Zničehonic je z nás rodina

Na domě už si hrajeme s takovými srandami jako pokládání koberce na rozpraskané teraso do haly, nebo převzitím kuchyňského stolu z masivu, co jsme vloni vyhráli na plese (a co se dá roztáhnout na 245 cm !!!!!!!) … a prásk. Ivonka se o půl desáté natočí naposteli pro koňskou mast, a pak se otočí zpátky a řekne „Asi mi praskla voda.“ Kouknu pod ni, a fakt jo. Prostěradlo proscané. Praskla voda. Zatímco nastávající maminka nevěřícně kouká a vypadá, že neví, co dělat, já lehce konstatuji, že se jede do porodnice, a jdu se oblékat. Při odtoku plodové vody je třeba do dvou hodin dorazit do porodnice. Tečka. Nic víc není třeba řešit. Třeba nás pošlou zpátky, ale třeba taky ne. Jenže „jenom praskla voda“, ivonku nic nebolí. Je to začátek porodu? Co když je to jen částečný únik? A můžu já řídit, když jsem měl s tátou tři bechery a teď popíjím víno? No zhodnotil jsem, že ano. Ivonka se ještě osprchovala, já jí u toho četl z mobilu o odtoku plodové vody, a vyjeli jsme na brno. Jejicho jsme nebudili, nevěděli jsme, jestli nás nepošlou zpátky, tak proč stresovat … ale už po pár kilometrech se objevily slabé kontrakce, a bylo to čím dál jasnější. Křižoval jsem silnici jak bohém, projížděl obce libovolnou rychlostí, řítil se brnem jako pirát … a byli jsme v porodnici. Ivonku si přebrali, a mně nechali hodinu a půl sedět v socialistické čekárně. Docela to uteklo. A pokoj, nadstandard, samozřejmě. Ivonka si tam postupně hověla ve vaně, ve sprše, na lůžku, já šomtal v nemocničním úboru kolem nebo se choulel v křesle v nějaké pozici imitující spánek … zatímco ivonku braly kontrakce. Ale jestli jsem někdy (sobecky) usnul, tak max na pár desítek minut. Milou asistentku v sedm ráno vystřídala jiná, nejdříve trochu ráznější, ale potom taky fajn. A čas utíkal, kontrakce zesilovaly, ivonka už trpěla. O vizitě doktor automaticky navrhl epidural, ale to ivonka ještě hrdinně odmítla. A pak to začalo gradovat. Kontrakce šly do extrému, ale porodní cesty zůstávaly na cca pěti centimetrech… na přirozený porod málo. Asistentka pomalu začala uvažovat možnosti, napíchla se žíla a vykapal se cosicosi, ale to už ivonka trpěla tak, že jsem stál vedle ní a zajišťoval ji, kdyby se jí podlomila kolena. To už jsem o nic měl takový strach, a viděl ji tak trpět jako nikdy v životě, že jsme přivolali asistentku, a ta překvapeně konstatovala, že se porodní cesty otevírají a vše je na dobré cestě. A tak nechala ivonku ještě dalších dvacet minut kurevsky trpět, a nadešel čas na přirozený porod. Trošku jsem jí pomáhal, a Barunce se ven nijak moc nechtělo, ale asistentka se tvářila jako že vše probíhá přesně jak má … až se začala Barunka klubat na svět ze skoro bezvědomé ivonky, a asistenska vážně prohlásila „Volejte pediatrii, máme tu distorzi“. Nevím, co jsme to tam měli, ale srdce se mi zastavilo. „Planý poplach, je to v pořádku“. Uff … zdálo se, že má mimčo zlomenou klíční kost, častý to jev, ale to se nepotvrdilo, a najednou tu byl malý mimozemšťánek obalený krví, pofňukávající, mžourající, a ivonka náhle bez bolesti, uvolněná, zpocená, šťastná, s malým tvorečkem schouleným na bříšku a prsou. Barborka. Asistentka mě donutila přestřihnout pupeční šňůru, a konsorcium čumilů se začalo pomalu rozcházet, mimčo zvážili, změřili, popsali, vrátili zpět ivonce, a my na něj koukali a byli šťastní. Tak to ivonka nakonec zvládla. Drsný to bylo, ale zvládla. Jenže placenta. Tu tělo má do dvou hodin vypudit, nebo je zle. A placentě se nechtělo. Ani vytáhnout za pupeční sňůru nešla. Vidina narkózy a chirurgického zákroku byla stále zřetelnější, až náhle ivonce začaly druhotné kontrakce a po hodině a půl byla placena najednou venku … já šel zrovna kolem a jako fuj kurva hnus. Ueeh. A někdo to prej jí … mno. Ivonku při porodu lehce nastřihli, nyní nadešel čas zašití … nachystali si ji přesně proti mému křeslu, a to tedy byl pohled za všechny prachy. Jako na oblíbenou hospodu do základů vypálenou … ;) S Barunkou v náručí mě přesadili k ivonce, ale ten obraz rozpárané zakrvavené prciny se nedal jen tak odestát. Ostatně, za tu noc jsem viděl věcí … rozesílal jsem smsky, volal na všechny strany, rodiče ani nevěděli, že jsme odjeli do porodnice, a najednou měli na mobilu fotku malého mimozemšťátka. Pak jsem se vydal přeparkovat auto z placeného parkoviště, lehce nakoupit, přesunuli jsme se na jiný pokoj, dostali školení, a já se probloudil nemocnicí (kurva past za pasťou) k lékárnám a nakoupil potřebné propriety. A pak seděl vedle ivonky v křesle, a padal vyčerpáním. Jenže den ještě nekončil. Chtělo by to dát si oraz a dospat noc, ale já sedl do auta a jel domů, abych se jen objal s tátou a mámou, a pokračoval na barák vymalovat si svůj budoucí kancl, a asistovat technikovi se servisem rozvedení kabelovky po domě. Pokoj na vymalování to byl malý, a stejně jsem tam strávil tři hodiny, úplně do mrtva… ale je to. To už mě uháněli, kde jsem, ať jedu slavit … poseděli jsme, popili jsme, konečně jsem se trochu najedl, mimo dojezdení polévky po ivonce (jediné jídlo za celý den). A teď už je noc, a já pořád ještě nespím, ale už fakt fakt fakt padám na hubu. A v Brně leží někde na posteli ivonka, lehce oddechuje, a vedle ní je zababušená Barborka. Kolem nich jemně hučí nemocnice, září celé brno, …  a je to bez čtyř minut přesně 24 hodin, co jsem startoval auto a vyráželi jsme ve dvou do porodnice. A teď už jsme tři.

před dvěma roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | youngparisian | před dvěma roky

Gratuluju, krása :)

reagovat

2 | OndraK | před dvěma roky

Moc gratuluju, ať jsou holky brzo doma a ať vám oběma dělá Barunka jenom radost :-)

reagovat

3 | p. | před dvěma roky

ty jo, gratuluju moc!!! :)

reagovat

4 | frettie | před dvěma roky

Gut!

reagovat

5 | juneau | před dvěma roky

Děkujeme! :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.