Ten čas letí … březen je pryč, třetina dubna také. Teplý začátek března pak přešel do chladnějších dní. Venku nebylo moc co dělat, probral jsem borůvky, ostříhal jabloň, různé podobné aktivity. A pak že „renovuji“ umyvadlo v koupelně – začala zatuhávat baterie, a to čím dál více, až bylo zřejmé, že v ní jednoho krásného dne něco křupne, a problém bude na světě. Nakoupil jsem vše potřebné až na ono keramické umyvadlo – roháčky, hadice, nový odpad, baterie … a pustil se do toho.
Takže, milé děti – než se pustíte do takové akce, tak se ujistěte, že není konec týdne a před vámi víkend. A než se pustíte do takové akce, tak cinkněte místnímu vodařovi, jestli by byl v případě havárie dostupný (a není někde na dovolené). Já zavřel vodu, a jal se odpojovat věkem sešlé hadičky od rzí a vodním kamenem olezlých zatuhlých roháčků. A vyšroubovat je ze zdi … no ty kráso! Nešlo to ani zaboha! Já to ty vole ulomím! Já vohnu klíč! To poslední, co chci, je zkurvit PPP přípojku ve zdi, ale co mám doprdele dělat, když ten roháček potřebuju vyšroubovat? Tlačil jsem na něj dolů, klíčem zase nahoru, neuvěřitelnou silou, až se náhle pohnul, a šlo to. Fest ztuha, ale vyšrouboval jsem ho, a po stejném porodu i druhý. A koukám na závit u toho první … prasklinka. Dopiče. Ale co když už tam byla? Co když to ten čurák, co to montoval, tak přetáhl, že ten závit praskl už tehdy? Třeba jo. Napakuju nové roháčky, utáhnu nafest jen rukama, jdu pustit vodu … doprdele, ten pravý s praskliknou kape. Sááákra, málo napakovanej? Zastavit vodu, přepakovat, našroubovat, pustit vodu … doprčic, zase dole kapka vody. Zkoumám, zkoumám … ne, to ne. Vodu roní ta prasklina na závitu, nahoře. Po našroubování roháčku vypadá i lehoulince větší než předtím. Kurva. Kurva! KURVA! Kapka vody, co tři sekundy, pěkně za kachličky, do zdi. Kurva!
Takže jasné, ten závit praskl při tom nekřesťansky obtížném povolování. Zkusit to ještě jednou přepakovat, pořádně? Třeba to tu prasklinku nějak lépe utěsní? Jasně, vole, a nebo to taky finálně rupne, a místo řešitelných pár kapek ti bude stříkat voda ze zdi. Situace má jediné řešení – vysekat díru do zdi, dát pryč PPP kolínko s prasklým závitem, a navařit nové. Boží. Prostě boží. Rezervní obkladačky nemám, ale to by nevadilo, voda je za koupelnovou skříňkou. Ale doprčic toho sraní s tím … jenže to až výhledově, je čtvrtek večer, a já potřebuji pustit vodu. Z malé petky vystřihávám vhodný tvar korýtka, zasouvám pod prokapávající závit, a svádím vodu do kýble. Jedna kapka za pár sekund, za celý večer se pak nezakryje ani dno. Ok, to půjde. Ale ten zdrcující pocit, kdy se výměna vodovodní baterie překlopí do sekání vody … „chlubím“ se se svou šikovností tátovi, a ten druhý den uhání kamaráda vodaře, a veze ho k nám. Ten vytáhne velký imbus, strčí jej do PPP kolínka, zabere … a vyšroubuje mosazné prodloužení (to prasklé). Napakuje nové, zašroubuje, napakuje roháček, zašroubuje. A nazdar. Jsem v šoku. Netušil jsem, že je v tom PPP kolínku ještě našroubované nějaké prodloužení! A že prasklo to! Mosazná sranda za dvacet kaček. Já myslel, že praskl závit přímo v kolínku, ale nějak jsem si neuvědomil, že to je hlouběji ve zdi, vidět byl jen mosazný závit. Ježiši kriste. A vodař to tátovi asi říkal, když ho uháněl, a cpal mu do ruky různě velká prodlouženíčka, že „to si spravíte sami“. Ale na to táta neslyšel, že ať se na to raději podívá on, než my něco zkurvíme. A já ta prodloužení dokonce i mám! Ach jo. Vodař se projel, a dostal od cesty balík tresčích filet z Norska. Každopádně, to jsou zvraty, z „odpoledne buším sbíječkou do zdi“ během deseti minut do „máme našroubované nové roháčky a vodu v cajku“.
