Opět sobotní budíček ještě před šestou. Vzbudil jsem se sám, budík to ani nestihl … ale nevím, jestli to bylo neklidným spánkem z přemíry večerního vína, a nebo bolestí zad ze zvedání obrovského šutru. Což je vlastně činnost navazující na poslední zápisek před ale 10 dny, kdy jsem před schody kopal díru pro nasypání kamení a štěrku – provizorního řešení, abychom ze schodů nešlapali hned do trávníku (= na hlinu). Díru jsem vykopal, navozil do ní skoro všechno kamení, co jsme při hloubení základů pro schody vykopali, a bylo třeba zajet s vozejkem pro štěrk. A když už, tak jestli bych ivonce nejdříve nedovezl půl tuny dekoračních oblázků, které tam také prodávají. Zastihl jsem tam právě bagristu, co mi to na vozík nabral, nebylo tedy třeba naložit pět metráků lopatou, ale složit u domu už jsem si to musel sám. Navozil jsem to ivonce na dlážděnou terasu, podél jejíž jedné strany si udělala cca za 60 čísel široký dekorační záhonek s několika keříky, a chtěla jej celý vysypat těmito oblázky. To už jsem nechal na ní, a svištěl pro další vozík štěrku. Pětkrát šestnáct plných lopat, vše poplatit, a hurá to zházet do díry zaplněné kamením. A mohl bych práci kolem schodů považovat za dokončenou, kdyby mi nezačalo brutálně vadit, jak se ten štěrk rozlézá do trávníku … a tak jsem po pár dnech využil žulové dlažební kostky, a vytvořil štěrku kamennou zábranu decentně zapuštěnou do hlíny. A navíc to vypadá docela dobře.
No a podobně mě strašně točil onen ivončin dekorační záhonek z jedné strany ohraničený obrubníkem terasy, ale z druhé ničím … a oblázky pomalu se rozlézající do trávníku … tyhle „drobnosti“ mi fakt strašně vadí. Mulčovací kůru rozlezlou ze skalky do trávy všemi směry, prorostlou zelení … uááá, jen ta představa! No a tak jsem se včera vrhl na cca 5 metrů dlouhou hranici kolem oblázkového záhonku. Problém byl, že dlažebních kostek už mám minimum, a ostatní kamení jsou nevzhledné mramorové balouny … nedá se nic dělat, nebude to hezká řada obdélníkových kamenů zapuštěných do hlíny, ale řada tak nějak sedících balounů … začal jsem jedním přece jen obdélníkovým, přesně jej usadil a utemoval kamínky a hlínou, a vybíral následující kámen … a kdybych tenhle tady trochu odsekl, tak by byl taky cca obdélníkový. A tak se nad kopcem hodiny neslo třískání majzlíku do mramoru, jak jsem se snažil z všelijak tvarovaných šutrů vykouzlit alespoň na jedné straně zdání rovné obdélníkové plochy. Tři a půl hodiny neustálé práce, bez zastavení i bez píva … tedy dvakrát jsem se zastavil – poprvé, když mě při sekání kamene nadzvukovou rychlostí letící odštěpek bodl do holeně a po noze mi začal téct regulérní pramínek krve, a podruhé poté, co jsem po hodinách dřepění zjistil, že necítím dotek na levém lýtku. Tak jsem zmrtvělou nohu rozchodil, a dál pokračoval. Zbýval poslední úsek ke zdi domu, kde je betonový jakožechodník … tam kamen nezakopu. Ale mám bokem jeden obří vyšší šutroplacák, který by tam sedl jak prdel na hrnec. Jen ho naložit, popovézt na kolečku, zase zvednout a usadit na místo … no, v zádech to cítím. A bylo hotovo. Pouklízel jsem zbylé kameny, pouklízel vše ostatní, dorazila ivonka s malou a pochválila mi to slovy „No jako luxusní!“, za což jsem poděkoval slovy „Chval víc!“, a šel si domů vypít lahváča na ex.
