Jaro propuká

A dalších sedm týdnů či kolik uteklo. Březen už byl mírný, stromy holé a tráva stále „po zimě“, ale venku obstojné teploty a možnost pracovat. Nechal jsem si přistavit kontyš a naplnil ho stavební sudí a škvárobetonem z podlahy děcáku. A náhle kolem domu docela uklizeno, pominu-li hromady hlíny. Pak jsem si domluvil zkulturnění majestátní břízy za domem. Od léta, kdy se tchánovi rozlomila obří vrba nad dvorkem a zázračně nic moc nepoškodila, jsem si tuhle trestuhodně rozkošatělou nádheru prohlížel dost nejistě. Centrální kmen, pak jeden menší odrůstající do křižovatky, a druhý mohutný odrůstající nad dům. Bez možnosti jej skácet jinak a jinam (než na dům). Oba odrůstající od kmenu metr nad zemí. Takže rizikové kácení a stromolezec, co se nasoukal do výstroje, a během hodinky tyto dva odrostlé kmeny od špiček zlikvidoval. Ten den jsem to do šera rozřezával a odvětvoval, druhý den dopoledne rozřezal na špalky, a odpoledne štípací sekerou rozštípal. Pár dní se mi kolem domu válely hromady polínek a obří hromady větví. Paralelně s tímhle byznysem mi totiž konečně dorazily čtyři palety v listopadu koupené dlažby, strhli jsme štěrk na terase a začal jsem tam na zkoušku dlažbu skládat. Pak zase dva dny pečlivého skládání rázíčku polínek (dobré dva tři kubíky), ať už nemáme kolem domu rozhaázené dřevo… pak jsme strhli chodník od dveří k terase, takže skládání dlažby zase tam. Pak půjčení vozíku a natřikrát odvožení větví dolů k tchánovi, ať si to tam děda na zahradě spálí a má aspoň nějakou činnost. Doskládávání terasy, chystání na lámání/řezání nepravidelných tvarů. Včera jsem začal s terénními úpravami, neb terasa je lehce vystouplá nad terén zahrady a byl tam zbytečný schod, který nyní dorovnáme hlínou. Tu jsem vykopal zpod chodníku a z prohloubení terasy, na sklonku podzimu ji odvážel za dům pod břínu, odkud jsem ji ještě před jejím zkulturněním zase odvážel zpět k terase (kokot) … 

Děti rostou, Bára je moje zlobivé zlato, které bych samou láskou ráno v posteli umuchloval, což je to poslední, po čem to ještě spící ptáče touží. Adam už je smějící se chlapisko, v posledních dnech se začal lehce plazit a zkoumat obývák, kdy zákonitě končí zašprajcovaný pod konferenčním stolkem. Z těžkých týdnů konce zimy jsme se trochu oklepali, ale nyní jsem společně s Adamem zase chytl nějakou rýmu. U dospělého nepříjemnost, u chlapa navíc pomalé umírání, ale u batolete voser na entou. 

Je pátek, ještě budu chvíli pracovat, a pak do montérek a vozit hlínu. Včera jsem zlikvidoval (rozprostřel) hromadu, co jsem k terase navozil před pár týdny, tedy za hodinu dvě rozprostřena hlína, co jsem tam navážel dvě odpoledne … a šokovaně jsem zjistil, že možná hlíny na plánované terénní úpravy bude potřeba mnohem více, než mám. A začal jsem dumat, jestli nakonec opravdu „nekopnu do dešťovky“ a nepořídím si za 25k osmikubíkovou bečku pod zem. Ostatně, když už jsem si na podzim dotaci na dešťovku „vyběhal“ (a hned –5000 Kč) a nyní je to jen na mně, zda ji stihnu během roku realizovat. Takhle bych měl konečně jak nádrž na vodu, tak hroooomadu hlíny navíc 🙂 Co bych využil bych využil, a zbytek nechal odvézt. Ale kdybych si doprdele pořád nevymýšlel další a další práci … na kole jsem seděl naposledy v srpnu. 

A zítra do lesa. Ale má pršet.