Pádí to, květen pryč, červen se překlápí do poslední třetiny. Nejkrásnější čas roku všude kolem. Přísahal bych, že je to jen pár týdnů, co jsme ráno s Adámkem během cesty do školky sledovali první rašící lístky na stromech kolem silnice … a najednou léto. Koukám na fotky z května, jojo, to jsme si udělali procházku tam a tam, děti v bundách, Bára s čepicí … no bylo to takové chladnější jaro. V květnu jsme ještě pokračovali jarní výlety návštěvou Punkevních jeskyní a Macochy, tam bylo taky moc krásně. A jak se začal blížit konec května, tak jsem vytáhl bazén. Na koupání to ještě nebylo, ale proč ho nemít připravený. Jeden den jsem posekl trávu, a poté si na vyklusání vynosil všechny zazimované bazénové propriety ze sklepa, snosil z půdy dílny, a další den už stačilo jen vše složit a napouštět. S takovouto přípravou to pak byla brnkačka. Druhý den jsem se v něm i rychle ošplouchl, v těch asi 14°C. Ale regulérně jsme se poprvé čvachtali až asi za týden, žádné velké hice, přes noc klidně 6-8°C, voda se nijak zázračně neohřívala, naopak rychle vychládala … tak jsem se plácl přes kapsu a přikoupil druhý solární ohřev … který ale nemáme jinak kam dát, pokud jej nechci opřít o zeď domu (a poškrábat ji). Pořídil jsem tedy 3 x 0,6 m ohřev, který se naležato hezky pověsí na konstrukci bazénu na straně vystavené slunci. Není to optimální, měl by být samozřejmě šikmo vůči slunečním paprskům, ale to holt nejde. A na bazén ještě pod běžnou plachtu solární (bublinkovou) plachtu, která by se tedy – vzhledem ke svému účelu – měla jmenovat spíše izolační plachta. Především brání vychládání bazénu přes noc, než že by přes den nějak ohřívala vodu. Každej stupeň dobrej …
A minulý víkend, ten už byl. Vyloženě „ten víkend“. V pátek mi do schránky dorazily noviny, které si vždy předplatím jen na letní čtvrtrok, abych si je mohl u snídaně a kávy číst během sobotních a nedělních (brzkých) rán na terase. Adámek zůstaval ve školce – předškoláci měli přespávání ve školce, s výletem, pizzou k večeři. A tak jsme jen s Bárou na kolech vyrazili ke tchánovcům, kde jsem byl jako odborník povolán k prokapávající filtraci u jejich bazénu. Tu jsem doladil, do sedmi jsme poseděli na terase u píva, a jeli večerem kolem řeky domů. Tuším, že jsme ještě s Bárou vlezli do našeho bazénu. Holt když to máme domů do kopečka, tak dorážíme pěkně rozhicovaní a svlažení přijde vhod i takto navečer. A pak s Bárou do Minecraftu.
V sobotu bylo třeba vyzvednout Adámka ze školky už po osmé, vstal jsem, Bára také, a tak že pojedeme spolu a nasnídáme se po příjezdu. Vracím se pak pro sluneční brýle, a ona je kupodivu vzhůru i ivka – nedomluvili jsme se, kdo vlastně pro Ádu pojede, tak měla také budík. Tak jsem nadhodil, že to by tím pádem mohla být snídaně na vidličku … pak se vrátíme, a ono fakt! Míchaná vajíčka, fazole na cibulce s párečkem … naprostá hostina.
Seděli jsme na terase, snídali tu božskou manu, devět hodin ráno, sluníčko, modro, bazén se nahříval … po různém dopoledním šomtání kolem domu jsem rozpálil gril a k obědu ugriloval kuřecí plátky, opekl brambory, děti už dávno divočily v bazénu. Až si pro ně přijeli naši, neb je měli přislíbené na víkend. Dali jsme si kávičku, povykládali, až jsme pak zůstali jen já ivkou, a vlezli si do bazénu a vznášeli se (a pálili si ramena a záda…), aniž by to kolem vypadalo jak námořní bitva a zemětřesní v jednom.
Co s (rozpáleným) odpolednem bez dětí? Jet někam na výlet? Bez dětí? Hm … kdepak. Sbalili jsme batůžek, a vydali se kolem řeky do městyse „na pívo“. Prostě procházka. Ale takovým hicem, a s takovým tempem … s Adamem se jde vždy pomaleji, courá se, a teď jsme měli sami tempo jak napoleonovi vojáci. Náročné. Procházeli jsme obcí, nikde ani noha, slunce pálilo, a z dvorků a zahrad jen halekání a vůně rozpálených grilů. Na picérce pívo, pizza, ivka si dala salát s lososem, a hned demydž 800 Kč. Njn.
