A po Štědrém dnu

… a vlastně i po Silvestru. Nejdelší možné vánoční prázdniny pomalu končí, poslední dva víkendové dny před námi (dopsáno o tři dny později), a začíná další rok pracovní / školní rachoty. Tož vitaj, 2026.

Štědrý den byl super, všechno klaplo jak mělo, žádný zádrhel. Tedy, pominu-li neplánovaný budíček v 7:30, protože velká vánoční akce na jednom eshopu, co se měla automaticky spustit o půlnoci, se nespustila … protože i když jsem si vše pečlivě připravil, tak datum spuštění nastavil na 2024-12-24. Ou. Takže v 7:32 u počítače a rychlá náprava. A Štědrý den začínal, ivka byla také vzhůru, pustila se do příprav toho či onoho, děti vylezly z postelí, namazal jsem vánočky máslem. A pak dobalil poslední dárky, a nemít jich 90 % zabalených z předchozích dní, tak by mě totálně mrsklo … strašný. Pak jsem vytáhl vysavač, abych vysál drobky támhle, no a ať to tu mámě pěkný … a dvě hodiny vysával, uklízel, reorganizoval. No je totok Štědrý den?! 🙂 Ale bylo uklizeno. A stromeček už dávno nazdobený z předchozích dní, to také není marné, „nemuset“ se tím zaobírat čtyřiadvacátého. K obědu jen polévka, a poté jsme vyjeli s dobrotami pro zvířátka do lesa / na kopec. A tam ve vyšších polohách pod stromy jediné zbytečky sněhu široko daleko, respektive zbytky opadané námrazy a jinovatky. Jinak nikde nic. Cestou ještě na hřbitov, na benzínku pro losy a sportku, co kdyby to na Štědrý den cinklo (necinklo, děvět stovek v piči), a krátká zastávka u tchánovců … a už se blížil večer. Ivka se pustila do obalování tresky a řízků, Já s Ádou vyráběl a pouštěl lodičky ze skořápek, cinkalo andělské zvonění. Vlastně i ta jablíčka jsme po obědě rozkrajovali, když jsme je chystali zvířátkům. Samá hvězdička! Pak už byl čas smažit, a než abych měl na večer dům plný čmuchu ze smažení, tak jsem odklidil parapet, odnosil (náchylné) květiny, otevřel jedno křídlo okna, smažku pěkně k oknu, a namířil na smažku velký letní větrák, aby tlačil smrad smažení pěkně oknem ven … děti se zavřely do obýváku ke Shrekovi, ivka navlékla mikinu, a v kuchyni to vypadalo spíš jak uprostřed stěhování než jako na Štědrý den. Nedá se nic dělat, Deus vult!

Konečně dosmaženo, kuchyně se mohla vrátit do původního stavu. A zasednout ke štědrovečerní večeři. A to byl mls! Treska jedna báseň, salát jakbysmet, a jak byl člověk od poledne jen o té polévce, tak to ti byl hlad … ani děti nijak nebažily po stromečku, ale cpaly se rybou a salátem s očividnou chutí, respektive hladem 😀 Vytáhly se pamlsky pro kočky, prskavky, a šlo se ven lákat ježíška. Letos už tedy oba vědí, že dárky nosíme my, ale přitom je to pořád jakýsi mně nepochopitelný mix racionála a víry v Ježíška. Inu, opět jsem se zdržel, rychle vysypal dárky pod stromeček a vystřelil za dětmi, a zatímco ony sotva stihly dát večeři kočkám a obejít s prskavkami dům, tak já už přicházel od (zavřené) brány, a ony opět na hlasitých pochybách, kdo tedy nadělí dárky pod stromeček, když já jsem také dávno venku. Spálil jsem se o prskavku, až jsem musel rozbít pěstí led v sudu, abych si mohl dlaň schladit (a přitom se zase zranil o led), a šlo se domů. Zvoneček, stromeček, dárky … posadili jsme se s ivkou bokem a nechaly děti úřadovat, ale rozhodně jsem je – především Adama – nenechal jen v tempu přehazovat napůl rozbalené dárky, pěkně vždy prohlédnout, co to dostal, podat balící papír, hezky s klidem. A dárků bylo pod stromečkem tak akorát, ivce už naštěstí dosluhoval telefon, tak se ježíšek pro ni nečekaně postaral o náhradu … což bylo jediné štěstí, jinak fakt nevím, co by jí nadělil. Nějaká pohádka v televizi nás vůbec netankovala, měli jsme zpoždění, a nakonec to prý byla akorát pakárna, takže se přebíraly dárky, strkaly baterky do strojů, Bára se ňuchňala s novýma plyšákama … a vše bylo fajnové a hezké. Já mám ze štědrého dne poslední roky vždy obavy. Aby to totiž byl ten Štědrý den, jak si jej děti celé týdny vysnívají, aby vládla pohoda a ne stres, aby se pod stromečkem zjevily dárky a já nebyl spatřen s plnými taškami někde na chodbě, aby pak pod stromečkem nebyl nějaký drahý a nechtěný dar od tchánovců / švagrové. Takhle už máme nějaký low-cost „roomba“ vysavač, který akorát zabírá místo pod postelí (dva roky se nepoužil), loni jsme dostali zase tyčový vysavač, ale zase to není ten, co bych si pořídil /vybral sám … a že o tom uvažuji často, když se s ručním vysavačem ohýbám k drobkům na podlaze. Ale pořizuj si top tyčák teď, „když už jedem máme …“. Tak letos se to naštěstí konečně utnulo a výslovně se řeklo, že mi dospělí si dary už dávat nebudeme, tečka. Jinak jsem se právě vždy děsil, co zase nečekaně dostaneme, zatímco jsme sami balili flašku vína a pěnu na holení … 

