Jarní prázdniny a opět „nutnost“ odjet na pár dní do Jeseníků, „aby se děti naučily lyžovat“. Nějak to ivce nejde vymluvit, pokud tedy chci, aby pak se mnou ještě „mluvila“ 😀 A obzvlášť letos je to pikantní, když je zima i tady u nás, a 10 minut autem přes kopec jede každý den od rána do večera relativně použitelná sjezdovka s půl metrem sněhu … na zdejší poměry luxus. Kdyby tam ona a děti trávily sedm dní v tahu, a nechaly tam každý den litr za skipas, tak to vyjde násobně levněji než výlet na tři noci do Jeseníků.
A to nemluvím o tom mém nachlazení, co se se mnou už týdny táhne, a libovoné léky na kašel na mě nemají absolutně žádný efekt, stoptusin, sinupret, … bída. Samozřejmě na tento můj stav také nebyl brán žádný ohled, tenhle „kašlíček“ z výletu na hory neomlouvá. A ve čtvrtek ráno Adam fňuká, že nechce do školy, že ho bolí v krku. A v krku rudobílé peklo, angína. Bomba. Fotka poslána doktorce, zpátky doputoval e-recept, antibiotika. Ani to z výletu na hory neomlouvá. Tož plán byl, že já budu s Ádou vegetit na apartmánu, a holky si budou jezdit lyžovat, a uvidíme, jak se to během dní vyvine. No už jen nabalení auta v sobotu dopo mě málem stálo zdraví, lyže, neskladné lyžáky, neskladné helmy, velký kufr, sedm set třicet dva kufříků a cestovek a jiných pičovin … a hurá na Jeseníky, potřetí za čtvrt roku. Navigaci jsem měl danou jen kvůli dojezdovému času a mohl tedy exaktně odpovídat na „kdy už tam budem“ dotazy. Nákup ve Svitavách, oběd v Albrechticích … já ani hlad moc neměl (vydatná snídaně), tak se mi nakonec hodilo, že na mě s mým jídlem zapomněli, a já si dojedl plněné knedlíky se zelím po Báře, a byl tak akorát syt 🙂 A pak lanškrounské serpentýny, štítské serpentýny, Hanušovice, Jindřichov … a apartmán číslo 5 v bytovce přesně na pomezí Jindřichova a Nových Losin (něco jiného než známé Velké Losiny). Koupelna v Losinách, ložnice v Jindřichově. Zase vytahání vybalení všeho do patra, otřesný. Zajeli jsme se podívat do Branné na akorát zavírající sjezdovku, jak to tam vypadá. A zase do tepla apartmánu … děti byly nadšené, že mají svůj pokoj s vlastní televizí, zrušil jsem jim limit na telefonech, ukázal, jak na tv pouštět YouTube … zabouchly dveře, a hodiny jsme je neviděli. Njn. Co dělat v Jindřichově …
V neděli do Branné. Lidí jak psůůůů … holt neděle. Ivka s Bárou na velký svah, já s Adamem na učící plácek … který byl jednak přeplněný, a jednak úplná rovina! Na té naší místní sjezdovce je dětský plácek přece jen ve svahu, a nechá se to tam rozjet až nebezpečně … a tady se Adam dožadoval hůlek, aby se mohl alespoň odrážet a trochu se rozjet. Takže obratem že tedy půjde na velkou sjezdovku. Jenže problém – dvojsedačka, a ivka a dvě děti. Bára sama nepojede ani smykem. Takže se šla naučit na druhý vlek na pomu, aby mohla jet pak touto lanovkou sama, my čekali a čekali, až to zase sjezdou, ivka si přebrala Adama, jednou to vyjeli nahoru na dvojsedačce, sjeli dolů, a tím tuším skončili, Adamovi byla zima. Ono totiž také bylo pěkně pod nulou, a foukal vítr. Tvrdé podmínky. My kluci šli do auta, holky ještě chvíli lyžovaly, a jelo se na apartmán. Loni jsme se vraceli vždy hladoví někdy po třetí hodině, a nyní o půl jedné doma. Oběd, do peřin, pochrupovat u hokeje, a holky pak ještě vystřelily na (prudký) Františkov (3 minuty autem). A líné odpoledne se pak překlopilo do autoturistiky do Jeseníku, na lehký nákup, do hračkářství, na večeři. A v Jeseníku kupodivu docela sněhu … na sobotu se to předpovídalo, ale v Jindřichově nakonec spadlo jen pár centimetrů.
