Víkend v Olomouci

Víkend v Olomouci proběhl o třetím květnovém víkendu. O prvním víkendu jsme jeli na neslavný výlet k řece Jihlavě. A co pak s hezkou nedělí? Mohli bychom sednou na kola, a projet se kolem řeky, k našim … když jsem opatrně sondoval, co mají v plánu, tak chtěli vyjet do zahradnictví. Oukej, náš plán jsem tedy ani nezmiňoval, aby kvůli naší návštěvě neměnili zase své plány. Ale tím směrem jsme nakonec vyjeli i tak, pěkně lážo plážo proti proudu řeky, kde šlo uhnout z hlavní silnice, tam jsme uhnuli … až ke skále s tůní, kde jsme házeli žabky. Tedy já házel, děti se je učily. Tak budeme pokračovat dále? Do vesnice na limču a pívo? A nakonec jo. Poseděli jsme na sedačce na sluníčku, osvěžovali se, koukali na lezce na feratách, bylo krásně … a pak zase návrat kolem řeky domů. Bezmála třicet kilometrů. 

Další víkend u nás přespávala Bářina spolužačka, a v sobotu tu probíhal hasičský pokus o překonání rekordu v dálkové přepravě vody, ze Svratky zpátky až k jejímu prameni. Pane jo, to bude zajímavý! Plán tedy byl, že se pozveme k našim na oběd, a cestou si – na kolech – opět projedeme trasu kolem řeky, tantokrát plnou hasičů a hrčících stříkaček (jak se říká těm jejich čerpadlům). Já byl ráno celý nervózní, aby nám to neuteklo, tedy aby se už jen nesklízely hadice, až my pojedeme kolem … tak jsem donutil Adama vydat se se mnou na kole hned po ránu juknout se na čerpání vody na první stanici … abychom se pak nevědomky mihli v jedné internetové reportáži, jak obhlížíme Svratku a čerpání vody 🙂 A pak jsme vyrazili všichni proti proudu k našim. To bylo hadic, to bylo stanic, to bylo stříkaček, to bylo mumraje! Žili jsme tím celý den, no a hasiči „bohužel“ taky – předpoklad byl, že někdy po druhé hodině bude „zavodněno“ celé vedení, a začne se na ostro čerpat, a po 27 minutách dorazí svratecká voda 64 km daleko. Tvle, to by ta voda musela hadicema valit 120km/h! Kde se tohle číslo vzalo, to by mě zajímalo. No sralo se jim, co mohlo, ale rekord nakonec ve 23:55 padl. Stříkačky, co jindy jedou vždy pár minut na hasičských závodech, nyní makaly naplno 12 hodin … slušný opotřebení a snížení bojeschopnosti různých SDH ze všech koutů republiky 😀 A v neděli opět krásně, tak jsme vyrazili na kolech na opačnou stranu, na pívo, na limču, Adam na smažák. Taky krásná projížďka, většinu času mimo silnice …

A blížil se hřeb měsíce května, výlet do Olomouce, do restaurace Entrée, ivčino velké přání. Dostala jej poukazem už loni k narozeninám, pořád to nějak nespěchalo, no a náhle konec platnosti poukazu v květnu. Musíme jet! Naši pohlídají děti. Aha, nepohlídají, asi pojedou za sestrou, synovec slaví narozeniny. No, tak děti musí s námi. Do Entrée s námi nepůjdou, ale budou jen šťastný, když budou moci sedět na hotelu na wifi. Plus hotel doslova přes silnici, super! Objednávám tedy hotel, a pak mi dojde, že do Entrée se chodí na rezervaci! Řeším s ivkou, a on zbývá jediný sobotní květnový slot! Ve 12:30. Rychle zabukováno, holt tam pojedeme na degustační oběd, jenže ejhle – check-in na hotelu samozřejmě až ve 14:00. Co doprdele s dětmi? Vykomunikováno s hotelem, že se budeme moci ubytovat už ve 12:00, uff, pořád to tak nějak vychází. A pak se ukázalo, že sestra s dětmi naopak dorazí k našim, aby měl synovec oslavu s našima dětma. Jen nám to nedala vědět. Děti se těší do Olomouce, ale pak přijdou na to, že by spolu musely spát na roztahovacím gauči, a to je pro Báru no-go, Adam by ji pořád žďuchal a kopal …  Nechce jet, Adam nakonec teda také že půjde na tu narozeninovou oslavu, no a je to vyřešeno. Stornuji zaplacený pokoj, rezervuji menší a levnější dvoják, hned je doma 8 kileček na nějakou večeři. V sobotu za jemného deště pohodlně vyrazíme, ale až nějak moc pohodlně na to, že je před námi ale 130 km, z toho 80 na D1/D46, a máme rezervu ani ne 30 minut. A to se na Brno vlečeme za samýma loudalama. Dálnice s pohodlným sobotním provozem, 140 km/h (gpskových 130), a ukrajujeme kilometry k Olomouci. Na D46 pak koukám povolená max 110, tak jedeme 110, cesta ubíhá bez problémů a když přijedeme o půl hodiny dříve, tak nebudeme mít co dělat … tak už není zbytečné to honit.

