Bára přinesla opět samé jedničky, což ve třetí třídě není zase tak pozoruhodné, ale tentokrát do poslední chvíle nevěděla … zpropadená matematika. Nedává pozor + zbrklost. Baru, kolik je dvacet děleno třema? Šedesát. Baru, dvacet děleno třema! … Šestset! A tak podobně. Jednou to divočejší vysvědčení stejně přijde, takže co, hlavně to nehrotit.
A Adámek ukončil školku, náš malý velký předškolák. To jsem prožíval více. V úterý měl odpoledne pasování na školáky, v indiánském duchu, krásný letní den na školkové zahradě. I babičky se přijely podívat. Když tam pak po představení děti zpívaly o školce, a jak na ni budou vzpomínat … tak se mi hrdlo lehce stáhlo, nebudu lhát. Holt jsem v tomhle směru nostalgik. Dva a půl roku ho vozím osm kilometrů do školky, a pak ráno říkám „tudy pojedeme ještě třikrát“, „dnes tu jedeme napředposled“, „no vidíš, Áďo, dnes tudy jedeme naposledy …“. A jsem z toho celý naměkko. Za dva měsíce už jen 2.5 km do vedlejšího městyse vyhodit děti před základkou, a domů. Desetiminutová záležitost, do dneška půlhodiny minimálně.
Tak to jsem zvědav, co budou děti ty dva měsíce nyní dělat … škemrat o minuty (přidání času na telefonech), co jiného.
Připojte váš komentář