Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Sněžilo

Včera Bára celý den i celý večer čumákovala, přendávali jsme si ji do náručí, hoblovali kočárkem prahy, ale vykuleně koukala a spát se jí nechtělo … nebo spíše chtělo, ale pořád jí něco bránilo. Měl hlad, tak se nakrmila, pak ji tahalo bříško, tak se vztekala, pak byla zase nespokojená zdánlivě bez důvodu, ale po dvou hodinách se ukázalo, že ten důvod má až na zádech … a pak konečně někdy kolem desáte usnula, a spala až do rána. A tím ránem tentokrát nemyslím pátou šetou ráno, ale až dokud ji ivonka neprobudila o půl osmé. Zatím asi rekord.

I já byl proto tak vyspaný, že jsem v šest, kdy se Bára chvilku ozývala, dumal nad tím, že vylezu a půjdu pracovat. Jenže by to bylo jen na chvíli, před devátou jsme vyráželi na Brno na neurologickou prohlídku toho našeho mrňavého štěstí. Takže proč vstávat, stejně nic pořádného nestihnu. A tam jsem spal až do půl osmé jako holky. Ráj. A za okny světlo, a … a drobné sněžení? Ale ale. Předpověď slibovala silné sněžení, no to se nám teda na Brno pojede hezky. Šel jsem si s kávou na chvíli sednout k PC, venku propadávaly trakaře … až byl čas vyrazit, a všude bylo navaleného sněhu, z auta jsem odmetal pět čísel, a Báře chumelilo do vajíčka, než jsem ji stihl přikurtovat. Na hlavní jsme najeli regulérním smykem a na dvojku se horko těžko vymydlili na kopeček, abychom se hned zapojili do kolony za sypačem jedoucím na jih. Třicítkou čtyřicítkou jsme se hustým sněžením a zatím ještě nerozježděnou břečkou doplazili do městyse, kde sypač před zúžením zastavil, my kačátka za ním postupně taky, ale nákupní košík za mnou to docela zaskočilo a už to strhával na chodník, aby to do mě nenapálil. No koukal jsem do zrcátka a nemohl nic dělat, ale naštěstí to ubrzdil … kdyby blbec raději jel rovně, zlomí si nárazník o moje tažný a nám se nic nestane. Takhle by mi urazil půlku kufru. Pokračovali jsme dál čím dál nejistější, až ivonka zavolala tátovi do Brna, jak to tam vypadá. A že tam prý sníh ještě nedrží, ale padají trakaře a auta začínají jezdit pomalu. Hm. Na silnici deset čísel sněhu, sypači prohrnovači nikde – ten náš se na hranici kraje otočil a byl v tahu, a předtím stejně neměl žádný efekt. A před námi kritický kopec … bylo skoro čtvrt na deset, do Brna ještě 40 kilometrů, pak ještě dojetí do úplného centra, průměrná rychlost 30–40 v hodině … nemáme šanci dojet k doktorovi včas, a stejně jde o vyšetření k hovnu, protože Baruš neměla poporodní obrnu nervu jedné tlapky, ale regulérní zlomeninu klíčku. Zastavil jsem, ivka zavolala do ordinace, že nemáme šanci tam z Vysočiny dojet, sestřička řekla, ať se na to vysereme (její slova), a otočili jsme to ladovskou zimou k domovu. Tam jsme se vraceli dalších dvacet minut … šest kilometrů. Chtěl jsem vyjet kolem domu po silnici výše a na kopečku na točce se otočit (a zajet na pozemek po čumáku), ale jen jsem projel kolem brány a zpomalil za jiným autem v problémech, tak přestala kola zabírat a auto začalo vyloženě poskakovat na místě a jen se kola otáčela o čtvrt otáčky, než proklouzla a asistent je zastavil. V kopci, bez šance se rozjet. Naštěstí jsem už byl nad vjezdem, tak jsem do něj zcouvnul, a s tím jedním pokusem se trefil. A bylo to, byli jsme doma. Baruš spala ve vajíčku, o ničem netušila, a my si oddechli. Dneska jet na Brno, a tímhle … no …

Doma jsem do sebe kopl panáka, bylo půl desáté – a vypadl proud. A tak jsme si hověli v obýváku, francouzskými dveřmi sledovali zapadaný pozemek a auta snažící se projet po vedlejší silnici nahoru, z kuchyně jsem sledoval manévry aut a náklaďáků na hlavní silnici … krásné pohodové odpočinkové dopoledne. Proud nakonec v poledne zapnuli, ale to už jsem si stihl ohřát polévku (k varu) na krbových kamnech 😉 Odešel jsem k práci, a začal horko těžko něco dohánět. A poslouchal hrnoucí se sníh ze střechy. A těšil se, jak si potom zaodhazuji. Před vchodovými dveřmi byla ze střechy sjetá hromada sněhu dobře do půl metru výšky, tak to bylo třeba 😀 Začal jsem se prokopávat k autu, ale … nebylo by jednodušší udělat z toho mokrého sněhu sněhulákovskou kouli, a válet ji z toho mírného kopečka dolů k bráně? Ta posbírá všechen sníh v cestě úplně dočista až na trávohlinu, a ještě se pobavím. A tak jsem si cestu od brány k domu „proházel“ tím, že jsem tam postupně nabaloval obrovskou kouli sněhu, až jsem ji u auta horko těžko naštimoval na stranu ke starému ořechu … a měl jsem pěšinku jak vymalovanou. Ivonka mě sledovala z obýváku, a když jsem čekal, že si zaťuká na čelo, tak mi ukázala palec nahoru. Nejvyšší možné uznání!

Včera jsem si večer ve sklepě zarelaxoval s ocelovým kartáčem a trubkami topení … zbavil jsem je rzi, abych je mohl natřít základovkou a pak vrchním nátěrem, a poté fest zaizolovat. Protože voda z plynového kotle jde nejdříve z přízemí podlahou do sklepa, tam k „velkým“ rourám napojeným na nefunkční kotel, a pak je teprve těmi pod stropem sklepa rozvedena pod jednotlivé místnosti. A zbytečně vytápí sklep. Dnes už jsem je chtěl natřít, ale musel jsem se věnovat práci „za peníze“, když jsem celé dopoledne procmrndal. Tak třeba zítra. Ivonka mi s tím chce pomoct. Není tam prostoru pro dva, ale tak, asi proč ne. Stejně by jinak jen vymalovávala ty své geometrické omalovánky … podezírám ji, že si tím jen nekrátí čas, ale srovnává se z občas úmorného starání o Báru 🙂

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.