Týdenní rybaření na fjordu Snillfjordu v Norsku

Následují poznámky z našeho týdenního rybaření v Norsku, které jsem z části začal psát tam a z části dopsal až později po návratu. Byl to úžasný zážitek, z mého pohledu především kvůli tamní přírodě než bohatství (ehm ehm) norských vod … ale nějaký ten osobáček je v textu taky skrytý 😉

Cesta

Odjezd o půlnoci od „hotelu“, díky čemuž byla spousta lidí notně posilněných a furt „kecali do řízení“. Jenže já byl utahaný jak kočka – potvrzení, že není důležitý spánek noc předem, ale dvě noci předem. Jednu noc jsem spal 3 hodiny, druhou noc 10 hodin, a třetí večer jsem byl úplně, ale úplně mrtvý. To by jeden nečekal. Takže mě probralo drnčení po dálnici, pak až vjezd do Prahy a zase až výjezd kdesi na Smíchově, protože centrum i Žižkovský vysílač jsme měli po levé ruce za námi. Najednou nějaká zastávka, kterou jsem považoval za německou benzínku, dokud jsem tam na regálu neuviděl nápis „Pečivo“ 🙂 Německo jsem taky spolehlivě prospal a někdy před polednem jsme byli v Rostocku s dostatečným – až příliš – náskokem. Celé Německo pršelo a v Rostocku to nebylo jiné. S ivonkou a druhým řidičem jsme šli vyřídit lodní lístky – směsí němčiny a angličtiny jsme se na pobočce Scandlines domluvili a za hodinku frčeli po rampě do relativně velkého trajektu – ale obsazeného sotva ze čtvrtiny. Až do výjezdu jsme stáli na horní palubě a čekali, až odrazíme. Takové lechitvé očekávání. Vyjeli jsme z přístavu na širé moře a zalezli do baru, kde jsme zůstali celých sedm hodin až do vjezdu do Trelebordu. Spát v kajutě jsme nechtěli, protože pak bychom čumákovali v noci v autobuse. A tak jsme seděli v cafeterii nad vodou a popíjeli z plastu píva á 3€. Fešná holčina tam točila Carlsberga 3mm pod okraj kelímku. Západ slunce byl nádherný, zapadalo do mračen nad mořem, probleskovalo škírami a vše zářilo měňavými barvami. Popíjeli se „tresčí trestě“ a „poslední záchrany“, táta se tam potkal s nějakými známými z Brna, podívali jsme se do „supermarketu“ a dali si sprchu v kajutě, kde obě míši dospávaly včerejší „přípravu na cestu“. Vylodění v Treleborgu si prakticky ani nepomatuju … jednak jsem měl naváto, druhak se mi chtělo spát jak sviňa. Takže jsem otevřel oči a najednou jsme byli v Norsku. To jsem poznal z mapy na jednom odpočívadle. A zase jsem spal … ta cesta utekla jak sviňa 🙂 Zastavovali jsme ještě kdesi 2 hodiny před Snillfjordem, poprchalo a s ivonkou jsem si v Coopu koupil čokoládového croisanta. Pak už jen poslední „tradiční“ zastávka 15 km před cílem a hurá, Snillfjord. Čtyřicet hodin cesty bylo za námi. Ale to prostředí, ta příroda … strmé kaňony a lesy plné borovic a borůvčí, vše zelené a svěží. Pořád bylo na co koukat. Pokud jsem zrovna nespal 🙂

