X týdnů mi tu ležely větve z ořezaných (a pokácených) stromů, tráva pod nimi určitě žloutla, vypadalo to hnusně, Velikonoce se blíží … ale spálit je, to není jen tak. Jsme obklopeni sousedy, a i když jsem v tomhle směru asi až zbytečně ohleduplný, tak přece jen raději čekám na den, kdy na našem větrném vršku nebudou fičet tak, že mi to strhává kšiltovku z hlavy (jako teď o víkendu). Raději ať kouř stoupá k obloze, než aby jej vítr hnal při zemi k sousedům. Nemluvě o tom, že pálit velký oheň během vichru taky není úplně chytrý.
Každý den jsem na mobilu sledoval předpověď síly větru … nejdříve hlásili naprosté bezvětří na neděli, jenže to je neděle, a také byl krásný jarní den. Ne na to jej zamořovat kouřem. A pak už zase foukalo … předpověď ale předpověděla, že ve středu ráno se vše uklidní a přes den zase foukat začne. Takže pokud bych neměl nutnou práci, tak bych se hned ráno mohl vrhnout na pálení větví, dokud to jakž takž půjde.
A tak se i stalo! V 6:30 jsem už venku škrtal sirkou a začal táboták futrovat větvemi jabloní, bezu, šeříku, ořechu. Všechny jsem pečlivě olamoval, abych si mohl velikost ohniště hlídat, ne aby mi na každou stranu čučely metrové klacky. Ručně zlámat a olámat stovky (ne-li tisíce) větví … celkem šichta. Makal jsem bez zastavení, oheň hučel, jediný vážnější pracovní požadavek jsem dokázal naklikat přes vzdálenou plochu na telefonu, a po očku sledoval dveře do obýváku, kdy za nimi začne výskat Bára a já budu moci ivce přikázat, ať mi fofrem donese pííívo. No trvalo to dlouho, holky si pospaly! 🙂
Větve z listnatých stromů jsem měl skoro spálené, dovezl jsem si na kolečku z jiné části pozemku větve ze smrku, tújí a jiné drobnosti, a po jejich spálení si v kolečku všiml pobíhajícího pavouka … jakého jsem nikdy neviděl. Hned mi připomněl zápřednici jednovatou, o které byla o den dříve reportáž v telce. A kurva. Nafotil jsem ho, ivka mi podala skleničku a uvěznili jsme ho pro další zkoumání. Na netu jsem si pak našel web o pavoucích, a poslal majiteli rovnou mejl s fotkou, jestli by mi ho nemohl určit. A nakonec to bude asi nějaká šestiočka.
Větve skoro spálené, sám jsem byl překvapen, jak to jde rychle … tak už to jen dodělat, a pak vymyslet, kdy a jak převézt zbylé větve z tújí dolů k tchnánovi „na samotu“ a spálit je tam, bez nutnosti ohlížet se na sousedy. Větve z tújí totiž kurevsky kouří, a hromadu jich mám pořádnou. Nutnost zajet si pro vozík, nějak se s tím porovnat na pozemku, naložit několik metrů dlouhé větve, abych je nepoztrácel … určitě se nevejdou, budu muset jet dvakrát, pak to tedy dole nějak spálit … no, tak alespoň tyhle malé větvičky mohu spálit tady. A tak jsem vytahal menší větve a postupně jsem je přikládal. Ohniště vždy na pár sekund zahučelo dvoumetrovým plamenem, a bylo po túji. No, takhle by to i šlo. Když to nezapálím vše naráz, tak to shoří i bez dusivého kouře. A tak jsem začal větve tújí porcovat na menší kusy, a postupně je přihazovat, a ke svému velkému nadšení spálil i ty. A pak už zbývala jen celá připrclá huňatá túje, co jsme ufikli u země, ta se na vozík naloží jednoduše a odveze se raz dva. No ale sakra, co kdybych z ní odštípával větvičky nůžkama nebo pilkou, a spálil i tu?! A jak jsem si usmyslel, tak jsem i provedl, a cca v půl dvanácté jsem měl pozemek vyčištění od větví, pocuchanou trávu zalitou a prosypanou travním semenem, vše uklizené …
… a byl jsem úplně mrtvý. Pět hodin jsem se nezastavil, bůh ohně vyžadoval neustálý přísun dřeva. Ale takový pocit zadostiučinění… ten byl! Konečně uklizeny hromady větví vysoké jako já, trávník volný, … jen posekat. To se taky blíží.
Připojte váš komentář