Takže to byl Štědrý den. Na Boží hod se zkoumaly dárky, Adam drandil po domě s džípem s navijákem … to byl hlavní důvod jeho pořízení, neboť Adam by pořád jen něco zapojoval na provázek a tahal. A nakonec je větší zážitek to, že je to – oproti jeho venkovní 48 km/h bugině – tzv. „crawler“, tedy pomalé, ale šplhavé auto. Z legrace jsem mu opřel o gauč kartononou krabici od jiné hračky, vyloženě 45° stoupání … a ten džíp to vyjel na gauč. Já doslova zíral s otevřenou pusou. Od té doby si Áda dělal různé překážkové dráhy, jeden den jsem pak já jezdil s ovládacím bagrem, který ale takový sklon ani s pásy nevyjel, takže mě musel džíp zapřáhnout na naviják a vytahovat nahoru … zábava. Pak dostal ještě levný dron, což byla menší zábava, protože s tím se naučit chce tedy fakt cvik, plus z krabice je to rozkalibrované a místo aby se vznesl do výšky a stál na místě, tak různě driftuje bokem v okamžiku, kdy ještě ani nevím, jak se to řídí … v obýváku fakt sranda. A venku? Stačí lehoulinký váneček, aby ho to neslo dva metry nad zemí úúúúplně doprdele, dvě otočky a už nevím, kde je předek zadek, a kam tedy vlastně letět / mířit … no, a bylo odpoledne, a člověk už měl toho vánočního lenošení nějak moc, takže procházka ke tchánovcům. I s dronem, ale ten jsme vytáhli až za tmy při cestě zpět, a na louce s ním trochu polítali. On je právě samá ledka a světelná diskotéka, takže za tmy to byla fakt paráda. Ale samozřejmě je to čínská sranda, co vydrží létat sotva pět minut …

Na Štěpána jsme jeli na kachnu k našim, na druhé Vánoce – samozřejmě s taškou dárků, se kterými se děti chtěly pochlubit 🙂 Džíp, dron, plyšáci, kreslení … bylo hezky, a kachnu bylo třeba vychodit, tak jsme dumali, kam půjdeme, jestli jen kousek od domu, nebo popojedeme na místní skoro nejvyšší vrchol projít se kousek kolem něj. Třeba budou vidět Jeseníky … no ty kráso! Co to září na těch stromech kolem silnice? Led? Ne námraza, vyloženě led! Větvičky obalené ledem zářící ve slunečním svitu jak křišťálový lustr. A všude kolem bílo, narozdíl od „podzimní přírody“ dole v údolí, každé stéblo trávy obalené ledem, pole louky poprášené popraškem / jinovatkou. Naprostá vánoční krajina, jakou jsme vůbec nečekali. Naprosto topová procházka. A samozřejmě výhledy na všechny strany, Jeseníky jako na dlani, i bílý vršek Pradědu byl vidět, sjezdovka na Dolní Moravě …

Vrátili jsme se domů plní dojmů, akorát tak na kafíčko, chystání chlebíčků … setmělo se, vyšlo se ven s prskavkami, dronem, a náhle byly i  pod babiččiným stromečkem dárečky. A byla sobota sedmadvacátého, dojídala se kachna (Adam si dal podruhé celé stehno), vyjelo se na odpolední procházku k jedlím shlížet na celý ten širý svět kolem nás, na hřbitov, a rozloučili jsme se s našima a jeli domů.