Dojíždíme k Olomouci, vyřadím pětku, … a čtyřka tam nejde. Ty vole. Neškrčí zuby, ale prostě tam páka nejde zasunout. Zpátky na pětku taky ne. Doprdele. „Nejde řadit.“ Ivka zasténá, lehce se rozbrečí „Ne, tady ne …“, a mlčky na neutrál plachtíme po přivaděči do odstavného pruhu někde na okraji města. Na opačném okraji města, než máme za půl hodiny být. Hm, převodovka v píči, bourák dojezdil. Zkouším jedničku, nejde. Zkouším zpátečku, jde, kousek couvnu. Jednička také jde, dvojka také, vyjedu z odstavného pruhu do provozu, trojka nejde, plachtím zpátky ke kraji …  kurva. Po chvíli stání / couvání to zkusím zase, jednička, dvojka, hle, trojka … a jedeme! Musíme po hlavním tahu přejet celou Olomouc, když nebude třeba řadit, tak to může vyjít! A zpod auta se začne ozývat plechové chrastění, jako kdybychom táhli výfuk po zemi. Což netáhneme, to musí být od převodovky, ale rachotí si to nezávisle na otáčkách … poslední snad šestiproudá křižovatka, odbočení doleva k hotelu, zelená vlna, ty vole jeď, bouráku, jeď, to musíš projet, na téhle křižovatce fakt umřít nesmíš! Na trojku div ne s pískajícíma gumama vostrá levá, vyřazuji, sjezd na parkoviště, dvojka tam jde … a hledám místo tak akorát „aby se tam mohla přistavit odtahovka“. Tak, jsme v Olomouci. Můžeme jít do Entréé.

Co si budem, mišelinská restaurace, zážitek. Uvedou nás ke stolu na můj vkus „moc u vchodu“, ale nakonec je to nejlepší místo, protože jsme nejblíž „kuchyni“, co to šlo … zatímco ostatní stoly kolem placu mohou koukat tak akorát okny na Hornbach za silničním průtahem. Číšník přes nápoje se optá, jak se máme, a já ho zaskočím syrovým „výborně, právě nám umřelo auto“. To nečekal! A pak těch sedm chodů či kolik, degustace jak víno … ivka si jej nechá párovat, já si dal dvě plzně. A chody? Zajímavé, to každopádně. V recenzích jsem se dočetl, že to mají hodně do kysela, a to tedy nelhalo. Dle servírky jsou to letní osvěžující chutě, ale doprdýlky, na mě ty některé chody byly tak kyselý, že jsem z toho byl čím dál tím rozpačitější … i ten pitomej dezert na konci byl kyselej jak sviň. Ivka byla nadšená, já skrytě rozčarován. Dali jsme si kávu (výborná!), s dýškem završili finanční demidž na 5 900 Kč, a po třech hodinách odcházeli. Byl to zážitek, ale doslova za všechny prachy … děkuji, stačilo. Jdeme přes parkoviště, zkusím nastartovat bouráka, žádný hluk se neozývá, řadím jedničku, dvojku, hm. Vše zdánlivě v pořádku. Tak že by to souviselo s teplotou motoru? Respektive táhlou jízdou po dálnici? Ubytujeme se, sepisuji naše patálie mirovi … pak to proženu skrze AI, která dává odpověď „spojka / dvojhmota“. No, spojka už taky 200k+ kilometrů na krku má. Ale auto vypadá pseudopojízdný … no uvidíme v neděli.

