Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Svítá a prší

Těch kapek skadké šumění, zní na dlažbě i na střechách, mé nudící se srdce sní, o melodickém šumění… Verlaine a jeho Zapomenutý popěvek, který jsem se kdysi na gymplu musel naučit  do „literatury“, a pomatuji si ho dodnes. I když tedy v mírně modifikovaném znění, jak jsem si nyní ověřil na netu. Njn, taky je to dobře 15 let.

Občasného nárazu kapky do parapetu jsem si všiml v polobdění, kdy jsem se převaloval na posteli a ve tmě dumal, jaktože nespím. Jasně, ivka před chvílí brala fňukající Báru z její postele mezi nás, ale budík mi ještě nezvonil, venku je tma jak v pytli … proč jsem vzhůru? Nevěděl jsem. Otočil jsem se na bok, na druhý … nezabíral jsem. Odvážil jsem se podívat na budík. No ty krávo, 3:56. A pak jsem zaregistroval to ťukání kapek na parapet (a vyprahlý pozemek). Prší? Opravdu po týdnech sucha prší?! Poloslepý jsem mhouřil na appku s meteoradarem a obrovskými srážkami přes celou Moravu, a učitě mi z toho houpl tep, protože jsem se probral ještě více. Konečně doprdele prší! Úplně mě to, ehm, lehce vzrušilo. Respektive jsem byl ve stavu, kdy jsem věděl, že mohu s klidem vstávat a jít pracovat. Ve 4.03. Ve 4:25 jsem už seděl u pc. To, že nejede internet, jsem zjistil už při čištění zubů, kdy jsem uviděl malý vykřičníček u wifi indikátoru. Neuvěřitelný. Takže na mobilních datech, bez streamované hudby, bez brouzdání po ptákovinách. Zatím profrčelo 100 MB, za hodinu a půl.

To mizerné spaní asi souviselo s včerejším lesem. Ivka byla v práci, já tedy babysittil Báru. Spali jsme bez rozpaků až do devíti, pak snídali, chvíli si hráli s kostkama, malovali vodovkama, a o půl jedenácté šli ven na pískoviště. Doufal jsem, že si tam bude Bára vrtat lopatkou a já budu moci něco kolem udělat, práce je kolem domu víc než dost. Ale madam samozřejmě musela u všeho asistovat. Na jedné mírné terénní úpravě jsem hrábkami uhraboval hlínu, až jsem měl hromádku drobných kamínků shrabaných z horní vrstvy … samozřejmě mi musela přijít s lopatkou pomoct ji nabrat do kýblu. Pak jsem onu kyprou hlínu pomalu ušlapával, samozřejmě v ní musela ve svých bílých botkách také běhat. Njn. Musel jsem se s tím pomocníkem smířit 🙂 Tak jsem si vzal pytlík hnojiva na túje, Báře naplnil konvičku vodou a šli jsme hnojit a zalívat túje. Já svědomitě hnojil stromky, Bára zalívala cokoli, co jí přišlo pod ruku … od drnů trávy po kalhoty a boty. Ale že by tedy nalila trochu vody k nějaké té tújce … to jsem si pak musel obstarat sám, jemné zalití pár konvemi, aby se hnojivo tročišku „načalo“. A doufal, že předpovídaný déšť v noci opravdu přijde … je tu sucho jak sviňa. Vše v rozpuku, ale voda není. Bára šla spát,  já na hodinku k počítači tak maximálně odpovědět na emaily … a nervózně jsem očekával návrat ivky, neb jsem potřeboval vyrazit k našim a jet s chlapama do lesa, jak jsem jim slíbil. První autobus už ujel, ještě bych mohl jet dalším, ale to už by chlapi seděli v traktoru a já teprve vystupoval z autobusu. Ivka byla na cestě, domluva tedy byla, že mě k našim hodí autem a pak si s Bárou pojedou po svých. Nakonec jsme po různých peripetiích vyráželi cca pět minut před druhým autobusem, ale u našich jsem byl samozřejmě mnohem rychleji než tou místní vyhlídkovou jízdou aka ČSAD.

A jelo se do lesa, něco potahat, něco rozřezat, něco naložit … takové sucho, takové brutální sucho. Za traktorem se prášilo, že se dýchat nedalo, a do toho ještě začalo fičet tak, že ač v údolí, tak se nám nad hlavami koruny vzrostlých olší a jasanů klátily a co chvíli někde vedle nás spadla větvička … a my hleděli do korun a vyhlíželi pád nějaké větší větve. Taková pětikilová „větvička“ padající z 20 metrů … o den dříve jeli chlapi do lesa, a když tam přijeli, tak přímo na fleku, kde se kácelo letošní dřevo, vyvrácený jasan, co při pádu zlomil 30 cm olši na tři kusy jak špejli. Takže když fouká, tak tam stromy padají … a my kokoti tam jedeme ve vichru pracovat. Ale vrátili jsme se ve zdraví. Za holkama jsem dorazil někdy po osmé, dal jedno pívo, naznal, že potřebuju ještě další, a dovolil si ho. Vypil jsem litr tekutiny, a když jsem se chtěl před spaním vyčurat, tak nic. Ani kapka. Byl jsem vyschlej jak ta uježděná hlína v lese. A sedřenej. Kupodivu se mi pak těžko usíná, celé tělo mě bolí, únavou bych padl … ale když tedy padnu do postele, tak nic. A podobně divně jsem se cítil ráno v ty čtyři hodiny, jako bych byl vzhůru kvůli nějakému internímu neklidu z únavy. A taky se mi už mírně chtělo na záchod po těch dvou pivech, což ale není nic, co by mě v noci vzrušovalo. Muset jít v noci na záchod, to se mi stane max párkrát do roka. To se spíš ráno probudím a do koupelny se musím došourat v předklonu, abych to vůbec vydržel … ale rozhodně mě to neprobudí 🙂

Rozbřesk jede, nebe šedivé … jaj, jak já se těším, až si to půjdu ven obejít, nadýchat se čerstvého vlahého rána a obhlédnout bečky, kolik do nich napršelo.

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.