První březnový den, sobota ráno, venku příznačně mrazivo, vše dobíla ojíněné. Vylezl jsem potichu, ale postupně se vycouraly i děti a v pyžamech se jdou pelešit na gauč k telefonům, ivka bude dospávat týden vstávání před pátou. Otevřu nyní Google Photos, které mi vždy napovídají, co se za předešlé týdny dělo … a naposledy fotky dva týdny zpět. Od té doby ani fotka. To se toho tedy moc nedělo 🙂
V polovině ledna jsem lehl s chřipkou, pokašlávám doteď. Pak na pár dní ochořela Bára, jen sem tam teplota, nic horšího. Adam tuším zůstal také doma, abych ho nevozil „zbytečně“ do školky, když se může zabavit s Bárou. Poté ale na týden lehl i on, a ten si to užíval s hezkými horečkami. Teplota skoro ke 40, lupnout nurofen, na šest hodin zdravé dítě, pak se to pomalu začalo zvyšovat … den za dnem. Pak to přešlo, a bylo. Ivka se držela, já pokašlával. Vtipné bylo, že v polovině ledna jsem měl smluvenou pracovní schůzku v Brně, dlouho odkládanou. Lehl jsem v ten den konání, naštěstí jsem si nehrál na hrdinu a nesnažil se cestu absolvovat, „nevadí, hlavně se uzdravte, sejdeme se jindy“. Za dva týdny telefon a dotaz, zda bychom se tedy mohli sejít … a světe div se, mně se po dvou týdnech vrátil ten strašný kašel ze začátku nemoci. To se mi asi ještě nestalo. Já nebyl schopný ten hovor odmluvit, natož se zúčastnit nějaké schůzky. „A šlo by to příští týden?“ To máme právě jarňáky a jedeme s dětmi pryč … aha, tak se ozvěte pak, no. Veselé.
Ivka chtěla na jarní prázdniny do Jeseníků, ať si děti alespoň jednou za rok osvěží lyžování. Ubytování jsem se slzami v očích uhradil v poslední den splatnosti tři dny před odjezdem, aby pak nedejbože zase někdo neochořel. A v neděli ráno jsme vyrazili, oktávka opět nacpaná, že by se kufru vešel už max jen ten list papíru. A děti na zadních sedačkách obložený (velkýma) plyšákama, bez kterých prostě nemohly, ale jako vážně nemohly odjet. Cesta na sever dlouhá, kdy už tam budem kdy už tam budem … za 32 minut. A kdy teď? Za 29 minut. Na oběd jsme zastavili v Hanušovicích, a pokračovali na Jeseník „jarní“ krajinou, kde se troška sněhu držela jen na loukách, kam slunce nezasvitlo, a na vrcholcích kopců. A modré nebe, sluníčko. Ubytovali jsme se, a co dál? Blížilo se ke druhé třetí hodině, sjezdovku už ivka odpískala, a vypravili jsme se za posledními paprsky slunce na kopec do lázní. Tam se dá pocourat, a obejít si hezkou procházkou vrch nad městem s výhledy na všechny strany. Krásně tam bylo.
Druhý den do Branné na svah. Ideální by to bylo v Ramzové, kde je pozvolný svah pro začátečníky a děti, jenže dvojsedačka, a ivka mohla jet jen s Adamem, ale Bára samotná nikoli. Já lyže neměl, oblečení také ne, lyžovat jsem ani nechtěl … ona holt ta „komunikace“ o tom, co na horách bude nebude atd ty týdny před tím byla taková … nedostatečná. Inu, jezdili jsme do Branné, kde Adamovi vyhovoval dětský plácek s vlečným lanem a mým dohledem, a ivka s Bárou chodily na dvě hodiny na sjezdovku. A že to výhledově zkusí i s Adamem. Ačkoli … ten se pořád ptal „kdy už pojedeme lyžovat?“, ale reálně to u něj znamenalo, že si dvacet minut plužil na dětském plácku, a pak řekl, že si chce odpočnout. Tak jsme sundali i lyžáky, a šli na párek v rohlíku. Který byl bohužel naprosto výtečný, takže další dny se Adam pomalu více těšil na ten, než na sníh. I když … sníh. Kvalita sjezdovky samozřejmě normální až horší, sem tam ledové plotny atd, obzvlášť s naším pozdním lyžováním až ke konci dne. No a ten dětský plácek „na učení“ byl úplně napiču, to byla jen ledová plotna, na které bylo skoro jedno, co dítě s lyžemi dělá a jak moc se snaží, výsledek byl pořád stejný (nulový). Loni jsem tam Ádu spouštěl tuším na gumicukách, aby mi neujel, ty jsem letos kupodivu v autě nenašel (a doteď netuším, kde jsou), ale naštěstí tam mám minikurtnu, tak jsem ho měl přivázaného na ní. Ale to jen na začátku, jak si to ježdění trochu osvěžil, tak už jsem jen stál opodál a sledoval.
Návrat do Jeseníku (ach ty 4 km padesátkou přes Lipová-lázně …), tři hodiny odpoledne, bez oběda. Rychle do restaurace Tosca, a o půl čtvrté obědvat. Na svahu to člověk nějak překlepal, Adam se zachránil párkem v rohlíku, a oběd před čtvrtou měl pak výhodu, že to byla rovnou i večeře. Na odpolední/podvečerní program jsme vyrazili na sever přes Vápennou, Žulovou … že ti to něco připomíná? Jop, jedny z nejpostiženějších obcí při zářijových záplavách, a vidět to tedy bylo fest … opět ke velkému stolu a židlím. Loni jsme je objevili náhodou při cestě do Javorníku, a letos tam zamířili zase … protože těch cílů, kam se v únoru podívat, jsme kolem města moc neobjevili.