První den

Do kempu jsme vjeli někdy před čtvrtou hodinou, autobus parkoval a Petr zjišťoval info od Johana, majitele kempu. Ten udělal nějaký kiks, takže bylo jiné složení chatek a na nás vyšla jedna ze tří rodinných. Dobrý začátek. Já napsal domů, že jsme konečně dorazili a ať kouknou na webkameru koukající na kemp, že tam uvidí autobus. Hned přišla nadšená odpověď, že nás tam vidí – tak jsem si šel stoupnout za autobus a sestra mi pak poslala típnutý obrázek, na kterém jsem opravdu byl rozeznat. Vtipné. V chatce jsme s ivonkou obsadili „patro“, trošku se vybalili, ale hlavně se vybalilo jídlo a rybářské náčiní. V šest nám Johan přidělil lodě a před sedmou jsme byli na vodě. Tresky jsem nikdy nechytal, prakticky jsem ani nikdy nevláčel, ale šlo to raz dva – nic těžkého, spustit twistra někam do hlubiny pod loďku a pak ho s cukáním vytahovat. Na vodě jsme dlouho nebyli, je třeba si tu hlídat odliv, protože za nejvyššího odlivu (a nejnižší hladiny) nelze zajet zpátky do přístavu 🙂 Po hodině a půl jsme se vrátili, já s jednou makrelou. Měl jsem z ní radost, ale ve výsledku je to ryba, kterou lze tak maximálně udit, takže jsme je postupem času přestali brát. Světlo bylo až tak do desíti, seděli jsme před chatkou a chystali se do pelechu … a sledovali, jak si řidič Standa zabouchl v zavazadlovém prostoru autobusu klíče. Stál bezradně před autobusem a jen rozhazoval rukama. Tak tohle se taky nestane každýmu 🙂 Za pomoci dalších chlapů se rozhodl se k nim „probít“, a tak se snažili rozmontovat zámek a furt se v něm rejpali, dokud to neutnula tma. Druhý den ráno zazpívala vrtačka a bylo otevříno, klíče zachráněny 🙂 Vtipné.

Druhý den

Ráno bylo krásné, jasno, leč chladno. Vstávali jsme k osmé a na vodu vyráželi až k deváté hodině … popojížděli jsme kolem břehů, vláčeli a prohazovali, po pár kilometrech jsme přejeli na druhou stranu a zase se v vraceli a po druhé hodině jsme byli doma. Ivonka chytla svoji první tresku, já také, ale byly to jen obyčejné obecky. Přesto jsme společně dno bedýnky zaplnili. A s tátou jsme je šli zpracovat … táta zkušeně filetoval, já rejžákem čistil šupiny z jedné tresky tmavé a pak všechna filátka omýval pod tekoucí vodou. Před chatkou jsme si pak sedli s tátou ke stolu a skládali je do zamrazovacích sáčků do tvaru cihliček, aby se pěkně naskládaly do bedny v mrazáku. Nejdříve jsem tátovu pečlivost při téhle činnosti moc nechápal, ale jak se ona bedna pomalu plnila, tak bylo zřejmé, že každá bublina vzduchu v pytlíku nebo mezera mezi dvěma sáčky jen zbytečně zabírá místo, kam by se nějaké to filátko ještě vešlo. Po obědě (typicky ve tři hodiny) jsem si sedl k noťasu a přes skype se spojil se sestrou a našima. Seděli v obýváku a koukali na mě, jak sedím před chatkou. Jen to byla taková opičí komunikace, sestře nefungoval mikrofon, takže oni mě slyšeli mluvit, ale odpovídali mi psaním do chatu. Ještě ke všemu jsem měl na webkameře strašně přepálený obraz a netušil proč, leč později mi to došlo – webkamera nebyla dělaná na provoz v nadprůměrných světelných podmínkách (venku bylo slunečno a krásně), ale naopak na snímání postavy v temných místnostech (kdo taky používá webku venku, že?). Takže to venku prostě nedávala, zatímco v chatce úplně normálně 🙂 No a tak jsem tam pocházel s noťasem v ruce a sluchátky na uších a bavil se s imaginárním přítelem, z pohledu ostatních osazenstev blízkých chatek 😀

Po čtvrt na pět jsme již zase svištěli fjordem … slunce klesalo k obzoru a pod modrým nebem bylo tak krásně. Moře jako olej, hladké bez vln, ticho a klid, bzučení navijáků. Courali jsme se jen pár metrů od břehu, což byly typicky svislé skály porostlé vřesem a borovicemi, večerní slunce je nasvětlovalo jak na obrazu nějakého krajináře. Nelze to popsat slovy.