Sjedeme šalinou do centra, projdeme si náměstí, morový sloup je pod plachtama, dojdeme do parků / na výstaviště Flora Olomouc, a strávíme čas ve sklenících. Ivka nadšená, „No ty kráso!“ jsem slyšel snad desetkrát. Hlad úplně nebyl, ale kam ještě jít – procházka parkem kolem řeky a hradeb by byla určitě hezká, ale došli bychom do části města, kde by nebylo kam zajít na večeři (a to už by byl její čas). Jsme u Šantovky, tak se podíváme tam, ale samozřejmě jen typická fast-food nabídka … tak jsme si tam alespoň v klidu sedli, a já našel hezké podniky zpět k centru. Procházkou jsme k nim došli, usadili se v Morgan’s restaurantu, rámusu a lidu, ale jídlo parádní, kachní prso na cibulovém zelí, ivčiny přílohové hranolky luxusní, tankový radegast … skvělá večeře! Když to srovnám s obědem … 😀 Návrat na hotel, a akorát začínal hokej se Slovinskem, kdy jsme prohráli v prodloužení. A jak se pak ivka přiznala, tajně se modlila „klidně ať ten hokej prohrajeme, ale ať dojedeme domů!“ 

Ráno jsme si zašli na luxusní snídani do vedlejší restaurace, to už nás nezabije … dal jsem si parádní omeletu, ještě kdyby k ní byla trochu kečupu, ivka si dala také nějaká zastřená vajíčka, měla toho se salátem kopec, že bych to sám nesnědl. Snídaně šampionů, která se ale ukázala být tak trochu chybou … protože plechové rachocení se zespoda auta začalo ozývat ještě na hlavním tahu Olomoucí. Doprdele. Nechci vytáčet motor, tak řadím pětku, aha, pětka tam nejde. Dopiče. Plány „pomaličku polehoučku se zastávkama pro chladnutí motoru (…) dojet domů“ berou za své, když se to znovu sere už v Olomouci. Míříme k dálnici, ale sjíždíme plánovaně na okresky, na dálnici s vysypaným motorem fakt zůstat hodlat nehodlám. Plazíme se mezi prvními vesnicemi za nějakým důchodcem v nákupním košíku, a vůbec nám to nevadí, a každé vynucené řazení je totální nejistota. Trojka tam jde jak přes kamení (když jde), snažím se jet na čtyřku, jinde přes vesnice na dvojku, každý vyšlápnutí spojky se děsím, že je to naposled … z navigace ubyde 20 km, pětina cesty za námi. Dalších 20 km. Už jsme v polovině. Řídím jak důchodce cestou ze hřbitova, pouštím dojíždějící auta, člověk by se i kochal, kdyby neměl stažený žaludek (bohatá snídaně je pak pěkná nevýhoda). Ale čím blíže k domovu, respektive k našim pro děti, tím se vše vrací do normálu. Hluk zespoda utichnul, řazení funguje naprosto normálně a hladce (na pětku nesahám), problém prostě … zmizel. Až parkujeme před našiho, a vypínám motor. Tak nás bourák dovezl i zpátky. Máma nám hned prostírá k obědu, a já ji brzdím, že to nespěchá, že je nám oběma s ivkou na blití ze stresu. 

Půjčujeme si auto našich, na pár dní ho nepotřebují, a řeším s mirou, co dál. Vše ukazuje na spojku KO, investice 12+, plus auto 14 dní mimo, nemá na něj čas. Když ho pak projíždí, tak je všechno naprosto v pořádku. Když zkouší všechny finty, jak dát spojce pohulit, tak se chová úplně normálně. Možnost, že je spojka polámaná, ale dvouhmotový setrvačník se nějak šikovně zasekl, že se to akorát chová jako „jednohmota“. Možná. Převodovka ven, aby se pak zjistilo, že je spojka v pořádku, to by byl náročnej špás. Může být problém v převodovce, málo oleje. Motor máme zezadu od oleje zališčenej roky, ale kterej olej odkud to je, to zjistit moc nejde. Pokud z převodovky (jestli to jde, tomu já nerozumím), tak nedostatek oleje by mohl být problém … a táhlá cesta po dálnici s mizerným mazáním tomu mohla dát pokouřit. A nebo dvě závady zaráz, jak spojka, tak převodovka … je to v řešení, ale v takovém tom „kdyby to ještě měsíc jezdilo, tak to bude super“, ale jen proto, abychom během toho měsíce šli do nového auta. Bourákovi už to trápení protahovat nechci, svoje si odjezdil. 

Tak to bychom měli.  

Dodatek: Yep, převodovka zemřela. Místo 1.9 l oleje se z ní vypustilo pár kapek hnědého slizu plného kovových drobků.