Jen se tu uklidnila katastrofa po čističce, tak se odjelo na víkend ke Znojmu. Ten náš sportovněkulturní spolek, co mi roky pil krev, a jehož jsem stejně de facto nebyl členem … jenže bez ivky a její organizační práce by dávno shořel jak papír … tak ten konečně skončil, a na účtu mu zůstaly prašule „na příští akci“. A když ta nebude, tak by si za to členové mohli vyhodit z kopejtka. A odjelo se na víkend na jih Moravy, do Lechovic. V sobotu výlet do Znojma, a proti nám policie, policie, záchranka, hasiči, policie … ve stejnou chvíli, kdy jsme odjížděli od penzionu, se o pár set metrů dále srazily dva linkové autobusy. Ve Znojmě procházka a pocourání, letní horko, na penzionu pak naložení do bazénu, večer košt vína … pěkné to bylo. V neděli návrat se zastávkou na oběd nedaleko domova, a kapky a déšt – první déšť po asi třech týdnech. Spláchnutí prachu, ale také zapršení do veškeré té hlíny, co je kde kolem domu …
V následujícím týdnu mělo být auto, ale nebylo. Prázdninové průtahy. Dorazilo do ČR, prodejce Honza jej vyzvedl v Prahe a dovezl k sobě, ale přepis a STK už by se v týdnu nestihl, a my v neděli odjížděli na vodu (a v sobotu po měsíci vraceli seata). Tak se domluvilo, že nám Honza půjčí svého roomstera, a oktávku přes týden připraví. No když na mě pak na mobilu vyskočila zpráva „Ahoj, tak první umytí na autě odhalilo…“ a tři tečky, tak se mě málem štrejchla hercna. Co vole? Co se odhalilo??? Rezavý prahy? Měněný díly? Co? A ono se odhalilo, „… že to není obyčejná bílá barva, ale dokonce příplatková bílá perleť. Super!“ Uff … v sobotu tedy za Honzou pro roomstera, já pokračoval seatem na Brno, ivka roomsterem za mnou, návrat zpět, vyzvednout děti, balit se, chystat na nedělní odjezd, vše kolem domu zalít. A v neděli brzké vstávání a skládání všeho do auta. Strašný. Hned bylo jasný, že připravený pytel dřeva nepovezu, ten se nevleze … poloviční bedýnka ano. Tuna zavazadel do kufru a dětem pod nohy, a můžeme jet. A za čtyři hodiny jsme byli v kempu Viking na Vltavě. Chatky opět na opačné straně kempu než jsou umývárky, my měli dokonce technicky opravdu nejvzdálenejší možnou chatku. Boží. Dle mapy 200 metrů. Kvůli každému chcaní ujít málem půl kilometru, slušný.
V pondělí se měla jet „dlouhá“, tedy nechat se vyvézt autobusem do Vyššího Brodu, a sjíždět řeku ke kempu. Ráno bylo sice krásné, ale předpověď slibovala dopolední přeháňky … a ony fakt přišly. Vymyslelo se to tedy jinak – dopo strávíme v kempu lehárem, a po dešti pojedeme „krátkou“ od kempu do Českého Krumlova (což byl plán na úterý). A tak se i jelo. Na přetíženém raftu, při nízkém stavu vody, o jednoho adolescenta více jak loni … no, jako, zážitek. Asi jako snažit se řídit nákladní kontejner. Po hodině si člověk říká „Proč že jsme do piče na tu vodu jeli znovu, když je to takový voser?“ No, jet jako rodina na raftu pro čtyři, já s ivkou pádlující a naše dvě děti lehárující … to by bylo bájo. Muset jet s … jinými dětmi … hm. To se pořád doháněly jiné posádky, začalo se chaoticky pádlovat, já na kormidle ten nákladní kontejner horko těžko udržel ve směru, udřenej jak mezek … jóóó, kdyby se pohodlně plulo po vodě, tak by to bylo fajn. Při čekání na odvoz se vytáhla síťka na rybičky, a pár jsem jich Ádovi chytil. A to byla hned hádka o síťku! Leitmotiv celé vody. Loni jsme vezli dvě, ležely v rohu, letos vezmeme jednu, a děti se o ni mohou porvat (nejen naše). Adam si chtěl rybičky převézt svozovým busem v kelímku, což jsem mu naštěstí rozmluvil, že mu u kempu nachytám v řece jiné. A hned deset! Opatroval si je u chatky, že je pak ukáže malému Davídkovi, až mu do nich ženský nalily perlivou vodu, ať mají trochu vzduchu. „Ale ty bublinky nejsou kyslík, ale oxid uhličitej!“ Rybky se začaly klepat a obracet 😀 A už frčely do Vltavy. Večer založení ohně křesadlem, a posezení do noci, hýkání smíchy …
