Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Po Velikonocích

Druhý příspěvěk na blog od Vánoc, a ono už je po Velikonocích … pěkné. Velikonoční víkend jsme strávili na jižní Moravě. Sedět v pondělí doma, to by nám mohlo, vždy jsme vyrazili na výlet na kopečky, jen letos to ivce nějak nestačilo a naplánovala víkend ve Znojmě. Našlo se horko těžko ubytko, na Bookingu za 9, napřímo za 6, ale komunikace trochu vázla, fakturu jsem musel uhánět, pak přišla fotka vytištěné faktury položené na stole … no zaplatil jsem, pohoda jazz, a v půli týdne holka volá, že to nějak popletla, a že se jí tam přes booking objednal někdo jiný, a že neví co s tím, že to nemůže zrušit, ať se nezlobíme, peníze že pošle zpátky … zaskočilo mě to a nebyl jsem připravený na kolizní kurz, a také si říkal, že noubigdýl, najdeme jiné ubytko a bude. Ivka mě samozřejmě ale zjebala, že jsem jí to odsouhlasil, a jala se komunikovat ona, a strávila den jebáním oné holky/asistentky (dokud jí zvedala telefon), a majitele ubytování, s přesně nulovým výsledkem. A já hledal a hledal ubytování jinde, nejen ve Zojmě, ale na celé jižní Moravě, a bída převeliká. Až druhý den odpoledne jsem našel hezké volné ubytování v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde je úplné nic až na velký cukrovar, ale taky je to na půli cesty mezi Znojmem/Podyjím a Pálavou. Na bookingu za 8, napřímo za 6, s úhradou v hotovosti na místě … proč ne.

A tak jsme v sobotu relativně brzy ráno vyrazili, a po dvou hodinách projeli Znojmem ještě kousek na jih do Popic či kam, abychom se prošli k vyhlídce nad Dyji. Hlásili nám top víkend, ale sluníčko bylo za mrakem, sem tam pofouklo, nebylo to úplně ono. A jaro sice začalo brzy, ale na tam převažujících dubech nebyl ani lísteček. Pocitově to vypadalo, jako bychom šli úplně mrtvou suchou krajinou 😀 Dopoledne jsme tedy strávili procházkou k Dyji a zpátky, a odpoledne přejeli do Znojma nakouknout do starého města a na hrad, a děti si pak kopily obligátní dovolenkové hračky. Bylo k páté odpo, a konečně vylezlo slunce, ale také se zvedl vítr, a to tedy fest. A až pak jsme zjistili, že počasí nad Evropou ovládl saharský písek, a proto to zašmouřené počasí bez sluníčka. Ubytování na kraji hrušovan moc pěkné, klíčky v trezoru, nikde nikdo … šéfová se staví večer, ale to jsme šli na večeři a nikdo nás nijak neuháněl. 

Druhý den druhým směrem, na Pálavu, respektive do Klentnic a vylézt si na Sirotčí hrádek a vedlejší stolovou horu. Foukalo už od rána, viditelnost opět „písčitá“. A tak jsme lezli na kopec, vítr s námi cloumal, ale naštěstí bylo teplo a úplně to nevadilo. Na oné stolové hoře s „výhledem“ po okolí to byl ale takový vichr, že mi to bralo telefon z ruky. Adam neustále mlel o zmrzlině, měl ji slíbenou, ale kde ji vzít … no nedá se nic dělat, musíme sjet pár kilometrů do Mikulova. A tak si děti daly v centru během velikonočního jarmarku zmrzlinu, ivka dvoječku, a po hodině jsme pokračovali do jakési minizoo v Sedleci. Zoo nemám rád, a tenhle podnik na tom tedy nic nezměnil. Pomalu jsme se vraceli kolem jezer, a v Horních Věstonicích se zastavili na večeři. A pak po deváté večer volá majitelka, jestli se může zastavit pro peníze. No domluvili jsme se, že to necháme na ráno, jak budeme odjíždět – bála se, abychom neodjížděli v sedm ráno nebo tak nějak. V pondělí jsme byli raz dva sbalení, přišel majitel, povpoídali jsme se, konečně zaplatili za pobyt, a hurá domů.

