Vánoce jsou v plném proudu, zítra je Štědrý den. O zimě se to ovšem říct nedá – už týdny nad námi leží „deka“ inverze, děti jsem ráno vozil v šeru a mlze, odpoledne v mlze domů. Párkrát bylo znát prodírající se paprsky, jednou odpoledne i slunce pár chvil svítilo … jinak deka, deka, deka. Sníh nikde. Depresivní prosinec. Trošička sněhu napadla tradičně někdy ke konci listopadu, i příjezdovku bylo třeba odhrabat, děti si navozily sníh na mezu a udělaly si tam klouzačku (do plotu), den dva tam blbly, a pak už to měly zakázáno, protože by jezdily prdelí po bahně … a sníh byl pryč. Ovšem ne v Jeseníkách! Fotky ojíněných stromů a zasněžených hor se na nás z fejsu valily každý den, a na první adventní víkend bylo slíbeno krásné počasí … hele, ivi, co kdybychom v sobotu ráno sbalili děti, naskákali do auta, a v poledne jsem na Červenohorském sedle! Projdeme se / probrodíme sněhem k Vřesové studánce (zase …), se soumrakem budeme zpátky u auta, večer doma … největší „zimní“ zážitek evr. Plán by byl, ale nakonec to nedopadlo, zařizování kolem adventních trhů a jiné komplikace, nemohli bychom vyrazit hned ráno … třeba to dopadne jindy.
A dopadlo to jindy a jinak, na třetí advent! Děti si vyžádala babička na sobotu neděli, a co budeme dělat my, bez dětí? Žádné plány jsme neměli, tak jsem je vyrobil, a v hotelu Červenehorské sedlo zaplatil na jednu noc pokoj, a hurá do Jeseníků jen ve dvou. To už jsme týden žili pod dekou inverze, a kdo chtěl vidět sluníčko, musel do 1000 m.n.m a výše. V sobotu ráno jsme vyklopili děti u našich a jeli mlhou na sever. Pořád mlhou, mlhou, a tipovali, kde skončí … normálně fakt až v Koutech pod serpentinami na ČHS! Vyjeli jsme nahoru, k hotelu, a tam … sluníčko. Původně jsme spěchali, ale během oběda rozmýšlíme, že bychom vlastně mohli u Vřesovky zažít i západ slunce … když už tu jsme. A zpátky trefíme asi i po tmě (na kterou jsem byl samozřejmě připravený). Na recepci jsme se tedy doptali, jestli není náš pokoj už ready, že bychom se rovnou pohodlně ubytovali, a prý za 20 minut, tak jsme si obešli hotel, koukali na jedinou zasněženou sjezdovku na protějším svahu … jo, za zimou jsme tam fakt nejeli, ta už nebyla ani na horách, jeli jsme za sluníčkem. A to zářilo na modrém nebi, nad jesenickým mořem, ze kterého se vynořovaly vršky nižších kopců jak ostrovy u jadranského pobřeží. Volným krokem jsme došli k Vřesovce, posadili se, a kochali se, nastavovali tváře sluníčku.
To byla taková krása … nikam nespěchat, a jen se dívat na to moře pod námi. Bylo po třetí, západ slunce měl nastat v 15:48, tak jsme si došli ke Kamennému oknu, s úžasnými výhledy do údolí Bělé a k Jeseníku. I na Lysou horu bylo vidět. A pomalu se vraceli zpět proti zapadajícímu slunci.
Popošli jsme na skály na Červené hoře, kde už postávaly dvojice nebo skupinky také vyčkávající na západ, a kochali jsme se.
Nebyla to žádná rychlovka, postáli jsme tam asi dvacet minut, a přesně před čtvrtou zmizel poslední paprsek, a slunce bylo pryč. Vydali jsme se zpět, dál se kochali výhledy v měkkém večerním světle, ale za necelou hodinku jsme k ČHS už docházeli tmou za svitu čelovky. Když nás tou dobou předběhla švitořící maminka se dvěma malými dětmi bez jakéhokoli světla, tak jsem naznal, že jsme na ty naše dvě smráďata fakt měkký.
Bylo pět hodin, čas akorát tak „za odměnu“ otestovat místní wellness. V parní sauně, mé nejoblíbenější, byla regulérní zima! Chladná podlaha, pokojová teplota, pára žádná … wtf? Přešli jsme do bylinkové, tam už bylo alespoň „teplo“. Nejvíc času jsme nakonec strávili ve vířivce, snad půl hodiny, to mi přijde na unavené nohy jako úplně nejlepší procedůra. Na závěr finská sauna, a pak už jsme šli na večeři. A dumání, jestli v neděli pojedeme rovnou domů, nebo ten den ještě nějak využijeme. Na Pradědu by bylo taky hezky … jenže tam by se šlo velmi pohodlně i s dětmi, tak si ho pošetříme na jindy.
