V pátek ve čtvrt na tři ...

… už s žádnou prací začínat nebudu. Ale než psát na blog, tak bych možná mohl začít chystat ten přechod na WordPress. Jenže to bych si horko těžko vůbec nějak rozpracoval, a kdo ví kdy bych se k tomu dostal dál. Takže tak. Venku je škaredě, slunce jsme v dubnu moc neviděli, zato sněhových přeháněk bylo hafo. Aprílové počasí, jen místo kapek vločky. A zima. Přes noc klidně pár stupňů mínus, přes den pár stupňů plus, a vítr. Děti navlečené jak do sněhu. Teď jsou venku 4 stupně.

Dětem jsem zbudoval větší pískoviště. V jednom z hezčích dní v tom starém vydržely hodinu bez zlobení nebo vymejšlení, akorát se tam mohli pošermovat lopatkama … a tak mě to hned namotivovalo, že kdyby měly pískoviště pořádné, s hromadou písku, tak by se v něm také dobře zabavily. Vedle dřevníku, kde za minulých majitelů stála jakási regálová konstrukce z nějakého velkoskladu jako obludný přístřešek na dřevo, částečně zapuštěná do svahu a záhy rozebraná a zapuštění zavezené hlínou a osazené dvě keříky,  … se keříky vykoply, přesadily, a hlína se zase vykopala a odvezla pryč. Jak u blbejch. Ale u toho mi Adam regulérně hodinu pomáhal, lopatkou se snažil nabírat hlínu, s malou korbičkou jezdil se mnou … k sežrání.  A neboť mi zbylo pár desítek metrových obrubníků z budování příjezdovky (nakoupeny omylem nižší než bylo potřeba), tak jsem z nich vytvořil 2×2 metry čtverec, mírně je zapustil do hlíny, a navrčel do nich šest metráků kopaného písku, pak ještě písek z původního pískoviště, a pak ještě ale čtyři kolečka z železných zásob schovaných na maltu / omítky. A na pískovišti je hora písku, a Adam má naprostý ráj. Íek! Íek! (Písek! Písek!) Největší zábavu má, když si doprostředka postaví bagr nebo nějaké auto, a postupně ho celé zaháže pískem. Inu, proč je … až bude tepleji, tak už plánuji nějaké hydrohraní. Neb je písek zapuštěn mírně do meze, tak nad něj mohu postavit sud s vodou, hadička, vodička, přehrádky, potůčky, … těším se!

Také jsem finálně skácel starou jabloň, kterou jsem velmi nehezky ořezal už před lety, a zůstala z ní jen nevzhledná pozitůra plodící akorát hnusná nejedlá jabka a spoustu listí (to už před ořezem). Ale každý rok obrazila větvema jak mladice. Před ní pomalu (no, dost rychle) vyrostli jakési plaňky, které nakonec tvoří lepší vizuální hradbu než ta jabloň, a tak šla konečně k zemi. Něco polen, ale mrtě větví … k tomu ještě obr hromada po likvidaci velkého buksusu na podzim … a konečně jsem to vše nadvakrát naložil na vozejk a svezl dolů k dědovi, ať si to spálí (aby se nenudil). A hned je to kolem domu trochu hezčí. Tedy když pominu hromadu složeného dřeva zakrytého modrou plachtou. Ale na tu se chystám dnes odpoledne. Táta dřevo přivezl v úterý po obědě, a já odjel s ním pomoct sázet stromky po kůrovci, 150 děr krompáčem pro 150 javorů, takové půchéř jsem si už dlouho nepořídil.  Ve středu hlídání dětí, a jak se ivka odpo vrátila, tak hurá dolů ke tchánovi pomoci s montováním nové obývákové stěny (ta původní socialistická se dekonstruovala o víkendu). Dostali ji k vánocům, s příslibem mé odborné pomoci při montování, aby z toho tchána nemrdlo. Kupodivu jsem si nějak vysloužil jakousi pověst absolutního profíka na montování nábytku a všeho možného … jo vlastně, loni starému dědovi pořídili moderní skleník na zahrádku, aby tam nedělala ostudu jeho skleníkobouda ze starých oken, samý hliníkový profil a šest tisíc šroubků, stavěli jsme to – pod mým vedením – tuším tři odpoledne? Takže moje účast na skládání stěny byla celkem povinnost, pokud se do toho měl tchán vůbec pustit. Hrábli jsme do toho jak do strun, a ve středu složili poličku, nízkou polici a jednu skříň, a druhou si nechali na čtvrtek. Sušší duben tím dnem vzal za své … 

