Nějak se nám rozmohl takový nešvar, že si s ivkou k narozeninám nadělujeme wellness víkend v Kolštejně. Při našich loňských kulatinách bych to chápal, ale ivka v tom pokračuje dále, a on je to zase v součtu docela výdaj (+- 10000) … akorát když mě teď v říjnu „pozvala“ ona, tak by bylo blbý jí na jaře k narozeninám dát nový mop 😀
V pátek jsme nafrčeli děti dědovi hned po brzkém obědě, a krásným podzimním dnem to pálili na Jeseníky. Takhle kdyby bylo celý víkend … jenže to právě nemělo. A ještě jsem to z Hanušovic vzal na kopečky, přes Habartice … na jednom obzoru Kraličák, naproti masiv Šeráku a Keprníku, kolem barevný podzim, klikatá silnička pro jedno auto. Tam je neuvěřitelně krásně. Pohodlné ubytování, žádný spěch, a do wellness … jééénže to se už projevilo to, že jsme obědvali někdy po jedenácté špagety, a teď kolem páté jsem v saunách umíral hlady a bylo mi úplně slabo, až jsem z toho v odpočinové zóně reálně usínal. Nemohl jsem se dočkat večeře, koukal na kachní stehno se zelím, měl – k půl osmé večer – trochu obavy … ale vdechl jsem ho málem i s kostma, talíř div nevylízal, taková hezká porce. A bylo mi naprosto příjemně.
Co se sobotou? Škvírou mezi závěsy mi ráno zasvítilo sluníčko do tváře, a to bylo naposledy, co jsme ho viděli. Pak už jen nízká mračna. Ale – jsme bez dětí, můžeme si dovolit i náročnější výšlap. Ale kam, když už jsme všude byli? Dojeli jsme na Červenohorské sedlo, a vydali se po modré na východ, na Švýcárnu pod Pradědem. U snídaně jsme se totiž v zamračené Branné podívali, že webka ze Švýcárny zabírá osluněný Praděd, kolem kterého se míhají oblaka. Takže – za hezčím počasím musíme do 1300 m.n.m? Oukej. A na sedle taková mlha, že jsem se bál, abych nepřehlédl odbočku na parkoviště, a nejeli jsme zase z kopce dolů 😀 A tou mlhou jsme pak šli, a šli, a šli … a ty kilometry moc neubejvaly. Ale viděl jsem dvě veverky laškovat na stromě! Modrá pak uhnula z lesní cesty mezi stromy, přes kameny kořeny blátem vodou … a pak najednou úplně totálně bez gumáků neprůchodný úsek. Ivka nové botaskopohorky, já popraskané pohorky … jedno šlápnutí do nabahnčeného mechu byl rozsudek … velkého nepohodlí. Nakonec jsme to prostě nějak obešli divokým lesem, a došli opět k oné lesní cestě. Pokud bychom po ní pokračovali celou dobu, bylo by to +2 km. A cesta do kopce, do kopce … ale už i sluníčko se objevilo! A modro! A zbytečky sněhu kolem cesty! A pak konečně Švýcárna, modro, krásně, ale větrno. Praděd skryt v mracích. V chatě narváno, leč než se ivka stihla vyčůrat, tak se uvolnil stůl, usadili jsme se k němu společně s jinou trojicí, a královsky se naobědvali. Kdybych tušil, jaký kotel frankfurtské polívky dostanu, a kolik kilo párků v ní bude nakrájených, tak jsem si pak už guláš ani nedával. Na vytrávení kafíčko do kelímku, abychom si mohli sednout venku před chatou, kde už bylo tak větrno, že jsem poslední centimetry kávy upíjel studené. Papírový kelímek, co nešel udržet v rukou, byl během dvou tří minut studený. Přes hřeben Pradědu se pořád od východu převalovaly mraky, a vysílač na nás ani nevykoukl.
A výhled na návrat zpět… ale už z kopce, celou dobu po cestě, tou zkratkou po modré lesem ani smykem. Ale ty dva kilometry navíc oklikou byly sakra znát. Sice pořád někde trajdáme, ale žádní powerturisti nejsme, a těch sedm kilometrů tam, a devět zpátky, to už bylo slušný. Lehounce jsem cítil vazy v koleni, a šel opatrně, pitomě došlápnout, muset nějak vyrovnávat … to by bolelo. I šlapání na plyn mi pak vadilo. Relax v saunách a ve vířivce byl fakt za odměnu, ale noha mě během těch tří hodin bolela víc a víc, až jsem tam pak už jen pajdal. No a ono to má logiku – pokud jsem si lehce namohl vazy (…), tak takové „zranění“ se chladí, že. Nikoli nahřívá v saunách. De facto jsem si to tím relaxem celou dobu akorát zhoršoval.
V neděli domů, vybalit, pak pro děti, rozpršelo se … a napršelo ale 30 milimetrů. Takže další dny všechno mokré, rozmočené, rozbahněné.
A listí pořád ne a ne opadat. Ořech už mám sklizený, ale bříza, ta mě sere. A nejvíc mě sere, že jsem s podzimem neposekal křoviňákem meze – už to nebylo třeba, ale něco trávy tam přece jen je, a z té se to drobné listí teda bude božsky vyhrabávat. Stejně tak jsem chodil kolem domu, a „přece už nebudu sekat trávu“ (kdy taky?) … ne že by to bylo nutný, ale na druhou stranu „chtělo by to“, trošičku narostlá byla. A včera v sobotu dopoledne jsem to rozsekl, a o půl jedenácté vystřelil, abych to stihl do oběda, a odpoledne jsme mohli někam vyjet. Mokro, zima, dřina, ale posekl jsem kolem celého domu a hlavně tím také posbíral většinu březového listí všude kolem, a značně si ušetřil práci s jeho hrabáním … na zbytek dne jsem pak byl KO, ale ten pocit z té posekané trávy kolem je sakra dobrej. Teď už mě to alespoň nebude srát, „že by se mohla posekat“ …
Neděle ráno, dole se snad ještě spí. Adam se asi nachladil a byl celou noc neklidný, smrkal, … tak podle zvyšujícícho se CO2 v ložnici a neměnné úrovně hluku v obýváku se asi ještě kolektivně spí. Tak jdu vymetat komín …
Připojte váš komentář