To tedy bylo osm dní … ve čtvrtek ráno se k nám pomalu sunul červený bagr, před kterým ivka s dětmi raději odjela do zoo, a tam, kde jsem na jaře Adama péroval, že elektromotorkou rozjíždí trávník až do bahna, a že tam prostě v létě nebude tráva, tak tam jsem sledoval, jak pásy stáčejícího se bagru rozrývají i tu poslední trochu trávníku, co tam ještě zbyla. Samozřejmě jsem byl s destrukcí trávníku smířený, protože: a) není to trávník, je to nakrátko sekaný plevel, a b) po týdnech sucha je to žlutý vyprahlý nakrátko sekaný plevel. To, že se po tom projede bagr, to mi fakt žíly netrhalo. A ta vyprahlost a sucho tomu trochu hrály do karet, protože se tu kolem domu neustále motala malá avia, tu naložená hlínou, tu prosívkou, tu ornicí, tuny váhy … kdyby bylo „normálně“ a vlhko a měkko, tak je trávník rozježděný do sraček. Takhle tu těžká technika jezdila kolem domu jak po betonu, a nebýt poškozeného svrchního plevele, tak to není ani znát.
Ve čtrvtek okamžitě vykopána obří díra v rohu pozemku za domem, kubíky zeminy odváženy pryč i skládkovány vedle. Usazena čistička, nasucho obetonována, usazena nádrž na přečištěnou vodu, obetonována, obojí obratem napouštěno pitnou vodou.
V pátek lehké obsypávání, šumování kolem, a že víc se toho dělat nebude, šéf potřeboval po poledni odjet, a na (hezký) víkend nám to nechce rozkopávat kolem terasy. OK.
V pondělí vykopal mladý ukrajinský Saša tři sondičky – našel vedení plynu, elektřiny k dílně, a odvod okapu v místě budoucího vsaku. Šéf byl na place ráno a pak někam zmizel, bagr opuštěný … pak jsem ho zahlédl z okna, ale bagr dál zticha, a když jsem vyšel ven, tak šéf nikde, auto taky, další Uzbek posedával ve stínu … hm. Stavil se projektant a stavební dozor v jedné osobě, a také se tempu prací notně podivil. Navečer volá bagrista, že se moc omlouvá, ale že ho skolil žlučník a musel do nemocnice. No dóóóprdele. Že ho nejak rozchodili, tak uvidí ráno, buď dorazí, nebo zavolá.
V úterý ani nedorazil, ani nezavolal, ale po poledni se objevil, a vrhl se na výkop vsaku. Au. Složená hromada hlíny se zvětšovala, opečovávané túje se najednou staly málem opěrnou zdí pro další hromádky hlíny vedle výkopu. Tiše jsem trpěl (ivka nahlas). Nenaděláš nic, stavební práce, i když původní informace byly „hlína se bude odvážet, něco málo se složí na pozemku“. No ona by se ta hlína pak musela přivážet zase zpět na zasypání, a když ti pracuje bagr u domu, tak nemůže kilometr jinde zase nakládat na náklaďák hlínu. Ale když zůstane hlína na pozemku, je po problému. Obzvlášť, když začíná tlačit čas …
Středa, týden od vyvezení septiku, zbytečně brzkého. Protože kolem septiku se ještě nekoplo, a ani nekopne, vyvezení se mohlo klidně odložit až bude reálně třeba. My zatím jedeme doma úsporný režim, aby se vyvezený septik plnil co nejpomaleji. Nesplachovat čůrání, rychlá sprcha, v umyvadlech vajlínky a voda slývaná do kýblů vynášená ven … to bylo najednou vodu na zalévání tújí. A také zajímavé „na vlastní oči“ vidět, kolik (pitné) vody odteče do odpadu jen ja umývání rukou a různá oplachování atd. Středa, den začátku apokalypsy „kolem terasy“. Bagr přejel před dům, a ladným pohybem lehce posunul „stropní desku“ septiku, aby se dalo dobře dostat k odpadní trubce z domu, a na centrimetr přesně laserově zaměřit výšky (budoucího výkopu), plus posoudit, v jakém je ona trubka stavu (katastrofálním), pro napojení KG oranžového potrubí. Šéf se skláněl do septiku a kladívkem otloukal rez z trubky, mně volá práce, tak ji za domem vyřizuji, po očku sleduji pocházejícího šéfa … a ten si lehá do trávy a choulí se do fetální pozice. Ouuukej, opět žlučník. A nula možností, jak mu pomoct. Tak jsem mu alespoň přinesl deku a polštářek, ať neleží na trávě. Černý čaj mi pak ivka zakázala, na žlučník nic nejíst nepít, studený obklad na břicho, najít si nejméně bolestivou pozici. Plus dovezla „silnější algifen“. Šéf se pustil do práce, pak ho to chytlo ještě jednou, ale bagrovalo se až do šesti. Od septiku k dílně, skrz metrovou mezírku mezi rohem terasy a rohem dílny, kolem terasy … a tady měl výkop už málem dva metry! Ty vole, to je díra, ty vole, té hliny … na terase jsem roztáhl starou plachtu, aby se tam mohlo „odložit“ trochu hlíny, terasa záhy zmizela pod oranžovou horou. Další hromada mezi dřevník a dílnu, do které se už málem nedalo dostat. Pískoviště napůl ustoupilo bagru (aby se dostal až k terase), nyní uvolněná plocha posloužila jako sklad další hlíny. K bazénu, za bazén, ohřev málem zavalený hlínou, hromada mezi pískovištěm a záhonky … všude hlína.