Tedy, kam spěchat, respektive bylo třeba dlouhou cestu trochu rozbít, aby to děti vydržely. A tak jsme našel vísku Senorady u řeky Oslavy, nad kterou byla opět nějaká vyhlídka, dva kilometry procházka po rovince, ideálka. A dokonce bylo krásně, sahraský písek byl zrovna někde jinde, zvlněné stepovité pastviny, sem tam borovice, sem tam kvetoucí trnka, neustále přelézání malých kopečků a pak skalní vyhlídka nad řekou, kde nebyl lautr nikdo. Za tu hodinku dvě jsme nepotkali živou duši. Tam ti vám bylo tak krásně … Domů jsme dorazili někdy odpoledne, vybalili se, a ještě pěšky sešli navštívit tchánovce a symbolicky vymrskat tamní ženy. A v tu dobu bylo ve vzduchu písku tolik, respektive protější kopce byly v takovém oparu, až jsem se divil, že nás to neškrábě v krku a v očích. 

Tož to byl velikonoční víkend před dvěma týdny.

A od té doby tu explodovalo jaro … všechno kvete, během týdne na všem raší listy, teď o víkendu bylo venku jak v létě, na tento víkend to předpovídají také. Už jsem musel jednou poséct trávu, a dnes mě to čeká znovu – nebylo by to ještě úplně 100% nutné, ale kdy jindy to mít kolem domu hezké než „na víkend“? Ale sere mě to už teď, voser na celé odpoledne, nejdříve všude možně ošetřit vyžínačem, čtvrt hodina dvacet minut, pak hodinu a půl (když rychle) sekat trávu, pak ji odvézt na kolečku s firkars košem pryč (a dejbůch aby to byla jen jedna várka), pak vyčistit vyžínač, vyčistit sekačku … a jedno pracovní odpoledne v tahu. Každý týden. V následujícím půlroce strávím prakticky 20 dní sekáním trávy.  

A to mi na trávníku před domem trůní složená vyvažečka dřeva. To jednou ráno zavolá Michal od švagrové, který pracuje u Povodí Moravy, kde mimo jiné čistí břehy řek a potoků od popadaných stromů, jestli nechci vyvažečku takto vyrubaného dřeva. S dovozem před dům, samozřejmě, za cenu velmi příjemnou … hele, sem s ní! A odpoledne mi sem zacouvala vyvažečka, chlápek mi složil sedm kubíků v dvoumetrech. Byl jsem trochu napjatý, co to bude za dřevo, a ona z 80 % vrba, a něco olše a jasanu. Ještě teď mě bolí ruce od mladých let, kdy jsme vrbové metry štípali rovnou v lese kalačama a klínama, a těch pičí, co se nad lesy vznášelo … vrba vláknuje a štípat moc nejde. To olše nebo jasan, to je jiný. Ale pak jsem si dohledal, že vrbové dřevo je kupodivu výhřevnější, a hned jsem na tu hromadu klád změnil názor. Jenže … na podzim mi vyhořela elektrická pila Narex. Něco metrů dřeva za těch pár let pořezala, ale rozhodně byla spíš zánovní než opotřebovaná, takže těžké zklamání. Pracovalo se s ní parádně, žádné řešení benzínu a sračiček kolem, pohodlná obsluha, a okamžité vypnutí, když jsem si potřeboval něco poštelovat … a když dělám kolem dřeva sám (jak jinak), tak je to jen neustálé odkládání pily a chystání dřeva k řezu. Jenže pořídit si zase elektrickou pilu, když se ta první takhle „osvědčila“? A obzvlášť – když si pořídím normální pilu, tak budu moci chodit s tátou do lesa a intenzivněji pomáhat – protože když chodí kácet a ořezávat, tak jsem tam s pracovníma rukavicema celkem k ničemu / zbytečný. Ale se svou pilou … no, jenže jakou vybrat, a to ještě v situaci, kdy kolem domu upotřebím spíše malou lehkou „pilku“, a to i na odvětvování v lese (na kácení stromů jsou tam jiné pily), ale zase tu mám složených sedm kubíků dřeva, kde polovinu tvoří 40-50 cm klády …

Nakonec jsem šel v tátových stopách a i přes prvotní zkoumání Stihlek jsem si pořídil Husqvarnu 440 za bratru 13 000 Kč, plus potřebné serepetičky kolem. A hned mi venkovní dílna nepřijde úplně bezpečná. Pilu jsem si nachystal, vyzkoušel, pak šoupl do černého pytle a schoval, a po pár dnech ji vytáhnu a pytel plný řetězového oleje, celá pila upatlaná … to mě poser. Ještě jsem s ní naostro neřezal, tak doufám, že se to zaběhne. Ale pachuť zůstala.