V úterý brzké vstávání, posnídání, a „dlouhá“ … a už jen ta cesta busem do Vyššího Brodu je tedy dlouhá, cca půl hodiny. A po vodě je to pak dobře šest sedm hodin, obzvlášť nákladním kontejnerem. Nalodění, a hned první jez, prej napohodu, a posádka před námi na něj vjede a šup, zmizela dolů. COŽE? Pěknej schod. Adrenalinový začátek, Adam se normálně snad chystal vyskočit z raftu, v panice, museli jsme ho s ivkou drapsnout a stáhnout zpátky do sedu. To jsem si taky prosadil změnu, a to, že budeme sedět s ivkou vzadu vedle sebe, a tedy dvě synchronní pádla … a ostatní pádlovat nebudou! A hned to bylo o něčem jiném… kdyby do toho, ehm, někteří členové posádky stejně pořád neházeli vidle a nechtěli někoho dohánět. No chápu, ona je to fakt nuda, tolik hodin na raftu … a přitom ta příroda na dlouhé trase je úchvatná! Řeka krásná, lesy kopce kolem, Rožmberk, … jóó, nechat se jen nést proudem, a moct si pohovět, to by bylo. „Jedem nějak pomalu, pádlujem!“ … hm, super. Hodiny a hodiny. Nekonečné plutí. Děti sem tam vystoupily, ale ono se to ukázalo jako docela problém, protože ten nákladní kontejner jen tak nezastavíš (v proudu) … a mělkou řekou toho taky v pantoflích moc nenaběháš. A najednou raft přes všechnu protisnahu pluje dál, dítě i přes všechnu snahu zaostává … krapínek krizovka. Pak už jsme si dávali pozor, a já vyhlížel nějaké mělké místečko s líným proudem, abych konečně pohodlně vystoupil a protáhl se … až se takové naskytlo, a já nařídil opuštění lodi, a všichni jsme vyskákali na krásně mělčině … a loď pár desítek metrů jen táhli za sebou jak psa na vodítku 😀 No po těch hodinách v sedodřepu to fakt bodlo. Zastávka na dvě píva a chytání rybiček, a pokračovalo se, já pocucával 40stupňovou slivovici z placatky … a najednou začala být do té doby otravná posádka tak nějak přijatelnější. Fakt to byl rozdíl 😀 Někdy kolem šesté jsme konečně dorazili až ke kempu … vrátili jsme loď, a já se vrátil do Vltavy plácnout sebou do vody. Od desíti dopo na nás pařilo slunce.
Středa ráno, balení, voda končí … ale dovolená pokračuje. A když jsme na Vltavě, tak jsme skoro na Šumavě. Takže od středy zaplacený apartmán ve Stachách, mezi Vimperkem a Kašperkami. S pračkou. Nutná podmínka. Přejíždíme tedy tam, a zastavujeme u Soumarského rašeliniště … a já se cestou kochám šumavskou krajinou. Tam je doprdele tak krásně! Ale že pak bude rašeliniště suché a vyprahlé, to jsem úplně nečekal. Prošli jsme jej, prohlédli blízké (vybavené!) řopíky, prošli stovky metrů Teplou Vltavou, dali si studené pití … a pokračovali dále. Apartmán jako byt v bytovce, oukej. Děti vlastní pokoj a bedny hraček, nadšení! Pračka naplněná, ale sušák k nenalezení … a on žádný nebyl. Nutnost prošmejdit suterén bytovky, a najít socialistickou sušárnu. No lol, ale budiž. Podvečerní procházka „do centra“ a večeře („Teď už vám uděláme tak leda pizzu…“), a leháro na bytě.
Ve čtvrtek výlet na Kašperk. No, úplně to nevyšlo. Celé ráno dělaly děti jak koně (v bytovce!) – běhání, dupání, pištění … dokud jsem se tak nenasral a neseřval je takovým způsobem, že cesta autem byla bez jediného slova. I k hradu. A blbá nálada se se mnou táhla hodiny a hodiny … Kašperk, Pustý Hrádek, výhledy, Šumava, hm, super. Oběd u parkoviště, vosy. Přejezd do Vimperku na koupaliště, nejdříve ale prohledání všech obchodů a koupě posledního slunečníku ve městě. Venku 38°C a pařák, kolem koupaliště travnatý plac bez kousku stínu … a hele, tady bychom mohli mít deku, až popojde slunce, tak sem padne trocha stínu od. No, jenže vedlejší rodinka byla trochu … snědší, a nebylo to tím stínem. Oukej, nejsme rasisti, žejo … ale oči jsem z našich zakrytých věcí nespustil, zatímco jsem se osvěžoval v bombasticky studené vodě (22°C). Ta tedy bodla. No, a vegetíme na dece, a chtě nechtě se najednou ocitneme ve středu jakési … disputace. U bazénu na lavičce sedí s berlemi mladý cikán, otočí se a cosi štěkne k vedlejší rodince. Přes půl koupaliště. Wtf? A zase! „Mrdko!!!“ Vyskočí na nohy / berle, a hystericky dohopká k sousední dece a spustí se příval nadávek na maminu, podle všeho jeho … partnerku? Která si z něj nic nedělá, a oplácí mu stejnou mincí … „No jasněěě, tady seš chlap, že jo? Počkáme doma, jééén počkej, to zase hovno, co, co???“ „Mrtkóóó, kůůůrvo zpííčenááá, tfuj, tfu! Štyrykrát, štyrykrát jsem za tebe seděl, a ty se budeš kurvit jen co vodejdu z bytu! Mrrrtkóóó!!!“ Dvacet minut epesního cikánského divadla, týpek očividně něčím nastřelenej, ženská ho měla na salámu, okolní deky se pomalu stěhující jinam, naše děti zaujatě pozorující a slízávající ledňáky … jejich první blízké setkání s romskou kulturou bylo … příznačné.