Po návratu a zpracování několika ryb jsme si jednu tresku osmažili k večeři a s ivonkou ji snědli, ale byla to asi nějaká větší obecka a její maso už bylo dost řídký a vodnatý, takže nic moc. Za večerního popíjení táta ugriloval několik tresek, o které pak ale ve výsledku mezi ostatními nebyl moc velký zájem, takže jich dvě třetiny zůstaly kdesy zastrčený a byly nalezeny až v den odjezdu 🙂

Třetí den

V pondělí to již začalo naostro. Budíček v šest a po sedmé na vodě! Byl před námi velký výjezd daleko do fjordu, dobrých 12 kilometrů kolem břehů k pásu skal, kde prostě vždycky braly ty největší ryby… v pár stupních jsme frčeli bez zastavení přes hodinu stále vpřed. Byl jsem připravený na zimu a vyplatilo se to – kompletní termoprádlo, kalhoty a tričko, svetr a zimní bunda, a na tom všem celogumový nepromokavý oblek. Kšiltovka a přes ni natažená zimní čepice – jinak by mi umrzly uši. Jen ty holé ruce trpěly jak psi. Za hodinu a půl jsme byli u skal, a opět tam bylo – nádherně. Strmé skály z norské žuly padající desítky metrů kolmo do vody, tající se dech při projíždění jen pár metrů od těchto masivů. Ale ryba ani jedna. Kolem břehu jsme se vláčením a prohazováním vraceli zpět, čůrpauzovali v jedné opuštěné zátoce. To bylo na Snillfjordu docela zvláštní – bylo málo míst na břehu, kde šlo bezpečně vylézt z lodě. Stovky metrů nepřístupných skal, břehy tvořené suťovými poli, sem tam nenápadná zátoka. Do té čůrpauzové po nás přijely další dvě loďky, ale my ji vláčením pomalu opouštěli – a to byl skvělý tah, protože na její hraně plulo nějaké hejno tresek tmavých a ty se hned vrhly na naše twistery! Já zasekl, máma zasekla, ivonka nebo táta taky, to už si nepomatuju. S mámou jsme tahali na jedné straně loďky, a když ona vytáhla svůj úlovek a já zjistil, že mám vlásku zamotanou do její, tak jsem jen zklamaně přestal navíjet, protože mi bylo jasné, že ten můj záběr byl jen zdánlivý pocit. Táta jí rybu sundal a já vymotal její návnadu z mé vlásky a začal dovíjet, abych mohl nahodit … a ono to najednou nešlo! Nakonec jsem opravdu vytáhl další tmavou – záběr jsme měli oba a ryby nám zamotaly vlásky 🙂

Voda na několika místech fjordu „vřela“ – už z dálky bylo vidět, jak tam hejna malých ryb loví hmyz u hladiny. A kde jsou malé ryby, tam bývají velké, které do jejich hejn najíždějí a loví. Ale tentokrát to vždy byly jen hejna těch malých a jejich nekonečné prohazování nevedlo k ničemu. Obecně to bylo na úlovky slabší než za dřívějších návštěv Snillfjordu. Přejeli jsme na levý břeh k takzvaným Polačím skalám, tedy místu, kde pod dalším skalním masivem (dokonce to byl i trochu převis) vždy braly velké tresky polak. A opravdu, táta tam vytáhl krásného polaka, 75 cm. Nádherná ryba. Ale pak už nic. Mrtvo.

Vraceli jsme se k jedné hodině a pohled za nás do fjordu moc utěšující nebyl. Šedivějící obzor, kupící se mračna… a zpracovávání ryb ve vytrvalém dešti 🙁 Ale co, máme gumové obleky, ve čtyři jsme byli na vodě, jako by se nechumelilo. Nakonec v tu dobu už nepršelo, ale zataženo zůstalo. No a pršet opět začalo, a poctivě. Jenže tak nějak divoce … my byli v dešti, ale svítilo na nás slunce a za půl hodiny již bylo krásně svěže po dešti, sluníčko a bílá mračna. Pěkně proměnlivo 🙂 Táta vytáhl pořádnou obecku, 84 centimetrů. Jiné úlovky si nepomatuji, možná také žádné nebyly 🙂 Filátka z ní se připravila na večerní smažení, protože z takové velké ryby už maso není nic moc, a tak by bylo blbý vozit ho domů a tam ho vyhazovat. No nakonec se vyhazovalo už tady 🙂 Večer jsme strávili s tátou „na kamenech“, na přístavním vlnolamu, ze kterého se chytá na těžko, když se někomu nechce vyjíždět na moře. Ale nezabralo ani fň.

