Na tyhle dny se člověk těší celou zimu, celé to „divné“ jaro, a pak jsou tu – sluníčko, modré nebe s obláčky, tráva svěže zelená, šeřík jde do květu, okrasná třešeň v plné palbě, dvacet dvacet pět stupňů, od rána do večera venku kolem domu, na terase … jsem z toho tak naplněn dojmy, že si otevírám blog už v pondělí ráno 😀
V neděli jsem se probudil ani nevím kdy, s plánem posnídat u PC a vyřídit trochu práce, než vstane zbytek rodiny. V koupelně jsem mžoural na Aničku (netatmo appka), kolik je doma stupňů, aby se nezapínal plyn jako v sobotu ráno … doprčič, v obýváku je jen 18.9°C, termostat nastaven na 20°C, to je jasný, za chvíli se zapne kotel, herdek. Venku svítí ranní sluníčko, azur, bude teplo, a doma bude hučet plyn, musím to ošetřit … ale mžourám, mžourám, rozespale se snažím zorientovat, a pak mi to dochází – to je VENKOVNÍ teplota! No a díky Anče taky dohledávám, že to bylo včera mezi 8:21 (18.7°C) a 8:27 (19.1°C) 😀 Ohóóó, tak to je jasné, první letošní snídaně na terase! A když si potichoučku chystám bialetku s kávou, tak cvaknou dveře od ložnice, a v nich – rozcuchaná Bára. První myšlenka „a mám popiči“, hned následovaná jinou: „Baru? Vezmeš si jogurt a půjdeme se spolu nasnídat ven na terasu?“ Oči se jí rozsvítily, a během chvilky jsme se potichu vytratili ven. Sedli jsme si spolu ke stolu, zády ke sluníčku nad lesem, a koukali na protější louky a les, ohlušeni cvrkotem ptáků, obklopeni kočkami, a snídali jsme. To ti vám byla taková krása. A ještě jsme konečně odhalili, kdo nám dělá pod ořechem bordel starými švestkami. Strakapoud si na zahradě u sousedů sedne pod jednu z mnoha švestek, vezme loňskou seschlou švestku, přeletí s ní k nám na ořech, tam ji rozklove pro jadýrko, a pecka spadne na příjezdovku / do trávníku. A takhle padesátkrát za ráno. Lítal tam a zpátky, a my na něj koukali doleva doprava jak diváci na tenise.
Bára si pak zašla pro vymalovánky a kreslila si (Azor jí okupoval půlku stolečku), pak už se probrala i ivka, Adam odmítající vstávat vystřelil, jakmile jsem mu oznámil, že my s Bárou jsme už dávno venku, a za chvíli jsme byli venku všichni. Děti roztloukaly spadlé švestky kladívkem a sbíraly jadérka, Adam pak trápil traktor, Bára počítala do školy, pelešily se v indiánském týpý,… k obědu jsem rozpálil gril a zapekli jsme si tortily, poseděli pod slunečníkem. Odpoledne vyrazili na krátký výlet, k železničním viaduktům, a ze skalní vyhlídky koukali na projíždějící vlaky pod ostrým jihomoravským sluníčkem, zatímco u nás bouřilo a během bleskové průtrže spadlo 10 mm vody.
Výlet to byl jen opatrný bez nějakého výšlapu, protože Adam dobírá antibiotika s doléčovanou angínou. Minulý víkend byl chabrus, a když měl v neděli večer 38°C, tak bylo jasné, že do školky nepůjde. Ale byly to jen ty horečky – vyletěla mu na 39, dostal nurofen, a pět šest hodin zdravé dítě. A pak zase horečka 39-39,5. Celé pondělí, noc na úterý, snažil jsem se mu pak fotit krk s podezřením na nagínu, a když jsem to poslal ivce do práce, tak ta do sebe dohrkla ranní kafe a jela zase z Brna zpátky, a hurá k dětské pro ATB, kdyby to byla angína, tak ať se léčí co nejdříve. „Nojo, pěkná angína,“ zhodnotila to doktorka, a šlo se do lékány, a pak do hračkářství. Naštěstí už ivka zůstala na očru. Moderní medicína zabrala, a Adam už je zdráv, ve středu jde na kontrolu.
Nedávno jsem také na oktávce měnil kola, a byl nepříjemně překvapený, jak jsou ty zimní zrezlé. Pár let zpět kompletní renovace, a očividně je to tu zase. Tak jsem si konečně pořídil malou flexu, různé hrnkové kartáče atd, objednal pasivátor koroze, a pustil se do broušení té nejhorší rzi, nejdříve hrubým ocelovým kartáčem, a pak nasadil jemnější pro finální přelíznutí a na hůře dostupná místa. A ten už jsem z flexy nesundal, zaboha nešel povolit, rukou, ani klíčem, no doprdele teda. Zapřel jsem klíč o ponk, opřel se do flexy, a hurá, povolilo to … aha, tak ne, kartáč se nehnul, ale praskla celá kovová hlava funglnové rozbrušky. Super, šikula. Nebylo co řešit, tohle by na záruku neuhrál nikdo, takže jsem další hodinu strávil snahou demontovat (rozmlátit na atomy) onu kovovou hlavu s převodem, abych nějak odšrouboval ten kartáč. No a večer objednal tu samou flexu, zkušenost za 1 600 Kč. Ale tak zase mám náhradní tělo brusky, se zánovním motorem 🙂 Zbytek kol jsem tedy dobrousil o pár dní později, a pod kartáč dal pěkně dvě vodařská těsnění jako mezikus před upínací přírubu, a sundávání kartáčů rukou naprosto bez problémů. Včera jsem kola 2x natřel pasivátorem, a dnes odpo je natřu základovkou, s čímž mi chce Bára strašně pomáhat, takže bude i Adam … no jsem zvědav.
No a taky bych si už někdy mohl zase vyjet na kole, si tak říkám … naposledy v červenci. Ale ta pojebaná tráva se sama neposeče. Dnes, zítra, nejpozději pozítří …
Připojte váš komentář