Stačí dvě hodiny, a z tvé nejvíc vypiplané a „nejoblíbenější“ části pozemku se stane tohle:
Nenaděláš nic, je to vůle boží.
Vtipná drobnost – během pracovní doby jsem neustále chodil okukovat, co se kde děje, šéf se často doptával nebo vysvětloval, co je třeba (a aspoň na mě nemusel pořád chodit zvonit), a odpoledne po práci jsem se pak lehce přidával k nim, bylo-li to možné, stejně jsem neměl co dělat. Jeden den jsem popovezl pár koleček hlíny, jiný den pomáhal ručně odkopat výkop v místě teoretického přívodu vody k domu. Kde je hlavní uzávěr vody víme, kde je ve sklepě přivedena voda víme, ale kudy přesně vede k domu nevíme. A překopnout vodu nechceš. Bagr tedy poslední metry k septiku (kolem kterého voda asi někde vede) odkopl jen tak do 40 čísel, a zbytek dostal Uzbek pokynem ručně. Tuhá, na kámen vyschlá jílovitá hlína. Kutal do ní krompáčem sehnutý do výkopu, a já si zašel pro „pajcr“ – není to páčidlo, říkáme tak staré vrtací tyči (holt těžba uranu poblíž …). Jeden a půl metru superkvalitní šetihranné oceli, vrtající díru do kamene stovky metrů pod zemí. V mládí jsem pajcr držel v rukou celé jaro, ideální nástroj při manipulaci/páčení s kmeny, velkými metry, se dřevem … a pak jsem od táty jeden dostal „do výbavy“, abych měl svůj na práci kolem domu. A tak jsem si ho přinesl na rozbíjení tvrdé hlíny, pěkně ve stoje, usměvavý Uzbek skloněný s krátkým krompáčem … chvíli jsme tedy pracovali společně, každý z jedné strany, pak mě šéf k něčemu odvolal. Pracant zatím výkop dokončil, zbyla poslední půlmetrová odbočka k septiku, parta už s večerem končila. Šéf že to zítra odhrábne bagrem, ale já neměl co na práci, tak jsem to odkopal růčo … trvalo mi to jen skoro hodinu, takový kousííííček výkopu cca 60 cm hlubokého. Pracovat lopatou? Nereálné. Každý jeden kousek hlíny bylo třeba rozbít a uvolnit pajcrem, pak se dalo nabrat dvě tři lopaty materiálu, a zase pajcr … hrozná práce. Bylo hotovo, sedmá večer, držel jsem v rukách pajcr, lopatu a rýč, a koukal na hromady hlíny, přes které bych je musel odnést „uklidit“ do dílny. A tak si je nechám položené tady na trávníku, však se do zítřka nic nestane, a třeba se budou zase hodit. Po sedmé ráno začal kolem domu zase ruch, pracanti přijížděli vždy na sedmou, a čekali na šéfa (nebo měli úkoly z předchozího dne), tak jdu pak dát kočkám, jdu kolem nářadí, lopata rýč. Kde je pajcr? Já ho dal jinam? Nedal, přece. Měl jsem tu tři věci. Rozhlížím se po hromadách hlíny, ale nikde nic. No ne že by si ho nemohli kluci půjčit, ale ve výkopu pak vidím Uzbeka, jak tam něco odkutává svým krompáčem … pajcr nikde. Můj dědičný poklad! Celé dopoledne po očku obhlížím, kde by mohl zůstat opřený poté, co ho kluci někde na něco využili, ale nic, a tak čekám na vhodnou příležitost, a ptám se pak šéfa, jestli si kluci půjčili můj pajcr, že ho tu nemám. Ten to zjišťuje, mladý Saša nic neví, ale šéf nakonec přijde, že ho Uzbek (tvle, fakt jsem se měl zeptat na jeho jméno) půjčil kolegům do výkopu k sousedům, kde za plotem pracuje další část party na jejich čističce. „Aháá, tak to jo, tak jestli se jim hodí, tak ať si ho půjčí. Ale vrátit!