Poprvé na kole, poprvé na blogu

Silvestr zase dopadl. Kurva jak jsem starej, tak jsem blbej. Byla to náramná párty, ale na rok zase klid. Na fotky jsem neměl odvahu se podívat doteď. Ty z mobilu jsem smazal rovnou – ani jsem si nevzpomínal, že bych jím byl něco fotil. S djem se to taky víceméně vyvrbilo, finálně jsem s ním skončil a na svatbu ho nepozvu tutově. Sprosté slovo jsem smazal, protože kvůli tomu jsem nakonec psát nezačal. 

Byl jsem totiž na kole! A tak budu asi držet loňskou tradici, že jsem něco psal jen o cyklistice. Při sezení u PC mě moc zajímavých věcí nepotká. Kolo jsem zašel zkontrolovat a když jsem překvapeně zjistil, že nestojí na ráfkách, ale je cca nachystané k vyjetí, bylo rozhodnuto. Ani ten mínus jeden stupeň mě neodradil. Zimní cyklo rukavice jsem měl, pod helmu natáhl čepici, na vánoce jsem dostal neprofoukafé „tepláky“, pod které už mi stačilo jen termo … pneumatiky jsem trochu dofoukl a vyrazil na vedlejší silnice mezi pole k Dopíčelní. První metry po ujetém sněhu byly takové koketně nedočkavé – jaké to bude? Bude to klouzat? Budu hrabat? Neujede mi přední kolo? Rychle jsem se s tím ale zžil, hrubé pneu se drželo a občasné podklouznutí nevadilo. Dokud tedy neujelo přední kolo, to už jsem si raději začal dávat pozor. 

Původně jsem chtěl jet po rovince kolem řeky, jenže to bych držel nějakých 15–20 km/h a to už bylo na obličeji znát. Domů bych se vrátil s omrzlinami. Takže jsem odbočil do lesů, šlapat si pomalu na 2–3, hezky se zahřát a nemít strach, že mě ofoukne. A nakonec jsem to protáhl na 6 kilometrů, vyjel lesem do vsi na kopci a z ní sjel zase dolů. Vyjet nahoru – pohoda. Sjet dolů? Dost problém. Ani né tak po dvacetistupňové spojovačce mezi horní a údolní částí obce, protože na ni si žádné auto netrouflo a tak jsem si vesele brzdil na sněhu a opatrně sjížděl dolů, ale hned první odbočení na ujetou silnici mě řádně nakoplo k opatrnosti. Uježděný sníh plný štěrku vypadal solidně, ale houby leda. Štěrk tam byl jen na okrasu a vše bylo hladké a kluzké jako čistý led. Pro auto relativně pohoda, ale na kole celkem sranda. Neustále jsem zadní brzdou zkoušel přilnavost, až mi šlo zadní do smyku i poté, co jsem přestal brzdit. To už mi strach nahnalo, a čekal mě dobrý kilometr takové cesty. Nakonec mi nezbylo než jet úplně krajem a neujetým sněhem, protože co už bylo ujeté od auto, to bylo smrtelně kluzké. Pak už to šlo.

Jak jsem ale najel na hlavní tah a cca 300 metrů se vracel, tak jsem mohl opět umrznout. Jezdit po asfaltu vyššími rychlostmi ještě nějakou dobu nepůjde, ne když je pod nulou. A že by se mi chtělo shánět nějakou banditskou kuklu, to moc ne 🙂