Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

6:55

Ani není sedm ráno, a u PC už sedím hodinu a půl … těžký život živnostníka. Na druhou stranu, po deváté mě tu vyzvednou naši a pojedeme na rodinný výlet do Ikey 😀 … a nemusím se doprošovat žádného šéfa o nějaké volno. Občas mě napadne, jaké by to bylo v regulérním zaměstnání … třeba na to jednou dojde.

O víkendu jsme se sjeli u našich a nastala akce Zet – vyklizení dvou pokojů, s plánem jejich vymalování, nákupu nových koberců, nového (Ikea) nábytku … v jednom pokoji jsem měl svoji úřadovnu s PC, na kterém už máma nyní jen účtaří, ale stále měla za zády skříň plnou všeho možného, co jsem do ní za cca deset let nastrkal. Ale nebyl čas na emoce, zatvrdil jsem své srdce a začal plnit igelitové pytle. Stovky CD – s filmy, zálohami fotek, hudbou … nevím, jestli by je po deseti letech ještě nějaká mechanika přečetla. Některé jsem lámal, jiné škrábal šroubovákem, vše ve zběsilém tempu. Krabice s rozebratnou Minoltou Z1 … různé komponenty počítačů, pevné disky, RAM moduly … do pytle! No, teď si říkám, že ty disky jsem chtěl znehodnotit a asi jsem to neudělal. Hm hm hm. Až jsem se propracoval do spodních poliček, a tam knihy, ze kterých jsem se učil první věci o programování … kniha o Javascriptu, podle které jsem kdysi napsal první if() podmínku a for() cyklus. Snad i dnes si vybavím, jak jsem zíral na monitorem s úžasem, že nejenom jde tvořit webové stránky s nějakým textem a obrázky, ale lze do nich vkládat i skripty, které něco „dělají“. Kniha, ze které jsem se naučil PHP… a cca 15 dalších. Do sběru! A tak dál …

Ale pak náhle velké poznámkové bloky, listy popsané mým písmem … jakési deníky z rýzných gympláckých výletů nebo dovolených. Do pytle! Raději nezkoumat, co moje rozervané melancholické já mělo tehdy na srdci. Několik listů s ještě horším škrabopisem než ty ostatní … přelétnu očima pár řádků a dojde mi, že to jsou asi nějaké zápisky z legendárního cyklisťáku s gymplem. Zaznamenané smsky s Ivankou, asistentkou s paralelním výletem dětí ubytovaného ve stejném areálu. Psáno div ne potmě, papír osvětlený displejem 3210, dumání, jestli to risknout a vyjít do tmy a sejít se s ní u ohniště, dávno po večerce … do pytle! A spálit! 🙂 

O vzpomínkách to opravdu nebylo, muselo se makat. Megatěžké skříně bylo třeba vynosit o patro výše, s první lehčí jsme se po schodech s tátou nějak popasovali, ale ta druhá … u té bylo jasné, že ji tradičním způsobem nevyneseme. Pět minut dohadování, že nejlepší bude zajít pro souseda … který by nám na úzkém schodišti stejně neměl jak pomoci. Až jsem všechny překřičel a nařídil jim, ať na (dřevěné) schody jednoduše rozprostřou deku, ženský jdou nahoru a chytnou její horní konec, my s tátou na ni dole bokem položíme skříň a budeme ji tlačit nahoru … a za osm sekund nebylo co řešit. Asi tak 5× snažší než s tou předchozí lehčí skříní vynesenou v teplejch 😀 Pomohl jsem vymalovat, a pak už jsme museli letět, neb nás Míša zvala na večeři jako odměnu za pomoc s hyperúspěšným plesem. Dal jsem si stejček z mladého býčka, rare veverku (hanger steak). Dobrá byla. Vyzkoušeno, příště si dám vepřové. Nějak mi to – i kdyby kvalitní – hovězí k žaludku nepřirostlo.

V neděli jsme se šli projít, vnutil jsem ivonce vycházku trasou, kterou jezdím na kolem … abych si tam mohl odkopat kameny a větve, a měl to tam uklizené, až tam opět pofrčím na kole (o dva dny později 🙂 ). Pak následovala autoturistika do jedné super cukrárny a po hřebenech okružní návrat. Pěkný den to byl.

V týdnu nic výjimečného, dvakrát jsem šel na kolo, neb tu leží sníh a teploty jsou mírně mrazivé, značka ideál. Ve středu pomoc s pokládáním koberců u našich.

Ve čtvrtek to ale bylo na houby, ivonky děda se zhoršil, přijela k nim sanitka, ale po stabilizaci ho nechali doma. I ta stabilizace už byla jen možná zbytečné oddálení nevyhnutelného. Večer děda zemřel. Všichni víme, že to bylo vysvobození, poslední měsíce už to bylo jen a doslova přežívání. A tak to tu asi bereme líp než když odešla na podzim babička. Ta byla během měsíce pryč. Děda s rakovinou bojoval tuším čtyři roky. 

Nemládneme nikdo.

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.