Znovu již ne

Znovu bych tento den prožít nechtěl, ale paradoxně znovu píšu tento text :) Nenapsal jsem ani deset vět a přijel radek, testoval něco na kartě, zda je tedy opravdu problém u mě a mé síťovky. Něco přenastavil (max velikost packetů), a zase odfrčel.

Teď už je tedy všechno relativně fajn… fajn. Ale ten předchozí úsek dne… drsný.

Že vstanu v šest jako by mě z hrobu vytáhli, to šlo čekat :) Teprve čtyřicet kliků mi vehnalo krev do žil a roztepalo srdce, slezu ke komplu a zjistím, že v noci se záhy po mém odchodu něco stalo a odpojil se net. Nespadla síť, neboť ráno jela, ale počítač to nepoznal. A šest hodin čekal (s vypnutým monitorem), co se bude dít…. nedělo se nic :)

Ráno opět protivná zima, do školy jsem pospíchal a snad se i těšil. Ale měl jsem na co? Ne. Kauza se vstupenkami se vyřešila → vyzněla do ztracena, ředitel to nějak zametl pod koberec či co :) Ale hned po první hodině jsem naší němčinářce zanesl mobil (včera mě se svým rozbitým poslala k radkovi a já jí nesl náhradní, aby měla s čím volat), a už od dveří cítil, že něco není v pořádku. Brečela. Nevím proč, rozhodně jsem se nechtěl ptát. Mírně mi to lezlo po mozku a stále jsem se ptal, co se asi tak stalo. Nevím.

Se zuzkou v šatně je to už mírně stereotypní, a to hlavně teď, když jsem šíleně ospalý :) Pak mě to tak trochu… nebaví, neláká, být tam s ní :) V těch chvílích chci jenom postel… prázdnou postel :) Zítra jde na pohřeb pradědečka, ve škole nebude. Jsme spolu dva měsíce, a přemýšlím, že tak dlouho mi žádný vážnější vztah nevydržel. Ale do svých myšlenkových pochodů tě tahat nebudu.

Čeština… slíbovala písemku, a my ji psali. Škoda :) Takhle mi to opravdu moc nevyšlo. Jenže mi to šíleně zkazilo náladu, vezmi v úvahu ještě ospalost a zbytek dne byl jasný. Děs a hrůza. Druhou hodinu češtiny s námi jen debatovala o naprosto čemkoli, a možná až byla překvapená naší averzí vůči některým pohlavárům na škole. Každopádně… já se diskuze neúčastnil, tupě jsem čuměl skrze prosklenou zeď na chodbu a vše mi bylo volné. Byl jsem kvůli zjebané písemce opravdu nakrknutý, a hlavně na jějí plán napsat s námi do prázdnin další čtyři… nebo kolik. Nic tomu nemohlo pomoct… pak řekla pár slov k našim slohovkám, a cosi zmínila… teď nevím už ani to, k čemu se to vztahovalo… ale co. Prostě mou odpovědí byl naprosto neprostupný výraz a víc jsem se jí nevěnoval. Měl jsem všeho po krk. Totáltně… nedovedeš si představit, jak strašně mi bylo. Zabíjel bych. Jindy jsem vstupoval do diskuzí a aktivně předkládal svoje názory (to dělám vážně rád). Tentokrát ani ťuk, ani náznak čehokoli. Jen to přežít…

S takovou náladou odcházím ze školy, ani se s nikým nerozloučím a vypadnu z šatny, ale na město jdu se sestrou a janou. Na náměstí přecházíme parkáč, do zad nám vjíždí nějaká modrá fabka. Věděl jsem o ní, ale nemohlo mě to nijak vzrušit. Naprostá letargie… sedět v autě já, tak nechám ty tři lidi přejít, ale nebudu na ně jako IDIOT troubit kvůli deseti sekundám zpoždění. Zatrub si na někoho z metru… moje ostře řezané „CO!?“ se rozběhlo po čelním skle jak pavouk po vodě a na machírka za volantem to asi bylo moc. Přizastavil a otevřel dveře u spolujezdce, kde jsem šel já. „Máš něco?“ zeptal se mě důrazně. „Prosim?“ neutrální otázka. Slyšel jsem ho moc dobře, ale ono lidi taky naštve, když jim dáte najevo svůj nezájem o jejich existenci nebo slova. „Máš něco?“ zopakoval mi svoji otázku a já si ve zlomku sekundy rozmyslel jakýkoli výstup… bylo by to naprosto zbytečný, ale po ničem jiném jsem ani netoužil. „NE!“ odsekl jsem, až se mu z pravého blatníku sloupl lak a dál si ho nevšímal, šel s holkama… vzhůru náměstím. Myslíš, že mi to s náladou nějak pomohlo? :) Kdepak.

Doma hned pouštím božského bruce, a tuhle komedii jsem pro svoji náladu potřeboval. Jaká náhoda, že jsem ji sehnal právě dnes :) Kouknul jsem se sestrou, jsem nadšen…

Co mě v posl době docela fascinuje, tak to jsou naše marsovská vozítka rover a opportunity. Jistě, rover je trochu na lopatkách a pokud nesleduješ vývoj, tak je to přetížením flash paměťových karet. Celých šest měsíců letu sbíral data a vývojáři nějak pozapomněli na skutečnost, že je na marsu nebude potřebovat, takže nebyla automaticky odstraněna. A teď má zahlcenou paměť a je de fakto v háji :) Přijde mi neuvěřitelná představa robůtků na povrchu marsu, kam je poslal člověk, miliony kilometrů vzdálená planeta… co všechno za tím je, co úsilí, plánů, rozhodnutí…

Sem tam jsem hrdý na to, že jsem člověk. MOTOjuneau is almighty _ 18:04

před 14 roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | Hughhh | před 14 roky

Jako já jsem dneska málem zajel dva chodce, a kdyby na místě slolujezdce neseděla maminka, troubil bych jak divej!!! Jsem rozjetej a oni mi tam skočej…

reagovat

2 | Hughhh | před 14 roky

Zabít je je málo…

reagovat

3 | juneau | před 14 roky

Na tohle taky nadavam, ale neni to pripad, ktery jsem popsal v textu. To o nas ten zmetek dost dobre vedel, protoze jel za nami. Ale uhnout jsem mohl, samozrejme :)

reagovat

4 | Ikeri | před 14 roky | ikeri.wz.cz

Tohle se mi stává každou chvíli :) Mno jo, doprava – stinná stránka Prahy, hlavně taxikáři :)

reagovat

5 | Ikeri | před 14 roky | ikeri.wz.cz

Tohle se mi stává každou chvíli :) Mno jo, doprava – stinná stránka Prahy, hlavně taxikáři :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.