Zase jednou nauka o snech

Zmatená, zmatená noc. Celá naše banda z výletu do Paříže, jsme na jakési rozhledně kousek nad zemí uprostřed rovin, samé lesíky, louky, hlavně pole. A přitom máme za pár hodin odlétat z Ruzyně. Ale kde doháje jsme? V nejbližší vesnici se chceme optat, tak procházíme mezi domky, nakukujeme přes ploty do zahrádek, ospalá díra, sem tam nějaký člověk… a pocit ztracení. Musíme sehnat stopa, hledáme hlavní silnici…

Já, ivonka, její sestra. Jdeme lesem po široké polní cestě stále vzhůru, do kopců nad mou vesnicí. Je chladno, kolem leží tající zbytky sněhu, ten nám ukluzuje pod botama… po chvíli se proti nám na velkém prostranství kloužou na botách dvě malé holky, výskají na rozbláceném sněhu a obíhají malou obroušenou skálu vyrůstající vedle cesty jen tak tak aby z ní člověk přehlídl nad vrcholky okolních stromů. Vyškrábeme se na její vrcholek, holky vylezou až nahoru, já už bych se na vrcholek nevešel, v tom chladu na kluzké skále zamlkle sedíme a shlížíme do údolí na obrovské horské jezero sevřené svahy jehličnanů. Divím se, nikdy jsem si jezera tady v kopcích nevšiml. Ale hlavně – je nádherné. Vytahuji z kapsy mobil, abych si jej zvěčnil na foťák… na šířku se mi nevejde do záběru s nebem, na výšku tam tedy zaberu i kus skály s holkama, něco mě ruší a nemůžu stisknout spoušť, už už skoro a … jsem vzhůru. Wtf???

před desíti roky | Sny | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.