No a pár dní nato přijede kominík, zase bude lejstro za 550 s „doporučujeme vyvložkovat“ … akorát že tentokrát je na něm uvedeno „vyhovuje po odstranění nedostatků – hořlavé materiály u komínu, odstranit do začátku topné sezóny“. A ten pičus mi to ani neřekl! Vybavoval se se zapisující asistentkou, já šel pro peníze, rozloučení, nazdar, a pak koukám jak puk. Doprdele práce! Nelíbí se ti trám, co je vedle komína šedesát let, s 10 čísel mezerou? To jako fakt? To mám jako vyříznout trám ze střechy? No, nebo vyvložkovat, že. Deset kominíků před tebou ten trám neřešilo! Tak to si piš, ty kundo, že od vaší firmy si to tedy vyvložkovat nenechám.
Do toho řešení auta – zadní brzdy začaly při dobržďování vydávat skřípavý zvuk. Ale ne hned, až téměř před zastavením. Co to doprčic je? Destičky jsou jeté, ale sjeté ne, disk krásně hladký … wtf. A porada s ej áj naznačuje, že destičky z vnitřní strany se sjíždějí více. Aha, takže zvenčí pár mm zbývá, a zevnitř je to kov na kov. A disk zevnitř pěkně zvlnkovatělý … ježiši kriste. Ivka jela do práce s tchánem, a já si nechal auto pro mechanika. A ráno vezu děti ke škole, a při zastavení už to byl takový kravál, že se všichni v okolí otáčeli, a já se snažil schovat za volantem. Strašný. A se stejným skřípáním se pak auto rozjíždělo, než brzdy „odlehly“. Tááákže pěkně za čtyřku nové desky a kotouče, a „třmeny jsem rozhýbal, ale nevim nevim, snad se nebudou zasekávat“. A zasekávaj. Odněkud přijedeme, disky zadních kol na dotek teplé (ale nic horšího), lehounký smrádek z brzd … ach jo. Ale ještě to jde. Tak to sleduju.
A kde jsme to vlastně byli … ivka měla svátek, a chtěla jet do Hustopečí na mandloně. A zrovna ten víkend – slavnosti mandloní. Tak-to-ani-smykem, kámo. Loni jsme se přes Hustopeče během slavností vraceli z nějakého jihomoravského výletu, a městem se přes davy lidí nedalo projet. Ale hned na pondělí hlásili krásný den, děti mají obě jen 4 hodiny, po jedenácté stojí před školou … kdybych skrečoval práci, a ivka šla také dříve, tak ji v Brně nabereme a můžeme mít pohodový odpolední výlet do Hustopečí. A tak se i stalo. Nabalil jsem nedělní řízky, a vyrazili jsme na jižní Moravu. A jako jo, bylo to tam hezké, ale že by to zase nějak enormě kvetlo … přišlo mi to takové chudé 🙂 Sedli jsme na deku mezi mandloněmi, snědli řízky, solené mandle, a koukali přes Hustopeče na kopce Pálavy … a cestu zpět si protáhli kolem nich a přes nádrže, abychom měli „zážitek“.
A pak měla ivka narozeniny, a chtěla jet na Pálavu 🙂 Přejít kopce z jedné strany na druhou. Velikonoční víkend, a na neděli slibovali krásně a 22 stupňů. No kdy jindy jet? Ale daj to děti? Dejme tomu vylézt z Horních Věstonic ke skalám, pak na vrchol k vysílači, dojít na Dívčí hrad, a pak dojít po úbočí (vinicemi?) zase zpátky k autu? Podle map jenom devět kilometrů, na druhou stranu, poctivejch devět kilometrů. Takových „jesenických“ 9 km. Nahrnuli jsme do krabiček zbytky z předchozí narozeninové oslavy, a hurá na jih. Děti hudraly, kopce se přibližovaly, a konečně Horní Věstonice, teplíčko, azur. Batohy na záda, a hurá do kopce. A na konci obce dětské hřiště s nízko pověšenou houpačkou (takový ten vypletený zavěšený kruh), Adam chce zhoupnout, ale pořádně, „do nebe“. No budiž, ale musíš mít natažené nohy, ne že je pokrčíš (= pod houpačku). Zhoupnu ho pořádně, do nebe, a on pokrčí nohy pod houpačku, ta mu je skřípne k zemi, vyvrátí nárty, a zareje se do lejtek. Ježiši kriste! JEŽIŠI KRISTE! Co jsem ti doprdele říkal!? Nesmíš pokrčit nohy!!! Adam řve jak želva bolestí, sotva stojí, nohy zmrzačené, a my jsme po hodině a půl za volantem na začátku desetikilometrové štreky po kopcích … a já místo abych soucítil se svým dítkem křičícím bolestí, tak jsem nasranej na maximální možný level! Protože udělalo přesně to, co jsem mu řekl, ať nedělá. A teď řve. Šoking. No byl jsem zralej na to otočit se zády a odejít do vinohradu … místo toho jsem Adamovi otřel slzy a strčil do něj, ať to rozchodí. Jak jinak taky zjistit, jak moc je „zraněný“. A rozchodil to. Pomaličku jsme stoupali do kopce, hledali vhodný klacek, o který by se mohl opírat, bavili se o pravěkých lidech … a šlo to. Uff, následky to nezanechalo.
