Tak jsme z Norska zpět. Měli jsme pěkne, zachytali jsme si, ryby braly, projeli jsme se po Evropě. Nakonec jsme jeli superbem půjčeným od kamaráda, co tam byl s námi – ale letadlem. Vyrážela ivka, před Prahou jsem to vzal já a jel až někam za Drážďany, a táta pak dojel přes Berlín do Rostocku. Jeli jsme v klidu, na trajekt jsme měli 3–4 hodiny rezervu. A tak jsme tam pak plandali po parkovišti, koukali na vodu … a po celém dni v autě věděli, že je za námi teprve ta kratší polovina. Na trajektu jsme sedli na dvě plechovky piva, a s ivonkou jsme pak vylezli na horní palubu sledovat vyplutí z přístavu vstříc baltské noci. Vítr a vůně moře.
Ráno opět vyjela ivka, aby jí nebylo zle (cestování nese dost nelibě), přes Göteborg jsem jel já, co si vzpomínám, přes Oslo táta, pak na chvíli zase ivka, a větší část Norska zase já. Ale ten den byl za trest. Maximálka na švédských a norských dálnicích 110/120, co chvíli snížených na 100? Navomrdání. V Norsku po sjetí z dálnice maximálka mimo město 80 v hodině, a přísně hlídaná. Před námi ještě pět set kilometrů, dojezd někdy v jedenáct v noci … deprimující. Naťukal jsem tempomat a jel, desítky minut jsem třeba ani nemusel šlápnout na pedál. Pak nás jeden z (mě) předjíždějících kamionů málem smetl z cesty, tak jsem si řekl, že se ho budu držet, že spíš za rychlost zastaví kamion než osobák. Jízda cca devadesátkou pak na pár stech kilometrech stáhla dojezd na půl desátou. A byli jsme tam, ve fjordu. Dříve dorazivší nás přivítali, přidělili nám palandy, a šlo se spát. Za polárního dne.
Těch pět dní rybaření mi už splývá … což je ostatně u téhle „dovolené“ běžné. Čas se řídí přílivem a odlivem, neb během odlivu nelze kvůli nízké hladině moře vyjet lodí z přístaviště (ani do něj vjet). V deset dopoledne je maximální odliv? Nejpozději v osm je tedy možné ještě tak tak vyjet do fjordu (a nedrhnout lodí o dno). O půl sedmé se tedy vstává … od osmi nějakých pět šest sedm hodin na vodě, popojíždí se po známých lovných místech, spouští se twistery do hloubky, nebo se táhnout za pomaličku jedoucí lodí (trolling). Bedýnka v lodi se plní úlovky, každý se zapíjí z placatky, zobne se nějaká svačina, kouká se po skalách a lesích na nich rostoucích (zdržujeme se hlavně u břehů). A pak se to otočí a vracíme se k přístavu, bedna s rybami se vyloží, v karavanech se odstrjíme z rybářského, a seberou se propriety na kuchání. Některé tresky (černá a polak) je třeba před kucháním zbavit rejžákem šupin, dva tedy škrábeme, dva tři kuchají tresky obecné (bez šupin), pak přejdou na námi nachystané černé a polaky, končí se makrelami. My se od škrábání přesuneme k oplachování vyřezaných filátek pod (ledovou) vodou, aby na nich nebyla krev, zbytky různých blanek, atd … až je vše hotovo, dojde u karavanu na finální „balíčkování“ – filátka jsou po různě velkých porcích balena do mrazících igeliťáků a jako cihličky skládány do mrazáků (s celými makrelami). A klidně hodinu dvě po návratu z vody je konečně hotovo. A to už je třeba pět večer. Obědvá se, relaxuje, plánuje … dle nálady (a odlivu) se třeba domluví večerní výjezd, a v deset jsme zase ve fjordu. Ve dvě zpátky, hodinu kolem ryb, a o půl čtvrté sedíme na lavičce před karavanem, nalijeme poslední rundu rumů a jdeme spát. Pod červánkovým nebem. A tak nějak podobně každý den. Ne vždy je to vyčerpávající dřina, to určitě ne. Jeden den ráno prší, jede se tedy až později na dlouho, a večer už nikoli, grilovačka a večírek, atd.