V noci začalo pršet, a pršelo až do dalšího dne.

Čtvrtý den

Vstávání v 9, protože stále pršelo a mělo pršet i dál. Udělal se brzký oběd, abychom mohli brzo vyrazit na vodu, ale chcalo stejnou silou pořád. Tak jsme postupně zalehli, já v temoprádlu i silných ponožkách. Probudil jsem se ve dvě hodiny opocený a zhicovaný, jak jsem byl nabalený, a úplně jsem toužil po ochlazení. Jako na povel přišel z venku táta, že déšť nedéšť, vyráží na vodu. Zdál se i trochu překvapený, když jsme s ivonkou vyskočili z postelí, že jedeme taky 🙂 Do gumy a do přístavu, příliv skoro na maximu. Zkoušeli jsme to víceméně jen u kamení a u loďky, dál jsme se nepouštěli. Chvilkama pršelo tak hustě, že se dělaly bubliny a „kuličky“ na hladině, ale nefoukalo a nebyla zima – jen na ruce, který mi nonstop mokly. Táta vytáhl u loďky hezkou obecku a já tlustou makrelu – po 24 hodinách první ryba. Při návratu jsem ulovil ještě jednu makrelu u kamení a vrátili jsme se do chatky. I otrlí mořští vlci na nás koukali jen zpoza záclon v chatkách, jak se vracíme od lodí. Najedli jsme se, prozkoumali předpověd a v kompletní sestavě s mámou i míšou vyrazili zase. Sice v dešti, ale ten přestal právě v okamžiku, kdy táta vypl motor a my nahodili. Na ryby to bylo slabší, ivonka vytáhla obecku a míša štítníka … ale zmizela dešťová clona, bylo vidět daleko do fjordu a lesy na skalách byly krásně svěže zelené, objevily se desítky potůčků a potoků skákajících přes kamení a borůvčí do moře, malé vodopádky nabraly sílu a padaly z vrcholků skal do vody. Ta se zbarvila do oranžova, zatímco doposud byla průzračně čistá. Chytali jsme až do devíti a pak se vrátili zpátky – doslouva proti proudu řeky (která do fjordu vedle kempu vtéká). S tátou jsme zpracovali tu jednu obecku, popili na úspěch výpravy a zatímco tu holky s tátou hrají člověče nezlob se, tak já zpracovávám fotky a píšu tenhle zápisek. Zítra má být hezky, budeme to třískat od sedmi ráno jako o život.

