Času na rozdávání není, když si tu takhle před úsvitem žvejkám snídani, ale zase si říkám, že když si z dovolené nic nezapíšu, tak to nebude. A je pátek. Skoro víkend.
Dovolená na Lipně byla „rybářská“ – tedy v cca sestavě, v jaké jezdíme do Snillfjordu. Rybařit mohli pouze vlastníci povolenek, takže pro nás s ivonkou to byla vyloženě dovolená a ne nějaké marné čekání na ryby (jako nakonec pro naše rybáře). Sedm chatek u Hotelu Racek pro nás, vše zařizoval někdo jiný, nic jsme s ivonkou neřešili … až do okamžiku, kdy mi došlo, že budeme v minichatce spát sedm dní s rodiči. Ehm, takhle si dovolenou nepředstavuji! 😉 Ještě u píva na zahrádce hospody jsem přes telefon rezervoval poslední volný pokoj v přilehlém hotelu a mohl klidně spát 🙂
Sehnali se příčníky na střechu, na příčníky rakev, auto se nacpalo vším možným (bečka included) a vyrazilo. Jela nás kolona šesti aut, před námi 240 kilometrů. A hned nám vedoucího zastavili policajti a dostal pokutu ta rychlou jízdu 🙂 (my za ním samozřejmě jeli stejně rychle, ale nás nechali být). Do cíle jsme dorazili, čekali na chatky a před hotelem se chystal nějaký koncert mladých kapel. Noc klidná nebyla 🙂
No … bylo to tam fajn. Lipno je moře, počasí bylo dobrý, na výletech jsme byli, pokoj v hotelu parádní. Sice nám pod okny ráno začínal provoz, a o kousek dál byl zoo koutek s oslem Matějem, který když se rozhýkal, tak o tom věděli i na druhém břehu jezera, ale aspoň člověk nevyspával. Zbytek ležení v chatkách vstával brzy a na snídani chodili v osm, takže jsme my s ivonkou každý den také vstávali o půl osmé 🙂 V neděli jsme vstal, oblékl se do plavek a šel do vody … tak jako vždy na dovolené. V Chorvatsku. U chatek se už vykuřovalo – v kalhotách, mikinách, bundách – teplo rozhodně nebylo, ale ještě to byl luxus proti teplotě vody. Panečku. Do takové ledárny jsem nikdy nevlezl, ale couvnout už samozřejmě nešlo, se všemi těmi pohledy v zádech. Udělal jsem pár temp, a otočil to zpátky ke břehu a k chatkám došel růžový jako prasátko. To nebylo koupání, to byla kryoterapie! Ale byl jsem za kinga a o to mi samozřejmě šlo 😉 Ještě dva dny jsem takhle ráno šel, a pak se na to vykašlal. Na koupání to bylo opravdu jen za největšího poledního horka.
S ivonkou jsme občíhli blízký Český Krumlov a nakupovali náhradní díly na opravu prasklé hadice k turbu jednoho z aut – shodou okolností jsem úplně stejný defekt řešil tři týdny před tím, takže ač autoopravářské ucho, tak v tomto odborník 🙂 A protože první bečka Černé Hory zachrochtala už v neděli večer, tak jsme zašli kouknout i do pivovaru Eggenberg pokouknout se po sortimentu 😉 A dobře jsme udělali, protože druhá bečka zachrochtala v úterý odpoledne a pár minut nato jsem už seděl v autě jako navigátor a naváděl posádku pivní pomoci k vrátnici pivovaru 🙂 Naše hlava na bečku nepasovala, vypůjčil jsem si jejich erární, vybral se sud, mezitím se k nám připletl nějaký japonec, co mu někde stál autobus na exkurzi pivovaru a nevěděl, jak se k němu dostat – až jsme ho akčně naložili a že mu ukážeme cestu, ale to už došel i nějaký chlápek, co měl toto na starosti, tak japonec zase vyskočil a šel s ním. A my se za velké slávy vrátili s dalšími padesáti litry píva, co vydržely tak tak do čtvrtka.
Navštívili jsme impozantní Stezku korunami stromů. Zážitek, doporučuji. Nahoru lanovkou, a při chůzi korunami jsme myslel na terénní koloběžky, co jsem tam viděl u nějaké půjčovny… a na cestu dolů si jednu půjčil! Vzal jsem to po asfaltu, HC trasu pod lanovkou kolmo z kopce jsem zkoušet nechtěl. Na tu bych se bál i na kole … dokázala se rozjet pěkně, mrška. Ale až do konce dovči mě z ní bolely záda a kyčel, stačilo těch pár odrazů. Dumal jsem i nad půjčením kola někde u hotelu, díky čemuž jsem potkal krásnou výpravčí, ale nedopadlo to… ani mi to pak nevadilo, na kolo moc počasí nebylo.