V pátek k Borové Ladě, a tamní Chalupské slati … krásné jezírko s ostrůvky a nejfotografovanější břízou Šumavy. A hic. Takže polední smočení v blízké rybníkonádrži. Osvěžující. A hledání sov ve velké soví voliéře. A pak neúspěšné hledání rysa v rysím výběhu. Zase. Neviděli jsme ho ani před osmi lety, když jsme byli na Šumavě s Bárou (a Adamem v pupku). A pak „moje“ zastávka u zaniklé obce Zhůří (u Kvildy) – nějakých podivností v krajině jsem si tam všiml už při průjezdu před těmi osmi lety, a ony to byly rozvaliny starých stavení. Zaniklá vesnice. A letos budeme poblíž, a bez kočárku! Takže další cíl – cestou na koupaliště v Sušici – byl jasný. A nahoře na louce Klostermannova fotolavička, výhledy na Šumavu! Jenže … po skosené louce do kopce. Tragédie, že. Došel jsem k lavičce první, za chvilku Bára, kochal jsem se výhledy, okolím … pak se dotáhl (ivka dotáhla) otrávený Adam („Ale proč se tak zdržujeme od koupaliště???“), plus na moje „No není tu krásně?“ jsem od ivky dostal „No z té louky dole byl stejně lepší výhled… “ … ach jo … „Jednou, JEDNOU chce taky něco hezkého táta … !!!“ Nasraně jsem nahodil batoh, nechal jim tam vodu, a odešel do auta. Půl hodiny cesty do Sušice beze slov. Koupaliště fajn.
V sobotu výlet do Srní do vlčího výběhu, kde vlci pro změnu byli. Pěkný. Pak procházka kolem Srní, opět výhledy. Autoturistika přes Modravu, zastavení na polívku ve Filipově Huti, a druhý pokus s rysem u kvildy. Ani napotřetí. Cestou na apartmán zastavení na večeři, v nějaké prdeli … a ceny takové, že jsem si dal raději jen … pivo. Hlad jsem nijak neměl, a ty ceny jsou prostě … strašný. Šumava.
V neděli sbalení, obávané napakování auta, obskládání dětí, a jedeme domů – se zastávkou u Hluboké, kam si ivka přála se podívat. Hluboká, horko, lidí jak sraček, Adam nasraný, že jsme mu u parkoviště nekoupili půlku stánku s předraženými hračkami, … no a když už tam jsme, tak půjdeme na prohlídku. Vícekrát se tam stejně jen tak nepodíváme. Rodinné vstupné bratru za sedm stovek, slušný. A jako, pokoje úchvatné, ale je to proletěné takovým hopem … na Adama i tak dlouhý, polovinu prohlídky proseděl na zemi, než se vždy musel zvednout a přejít do další místnosti. Ale to by bylo na hodiny a hodiny, kdyby si chtěl člověk vše hezky prohlédnout. No a jsou dvě hodiny, před námi ještě tři hodiny v autě, chtělo by to oběd … v Hluboké pod zámkem, no jasně. Při šumavských cenách jsem si vytrpěl už dost. No zkoumáme u jedné restaurace lístek u dvěří, jestli bychom si tam vybrali, a Adam se postaví do vchodových dvěří, kudy co chvíli létá servírka. Stáhnu ho bokem, ať tam nepřekáží, zkoumáme lístek, a on si tam do deseti sekund zase stoupne. WTF, teď jsem ti říkal, ať nestojíš ve dveřích, Adame! Zkoumáme lístek, udělám krok vzad, a málem se zabiju, ten vocas si prozměnu sedl na dlažbu přímo za mě. Vztekle vystřelím pryč, jinak by hosté za chvíli reportovali policii násilí na dětech … dvě hodiny řízení beze slov, ve čtyři zastavujeme na oběd. Zase prdel, zase šumavské ceny, na Vysočině. Po šesté jsme doma … dovolená. Trochu mě mrzí, že jsme v sobotu vyměkli a nezdolávali plánovaný vrchol Poledník, a místo toho courali kolem Srní. Jenže to je nějakých 8 km tam do kopce, 8 zpátky, cestou nic k vidění … děti by byly nasrané, … ale byla by to ta pravá Šumava.
Auto dořešeno. Jak jsem nechtěl předraženou oktávku, tak jsme pořídili předraženou oktávku za 350 z Nizozemí. Vyrobena tuším 2017, ovšem nájezd jen 64k (no doufejme, že), facelift, bílá perleť, 1.4 TSI, 110 kW (150 koní). No a proti staré oktávce je to – pochopitelně – fakt změna … a jak je to auto tichý! A těch 150 koní je pod kapotou taky hned znát. Takže jako jo, dobrý.
Připojte váš komentář