Přelomil se únor do března, teploty se zvedly o deset stupňů, vyšlo slunce … a čtrnáct krásných jarních dní s modrým nebem. Skoro každý jeden den krásně a sluníčko, přes noc mínus pár stupňů, přes den to vylezlo na 12-16 když moc. Ale pořád ten pocit „no akorát skončil únor, však to ještě klidně nasněží“. Jenže pak ti dva týdny svítí slunce do tváře. Jestli teď začne zase mrznout a vrátí se zima, tak to budu fest nasratý!
Ale působí to, jako kdyby počasí předběhlo přírodu (no, ostatně, samozřejmě to tak je, že). Den co den sluníčko a příjemné teploty, a příroda vůkol jako by byla v šoku, že sotva slezl sníh, tak se má hned začít „snažit“? Žádné pučení, tráva pořád hnědá, žádný náznak lístečku … ty vole, je půlka března, uvědom si to! Ale tak, ostříhal jsem si tedy borůvky. Pak motýlí keře. Sem tam nějakou divokou větev ze švestky, o kterou jsem si v létě každý týden odíral záda při podjíždění sekačkou … jen takové „šomtání“ kolem, příroda ještě spí. Vodu do bečky jsem si musel napustit z řádu, abych měl venku vodu alespoň na umytí rukou. Na konci února slezl sníh, a od té doby jen pár kapiček deště. A přes noc přimrzlo, na sluníčku povolilo, a všude kolem domu, kde se chodí (nebo jezdí na kole / traktore / motorke ) „bahno“, centimetřík kluzké vrstvy … jak dostal Adam v září elektrickou motorku a den co den kroužil kolem domu, a trávník dostal pokouřit (místy rozježděno na hlínu) … tak teď na jaře sklízíme plody. Než sluníčko z té vrchní vrstvy vytáhlo vlhkost, tak to bylo místy (třeba před dílnou) na zabití. Telemarky na bahně. Motorka tedy pro teď zakázaná. Kolo a traktor povoleno, ale jen „před domem“, ať se pořád nerozjíždí trávník (haha) před dílnou (když se jezdí kolem domu).
Ale co maj děti venku dělat, že. Trampolínu, tati! Postavíme trampolínu! WTF, teď, vždyť je konec února? Za dva dny, kdy jsem děti vždy v poledne přivezl domů, a ony vystřelily ven, bára vařit lektvary (z písku) do dřevníku, a Adam že chce kolo … dofouknout pneu … že chce traktora … namontovat baterku … že chce buginu … namontovat baterku … tak po dvou dnech neustálého odcházení od práce jsem vytahal všechny uskladněné propriety, a za dvě hodiny se trampolína pyšně tyčila na svém místě (s Adamovou notnou pomocí, šikula). Pyšně možná, ale jetá je za těch ale osm sezón slušně. Šroubky se protáčejí, gumové dorazy stojných tyčí zteřely tak, že které se nerozpadly hned při montáži, tak se rozlámaly, jakmile se na trampolíně začalo skákat. Ochranný prstenec (pružin) popraskaný a potrhaný už roky, ale letos se z něj začal sypat molitan jak jemný sníh … ať žijou mikroplasty… obratem objednán za 700 nový z alzy, druhý den vyměněn, a trampoška jako nová. A hned měly děti o zábavu postaráno. Včera si Adam poručil sundat z půdy dílny hračky na písek, tak jsem mu je ve velkém taškopytlu na listí sundal, a on je místo k písku odtáhl za dům … wtf? K tamní hromadě hlíny, a mně naskočilo loňské ptsd z jejich hraní „na hlíně“, nejlépe i s vodou, kdy to pak vše zarůstalo plevelem, před zimou jsem vytahoval bagry ze suchých kopřiv … áhh, škoda slov.
A po večerech jsem si nějak začal pročítat zápisky z předešlých let, od porodu Adama dále. A prostě … nepomatuji si to. Kdybych to neměl zapsáno, tak by ty různé drobné vzpomínky byly pryč. Třeba že když jsem scházel po práci z patra a děti zaznamenaly kroky na schodech, tak přiběhly ke dvěřím do haly a poskakovaly za nimi a (Adam) Dady! Dady! a pověsily se mi každé na jednu nohu, a tatínek konečně přišel … na tohle bych si už nikdy nevzpomněl, kdybych si to byl kdysi nezapsal. A místo, abych si uchovával tyhle vzpomínky, tak se tu večně vypisuju z práce kolem domu, sraní s autama … a děti rostou a rostou. A nechtějí chodit spát, jsou drzé, urážejí se, na sebe štěkají jak na cizí … a pak je Bára u kamarádek a Adam bloudí prázdným domem a zoufá si, že je sám a nemá co dělat. Aby o pár hodin později Báru prohlásil „za úplně nejhorší sestru“ a že chce, abychom mu pořídili jinou!
Nyní se usmívám nad tím, že Adam někde přišel na to, ať ho před spaním zabalím na naší posteli do peřiny, jak palačinku, a aby se z toho zajetí sám dostal. Tož pro to, aby pak šel ochotně do postele, je to celkem drobnost … tak je takhle občas zabalím a dám si fakt záležet, a ony se pak kroutí po posteli jak žížale, naprosto bezmocné, ono to fakt není jen tak, a já se svíjím smíchy. Tak taková malá vzpomínka k uchování.
A nebo Bářino věčné „nahoju“, kdy ke mně přijde a chce do náruče, pochovat. No už má taky přes třicet kilo, není to jen tak. Pohupuju se s ní v náručí, drží mě kolem krku, na tváři mě lechtají blond vlasy, a já si potichu bolestně uvědomuju, že jednou to bude naposledy, a pak už se to nikdy nestane. Hrdlo se mi stáhlo, oči mlží. June, vole! Hezký vzpomínky!
Mám rád rána, to jejich vypravování … nebo tedy přesněji tu chvilku, kdy jdu ta nebohá stvoření před čtvrt na sedm budit. A teď s ranním světlem už je to mnohem pozitivnější než v hluboké zimě. Vejdu do ložnice, a (potichu) „Dobré ráno, kocourci! Myšičky, vstáváme!“, a peřiny se zavrtí, přetáhnou přes hlavy. Pošimrám Báru na vyčuhující tlapce, přisednu k Adamovi a hladím ho po vlasech, kradu mu jeho husičku … ty děti jsou tak hodné a roztomilé, když spí 😀 I to ranní vypravování už je takové pohodlné (ťuk ťuk ťuk). Oblečou se převážně sami, Adamovi pomůžu s ponožkama (holt chromá ručka), Bára se i sama češe, snídani odbývají jogurtem, takže defakto jen chystám svačiny, a najednou mají do odjezdu dvacet minut času a volna …
Je sobota ráno, sluníčko (ale fouká), před desátou, a teplota už k 12°C. Čas jít ven, asi vypleju borůvky, resp. k nim přisypu rašeliny …
Připojte váš komentář