Tak tím jsem se bavil včera. Co jiného za ty dva týdny … v sobotu šla ivonka se švýcou pařit, a mně bylo oznámeno, že budu hlídat Báru. Nijak mi to nevadilo, jenže Bára večer nějak přeťápla únavovou hranici, kdy jsme jí chtěli dát ještě najíst, než půjde spát … pak už vypila jen půlku flašky a vztekala se, a řvala únavou, ale usnout nemohla. Choval jsem ji, utěšoval ji, zatímco se ivonka chystala ven, ale malá řvala a řvala. No říkal jsem si, že jednou usnout musí. Ivonku jsem musel div ne vyhodit z domu, jak se mi snažila pořád před odchodem radit, ať vyzkouším to či ono, ale nic nefungovalo. Bára plakala unaveným pláčem, dudlík nechtěla, ležet v postýlce nechtěla, ležet na dece na zemi nechtěla, jen brečela a vřískala únavou, slzy jí tekly po tvářích až do uší… zkusil jsem ji povozit v kočárku, což na ni najednou okamžitě zabralo. Utichla, zkoumala hračky, za chvíli zabrala … a za pár minut se s řevem probudila. A vše nanovo. Co když ji dráždí něco v plíně? Položil jsem ji na přebalovací pult, a tam v leže ztichla, natočila se hlavou k nějakému plyšákovi a hrála si s jeho nožičkou, potichu, v klidu a míru, bez pláče. Hm. Koukal jsem na ni, hýbal jí s nožičkama (kdyby to byly zaražené prdy), a Bára pomalu usínala. Tak jsem ji jen vzal a přemístil do postýlky, a odešel. A bylo ticho. Po chvíli jsem ji zkontroloval, spala, zakryl jsem ji peřinou, zapl monitor dechu, nalil si víno a šel k televizi. Je to paradoxní, ale jako by tenhle divoký „táta a dcera“ večer posílil moje otcovské city 🙂 Často jsem měl s Bářiným řvaním problém, vadí mi hlasité zvuky a takový ječák deset čísel od ucha, když se v nejlepší vůli snažím malou utěšit, ještě nejlépe když během toho vyplivne dudlík na zem, který se s dítětem v náručí fakt blbě zvedá, tak ten mě dokázal vyloženě rozzuřit. Ale když jsem ji v sobotu choval, a musel se o ni postarat já, zatímco ona usedavě plakala únavou sama nevědouc, co se děje, tak se ve mně něco hnulo. A když jsem pak po hodině uspávání stál nad postýlkou a Bára konečně spokojeně spala, dojetím se mi draly slzy do očí (a to i teď, když to píšu). Od toho dne – i když to nějak neumím slovy vyjádřit – ji mám „mnohem víc rád“ 🙂 Těším se, až ráno uslyším z přízemí pohyb, kdy holky vstávají, a půjdu se s malou pomazlit a zalaškovat, pochovat ji, povykládat si, jak se spinkalo a jak bude ten den maminku zlobit …
V úterý a středu byly červencové svátky, vyjeli jsme si do Lednice jezdit s kočárkem po zámeckém parku. No hodina a tři čtvrtě cesty tam, a pak 25 minut popojíždění k parkovišti – Lednice úplně zablokovaná auty. Tři auta po nás parkoviště zavřeli a šmitec. Strávili jsme tam celé odpoledne, a domů vyráželi až asi o půl paté, jenže kvůli objížďce jsme to museli vzít jinak než dle plánu, a pak ještě špatně odbočili, a místo po hlavním tahu na brno se museli srát přes jihomoravské dědiny … domů jsme jeli snad dvě hodiny, Bára byla v sedačce úplně durch zpocená a plakala, já se ji snažil utěšit zatímco ivonka řídila, ale dokud asi po patnácti minutách neusnula, tak nešlo nic dělat. Co může člověk dělat, když je malá úplně zpocená? Zapnout klímu na 17 stupňů? Nedalo se dělat nic, jen to vydržet a co nejrychleji být doma. No byl to dlouhý den …
Je sobota, bude půl osmé … čas něco dělat.
Připojte váš komentář