Závěr semestrálních prázdnin

Jako by to bylo docela nedávno, co jsem seděl/ležel/vrtěl se v křesle v pokoji, zadumaný pohled skrz okno do údolí, na nohách položeny materiály ke státnici … a přemýšlení, kolik dní budu mít vůbec po zkoušce volných, než mi začne další semestr. Mobil a kalendář na něm mi daly jasnou odpověď: 17 dní volna. Balada.

Za tři dny mi začíná semestr.

Uteklo to, strašně moc. Aby ne, osmdesát procent času jsem strávil u počítače. Nakonec se díky tomu na školní režim i lehce těším. Bude to změna. Variabilita. Ne otrocké čumění do monitoru od ranní tmy do noční tmy. Jako dnes.

Ivonka mě hodila domů ještě před její prací, vstávali jsme tedy v 5:45 … o půl sedmé jsem již doma, usedám k práci, a v devět ji mám hotovou. Žádná nová nebyla… tedy, žádná nová přesně specifikovaná nebyla. Minulý týden jsem strávil kulervoucí množství času zbytečnou prací a velmi se z toho poučil. Jeden den jsem vytvořil modul pro jednoduchou správu zájezdů, zdrojová tabulka v databázi měla šest sloupců. Druhý den se upřesnily požadavky, tabulka měla deset sloupců. Třetí den opět změny, tabulka má dvacet sloupců a celý modul je naprosto překopaný… kdybych na tom začal dělat až s přesným zadáním, ušetřil bych si polovinu práce. Nic neznechutí víc než když si toto člověk uvědomí.

Svítilo slunce, silnice suché, nechal jsem lasagne trochu uležet a vydal se s djem na kole na krátkou projížďku. Poprvé v letošním roce na kole. Stačilo přifouknout pneumatiky, přestříknout řetěz jakýmsi lubrikujícím sprejem a vyrazit. Ve 4,4°C jsme ujeli celých 4,4 kilometru lenivým tempem, ale o výkony nešlo. Hlavně že hned člověka rozbolí prdel. Ačkoli na sezení bych ji tedy mohl mít zvyklou :) Jenže to moje uzounké sedlo, to je kapitola sama pro sebe. Přesto, pokud bude zítra opět hezky, tak se lehce projedu.

Pozdě večer jsem vyrazil pro ivonku, zavézt ji z kamarádčiny oslavy domů. Tma, silnice, zatáčky, údolí, řeka, prázdné vesnice… paráda. I tu srnku jsem nakonec potkal, naprosto nečekaně. Potvora jedna stála vedle silnice, ale vidět jí byla jen prdel (stála souběžně se směrem) a z dáli vypadala jako obyčejná dřevěná kláda (kulatá, uprostřed světlejší prdel v křoví versus 100m a nikterak oslnivá dálková světla). Až dvacet metrů od ní jsem si uvědomil svůj omyl – protože ta potvora se do té doby ani nepohnula (a to klády obvykle nedělají)! Dálková světla, motor, nic, klídek, pohodička, hnědou trávu žereme, na řidiče sereme. A opět jen tma a údolí tisíce let hloubené černou řekou, které musely ve středověku strážit tři tvrze, aby mu vtiskly alespoň minimální náznak bezpečí. Po půl tisíciletí se toho moc nezměnilo. Tři rozvaliny po okolních kopcích a cesta sevřená černou řekou, prudkými svahy a skalami, které den co den zasypávají silnici pod nimi sprškami kamínků i větších balvanů. Občas je odklízím, v táhlé zatáčce může takový šutr leckoho překvapit. Ale dnes, před desátou v noci, bych tam nezastavil ani omylem. A přitom – co se může stát? Jo, to nikdo nikdy neví.

před desíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.