“ Tyvole, jasně že se jim hodí, moct tvrdou hlínu pod sebou rozbíjet zabodáváním ocelové špičaté tyčky VE STOJE je rozhodně lepší než být celý den skloněný s krompáčem. Takže jsem si pak pajcr pěkně hlídal, kdy se zase objeví … a naopak do toho začalo, že jak jsem pak po odpolednech porůznu pracoval a nechával nářadí „venku“, tak v rukou pracantů začalo kolovat i to 😀 Kolečko, lopaty, hrábky … horko těžko jsem měl přehled, s čím kde pracují. Samozřejmě s korbicou by mi neodjeli, ale přihodit jednu lopatu ke svým by nebyl problém, a přitom to je moje jediná (špičatá) lopata. No pajcřík už spokojeně odpočívá v rohu dílny. Dědictví.
Ve čtvrtek dokopnutí výkopu až k čističce, a pokládání trubek. Do výkopu jsem měl připravenou chráničku a HDPE hadici, abych si mohl přečištěnou vodu přivést zpět k dílně (a zapínat si od ní čerpadlo), a pohodlně si zalévat borůvky švestky všechno další, u čeho nevadí ne úplně čistá voda. A to aby za těma dělňasama člověk pořád stál a hlídal. U nádrže jim říkám, ať ji pak nedoobsýpávají z té strany, kam je přivedena ona tuhá hadice, že to si tam dodělám sám. Přijdu později, nádrž celá obsypaná a (neohnutelná) hadice čumí z hlíny na opačnou stranu do větví šeříku. Abych ji dokázal přiohnout k průchodce z nádrže, tak ji budu muset zase asi tak metr hluboko obkopat. Ach jo. Na opačné straně u dílny ji chci přivést u rohu na zeď. Pracanti ji nechají trčet uprostřed výkopu přímo k nebi, a do metru hloubky zasypou. Abych ji dokázal „přivést“ ke zdi, tak si ji zase musím vykopat, co to jde.
Položí se potrubí od čističky k dílně, všude prach z prosívky, všude prosívka, hrne se tam hlína, hutní se, maká se o stošest, pak si šéf musí „něco zařídit“a je na dvě hodiny pryč, ostatním „inženýrům“ spadne řemen, ty dvě hodiny dumají nad dopojením 160 mm trubky na starou železnou trubku z domu … aby pak přilétl šéf, starou trubku oflexoval začistil, nasunul x přechodek a hle, odpad připojen k čističce. Hup do bagru, a zasejpat výkop, prášící prosívka, hlína. A šéf už musí někam letět, dnes už nebude, Saša za chvíli zmizí taky, Uzbek se také vypaří dříve … zůstanu jen já, co se na místech, kde už se asi nebude nijak pracovat, snažím vyčesat vyhrabat odstranit nejhorší nečistoty z trávy. Třeba prosívku. Nebo se akufukarem snažím ofoukat prach z terasy, a všeho, co je na terase. Z plachty bazénu. Fouká, tak ta oblaka prachu naštěstí vítr odnáší „někam pryč“, reálně k sousedům. Všude prach, totální sucho, do toho totálně zaprášeno … naprášený je i v revizních šachtách, chvístnu do nich po kýblu vody, a koukám … že v té blíže k domu je stojící jezírko vody. A jakože … docela velké jezírko. V druhé šachtě tenkouký čůreček vody, co se ztrácí k čističce, a první šachtě 1-2-3 cm stojící vody. No ty vole, to snad ne. Kýbl vody, odteče, zůstane stát jezírko. Vždyť cokoli, co sem „po vodě“ dopluje, se tu zastaví a ztratí rychlost. Výkop do metru zasypaný.