Už čtvrt roku jsme také měli rezervaci v hospůdce U Štěpána proslavené Pohlreichovou návštěvou. Sice to znamenalo od hotelu 102 kilometrů cesty, ale lepší než 342 km od domova. A tak jsme si zajeli pošmáknout a nemělo to chybu 🙂 Hovězí líčka a steak z pupku, druhé nejdražší jídlo na lístku … to se mi asi ještě nikdy nepovedlo 🙂
Ve čtvrtek jsme se podívali na přehradu, projeli se kolem Vltavy, prošli po Rožumberku a tamním hradě a dál jen vegetili. Ale v pátek jsem ivonku ukecal a vyrazili jsme na 40km vzdálený Boubínský prales. Tam bych byl jel i sám. Nakonec se z toho vyklubalo 18 kilometrů po svejch. Já byl ochotný jít jen k blízkému pralesu, ze kterého je tedy – mezi námi – vidět pěkný hovno (a ivonka skoro ani neviděla přes plot, co ho ohraničuje), vylézt na kopec a rozhlednu už bylo jaksi nad plán, ale ivonka byla pořád odvážná a „tak když už jsme tady…“ … no zvolila si to sama, a nejdříve hledala bobule vraního oka, aby si to mohla švihnout, a pak rovnou odvolávala svatbu. Zaráželi mě ti důchodci a malé děti, co jsme potkávali, protože to rozhodně není nenáročná turistická trasa. Poslední kilometr před vrcholem už je fakt docela makačka, obzvláště pro holku se srdeční vadou … dolů jsme to raději vzali trochu oklikou, ale po slušné lesní cestě, a hned se šlo veseleji. Na hotel jsme přijeli před čtvrtou hodinou a konečně si dali oběd. Ještě že jsme měli v baťůžku každý aspoň tu jednu tatranku 🙂 Znepokojila mě ovšem signalizace nízké hladiny oleje. Doprdele! Kdybych alespoň před odjezdem nedržel v ruce butelu s olejem a neříkal si, zda si trochu neodlít! U chatek jsme kolem toho šumovali, každý koukal do svého motoru (hlavně když jsem podle ťapek na krytu prohlásil, že jsou tam asi kuny…), ale vypadalo to ok, hladina byla níže, ale ne tak, abychom nedojeli těch 250 km domů.
A ráno chtěl táta začít nakládat zavazadla a auto mrtvý. Baterka v tahu. Svítit jsme nic nenechali, toho si člověk v deset večer všimne, když jde kolem auta do chatky. Naštěstí měl jeden rybář nabíječku na baterie k elektromotoru člunu, takže jsme dvě hodiny dobíjeli a auto pak nastartovalo na brnknutí. Uff. Pěkný cavyky chvíli před odjezdem. Vyrazilo se a po šedesáti kilometrech se stavělo na benzínce u Třeboně. Cigaretka, protažení, tak co, jedem? Klíček a prd, auto ani nehleslo, jen se rozblikala palubovka. Proud klesl při pokusu o startování tak nízko, že se vynulovaly i všechny počítadla – vyloženě jako bych baterku přímo odpojil. Ivonka vyskočila zabouchat na auta před námi, ať neodjíždějí, a já běžel na benzínku koupit startovací kabely. Ty nevedly, nezbylo než jiným autem vyrazit do Třeboně. Přes telefon jsem našel nejbližší díly i autodílnu, tam jsme vtrhli jak přepadové komando a během chvilky utíkali s nejdražší baterkou, co tam měli (když už, tak kvalita). Olda ještě postrašil, aby mi odpojení baterky nějak nezablokovalo imobilizér a podobně, takže výměna samotná se dělala jak v depu F1 – bleskurychle 🙂 K ničemu nepředvídanému nedošlo, auto nastartovalo jak zamlada a mohlo se vyrazit domů 🙂
A doma nešel sundat ze střechy jeden příčník, protože se protáčel šroub a nešel ze střechy vyšroubovat. Po půl hodině jsme ho ubrousili a zjistili, že se s ním točí i závit ve střeše. Prostě se za plechem uvolnila matka, do níž byl zašroubovaný a která by se točit rozhodně neměla. No naštěstí je to schovaný pod lemem střech v rámu dveří, ale stejně – doprdele teda už!
Ale dovolená to byla fajn. Naši včera dorazili do Chorvatska, poprvé sami a poprvé autem, s přespáním někde u Záhřebu. Tak mají taky dovolenou. A my se budeme přes víkend starat o haus. Už se těším. Ale teď už musím „do práce“, abychom měli na vlastní haus 🙂
Připojte váš komentář