A v pondělí taky super, jednak připadl další sníh, a jednak v mínus osmi mrholilo! Odmetl jsem sníh, a než jsem nasedl do auta, tak měl namrzlé čelní sklo. Oškrabal jsem, a za deset sekund stejný stav. Slušný. Těch pár kilometrů do Branné jsem de facto kontinuálně ostřikoval sklo, abych něco viděl. Na parkovišti narváno, na svahu narváno, tyvole, je pondělí dopo, kde se tu ty lidi berou? Vyštrachání z auta, do lyžáků, pobrání veškerého vercajku, doškobrtání na sjezdovku, a tam řešení, kdo jak pojede, že nejdřív ivka s Adamem, Bára počká dole … povzdechl jsem si, otočil se na patě, a zašel si půjčit lyže helmu lyžáky hůlky dvanáct stovek v píči skipas čtyři kila v píči. Tak pojď Baru, jedeme na lanovku. A lyžovali jsme. Tedy, lyžuje zbytek rodiny, já se jen přemisťuji z vrcholku sjezdovky dolů, s lyžováním to má společného pramálo … ale popravdě … nebo takto, nemám teoretickou průpravu, nějaké přenášení váhy na paty na špičky lyží, netuším, ale při jakékoli snaze o správné zatáčení atd mi lyže akorát podjížděly. Ve frontě u turniketů jsem nebyl schopný se posouvat vpřed bez hůlek … možná normální? Nevím. Můžou být sjezdovky „přemazané“ jak běžky? Byla zima, podmínky celkem bídné, lidí jak psů … jeli jsme párkrát, a pak to zabalili, dětem mrzly ruce. Líné odpoledne na bytě, válení u televize / olympiády, pak začalo fest sněžit, a když už kolem jezdila auta sněhem / břečkou / krokem, rozhodli jsme se pro autoturistiku do Hanušovic „na nákup“. Opravdu chytrý nápad, v panujících podmínkách. Nakonec jsme dojeli sypač s radlicí, a pěkně jeli na dvojku za ním, žádnej spěch. Nakoupili jsme v Penny, jedné ze dvou zajímavostí města (ta druhá je pivovar), a jeli zase zpět.
A úterý, úterý byl ten den! Pěkných pár čísel nového sněhu, už nebyla taková zima, sem tam se roztrhly mraky a vylezlo slunce i modro … a my lyžovali a lyžovali. Na modré sjezdovce přecpáno (+lyžařský kurz), ale prudká červená pořád prakticky prázdná. A tak jsme začali jezdit i po ní. Na modré jsem se neustále ohlížel, kdy mě zezadu nabere nějaká píča, co si plete Brannou s Alpama, nebo kdy já se svým uměním naberu nějakého ubožáka, který bude ve špatnou chvíli na špatném místě (doslova) … a na červené prázdno, mohl jsem si ji sjíždět libovolně pomalu a opatrně. A čerstvý sníh, sluníčko, … a kolem času, kdy jsme každý den končili, se fronta prakticky vylidnila a jezdilo se až k turniketu. A děti to taky bavilo, hlad neměly … nabily se skipasy, a jezdili jsme dál. Tedy, s přestávkou na párek v rohlíku, kdy jsem se ve frontě v rozhicované hospodě akorát zpotil, a pak už mi byla docela zima (a rozjel se mi ustupující kašel …). A když jsme se konečně dočkali občerstvení, tak se u turniketů řadil padesátihlavý lyžařský kurz navrátivší se z oběda … no super, prokaučovali jsme ideální chvíli s prázdnou sjezdovkou. A i tak to byla ještě paráda, lyžovali jsme až do tří hodin, kdy se už zase zatáhlo a začaly padat trakaře … a mezitím se také vztekali se skipasama. Ivka si nabila 30 bodů, každá jízda byla za 3 body. Pípne se na turniketu, a „zbývá 25 bodů“. Wtf, jak? Takže pět bodů v prdeli za tříbodovou lanovku??? Pak už jsme měli jen dvě karty, a pípali i dětem, měly mi zbývat ještě dvě jízdy, pustím Báru, pípnu jí, a éé ééé, nedostatek kreditu. Pičo co? Musíme se vyštrachat z fronty, jdu k okýnku, a dožaduju se