V pátek ráno to vše řeším a googluji, hlavu jak balón, sháním číslo na projektanta, který se zrovna ve čtvrtek navečer poprvé nestavil na kontrolu. Po ranní kávě provedu zátěžovou zkoušku a just jo, doteče voda, a hovna se zastaví přímo v revizní šachtě na jezírku … a zůstanou stát. Boha jeho. Sedím pak u pc, venku bouchnou dveře šéfovic dodávky, tak jdu ven to řešit a ten už stojí u šachty a „Doprdele! DOPRDELE! To se musí vykopat, celý vykopat!“ No uff, tak alespoň ho k tomu nemusím přesvědčovat já. Bagr tam moc nezmůže, je to zrovna za plynovou trubkou, tak se s tím kucí moří hodinu ručně … ta dna revizních šachet – jenže všechna? nebo jen některá? – se vyrábějí „ve sklonu“, a směr toku je označen šipkami. Na téhle žádné šipky nejsou, tak že by ji jen křivě usadili? Možná. Trochu ji vykopali, asi nějak narovnali, šel jsem spláchnout, „jo, to už je lepší“, šup na to dekl a přišroubovat vruty. No, moc důvěry to ve mně nevzbudilo, co si budem. Vruty jsem si pak zase vyšrouboval a celý víkend odtok kontroluji. Lepší to je, ale ne že by se tam nic nezastavovalo. Tak zastavit může, ale hromadit nesmí! Protože znovu to tu rozkopat tak, jak to nyní bylo … to už se nesmí.
Pátek pokračoval, hutnilo se, dozasypávalo se hrabalo se, součástí (zaplacených) prací je „uvést do původního stavu“ … v rámci možnosti, že. I trávník na výkopu zasít. No to zase ne, to si udělám sám podle sebe (až pro to budou vhodné podmínky). Až do večera tedy začišťovací práce, odvážení hlíny, navážení ornice … uvádění do původního stavu. Takže najednou na první pohled není poznat, že se nám u domu něco dělo, ale to vlastně jen díky tomu, v jak tristním stavu byl trávník před domem už předtím. Na druhý pohled je trávník plný drobků jílové hlíny, zbytků prosívky, drobných betonových úlomků po rozbíjení stropu septiku … a zatímco 80 % vyhrabali a uklidili pracovníci, zbylých 20 % čekalo na mě, a to je „nedobytných“ 20 %. Snažit se něco vyhrabat (různými) hrábkami – bez šance. Skončil jsem u zelené zahradnické lopatky, jejíž špičkou hodiny nabírám mezi suchými drny trošky „cizího“ materiálu do kýble, na kolenou, v dřepu. V místěch, kde jsou zbytky prosívky, bude snad snazší odkopnout vrchních pět čísel a založit nový trávník. Jenže když hlásí akorát tak hice bez deště, to se trávník zakládá těžko. Snažím se tedy alespoň posbírat všechny jílové drobky a tak, protože do toho kdyby náhodou zase zapršelo … tak kluziště.
Další „vtipnou“ chvilkou bylo zakopání chráničky s elektřinou ke stěně dílny, vedle dveří. Elektřina od domu k dílně vede mělce pod trávníkem od terasy, skrz výkop. Ideální tedy elektřinu pro čističku položit rovnou vedle této chráničky, a do dílny projít stejným místem, dva metry délky. Pomýšlel jsem, že si tento malý výkopíček připravím večer sám, ale v onom prostoru vyrostla hromada hlíny z výkopu a já byl rád, že se do dílny dalo vůbec dostat. Hromada přes pátek zmizela, hlína z trávníku se pohrabala … a z okna pak shlížím k terase, jak se Saša rozmachuje krompáčem a začíná trhat drny z trasy elektřiny k dílně. Hm, pěkný. Jak asi tak „spravím“/vypěstuji nový trávník před vchodem do dílny? To je úplně nejvíc zatěžované místo na celém pozemku, tam nemám šanci vysít novou trávu a dva týdny ji opečovávat! Ach jo. Po nějaké době vyjdu z domu, a Saša mi pak ukazuje, že položil chráničku k dílně, a že to pak celé „spravil“ – vykopané drny zase všelijak naskládal zpět, aby to vypadalo dobře. No, poděkoval jsem mu, a po očku se díval na svůj rýč opřený o stěnu dílny metr od nás. Chlapče, kdyby sis ho bez ptaní půjčil, a nejdříve hezky inteligentně vyryl kompaktní obdélníkové kusy trávníku, dal je bokem, vykopal výkop, položil chráničku, zasypal hlínu a ty hezké pravidelné bloky trávy zase naskládal zpět … tak bych ti donesl všechny ledňáky, co mají děti v ledničce. Takhle to bylo takové to pelíškovské „Díky, táto“ poděkování.