Pátý den

Probral mě táta šumující po chatce, ale mobil ještě nezvonil, šest ještě nebylo. Podruhé jsem se probral v 5:59. Venku zima jak prase, teplý čaj a dva chlebíky se šunkou. A na vodu. Jeli jsme po pravé straně fjordu k moři, sem tam vláčeli a prohazovali, ale nebyla to žádná sláva. Já neměl ani záběr, bolela mě hlava a i přes gumové rukavice mi mrzly prsty. Gumové rukavice – takové ty chirurgické – jsou bezva, když prší. Ale před zimou nechrání. Nic mi nebralo, foukalo mi na ruce, bolela mě hlava – na kšiltovce jsem měl nataženou zimní čepici (nutnost), a rohy kšiltu mě tlačily do spánků. Mizérie … už jsme byli daleko „nahoře“, jak tady říkají části fjordu směrem k moři, tři hodinky od vyplutí, a rozhodovalo se, kam dál. Přejeli jsme na druhý břeh fjordu, lehce proházeli a táta se zeptal, jestli se začneme po téhle straně vracet nebo ještě popojedeme kousek k Polačím skálám … Nikdo nic neříkal, tak jsem řekl, že když už jsme tam … a jeli jsme k nim. Voda padala ze skal hluboko k hladině, vodopády šuměly a kolmé stěny skal mizely v černé vodě. Takové „temné“ místo. Proházeli jsme jej a vláčením kousek popojížděli. A pak to přišlo. Prut se mi ohnul k hladině a zůstal ohnutý, tak jsem přisekl ostopéro a on se jen víc ohnul – úplně jako bych ho pověsil u dna za šutr, ale to už jsem věděl, že mám záběr. Prut jsem namířil nahoru a během pokládání k vodě přimotával naviják, a zase zvednout a při spuštění přimotávat, byla to nějaká větší potvůrka. Nechala se povytáhnout o pár metrů, ale pak se otočila do hlubin a brzda na navijáku zařvala jak operní pěvkyně nakopnutá mezi nohy a špička prutu mi zajela pod hladinu. Tak to ne, taková potupa! Udice zapřená o játra, a pumpovat … nahoru, spouštět a domotávat, pořád dokola, do toho hrčák brzdy a prut ohnutý do oblouku až pod hladinu. To už mi bylo jasný, že mám na vlásce pěkného macka. Ale když se pod člunem z temných vod vynořila bezmála metrová svině, co se ani nemohla vejít do podběráku, tak jsem jen vyjekl „ježišmarja!“. Táta ji vytáhl do člunu, párkrát ji řízl klepáčkem přes hlavu a už jsem se s ní mohl vyfotit. Treska polak 92 centimetrů, životní úlovek. Všehna nepohoda hned přešla … pak už bylo jen hej. Vytáhl jsem ještě jednoho hezkého polaka, jednu malou obecku na puštění, svítilo sluníčko a pršelo, nad fjordem se několikrát skláněla duha, zvedal se vítr a vlny, ale nic mi to nemohlo zkazit 🙂 Pak už jsem jen kráčel k chatkám a za žábra nesl rybu dlouhou od země skoro až k pasu, těžkou jak šutr – kdo by řekl, že 5,2 kila je taková tíha. Jsem v čele úlovkového žebříčku, větší rybu zatím nikdo nechytil. Oslavili jsme to, vykuchali, najedli se, dali si hodinku odpočinku přes déšť a nyní se již počasí umoudřilo, tak vyrážíme znovu. U „loďky“ prý podle sonaru mouzuje neuvěřitelné množství ryb … sice nežerou, ale jednou začít musí. Třeba i ty naše gumový svině!

No nežraly, nechytli jsme tuším vůbec nic. Ale v jednu chvíli se u loďky sjelo snad pět lodí, protože tam před pár dny nastražili pastě na krabi a dnes se měl prozkoumávat jejich obsah. Vtipná představa, kdy se na fjordu velkém jako prase sjede pět lodiček na jednom místě 🙂 Dva kraby tam byli, ale mráz mi z těch hnusáků běhal po zádech. Fuj. A ivonka je otlapkávala, jako kdyby to byl košíček jahod. Zase mráz po zádech, eeeeew!

Šestý den

Z postele v nekřesťanských 5:59, každý den se vstávalo hůře a hůře. Bylo zataženo, ale z lesů stoupaly nádherné cáry mlh, ze kterých se jen tajuplně vynořovaly vrcholky borovic a v dáli, nad horami na opačné straně fjordu, probleskovalo zlaté nebe mezi pruhy mraků. Ale stejně jsme co půl hodiny navlíkali kapuce a choulili se před deštěm. U bývalých sádek jsme vytáhli tuším dvě tmavé tresky a pokračovali k Polačím skalám, kam měla ten den – po mém úlovku – namířeno asi každá posádka. A taky jsme se tam tři lodě sešly, jedni s echolotem a když kolem nás projížděli, tak nám oznámili, že doslova sedíme na rybách, že ve 14 metrech pod námi je úplně černý mrak velkých ryb. Ale nic … mrtvo. Ale já měl úlovek už předtím, při přijíždění ke skalám. Během pomalého vláčení jsem pořád upouštěl vlásku, až jsem twistra táhl snad sto metrů za lodí a najednou pomalé ohnutí udice a tupý odpor… přesně jako při „chycení“ nějaké rostliny na dně a jejího „vláčení“. Tažení takového trsu chaluch je těžké jak sviňa, klade odpor, ale nebojuje. A takhle jsem táhl jakousi čuňárnu já, trvalo to věky a najednou se pod lodí vynořil dobře šedesáticentrimetrový polak! Krásná ryba, a největší, co jsme ten den chytli! Opět u Polačích skal. Ale pak zase prd. Vraceli jsme se po opačné straně a tam se setkali s další lodí s echolotem, která tvrdila, že tam je nekonečno ryb nalepených pár metrů pod hladinou na kolmé skále. Člověk mohl nechat twistera kutálet se po dé skále až ke dnu, ale nikdo si ho ani nevšiml. Nežraly.

