Ivka měla narozeniny, a opět chtěla do wellnes do Jeseníků. Mrchtám mrchtám, už bychom od téhle tradice „dárek k narozeninám za 8-10 000 Kč“ mohli upustit. Samozřejmě ale až od mých narozenin na podzim … děti v pátek ze školy rovnou k našim, a na sever odpoledním provozem. Na recepci hostům před námi dopodrobna vysvětlují fungování hotelu (…), my na pána „Nám stačí jen klíče, jsme tu asi tak popatnácté“. Ale v (tomto) podkrovním pokoji jsme byli asi poprvé – přes celý pokoj trám u podlahy (!), šikmý strop, stojné trámy, do koupelny se chodilo po dvou schodech nahoru a zase po dvou dolů (přes ten trám) … vtipné 😀 Když jsem si dával pozor, abych nezakopl o trám, tak jsem se bouchl do hlavy o střešní okno a podobně. Člověk po pokoji chodil podvědomě pořád lehce skloněnej. Na 2,5 h do wellnes, a pak šilhaje hlady na večeři. Servírka obsloužila vedlejší polský stůl (frekvence „kurwa“ 5/min), nám dala jídeláky, a pak jsme ji půl hodiny neviděli. Večerní šrumec. Tak jsem se zašel připomenout na bar, rovnou objednal pití, a když nám je se spoustou omluv přinesla, tak zase chtěla automaticky odnést jídeláky, aniž by se zeptala, co jsme si vybrali 😀
V sobotu vydatná snídaně, kávička, a hurá na výlet. Dále na sever k Rychlebským horám, přes Vápennou do Žulové, odstavit auto u nádraží, a krásným jarním dnem vystoupat křížovou cestou na Boží horu. S dětmi jsme tama projížděli už také párkrát, a krásný kostel na vysokém kopci nad vesnicí nás vždy fascinoval. Proč ho proboha stavěli na takovém vrchu? No, to proto, milé děti, abys při cestě k němu trpěl stejně jako Ježíš, když táhl svůj kříž … bylo tam nádherně.
Sešli jsme jarním lesem do Žulové, v parku u náměstí (kde se scházeli vyšňoření hasiči na křest nové tatry) si v plátěných lehátkách snědli oběd, a vyrazili do Priessnitzových lázní nad Jeseníkem. Kafíčko s výhledem na Hrubý jeseník a Praděd, okoukávání vrcholků dalekohledem, relax na sluníčku. A pak se projít dále k pramenům, k balenoparku a „projít“ si ledový bazének. Domů jsem jel s mokrejma nohavicema tříčtvrťáků, ať jsem si je kasal nahoru jak to jen šlo, ale ta úleva bolavých nohou ledovou vodou … ta je prostě znát. Odpoledne do wellness, na večeři, na šláftruňk na Kovárnu, kterou jsme pak tuším zavírali, a na pokoj, druhý den domů.
V týdnu byly čarodky, žár na zahradě u tchánovců musel být detekovatelný až z vesmíru. Celoroční sběr ostříhaných větví a dřevního odpadu, nebo suchých tújí/smrků, ze kterých švagrová plete věnce … všechno suché na troud.
A prodloužený víkend s pátečním prvním květnem! Počasí předpovídáno naprosto luxusní, to se musí využít. V pátek dopo jsem vzal vapkou zimní kola, a když už roztaháno, tak ovapkuji dlažbu terasy. Byla to hodina pečlivého čištění každého jednoho kusu dlažby, ale stálo to za to. Přes zimu a začátek jara se tam prostě našlape tolik špíny, že už není znát, že má ta dlažba jakýsi divoký modrosvětlý šmrnc. A kam po obědě na výlet? No nějak jsme nevěděli, a vlastně plánovali celodeňák na sobotu, tak to nebudeme hrotit … a prošli se kolem řeky do městyse na pívo, s návratem přes sedlo (slušný výšlap lesní pěšinou). Na pívu bylo plno, ale u jednoho stolu známí, přizvali nás, a ze dvou piv byly tři, a čas spěchat domů, abychom došli nějak rozumně. V plánu bylo ještě smažení řízků, aby bylo v sobotu na výletě co poobědvat. Mně samotnému to přijde strašně vtipné, ale pokud je člověk přes poledne někde v divočině, tak je to prostě ideální jídlo. Tedy večerní smažení řízků na terase, já nanosil pečivo a půlku ledničky, a všichni jsme si vedle bublajícího friťáku chystali k večeři, na co byla právě chuť.