Po snídani jsme oškrábali auto, a vyrazili do Karlovy studánky, že si ji projdeme, plus je tam nějaká vyhlídka na skále, … nakonec jsme se jen pocourali liduprázdným „opuštěným“ lázeňským městečkem, a pohodlně vyrazili domů. Děti jsme měli vyzvedávat až k večeru, tak poklidný oběd s kávičkou, s autem do myčky, na nákup …
Pěkné to bylo. Zadarmo nikoli, ale viděli jsme slunce, a vlastně i něco, co jsme nikdy neviděli, asi jsem nikdy nebyl takhle „nad mraky“. Jesenické moře.
A pak ještě poslední týden školy … i když „školy“. V pondělí místo školy kino, pak exkurze támhle, krmení zvířátek tudlenc, … a jsou Vánoce. Letos jsem zainvestoval do vánočních závěsů na okapy. Loni Adámek těžce nesl, že takové svítící závěsy na domech mají „úplně všichni“, a my ne, tak jsem mu splnil přání, a ten smrad to pak stejně ofňukal, že myslel plastové rampouchy, které hezky blikají a kdesi cosi … pffff. S pověšením jsem vyčkával, protože jsem hlavně potřebovaly vyčistit okapy od březového listí … což moc nejde, když je tam přimrzlé. Ona v listopadu byla opravdu „větší zima“ než za celý prosinec. A jednu neděli pak svítilo sluníčko, a bylo zřejmé, že na té správně straně domu bude bordel v okapu povolený … tak hurá na to. A opravdu jsem vydělával celé kusy odtátého ledolistí. A druhou stranu domu tím pádem ignoroval, tam slunce nezasvítilo a bordel v okapech bude jak šutr (a přimrzlý). Takže hurá pověsit závěsy. No, jenom to klubko rozmotat byl zážitek, pak balancovat na štaflích, slunce dááávno zapadlo, mráz přebíral vládu … kdyby mi ivka ke konci neuvařila čaj, tak by mi prsty asi upadly. A pak bylo hotovo, a já nebyl spokojen. Delší okap jsem odměřil na 10,5 metru, závěs měl mít 10 metrů. A přitom končil dobře metr a půl od konce. Takové práce, a já to budu muset předělat, na tenhle nesouměr se nemůžu celou zimu dívat! Za pár dní jsem tedy vylezl na štafle znovu, a celé to na háčkách poposunoval a napnul … a to už bylo zase trochu moc 😀 To holt člověk zjistí, až když to celé předělá. Ale na to už mrdááám, vypadá to dobře, to že by to mohlo být posunuté o 30 cm zase na druhou stranu … hlavně že to hezky svítí. Áááá blik, a světýlka zhasla. Wtf? Čekuju možné příčiny, ale druhý krátký závěs nad schody svítí … a zjistím, že odešlo trafíčko do zásuvky, po týdnu. No ty píííčo! A tak nějak by se dal shrnout email na podporu Emosu, že ať si nemyslí, že kvůli reklamaci budu závěs z okapu zase sundávat a někam posílat, a ať mi nové trafo laskavě pošlou tam a tam. „Omlouváme se za problémy, trafo posíláme tam a tam.“ Oukej, cením. A tak záříme svítíme, a ještě jsem pak později dozdobil stříbrňák na mezi „do křižovatky“, abychom měli něco vánočního i na této straně… když „už má smysl“ jej zdobit, a „ještě to jde“. Ono zdobit něco na 45° svahu v mokru a blátě není jen tak.
Koukám do fotek, a 25. listopadu byly úplné vánoce, naprosto bílo, pár čísel sněhu, každá větvička bílá. Za pět dní rozsvěcování vánočního stromu, zelená tráva a holo. Ach jo. Poslední troška sněhu, před měsícem.
Půl osmé, a venku tma jak v pytli. Už se tedy rozednívá, ale i tak jsme dnes (i včera v pondělí) šokován tou ranní tmou … v sedm s dětmi vycházím z domu k autu, a vůbec bych neřekl, že je taková tma jako se jeví nyní z okna. Ony tomu tedy ubírají i ty svítící závěsy, které se nám na tu dobu zapínají, protože dávají světla jak sviň. Bez nich by asi byla před domem poctivá tma. Ale děti nyní chrupkají, mají vánoční prázdniny, tuším ty nejdelší možné, šestnáct dní. A večer si teď vždycky zapeleší roztažený gauč, všechny peřiny, sedm tisíc plyšáků, vybere se pohádka na netflixu, a leží se, kouká se … jsou tu Vánoce.
Připojte váš komentář