vysvětlení, jak můžu mít nula bodů… ženská neoblomná, tady vidím, že jste si pípnul v 11:43 a v 11:43, tedy dvakrát po sobě. a pak tady, ještě dvakrát. No to jsem si teda nepípnul! (To měla Bára ještě svůj skipas) No nesmíte stát u toho snímače, musíte se vzdálit … ale já se nepípám přes ten velký boční snímač, já přikládám kartu na ten snímací bod u turniketu, tak se nejde pípnout dvakrát omylem! Pípnu, protočí se turniket, projdu. Je mi líto, na té kartě je nula bodů. Týýýý kundo zavšivená … jsem si pomyslel, a nabil za 400 nový skipas. Ve frontě se pak vztekám jak špaček stylem „ať to všichni slyšíííí!!!“ … Pípám i Báru, velmi opatrně, jezdíme, projde Bára, zbývá 15 bodů. Projdu já, zbývá 12 bodů. Fajn, můžeme jet ještě 2x (ve dvou). Sjedeme svah, dojdu k turniketu, éééé éééé, nedostatek kreditu. No ty PIČO TO NE! Jdu k vokýnku nabroušenej jak břitva, „Před chvílí projdu turniketem a zbývá 12 bodů, teď k němu dojdu a nula!“ Ženská načte kartu, a „Máte na ní 12 bodů?“ „Jóóó? A proč na mě teda turniket červeně pípá???“ „To nevím, ale na té kartě je 12 bodů.“ Jdu k turniketu, přiložím, tudůů, zelená, zbývá devět bodů … boha jeho. Dojezdíme, rozsněží se, a hurá na apartmán. Na svahu jsme byli čtyři hodiny. Takhle si to ivka představovala každý den, ale opravdu až v ten poslední den to tak šlo, v dřívější dny byly podmínky fakt bídné. Veget na apartmánu, balení, a ve středu domů …
A doma nás nikdo nevítal. To byla totiž záhada den dva před odjezdem – ráno jdu nakrmit kočky, ale přede dveřmi žádná nečeká. Že tam není toulavej Azor, to se nedivím, ale Evelína je věrná jak pes, tak je u domu vždy. Hm, není u dveří, chrápe na půdě dílny v pelechu. V dílně rachotím s miskami, čičám, a na půdě ticho. Cože? Vždycky se ozve zadupání, jak vyskočí z pelechu a seskáče po štaflích. Dnes nic. Divný. Naplním misky, a jdu si po svých. A pak jdu něco dělat ven, a napadne mě nakouknout na půdu … a tam Evelína v pelechu. Zvedne hlavu, kouká, nic víc. Miska s jídlem na podlaze dílny netknutá. Evelíno? Je nějaká docuchaná, na hrudi slepené chlupy … snažím se ji obhmatat, nenechá se, syčí, z pelechu nevyleze. A dochází mí, že ty červené tečky na schodech k domu bude zaschlá krev. Evelína má nějaké zranění. Nabízím jí krmení v pelechu, nechce, namáčím prst do vody, nechce … nechám jí obojí nahoře na půdě, večer beze změny. Leží, nežere. Z něčeho se vylízává. Ale vylíže? Odjíždíme, dětem nic neříkáme, aby celý pobyt na horách nesmutnily po milované kočičce. Švagrová je instruovaná a dává echo, že Evelína stále žije, že i slezla / spadla z půdy, ale je na ní vidět, že je špatná. Když přijíždíme k domu, tak napjatě koukám, zda hlídá dveře jako vždy, ale není tam. Ani z dílny nevyleze. Jdu ji zkontrolovat leží v pelechu, u něj vyblízaná miska (žere!) … otočí ke mně hlavu a za uchem taková strašná rána, že jsem se až lekl. Černý strup 2×2 cm tvrdý jak kámen, kolem něj do krve rozdrápané kolo úplně bez chlupů. Tyvole, toho bych si snad před odjezdem všiml?! Tak jestli ji něco srazilo, nebo kouslo? Ale chlupy měla slepené pod hlavou, ne za ušima … a teď taková „rána“. Svědí ji to, rozškrabává si to … natíráme jí to betadinem, zasypáváme framykoin práškem. Vůbec ji to nebolí, nechá se ošetřovat klidně i při žrádle … ale pořád si to rozškrabává. No jsme zvědaví, jak to dopadne.
Připojte váš komentář