Očistili jsme a zpracovali ryby, naobědvali se a popili vínka při odpovčívání na verandě v hřejivých paprscích sluníčka, abychom s ivonkou lehce přiveselení vyrazili do obchůdku nakoupit nějaké dary domů. Piva, samozřejmě 🙂 Za šestku plechovek a nějaké drobnosti 700 Kč … síla. V pět jsme opět vyrazili na vodu, do krásného večerního slunce, ale brzy byla pěkná zima sluníčko nesluníčko. A na moři mrtvo. Jednu chvíli jsme se na vodě scukli s kamilama, svázali lodě a ochutnávali navzájem zásoby alkoholu, ale ryby to nepřivábilo. A tak jsme popojížděli kolem skal a já se kochal… houpáním lodě, vřesem na skalách, trsy borůvčí v puklinách stovky milionů let starých skal. Vraceli jsme se po levé straně a u loďky jsem vytáhl krásnou obecku, jediný úlovek toho večera. Povečeřeli jsme zásoby vínka a zatímco se před chatkou slezla menší partička, já seděl u pc a sypal fotky na fb.

Sedmý den

Pátek již nebyl regulérním rybářským dnem, protože se na vodu vyrazilo dopoledne a odpoledne se začalo balit. A věda, že už nebudu moci fotit krásy Snillfjordu, jsem se foťákem oháněl co to šlo … smazat mohu fotky vždycky, ale když je nemám, tak je nemám. Bylo krásně jasno a modro, moře klidné a hladké, a v plánu piknik někde na břehu, kam se měly sjet všechny lodě a opéct si buřta. I přes to, jak je to v Norsku se zapalováním ohně na volných prostranstvích a vstupech na soukromý pozemek nahnuté. Po kvalitním zmatkování jsme se opravdu nakonec všichni na jednom místě sešli, vylodili a najedli 🙂 S tátou a Kamilem jsme si povláčeli ze skal na břehu, ale nezabralo ani hovno. Jen Kamil měl krásný zážitek, kdy pár metrů před něj přijel polak jak prase – hodil mu twistra přesně před čumák, polak se jen zavrtěl a pomalu odplul. Nežerou.

Z pikniku jsme se vraceli po levém břehu, nahazovali u Posrané skály, kde jsme vytáhl podměrnou obecku, jinak nikdo nic. Zpracovali jsme ryby nachytané před piknikem, což byl přece jen lepší úlovek než v minulých dnech, a začalo se balit. Čistily se pruty, navijáky, balily se nepotřebné věci… s ivonkou jsem si vyšel na krátkou procházku do večerního chladna. Po návratu už byly před chatkami sraženy stolky a lavičky a rozjížděla se večerní zábava, rozloučení se Snillfjordem. Součástí bylo i vyhlašování vítězů – nejlepších rybářů, a já své první místo se svým 92 cm polakem uhájil až do konce! Dostal jsem regulérní pohár a malou skleničku sedmileté whiskey! A pak už to jelo … no divím se, že na nás nepřijeli policajti, ale ti to asi mají do Snillfjordu pekelně daleko. Nejdříve se zpívaly moravské lidové, což se nesetkalo s velkým úspěchem, a tak je vystřídala kytara a zpěvníky, ale já si to moc neužíval. Pro mě byl takový virvál o půlnoci rušením nočního klidu a úplně jsem se vciťoval do Norů z okolních karavanů, jak vysvětlují svým malým dětem, co tam ti poblblí Češi vyvádějí. Koukal jsem na souhvězdí na jasném nebi a tak nějak tam „nebyl“, pět šest panáků slivovice na tom nic nezměnilo. Ale sedět jsem tam musel, protože jinak by se lavička přetížila a ostatní by spadli na záda 😀 Po té půlnoci jsem to vzdal, šel k noťasu, a pak jen v džínách a 2 stupních „tepla“ do sprchy. A spát.