První dva dny seděl u kormidla/motoru táta, ale docela z toho bolí záda, tak jsem ho pak vystřídal. Nechtěl jsem vyjíždět/zajíždět do přístaviště, tam je minimum prostoru pro nějaké manévrování (obzvlášť pokud jsem do té doby řídil člun jen asi tak 2× na volné vodě), a vysoká šance něco fest pokurvit (ať už „svoji“ nebo cizí loď). Ale nakonec i to jsem zvládl … vyjíždět je třeba co nejpomaleji, vycouvat z místa, hned stočit a poroštovat na plný plyn vpřed, aby se loďka zastavila a nevycouvala až na břeh, ale zase to nerozjet, abych nenabral loďky přede mnou, a pomaličku kolem jejich motorů vyjíždět ven – půl metru napravo motory za desítky tisíc s křehkými lopatkami trčícími do cesty, nalevo metr vody a břeh. Když jsem vyjížděl podruhé, tak jsem startoval motor pozdě a on měl ještě během vyjíždění spuštěný automatický sytič (na zahřátí) – a o to rychlejší chod, který nešlo nijak zpomalit. Taky veselá chvilka. I na vodě to pak byla sranda, jako kormidelník jsem se musel starat o motor i o svůj prut. Při záběru pokud možno rybu neztratit, a pokud možno nenabourat do skály. Jezdili jsme běžne ccca 10–20 metrů od břehu, a chvilka nepozornosti při minutovém stahování ryby by se vymstila. Když chytil rybu někdo jiný, a nedejbože větší, tak jejím přitahováním začal loďku stáčet, já tam kopl zpátečku, abych loďku zastavil a lovci tak ulehčil (aby nemusel překonávat ještě rychlost lodě), mezitím co nejrychleji stahuji prut, zpátečkou kompenzuji stáčení loďky, pak neutrál (zase se nechci točit v kruhu), vytahuju nástrahu z vody, odkládám prut, zase zpátečku a koriguju stáčení, neutrál, podběrák, pomoct při zdolávání ryby, loďku mezitím vlnky ženou ke břehu, rychlost vpřed, stočit paralelně s břehem, všichni ponahazujeme zase za loď, a pomalu a rovně vpřed …
A tak každý den. Někdy bylo na moři vedro, že jsme vyjeli jen v tričkách, ale počasí je tam zrádné jako nikde. Klidně ze slunečného dne během patnácti minut přijde přeháňka, ochladí se … a za dvacet minut zase pálí slunko. A během chvilky se zvedne studený vítr a jede se po slušnějších vlnkách. Ale i v dešti se dá chytat, kapky poskakují po mořské hladině, kolem to šumí, ruce pořád v mokru, ale na to je člověk vybavený.
Jeden den jsme v místním marketu nakoupili suvenýry domů, nějaké rybičky a marmelády, paklík plechovek … a z karty strhnuto 1800 Kč. No ty krávo. A pak si přečteme, že v Norsku je průměrná mzda přes 90 000 Kč. To pak trochu dávalo smysl.
A jelo se domů. Večer předtím jsme zkusili vyskládat mrazáky do polystyrenových beden, a zjistili, že jeden jel jen na půl plynu a některé balíčky (a makrely) byly měkkě a nezmražené. A sakra. To před 48 hodinovým převozem není nic moc. Mrazák se oroštoval, balíčky se tam vrátily … a za hodinu vylétly pojistky a nešly nahodit. Jistič se nechytal, a pak se pro jistotu úplně a natvrdo zasekl. A kurva. Naštěstí se v kempu našel elektrikář (jezdí tam v drtivé většině Češi a Slováci), a s ním jsme odhalili vadnou troubu na pečení, která i vypnutá, ale zapojená do zásuvky, okamžitě vyhodila jistič, který se mu podařilo rozhýbat. Adrenalin. Dorazit po dvou dnech domů a rozteklé uvařené filety akorát vyklopit někam do pole, to by nebylo úplně ono.