A sobotní výlet! Cíl jsem tedy vymýšlel teprve v pátek v noci u televize, někam k Oslavě, k Dukovanům? Na stepních stráních u Mohelna jsme už byli, ale kousek níže po toku Jihlavy je jakési zákoutí, na jedné straně údolí sklaní vyhlídky, na druhé zřícenina Templštejn. Super! Budeme na to mít celý den, bude krásně, bude tam řeka, třeba se bude dát cejprat … vyrazili jsme před desátou, a hodina a půl točení volantem … vopruz největší. A konečně sjíždíme do údolí Jihlavy, asfaltka pro jedno auto. Nojono. Musíme přejet řeku, most pro jedno auto. Hm. Na navigaci zbývá „5 km / 9 min“. Tyjo, divný, většinou to vždy odpovídá co kilometr, to minuta jízdy (při průměrné rychlosti 60km/h). Za mostem odbočím proti toku řeky, a silnice vyloženě pro jednou auto, a co 50-100 metrů vybraný svah a rozšíření pro vyhnutí dvou aut. Nóóó, pěkný. Pokračujte čtyři kilometry. Ty vole! Ať nikoho nepotkáme, ať nikoho nepotkáme! Na jedné straně spád do řeky, na druhé svah nahoru. Sem tam potkáváme turisty, a ti nám musí uhýbat co to jde. Dojedeme k hospůdce a velkému parkovišti, a na navigaci stále svítí „ještě 2 km“. A cesta, co vedla sem … byla ještě široká … proti tomu, co následovalo. To už byly de fakto jen dvě asfaltové koleje, nalevo skála/les, napravo kolmý spád dolů a řeka. Točky zatáčky les, sem tam rozšíření pro vyhnutí, ale do některých bych se s oktávkou ani nevešel! Uhýbající chodci museli zatahovat břicha, abych je neštrejchl zrcátkem, a … auto. Ale naštěstí jelo před námi, takže hurá, dvě auta každé protijedoucí přetlačí. A už se blížil most na druhý břeh a cíl, hurá, za ty 4 km jsme nepotkali ani jedno auto, uff. Takové štěstí odpo beztak už mít nebudeme. No, a most. Červené SUV před námi zastavilo, a stálo. Já měl most zakrytý nějakým křovím, viděl jsem brod přes řeku vedle, z mostu jen část. SUV stojí. SUV couvá. Aha. Couvám tedy také, aby měli prostor sjet ze silnice na plácek … a otočit se? Styl couvání byl divný, s málem nabořením dřevěného plotu, a ona vyloženě ženská (a dětská) posádka. Jen konstatuji. Ale proč se otáčí? Jo aha, protože ta část mostu, co vidím, to je celý most! A žádná zákazová značka, co jsem za křovím čekal, ale „vjezd na vlastní nebezpečí“. Železný most široký … no, široký jak oktávka se zrcátky +20 čísel na každou stranu (a to zjistíš, až když na něj najedeš). Stojím před mostem, a říkám si, sakra, je tam velký rekreační areál, přece tam všichni nejezdí brodem. Tak najedeme na jedničku most a div zrcátky neštrejcháme … a uff, jsme na druhé straně, ještě 200 metrů, odstavení auta pod stínem stromů, a hluboký výdech. Zážitek.