Vraceli jsme se po silnici, kolem tchánovců, zastavili jsme se i u nich … a pak došli domů, uťapaní jak sviň. Později jsme pak vyšli na terasu, čekali na hvězdičky, a ono bylo 17°C a deky tedy přišly vhod. Až nás to pak vyhnalo domů, k televizi a pouštění songů našeho mládí …
Neděle ráno se snídaní a novinami na terase, konečně! A nápad, že si vyjedu na kole, letos poprvé (popojetí k tchánovcům s dětmi nepočítám). Nahoru do kopce, bez formy … dám to na křižovatku za 15 minut? Vždycky jsem to dal … ale stojí to za to? Nevyseru už se na tohle „předsevzetí“? No šlapal jsem, uvidím, jak to půjde. Nešlo to. Když jsem pak kroužil vydýchávací kolečko na návsi vesničky, a měl ještě pět minut … tyjo, to bych možná mohl dát, pokud pojedu fakt na kref. A ony to byly už jen stovky metrů, ale při převodu 1:3 pocitově ubývají rychleji sekundy na tachometru, než metry asfaltu. Takže vyjedu rovinku od vesničky k zatáčce, minuta. Stoupání od zatáčky k lesíku, minuta. Táhlá zatáčka ke křižovatce, mám ještě minutu, už můžu zvolnit (a nepoblejt se …), poslední metry, a jsem na hranici křižovatky, na tachometru 14:50. Zase jsem to dal. A na začátku „výletu“, chce se mi blejt a nemůžu se ani napít a zchladit vyprahlo v hubě, protože potřebuji dýchat … napiču, tohle předsevzetí, fagt. Dál do kopce už piánko, a na streše světa.
A plán, že bych se vlastně mohl stavit na 20 minut k našim, za dětima, na rychlé osvěžení, a pak se vracet po asfaltu domů. A to by šlo. Léto, rozpálené cesty, azur, sluníčko … to člověka tak nabíjí… když mu zrovna neteče pot do očí při pomalém šlapání do posranýho kopečka.
Sjel jsem do údolí, zastavil se u našich, objal se s dětmi, vypil pívo, a vystřelil po asfaltu kolem řeky domů. Kriste pane, to je dřina… klesání je to jen mírné, když chci jet, musím šlapat, a když už, tak pořádně, přece nepojedu dvacítkou. A závěr k nám na kopeček … je do kopce. Doma jsem pak nemohl vyjít schody. Doslova jsem nemohl zvednout nohu, abych si sundal ponožku, stehno prostě nedokázalo nohu zvednout 😀 Musel jsem si sednout na židli. A naložil se do bazénu … božské dopoledne.
Odpoledne jsme si vyzvedli děti, doma jen přesedlali na kola, a pokračovali k tchánovcům, kam měla přijet jiná část říbuzenstva. Děti naskákaly do bazénu, děda je tam drezůroval, já se postavil ke grilu (pod slunečník) … hodovali jsme, vykládali, pak jeli večerem domů, a zase do bazénu, před osmou večerní. To byl víkend, …
A v pondělí se nemohu otočit. Holt si také děti pořídily malé skejty, a čtyřicetiletej taťka jim ukáže, jak se na nich jezdí, že. Když jsem sebou na cestě švihl poprvé před týdnem, tak jsem to chápal, měl jsem v sobě dvě píva… naštěstí pád na měkkou prdel. Podruhé jsem na to stoupl v sobotu ráno na terase, tam je přece jen hladká dlažba, tam to bude snazší. A to si fakt myslíš, ale jak je to krátké dětské prkno, tak máš nohy u sebe a nemáš šanci přenášet těžiště. Jedna nerovnováha, snažíš se kompenzovat, ale nemáš jak, stojíš na tom jak tyčka … prkno mi ujelo, vystřelil jsem ho metry do trávníku, ve vzduchu jsem se jak ve zpomaleném záběru pomalu přetáčel – nohy se zvedaly do vzduchu, pas zůstával na místě, hlava a záda se začaly otáčet k betonové dlažbě, pomalu klesám zády a lebkou do betonu … zatni se, zatni se, zatni se! Nesmíš třísknout zátylkem do betonu! Zatni se, pičo! Mrrrrrrd do dlažby, na záda naplacato, zůstal jsem ležet jak mrtvej, ale hlavou jsem se neřískl. Děti v šoku, rychle jsem zkontroloval ruce, vše se hýbalo (jednu jsem si kurevsky narazil), z domu vyšla ivka … kdyby to měla z první, tak má hned opar. Přežil jsem to, a už na tu plastovou pičovinu nikdy nestoupnu. Potřetí to riskovat nebudu. Tři dny jsem se nemohl otáčet, naražený loket mě bolí doteď … uff.
Připojte váš komentář