O půlnoci se šlo spát, a o půl čtvrté jsem vstával. S tátou jsme zabalili balíčky do beden, ty utěsnili a oblepili, vsunuli do igelitových pytlů, ty taky oblepili. na to vše se naskládala naše bagáž, rakev už byla plná z předešlého dne. V pět jsme se došli rozloučit s fjordem vhození pár mincí do přístaviště, a vyrazili jsme. Ivka chtěla původně ráno řídit, ale nechala to na mě, a pak se svěřila, že by to nedala, že byla tak nevyspalá, že ji ta představa úplně děsila. Já na tom nebyl o moc lépe, ale jel jsem, rovné čtyři hodiny od pěti do devíti. Uff. Po dvou hodinách jsem už cítil, jak ztrácím koncentraci, na tempomatu 88 km/h, z rádia country muzika … a ubíjející monotónnost norských lesů. Pak řídil asi táta, až pod Oslo? Pak jsem to vzal zase já, a přejel hranice do Švédska. Bylo cca kolem třetí, před námi ještě 500 kilometrů do Trelleborgu, ve 22:15 jsme museli být u trajektu. Dle navigace rezerva dvou hodin. A u Tanumshede na E6 kolona. Zastavil jsem cca 100 metrů před sjezdem z dálnice. Mám sjet? Bude to tu na dlouho? Rezervu máme dobře dvě hodiny… vida, levý pruh se posouvá, jedu tam. Přejel jsem do levého pruhu, popojel 50 metrů. A stojíme. Deset minut. Moc se to nehýbe. Popojedeme. Otevře se mi možnost přejet do pravého pruhu a na sjezd. Ale raději zůstávám na dálnici. To se musí za chvíli rozhýbat. Nerozhýbalo. Po hodině jsme sotva o kilometr dál, a dle navigace je před námi dalších pět kilometrů kolony. A kurva. Máma je vyplašená, tak raději nic neříkám. Diskutujeme možnost jet přes Dánsko a tamní mosty a tunely. Sem tam popojedeme třicet čtyřicet metrů, a pak čtvrt hodiny stojíme. Po hodině a půl stání se začne vše pomaličku rozjíždět, řadím i dvojku, pak trojku, pak čtyřku … a jedeme. Je po zácpě, a mimo značek ohlašujících práci na silnici nikde nic není. Jen zuřící orkán, který nás provází až do Trelleborgu. Dopravní předpisy jdou bokem, kde to jde jedu klidně i 150, z rezervy nám zbyla příliš cenná hodina – a chybí ještě 400 kilometrů. Řídím asi ještě hodinu, a beztak mi z toho pár vlasů zešedlo. Jedeme rovně na jih, a od západu fičí přímo z boku na auto (a rakev), a s autem to háže tak, jako jsem nikdy nezažil. Hlídám si, kdy kde vyjedeme za nějakou skálou a zase se do nás opře vítr, pozoruju, jak moc jsou kde ohnuté stromy, volant svírám skoro v křeči. Fakt nahovno. Posledních tři sta kilometrů odřídí táta, a dojedeme „tak akorát“. Na parkovišti stojíme cca 10–15 minut, a pak najedeme na loď. A jdeme na točené (lepší trajekt) … se svým pesimismem jsem byl tam u Tanumshede fakt přesvědčený, že to nestihneme.
Vyspali jsme se, a ráno vyrazila zase ivonka. A po sto kilometrech koukáme, že jedeme skoro na rezervu. Sjezd z benzínkou, ale ta nikde. Jen šipky na nějaký Autohof, kterým ivka nevěří a sjíždíme zpět na dálnici. Chyba 🙂 Jedeme desítky kilometrů a nikde nic, dojezd už jen 60 kilometrů a ivka úplně na nervy. Naťukám tenhle POI do navigace, a v okruhu 10 kilometrů je asi 15 benzínek, sjedeme do města a nabereme naftu. Pak už pokračuju já, a Berlín na radu navigace objíždíme po západním okruhu kolem Postupimi. Kde to jde, tak jedu 150–160, čím dříve budeme doma, tím lépe. Před Drážďanami jede zase ivka, přejede do ČR, naobědváme se a přes Prahu projedu zase já (než ji zablokují taxikáři). Na D1 pak mineme devítikilometrovou kolonu v protisměru, kde nějaký kamion zablokoval zúžený pruh, a domů dojíždím po čtvrté hodině. Užíváme si poslední horký den oněch veder ze začátku července.
Ivka má pak ještě zbytek týdne dovolenou (dojeli jsme v úterý), mně se moc pracovat taky nedaří. K tomu ještě zjistíme, že dva měsíce jezdíme s propadlou technickou (a to jsme bourákem chtěli jet do Norska), v pondělí tedy ještě řeším tohle. A dnes už je úterý, vstávání v 4:54, snídaně a káva, a do půl osmé sepisování tohohle postu …
Připojte váš komentář