 13 roky | www.pifik.com

:))) ja sem taky v podstate vesnican, takze nez taky trochu bloudil jak jsem jel poprvy tady do prace.

Jeste ze uz existujou mobilni telefony ;))

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.