Dřevo je stále netknuté, protože … „kam s ním“? Sedm kubíků dřeva už potřebuje nějakého místa na uskladnění. Ideální místo – pozemek za dílnou nabytý stavbou nového plotu na správné hranici. Jenže tam jsem na podzim složil všechnu přebytečnou hlínu ze stavby plotu a srovnávání terénu rozrytého sousedovic čoklem. Tááákže převozit hlínu na jiné místo za dům. Ok. Akorát … ten plácek je tam mírně do svahu, potřebovalo by skopat do roviny, aspoň dvacet čísel. Ty kráso, taková drobnost, a to bylo ještě koleček hlíny navíc. Bych neřekl, že skopat pět čísel na jednom metru čtverečním udělá plné kolečko hlíny, a takových metrů bylo hodně, a čísel víc než pět … za domem hromada hlíny jak prase, ale plácek hezky srovnaný, jen tam začít skládat dřevo. Jenže – na holou hlínu? To asi těžko. Ideálně na palety, ale – nemám palety. Takže začala anabáze se sháněním palet. Pět mi jich sehnal táta, dvě mám, jedna aušusová taky ještě poslouží … a nějaké jsou ještě u tchána, které si asi zítra vyzvednu. A konečně budu mít vše ready a budu se moct pustit do řezání, štípání, převážení, skládání …  

A jinou zajímavostí počátku jara také bylo takové vyštěkání přes plot od čokla druhých sousedů, že jsem šel shánět ultrazvukový odpuzovač level Hirošima. A po marném zkoumání evropského trhu jsem objevil jakési ultrazvukové dělo na Aliexpresu za 1 500 Kč, a rovnou jej objednal. Na demovideu to zařízení málem sfouklo svíčku! Jen neslyšným „zvukem“. To musím mít! Doba dodání tři týdny, a tak čekám a čekám … a pak při kopání hlíny za dílnou uvidím za plotem souseda, asi tak po dvou letech, a konečně jsem si mohl osobně postěžovat, respektive požádat, jestli by svým psům neznemožnili přístup k plotu u naší terasy … dispozice jejich pozemku a domu to náramně snadně umožňuje, oni tam nechodí, a psi mají možnost běhat jinudy, ale nebudou moci přímo k naší terase. A soused se omlouval, a lomil rukama nad tím pitomým psem, kterého slyší štěkat přes celý náš konec obce … no věděli o tom, ale ti pojebaní čokli na nás štěkali, jen když nebyli sousedi doma. Když ano, tak stáli za plotem a čuměli. Takže sousedi fakt asi neznali vážnost situace (respektive věděli, ale dokud jsem se neozval, tak to neřešili). No, ještě to odpoledne přehradili ony na hlínu vyšlapané úseky, kde byl čokl schopný deset minut štěkat na pískoviště metr za plotem, na ivku v záhoncích vedle. A vyřešeno. A je klid. A pak najednou dorazila ona ultrazvuková psí pomsta. Trochu jsem ji po cestě přes půl planety dával dokupy, nabil, a lehce vyzkoušel na kočkách … a ty se akorát ohlédly, co se děje. Hm. Pravda, kočka není pes, ale čekal jsem, že to něco bude také „slyšet“. Respektive, prvně jsem to vyzkoušel na plamínku svíčky, a nekecám fakt, ten ultrazvuk sfoukne svíčku! I skácí list papíru! Dal jsem si to do dílny, a čekal na příležitost. A po pár dnech na mě ze sousedovic pozemku čokl zaštěkal, tak jdu pro dělo, a vyzkouším, a deset metrů vzdálený čokl vzal šokovaně do zaječích. Ha! Psí pomsta funguje. To jsem rád, to jsem rád … čokl druhých sousedů už raději čumí u brány na silnici, protože u našeho plotu odstíněného neprůhlednou tkaninou nic zajímavého neuvidí, takže je prakticky klid i od něj. Po dvou letech s tu rýsuje jaro léto bez každodenního štěkání pošahaných psisek … 

| Cesty Ze života | 1 komentář

Komentáře (1)

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.