Na terase jsem vyrovnal všechen nábytek, pověsil plachtu z bazénu, vše ostříkal vodou, terasu pak ostříkal vodou, a voda stekla do trávy a nastoupalo oranžové jezírko rozpuštěného jílu, který už v trávě ani nebyl vidět. Aha. Za chvíli vyschlý mazlavý jíl, na kterém ivce podjela noha jak nic. Tohle mít kolem domu nechceš, a nemáš jak se toho zbavit. A to se bavíme o celkem hezkém trávníku kolem terasy, ale za domem, kde byla největší zátěž, tam je to jen hlína, většina trávy totálně stržená, velké plochy pouze ornice … a cokoli se snažíš v tomhle suchu pohrabat, tak jen oblaka a oblaka prachu. Strašný. A tak s velkou zvědavostí čekám na déšť. Yr.no se tváří, že by zítra a ve středu mělo spadnout neuvěřitelných 20 mm srážek. Jsem v šoku, cože? No tak to jsem fakt zvědavý. Smeje se všudypřítomý prach? Super. Ale kam se vsákne ta voda, když je tu vše jako beton, obzvlášť tam, kde se jezdilo? A kde není ani kousek trávy? A s tím betonem nekecám, obcházel jsem s kovovými hrábkami a „narušoval“ různá ulehlá místa, a někde jsem je do oné holé hlíny prostě nedokázal zarýt. Jen lehounké poškrábání po povrchu.
Čistička zatím jede na prodlužku, obsah v ní probublává, ale zatím bez bakterií, které by se neměly čím živit a pomřely by hlady. Zatím tedy moc „nečistí“, ale to mi nebránilo včera oddeklovat nádrž na (ne)přečištěnou vodu a zkoumat, jestli už by se nedala použít. Kolem čističky to nyní vzhledem k jejímu stávajícímu režimu moc nevoní, ale spíš než kanalizační zápach to působí jako zápach vody z pračky šmrnclé kanalizací. Tak jsem vzal kýbl na lanku, a nabíral z nádrže vodu, očuchal ji, pokrčil rameny, a zaléval jí dorasované túje poblíž. Vrtá mi hlavou to, jak je ta nádrž „vysoká“, jako čistička, ale protože musí mít odtok v nezámrzné hloubce, tak má zbytečně nízkou hladinu … pocitově je naplněná sotva přes polovinu. Ale je tam čerpadlo, plovák, automatika … s tím by se dalo vymyslet věcí. Nějaká automatická závlaha k tújím … no jsem zvědav, ostatně i na samotný provoz a údržbu čističky.
Plus do ní také nesmí být svedený plynový kondenzační kotel, tedy jeho kondenzát … který tam mám nyní svedený. Takže mi dnes dorazí neutralizační box, který musím umístit někde ke kotli a „neutralizovat“ kyselý kondenzát, a snad to bude fungovat. Jiná možnost by byla nějak se dostat do sklepa, a ze sklepa „nějak ven“. Do okapového svodu? No nevim, ty jsou oba mělce pod povrchem, a slabý čůrek vody by tam v zimě akorát zamrzl. To už mi dává větší smysl mít ve sklepě 200l sud a čerpadlo s plovákem, a do toho svodu to vždy chvístnou celé najednou, aby nemohl pomaličku přizamrzat. To se ještě uvidí.
A auto je stále v procesu. Trojková bíla oktávka (facelift), 1.4 tsi 110 kW, luxusní ověřený nájezd 60 tkm (jaj!), ovšem stáří 8-9 let (jéje) … pořád se to ve mně bilo – připlatit si raději za menší nájezd, když bude teď auto točit každý rok cca 30 000 km? A nebo jít do mladšího a výhodnějšího 150-200 000 km auta, kde bude velká část dílů na konci životnosti? A kdo ti na tohle dá rozumnou odpověď? Ve výsledku bylo to finální rozhodování už dost o „já už na to seru“ a ať už to nemusíme dál řešit, když stejně nic nevyřešíme. Po očku koukám na tu modrou čtyřkovou oktávku, které pořád dál a dál visí na bazošu … koukám už slevila o 10k. Proč ji doprčic pořád nikdo nechce? 🙂
Připojte váš komentář