Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Po roce opět v jeskyních

O víkendu jsem se s Mirdou podíval do Vintok. Byla to první jeskyně v rámci Rajbas Pragulky, kam mě Dan před lety vzal, já tam tehdy adrenalinem propotil všechno oblečení a hrůzou mi div nevypadly oči. Letos jsem nesl vlajku jen s Mirdou, a měl mírně smíšené pocity – „Bude to jako tehdy?“  … a nebylo. Maximálně jsem si to v roli zkušenějšího užil, skoro všechna místa mi byla povědomá, jiná mě naopak hodně zarážela, když jsem si je pamatoval jinak. A pořád srandičky, focení, lanové žebříky … ale pak přesto místa, kde mi tuhl úsměv na rtech, protože byla opravdu riziková. Vyškrábal jsem se z nějaké škvíry a přede mnou díra několik metrů dolů, bez možnosti se někde chytnout, zapřít. Když mi ujede noha, tak sjedu pár metrů dolů a natluču si o kameny. Musel jsem se zapřít zády, rukama, nohama (v gumákách!) hledat nějaké výstupky, pomalu se sesouvat níž a níž. Nebo výlez z nějaké škvíry nohama napřed, ty byly stále ve vzduchu, podívat jsem se pod ně nemohl, protože tam nebylo místo na to se posadit a namířit si čelovku pod sebe. A tak člověk šmátrá nohama a doufá, že je že je pod ním nějaký výstupek o deset čísel níž, a ne pět metrů. Při první návštěvě mnohem líp fungovala komunikace, na těžších místech (takže všude) vždy předcházející lezec počkal a pak svého následovníka navigoval, jak se kde natočit, kam šlápnout, kolik příček žebříků mu ještě zbývá. Letos jsem dostával pokyny jen tam, kde to bylo opravdu záhodno. Ale nijak mi to nevadilo. Když jsem tehdá na Vintokách potil krev, tak letos to bylo relativně jednoduché polezeníčko, ani jsem se moc nezapotil a neunavil. Netuším, čím to 🙂 

Novinkou bylo, že lanový traverz tentokrát nebyl nad vodou, protože ta tam … nebyla. Asi vyschla 🙂 Takže pod nohama byla desetimetrová propast a to nebyl nic moc pocit. Docela výška. A protože jsme – i přes spousty dlouhých čekání – byli po dvou hodinách u výstupu na povrch, tak nás průvodce vytáhl do středního patra. Prý je to tam moc zajímavé. Nevěřil jsem mu ani hovno, a taky to bylo samé bahno. Do té doby se soukalo skalníma škvírama, ale nyní to byly zdánlivě chodbičky provrtané hlínou. To už byla jiná. Strašně to klouzalo a nebylo se kde zapřít, na pár místech se muselo vyloženě lehnout do bahnitého jezírka a proplazit se jím … nebo se škrábat šikmou zabahněnou chodbou po položeném lanovém žebříku, na jeho konci mi musela holka přede mnou pohodit kus lana, za ten jsem se mohl přitáhnout výše a teprve tehdy jsem dosáhl na další úchyt a dokázal se dostat dál. Na konci samozřejmě nic nebylo, až na poslední úsek cesty, lanový žebřík, na který průvodce ani nelezl a nechal se tam některé trápit jen aby si to vyzkoušeli. To už mi bylo egál, stačilo mi poslouchat hekání a sledovat kroutění těch, co se o to snažili 🙂 Cesta zpátky byla dobrodružnější, protože se šlo mírně dolů … škrábat se po kluzkém bahně nahoru, OK, to je obtížný. Ale dostat se po něm opatrně zpátky, aby se člověk nerozjel jak na klouzačce a někde nerozesral o skálu, to už bylo obtížnější. A že tam taková místa byla. Šikmý tunýlek dolů, a na jeho konci kolmá stěna (a žebřík) … a žádná možnost, čeho se chytnout a zbrzdit se. Rozepřít co nejvíc ruce, „šprajcovat“ se, abych se nerozjel a pomaličku se dospouštět k žebříku. 

Mirda si tohle odpustil, a nijak jsem se mu za to neposmíval. Zasraný jsem byl jak dobytek, roztrhl jsem si jednu gumovou nohavici od kulí až ke kolenu, ale – po proplazení se bahnitým jezírkem – to ani nebylo poznat, protože džíny pod tím nabyly stejné hnědé barvy jako zbytek oblečení. Gumový oblek i džíny šly rovnou do popelnice 🙂

Tentokrát jsem se musel na parkovišti převléct úplně komplet, bahno jsem měl i na trenclích (a na bedrech, ve vlasech, ve vousech, na xichtu …). Venku pár stupňů a já tam máchal pytlíkem jako by se nechumelilo 😀

Mirda mi oznámil, že už se těší, až mu za rok zase zavolám, aby mě mohl poslat do prdele, a i já naznal, že už mi Pragulka nemá moc co dát. Býčí skála je nudná procházka, Lopač … tam se taky spíš hodně chodí. Vintoky jsou asi nejvíc harcore a tím i nejzajímavější. No uvidíme za rok 😉

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.