Cesta domů

Vstávalo se opět brzy, odjezd byl naplánován na devátou hodinu. Nebe jasně azurové, slunce vylézající nad kopečky a kemp stále v jejich stínu. Vytáhli jsme polystyrénovou bednu plnou filátek z mrazáku a připravili ji na cestu, tašky se naskládaly do autobusu a pomalu jsme se my všichni již připravení srocovali za autobusem – tam už totiž svítilo sluníčko a krásně hřálo, nakonec venku bylo opět jen několik stupňů nad nulou. Vyrazili jsme přesně v devět a mířili do norského vnitrozemí, do hor. Já okamžitě usnul a probral se až v Berkåku, kde byla první zastávka. Pak jsem stejně spal dál a zaregistroval až pusté planiny v horách za Oppdalem. Autobus se proplétal kaňony a kolem řek, až postupně vystoupal na zvlněnou náhorní plošinu porostlou jen vřesem a trávami … tam by se tak turistovalo! Pevné boty, krosna na zádech, a někam do zelených a opuštěných plání pod modrým nebem! Hezký sen. Zastavovalo se v Dombåsu v centru, kde jsme obešli obchody a pocourali se po MegaCoopu. Cesta dál už ubíhala s Pelíšky, Šifrou mistra Leonarda a dalšími filmy, až jsme projeli kolem Lilehameru, Osla a mířili do Švédska. Do přístavu v Trellebordu jsme vjeli někdy kolem třetí hodiny v noci a do šesti stáli na parkovišti a spali. Pak hurá na trajekt. Zvenčí vypadal stejně jako ten minulý, ale uvnitř byl úplně zpřeházený a mnohem komplikovanější – a dokonce menší. V kajutě jsme si jen nechali věci a vyrazili do baru, ale žádný tam nebyl! Jen cafeterie a malá „kuchyně“ s výdejními pultíky … ale to hlavní – točené pivo – tentokrát nevedli! Tragédie! Ve vedlejším obchůdku jsme ovšem objevili nám známá vína (= tedy ne patoky) a stojící prakticky jako u nás, takže jsme dopoledne zahájili dvěmi lahvemi bílého, než jsme začali nakupovat kvasnicové lahváče plechovky 7,5% piva 😀

Našel jsem tam na podlaze stříbrný prstýnek a požádal ivonku o ruku, ale nechtěla mě. Škoda. Pro ni.

Ve dvě hodiny jsme sjeli na německou pevninu a vyrazili k českým hranicím, dál frčely filmy a pomalu ubíhal den, až jsme v podvečer přejeli hranice k Ústí nad Labem a po půlnoci byli doma. Poslední úsek jsem už taky prospal, ale na D1 směrem na Brno to moc kvalitní spánek nebyl. Opravdu jsem netušil, v jak špatném stavu ta dálnice je. Autobus drnčel na betonových blocích takovým způsobem, až jsem nevěřil, že po takové jízdě nebude muset na generálku a do servisu na utažení všech šroubků, které se prostě musely povolit! Strašný! Ale pak už jsme byli doma … odvezli jsme část cestovek a krabici ryb, doma se jen lehounce roztřídili věci, stále zmražená filátka dala do mrazáku a mohlo se jít pod sprchu a spát. Ve dvě jsme byli v peřinách a rybářský výlet na sever skončil.