Vylezli jsme pod skály, a tam se to začalo hemžit lidmi. Neděle. Víkend. Krásný den. A jedna úzká pěšina. Lidi před námi, lidi za námi, halekání na lesy, „A jak se ti líbí v práci, Máňo? Ale jóó, jde to. No to si děláš srandu, Matěji, podívej na to oblečení, kde si prosimtě seděl? Ale no tak, děti venku, to je jasný, že se zašpiní …“ … a jdeš, jdeš, a nemáš šanci těm kecům uniknout. Ale jinak tam bylo tak krásně …
Na kopce jsme stoupali pomaličku, v poledním horku … ani si nechci představovat, jak je tam za letních třicítek. No a proti nám davy a davy lidí. To bylo, jako by byly přes Pálavu nějaké pochody. Čas oběda, tak jsme poodešli po náhorním palouku bokem, a shlíželi na jižní strany, na Rakousko, dokonce i zasněžené alpské vrcholky byly vidět. Zkoumali jsme vesnice a města v dohledu, támhle to je Zaječí, támhle Šakvice … a pak nám došlo, že ten víkend měla být na jižní Moravě i švýca. Tak jí píšu, a oni že jsou právě v Zaječí na procházce 😀 Tak jsme si navzájem na nějakých 10 km zamávali. Finálně jsme zdolali i poslední stoupání až k vysílači, a rozhlíželi se zase k nádržím. A pomalu pokračovali k Dívčímu hradu. Ale na tom jsme byli vylezlí loni, a rozumně jsme se rozhodli tam nechodit, při tom množství lidí všude kolem bylo jasné, že tam to bude úplné mraveniště. Odpočinuli jsme si na rozcestí pod hradem, a vydali se po úbočí po vrstevnici zpátky k Horním Věstonicím. Poslední fáze sestupu od skal do Věstonic byla vtipná v tom, že jsme pořád čekali, že už musíme být v obci, a pořád a pořád se šlo jen z kopce dolů … byl to několikanásobně delší úsek, než jak to na nás působilo při cestě vzhůru. Domů jsme s nákupem a večeří v Globusu dorazili ve čtvrt na osm. Vdechl jsem pivo, a byl tak vyřízený, že mě ten takto aktivně prožitý krásný den ani „netěšil“. Byl jsem úplně ko. A po osmé začal plést pomlázky. Ale člověk se z toho sebral, a vzpomínky to jsou topové 🙂
Velikonoční pondělní ráno, ochlazení, zamračeno. Rychle promáznout rohlíky, a pryč z domu, ať nemusíme řešit koledníky. Mno, podruhé na velikonoce na Žďárské vrchy, a podruhé to byla chyba. Taková kosa! Bára slabé legíny, krátké ponožky, bez nákrčníku … vylezli jsme na Malinskou skálu, kde jsme ještě nebyli, ale podmínky tedy přísné. Povinný výlet odbyt, a odpoledne procházkou vymrskat Emču, babičku, tetu. A Adam že nikoho mrskat nebude. Wtf, vždyť kvůli tomu tam jdeme, a ráno jsi Báru a mámu taky vymrskal. Jestli je nevyplatíš, tak jsi týden bez telefonu. … a ouvej. Adam se šprajcl, táhl se 50 metrů za námi, u babičky pak samozřejmě žádné vyplacení nebylo, musel jsem to odbýt sám. A co teď s „chlapským slovem“, že. To prostě platí, tečka. Děti si pohrály, ale při odchodu slzy, já neoblomný, … a bylo. Ivka na mé straně, ale naštvaná, domácnost tichá, dle Adama „nejhorší velikonoce“. Ale ženský prostě vymrskat nechtěl, a když něco nechce dělat, tak to nebude dělat (jeho slova). Nojo, rozumný pohled, ale co pak s tátovým slovem, že. A tak jsem musel ustoupit, a v pondělí ráno jsme se domluvili, že to bude platit jen v pondělí. A tak to tedy bez telefonu jeden den přežil … 😀
Připojte váš komentář