Jó, čarodejnice … jedna z vesnických akcí roku. Alespoň za našich mladých let to platilo, leč nyní už to tak žhavé není. Dumali jsme, jestli být s partou u nás, ale to bylo hodně vágně domluveno, nebo decentně zagrilovat u míši, nebo nakonec zůstat úplně doma a opéct si buřty u malého ohníčku. Každý den to bylo jinak, až jsme se v den čarodejnic shodli, že zůstaneme doma. Na odpoledne jsem měl smluvenou schůzku v city, ale jako vždy jsem neměl k dispozici kočár. Poprosil jsem tedy naše o půjčení auta a stačilo si pro něj autobusem dojet. Ale co bych jel busem, když je venku tak krásně? Sednu na kolo, zašlapu si 12 kiláčků, dám sprchu a vyrazím autem. Jen jsem tak úporně pracoval, až mi začal najednou docházet čas. Rychle jsem tedy vyrazil a šlapal první kilometr zkratkou do kopce (mimo 2× delší cestou po rovině) … a na vršku kopce mi došlo, že jsem si nevzal doklady s řidičákem. Doprdele! Rozhodnutí padlo, otočil jsem kolo a sjel si pro ně, a vyrazil znovu, tentokrát raději delší cestou po rovině. A najednou z cca pohodlných 45 minut na cestu bylo cca 32 minut … tedy držet minimálně 24 km/hod po cestě proti proudu řeky. O den dříve jsem si dal jiný drsný výšlap a sil moc nebylo. A teď tohle … zakousl jsem se a šlapal, leže na řidítkách, nakref. Dařilo se, prakticky přesně dle plánu jsem byl v obci – a před ní ještě potkal známého, na schůzku s nímž jsem vyrazil 😀 To mě nepotěšilo, nemusel vidět, že abych za ním mohl dojet, tak musím půl hodiny šlapat na kole a uřícený si půjčovat auto rodičů 🙂 Inu, jinak to nešlo 🙂 Ještě zpocený jsem se oholil, a pak konečně vlétl do sprchy… kde mi po odpuštění studené vody došlo, že jiná než ledová voda nepoteče. Rozesmál jsem se, skrčil se a opatrně se poléval ledovou tříští, rychle se osušil, vzal klíčky od auta a vyrazil do city, a na minutu přesně byl na místě schůzky. Success.
Po schůzce jsem vyrazil k našim, bylo k páté hodině, čarodejnice se blížily, a přede mnou opět 12 kilometrů na kole zpátky k ivonce. V baťohu noťas, flaška vína, a ještě igelitka s čerstvým salátem … no pěkně se mi to provezlo. Stehna mě pálily už po prvních stovkách metrů, ale dřel jsem a dřel, a po půl hodině byl u ivonky. A ta mi oznámila, že nakonec máme možnost jít na grilování k míši … a tak jsme šli. Tedy jeli na kole. To už jsem mlel z posledního 🙂 Dal jsem si tři piva, dvě hruškovice, a před setměním jsme dorazili domů.
Svátek práce jsem tuším oslavil prací, a odpoledne zase na kole vyrazil k našim, a ivonka dojela později autem. Vyšli jsme si na vycházku, v lese jsem si stále lámal hlavu nad tím, jak poznat mladý buk od mladého habru, pak se přidal i mirda a po posezení u lipky jsme sešli na pívo. Domluvilo se večerní počarodejnicové posezení u toma, a tam jsme se po sedmé i se sestrou vydali. Opekli se buřty, pokecalo se, a s nočním chladem jsme se vydali domů.
V pátek ráno jsem měl sestru zavézt na preventivku, ale vzhůru jsem byl už před šestou. Boha jeho, proč? Budík jsem měl na půl osmou. Inu po sedmé jsem vylezl a sedl si s kávou k mejlům, a pak sestru odvezl a po půl hodině i přivezl zpět. Venku bylo krásně, což bylo dobře – s mirdou jsme se domluvili na dopolední kolo, a půl desáté jsme vyrazili do kopců kolem obce. Nejdříve na zříceninu, a z ní zase do údolí říčky. Mirdovi šlo o to najít správnou trasu, protože chce přivézt své jihomoravské kolegy z práce, co jsou zvyklí projet se po tamních rovinkách 70 km a pak machrovat, zatímco tady člověku stačí 10 kiláků na umření. A tak až je tu bude protahovat po kocích, tak nechce zaváhat a bloudit 🙂 Správnou trasu jsme našli, sjedli až k říčce, a vyjeli zase na protější kopec, z jehož jednoho lesního výseku je nádherný a těžko dostupný výhled na hráz přehrady. To byl zase můj cíl cesty, udělal jsem pár nekvalitních fotek mobilem, a po rozmáčené lesní cestě konečně dospěli k asfaltu a pak už rovnou domů. Osmnáct kilometrů není nic zajímavého, ale ten terén … jaj. Naobědval jsem se a pak vyrazil opět na jih, přidávaje dalších 12 km k odometru. Jelo se dobře, šlapal jsem na rekord, ale pak se mi začalo dělat blbě od plného žaludku, tak jsem na poslední kilometry zvolnil …
A jaká je to dnes změna – chladno, osm stupňů, zataženo. Měl jsem včera víc fotit. Modré nebe, svěže zelené louky, rozpálené prašné polňačky mezi opuštěnými loukami, rozzuřené pneumatiky hltající prach i jehličí. Fajné.
Připojte váš komentář