Tak, a jdeme tudy, ukazuji na prašnou lesní pěšinu kolmo na kopec / vrstevnice. Tam nejdu! Unisono Adam, Bára a kupodivu i ivka. Hm, super začátek. Po třech krocích ivka zakopne a švihne ji ve stehně. Hm, super začátek. Prostě prvních 100 metrů se docela nepříjmeně stoupá, a pak už pohodlně po lesních cestách po vrstevnicích. Holky to rozchodily, ale Adamovi se opět zhroutil svět. Ale mimo to tam bylo tak krásně! Jarní les, všude pučí něco zeleného, černé rozpálené skály nad řekou, nad údolím. A hle, ještěrka! Během chvíle jsme byli na zamýšlených skalních vyhlídkách nad řekou, po kterých se dalo postupně sejít k vodě a vrátit k rekreačce (na pívo). A tak jsme se kochali na skalách, koukali dalekohledem, Adam z nich pouštěl autíčka … a ještěrky! Začali jsme je počítat. Sešli jsme na nižší vyhlídku, po těch skalních pěšinkách docela dobrodrůžo, a pak ještě níže, a až k řece, a vraceli se k areálu. Ještěrek už jsme měli asi 15, a jednu takovou, co na nás koukala z mechu starého kmenu, a snad by se nechala vzít i do ruky 🙂
Sedli jsme si na limču a pívo, mezi chatkami pak u vyhořelého večerního ohniště posvačili řízky, s tím, že se dožďouchneme ještě nahoře na Templštýně. Museli jsme přejít řeku zase na druhý břeh, u brodu si děti pohrály s plastovými autíčky a panáčky, a nebojte, cestou zpátky ji přebrodíme, až půjdeme už jen k autu. A byla to škoda, ta ledová voda by vlastně byla notně prospěla. Přešli jsme po železném mostě, a zašli do lesa „po žluté nahoru“. Aha. Vypadalo to podobně jako ta pěšina předtím, akorát „po skále“. Jenže to byl zase ten prvotní úsek, a pak se mělo jít pozvolna „jako serpentýnami“. Ivka se na to moc netvářila. Stinná skalní rokle, kterou stékal potok (jaj!), stoupalo se nahoru po různých skalních schodech, a najednou malé jezírko (sběr vody pro chaty dole), s Ádou jsme se tam zastavili, holky šly dál, cesta čím dál divočejší a strmější, zastavili jsme se na skalní vyhlídce … moment, ale žlutá trasa vede hlouběji do lesa, z té se nemáme ocitnout někde na skalách nad řekou … kde nyní očividně jsme. Vytáhnu telefon, no jasně, holky nevědomky zabočily na jinou pěšinu ke zřícenině, tu kolmo na vrstevnice, přes skály, s vykřičníkem. Obtížný úsek. Hm. Návrat zpátky dolů prudkou pěšinou obtížný, cesta nahoru neznámá. Kousek jsme ještě popošli, a šel jsem to prozkoumat vpřed, a když nebezpečné skálolezení přešlo v doslova horolezectví nad prudkým srázem, tak jsem se vrátil a oznámil, že tudy to fakt nepůjde, to by mi můj pud sebezáchovy nedovolil (tahat tam děti nebo ivku). Táta má být odvážnej, ale vocaď pocaď. Zplavená ivka na vyhlídkách nad řekou dvakrát polovážně (?) zopakovala „A nestačí nám to jen odsud, ten výhled?“, sestupovali jsme nebezpečnou pěšinou po sálajících skalách a klouzajících kamínkách a hlíně dolů zpět k žluté trase, a teprve tam před námi byla drtivá většina stoupání k hradu … zabočil jsem dolů k návratu do údolí. Tak už tam dojdeme, ne, když jsme tady? zastavila se zaskočená ivka. Hm. Děti, chcete jít nahoru na zříceninu, nebo domů? Domů!!! Tak jedeme domů … přebrodili jsme řeku, došli k autu, a vydali se mlčky zpět. Na úzké cestě jsem se vyhýbal tuším s pěti auty, couval jednou dvakrát, i kvůli cyklistům, s desítkami chodců … a pak hodina dvacet řízení zpět domů. Takové plány to byly, takový krásný azurovoslunečný den, a takový chabý výsledek … a člověk kvůli tomu stráví bezmála tři hodiny za volantem, aby byl z celodenního výletu při nádherném počasí ve čtyři hodiny doma. Přesně po šesti hodinách od výjezdu, kdy jsem skoro tři hodiny řídil. Postupně mě to čím dál víc žralo, až jsem doma akorát vyložil věci, převlékl se, a vyjel na kole na odpolední kopečky. Letos poprvé. Moc to nepomohlo.
Njn. Nemůže být každej den posvícení …
Připojte váš komentář