Ve čtvrtek velká akce – výprava do centra Brna na dětské oční, neb Bára na pětileté prohlídce nepřečetla jeden řádek obrázků či čeho, a doktorka to vyhodnotila jako možný problém a hybaj na oční! A přitom to bylo spíš o tom, že Bára nevěděla, co je tam za obrázek nebo symbol, a styděla se to říct. Táááákže nabalit děti, s sebou tašku kompetního náhradního oblečení pro každého z nich, vyrážet se skoro hodinovou rezervou na případné zastavování … Adam naštěstí za chvíli usnul, byl jeho poobědový čas, Bára na půlce kinedrilu vydržela až do města. Auto jsme nechávali ve Vaňkovce, tam jsem nebyl snad rok dva… průjezd městem je jednoduchý jak facka, ale stejně jsem si po zhasnutí motoru fest oddechl. Nesnáším Brno. Do krizové situace, kdy se Bára vedle auta klepala zimou (čtyři stupně a lehké poprchávání), oblékání probouzejícícho se Adama, chystání kočárku a všeho s auty jezdícími za zády … se ivce na narvané kabelce utrhl popruh přes rameno, právě když jsem jí ji podával. Samozřejmě jsem ji jako vzorný manžel obratem vyčetl, že nemohu za to, že si koupila blbou kabelku, ale napravil jsem si reputaci hned o chvíli později, kdy jsem jí utržený popruh ke kabelce téměř neznatelně přidrátoval kouskem drátu, který vozím pod kočárkem pro strejčka příhodu. No kdo z vás to má? (Vzala si schválně tuto kabelku, aby ji mohla mít přes rameno a měla volné ruce na děti / kočárek /… ). A hurá do víru velkoměsta z Vaňkovky kolem čtyřproudé silnice pod mostem pod kolejemi k hlaváku na Nové sady … zima jak prase, trochu vody a sněhu ve vzduchu, randál, špína. Adam raději zababušenej v kočárku, a na Báru Brno asi taky moc dojem neudělalo :-D Holky šly na oční, a já s Adamem zjistil, že hned vedle se bude něco stavět a bagroval tam bagr. Dar z nebes, mohl bych stát s kočárkem na jednom místě a Adam by byl stejně blahem bez sebe. Jenže během pár minut měli stavaři padla, rozjeli se auty pryč a bagr osiřel. A tak nezbylo, než dojet ke křižovatce a sledovat tramvaje, ty Adam nezná. Ak! Ak! (Vlak! Vlak!) A pak byly holky hotové, Bára má oči jak rys, žádný problém nebo vada, a byla tak šikovná, že ji máma jen a jen chválila. A hurá zpět k autu. Ve Vaňkovce si Bára za odměnu nakoupila pastelky  a blbosti v papírnictví, a my s Adamem zatím sledovaly eskalátory, to taky děcka nikdy neviděla :-) Takže bylo jasné, že je hned prubnem, vzal jsem je za ruce a jeli jsme nahoru, a pak hned zase dolů za mámou. Na Adama teda vyzkoušení na vlastní kůži dojem neudělalo, Át! Át! (Bát! Bát!). Do auta, a hurá do kolon v centru, v Kuřimi, … preventivní zastavení na benzínce, když začal Adam škytat, ale asi to byla jen škytavka a ne předzvěst blití. Čtyři párky v rohlíku s sebou a hurá domů pro montérky, a k tchánovi pokračovat se skříněmi. Do večera jsme to dodělali, skříně přivrtali ke zdi, a je to hotové. Stihnout se to muselo, dnes mu začíná pstruhová sezóna :-D

Za chvíli půjdu odvozit tu hromadu dřeva do dřevníku, ale očekávám prudké hádky o traktor a o to, kdo bude na vozíku vozit polínka. Bára na traktoru loni rajtovala jak profiřidič, Adam horko těžko dosáhl na plyn a sotva dokázal zatočit volantem, takže jeho ježdění na traktoru byl očistec. Letos ho traktor zajímá víc než Báru, ta si jezdí na koloběžkách a kole atd. No a Adam s traktorem, ale přece jen pořád spíš kouká na to, jak se točí kola, než kam jede. Narazit „omylem“ kolmo do zdi domu, to už chce taky kumšt. Ale pak jsem mu tam cvakl dvojku, traktor vyrazil dvakrát tak rychle a kupodivu se mu v téhle vyšší rychlosti mnohem lépe řídí. Ivka s tím moc nesouhlasila, ale když viděla, jak si to fičí kolem domu s mnohem menšími problémy, tak musela uznat, že je to lepší … než to vzal o pár sekund později přes jedinou nebezpečnou terénní nerovnost u schodů do domu, kde by se traktor pohodlně převrátil na bok. Moc nechybělo. Stačí tam postavit židlu z terasy, kterou je třeba objet, a vyřešeno.

Víkend před námi. Zítra hurá do lesa.

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.