Prázdninové dny pak plynuly, ale uteklo to nějak rychle. S dětmi jezdíme bruslit do haly – každou neděli je volné bruslení pro občany městyse, kam děti chodí do školy, takže mohou také, ostatně i my jsme tam více „doma“ než tady u nás 😀 A každé úterý má bruslení zase škola, kde pracuje babička, kam ona chodit bruslit nebude, ale proč by nemohly její vnoučata, že 🙂 A zatímco nedělní bruslení jsou natřísklá tak, že tam člověk jen tupě jezdí do kolečka, tak v úterý je to něco naprosto jiného – v úterý před Štědrým dnem (středa) jsme tam byla naše rodina a OSM jiných lidí/dětí. Celá ledová hala pro 10-15 bruslařů. Zadarmo. To byl bruslařský ráj. S Adamem jsme si vytáhli hokejovou branku a měli jednu třetinu kluziště prakticky pro sebe, hodinu a čtvrt bruslení a pohybu … a zatímco při nedělních brusleních je to takové šourání kolem dokola v davu lidí, tak tady vyjedu zpoza branky a otevře se přede mnou prázdný led – a to prostě musíš zabrat a zašlapat, na druhé straně si přešlápnout kolem dokola, vyhnout se jednomu bruslaři, a zase zabrat, a objedeš to takhle dvakrát, srdce buší, ledový vzduchu píchá v plicích, začínáš se potit … a hodinu a čtvrt pořád dokola. Ráj. Druhé úterý i s tátou, tchánovci, rodinná sešlost na ledě, kdy už tam bylo lidí více (cca 20), ale i tak prostě paráda. A to jsem sebou poprvé po letech na ledě seknul – opět jsem svištěl kolem kluziště, a dojížděl na druhý konec, kde se pohybovala švagrová s Emčou a Bára, všichni jsme mířili za branku, ale nechtěl jsem mezi ně (nebezpečně) vletět jak vítr, tak že to vedle nich efektně z plné rychlosti zabrzdím jako už 100x předtím … a brusle se mi místo skluzu okamžitě kousla, a já se bez sebemenšího zpomalení akorát otočil o 180° a padl na prdel na led a v plné rychlosti mířil po zádech do mantinelu. Ve zlomku sekundy jediná myšlenka „zatni se! zatni se! zatni se!“ a čekání na drtivý náraz, který taky záhy přišel, narovnanými zatnutými železnými zády do zdi, a ustál jsem to naprosto bez úhony, pominu-li šrám na egu. Ale stát se to nečekaně a nemít čas se celý zpevnit, tak nevím, co všechno bych si dolámal … vtipné bylo, že jsem si při pádu narazil koleno, respektive holenní kost úplně nahoře, pod kolenem, ale to vůbec nebolí a nevím o tom, dokud si přesně na to místo nekleknu. Což je přesně to místo, kde se noha dotkne země, když kleknu. A v tuto chvíli už ten pohyb nejde zastavit, už klečím na jediném bolavém místě, a doslova křičím bolestí. A z jiné místnosti se ozve ivka: „Zase sis klekl?“ Už je to šest dní, a pořád na to musím dávat pozor … 

Na silvestra přijeli naši na kafíčko, popřáli jsme si do nového roku, a když odjížděli, tak jsem jim musel rychle omést auto, lehoulince sněžilo. A lehoulince sněžilo dál, když jsme pak vyráželi na večerní silvestrovské posezení u tchánovců. Najednou byl vůkol sníh, sice jen trošička, ale konečně sníh. A když jsme šli kolem osmé domů, tak „byl sníh“, aspoň těch pět čísel … a děti jestli ještě mohou být venku, u domu. No jasně, jestli vám není zima, vždyť se na to tolik týdnů těšíte … plus na okapech visí světelné závěsy, před domem tedy spousta světla. A tak sedíme s ivkou v obýváku, popíjíme šáňo, a děti ještě o půl desáté blbnou venku se sněhem. Konečně se dočkaly. 

Ve čtvrtek jsme pak vyjeli za více sněhem na kopečky (i s bobama), ale o moc více sněhu tam nebylo, jen větší zima 😀 Ale přece jen si zabobovali, na závěr sjížděli obří kopec dolů k silnici, zatímco já indiánským během (v zimních botách) doběhl k autu, a sjel pro ně pod kopec … moc brzo! Protože by tam bobovaly pořád dokola. V pátek se trochu oteplilo, takže sníh lepil, děti před obědem venku, po obědě venku, kolem se to kupí sněhuláky a všelijakými výtvory, na sobotu připadl centimetr dva sněhu, a aspoň to trochu zakrylo to rejdiště kolem. Uvařili jsme čaj a kávu do termosek, karimatku pod zadek, naložili boby do auta, a vyjeli na kopeček tady za humny, kde by se možná mohlo dát bobovat. Je to jižní svah, tak uvidíme … ježiši kriste, tam bylo krásně. Zase celý svět u nohou, děti na bobech, akorát tak skloněný svah, výhledy … 

A poslední den prázdnin. Adam chce jet bruslit, včerejší louku máme po cestě, boby by se do kufru (vedle bruslařského vybavení) taky ještě vešly …