V úterý na Ramzovou. Holky budou jezdit na sjezdovce, Adam na dětském plácku, a pak to ivka zkusí i s ním, prostřídají se s Bárou. Šli jsme to obhlédnout, fronta na vlek slušná, no a školičkový plácek vyhrazený pouze pro děti s instruktory. Fuck. A mrchtající Adam, který odmítal všechny návrhy, a chtěl jet „tam kde jsme byli včera“. Takže pokračujeme do Branné, kde měl den celkem stejný průběh – holky na svah, Adam na plácku, pak se jít kousek projít po cestě k apartmánům na protějším svahu (odkud je super výhled na celý svah, i holky jsme párkrát zahlédli). Pak na párek v rohlíku, a zase na plácek … těch vyzouvání / nazouvání / čištění od sněhu lyžáků, co jsem si za ty dny užil. A opět na obědovečeři někdy před čtvrtou. A pak nutnost pořídit nějakou hračku neteři „za krmení koček“, děti dostaly samozřejmě také apanáž „na výlet“ … a city market na severu Jeseníku. Táááák to milé děti vezmeme z oběda kolem řeky Staříč, a dojdeme tam pěšky. Bylo to zajímavé, procházet kolem následků povodní, kam až kde sahala voda … původně jsem chtěl odpočit lehce do kopce a jít po loukách, ale letecká mapa ukázala, že by to nebyla ani polní cesta, ale nějaká stezka, tak jsme to zavrhli a šli dál kolem řeky. Takovými dost pochybnými místy, sem tam stříkačka, … došli jsme do marketu, nějaké hračky si děti také nakonec vybraly (otřes), a šlo se zase pěšky druhou stranou na apartmán, kam jsme došli se setměním. Poctivá procházka.
Poslední den lyžování, modré nebe vystřídala oblaka a vítr. Já si povzdechl, navlékl na sebe neprofoukavé jakožecyklokalhoty, a jedeme na Ramzovou, a půjčím si na ty dvě tři hodinky gear, ať může i Adam okusit velkého svahu. Jenže foukalo. A to jako … fakt foukalo. A Ramzová je jak napiču sedlo mezi kopci, o kilometr dál nad Ostručnou větrníky. Sjezdovka v Branné je v údolí a krytá. Seděli jsme v autě pod svahem a koukali, tak se reklamní vlajky ohýbají k zemi, lyžarům se kolem nohou zvedá sníh jak písek někde na poušti během bouře. No zkusíme to. Rychle jsme vyskočili z auta ke kufru pro bundy, začali se oblékat … a po půl minutě jsem to zastavil, vítr se nám snažil servat kapuce, „ivi, tohle nemá cenu, v tomhle tady nevydržíme ani půl hodiny“. Dospělej by se kousl, ale když za dvacet minut děti oznámí, že jim je zima, tak co? Tak nic, do Branné. A na této části Jeseníků zase prozměnu propadával sníh! No hezké počasí po třech dnech skončilo.
Šel jsem si půjčit gear, „nějaké normální lyže pro začátečníka prosím, nestál jsem na tom asi 15 let“ … „jasně pane, výška váha?… „a ještě jste hůlky prosím“ … „ty vám nedám!“ „Ale já je chci!“ „Ne, pro začátečníka jsou na obtíž, jen vám budou zavazet, můžete si pro ně přijít později, ale teď vám je nedám!“ … pfff, šel jsem si pak do kufru pro ivčiny 😀 Adam se párkrát svezl na dětském plácku, a šli jsme všichni na svah. No a je to oficiální, pořád netuším, co na ténhle snaze nezabít se při snižování nadmořské výšky na zasněženém odlesněném kopci kdo vidí. Obzvlášť, pokud je obklopen pošuky, co si malou sjezdovku v Jeseníkách pletou z Kycbýlem.
Sjeli jsme to třikrát, celkem se to dalo, Bára si jezdila sólo, Adama měla ivka přivázaného na popruhu, a ten po půl hodině zahlásil, že je unavený, chce si odpočnout a jít na párek v rohlíku. Tááák jsme spolu šli, a zrovna když mám v kapse kartičku s hodinou jízd, tak byla táááková fronta … a jak Adam dotlačil ten výtečný párek v rohlíku (dole u nástupu na vlek), tak dojely holky, a mě zbývalo šest minut. Tak se Adi ještě jednou svezeme? Jojo. Rychle jsme se ustrojili a na vlek, neb nahoře čekala ivka, aby se ujala Adama, já měl sám dělat co se sebou, natož abych někoho jistil na popruhu. A Bára, co měla čekat o kousek níže na sjezdovce u lesa, byla dávno v prdeli dole. Ono taky když dostane od mámy pokyn „počkej na nás dole“, tak je to takové nejednoznačné. Tak tedy poslední jízda, a Áda chtěl jít na skoro prázdný plácek, tak jsem tam blbnul na lyžích s ním, to bylo tak akorát na moje schopnosti 😀
Za půl hodiny k nám dojela ivka s úplně zmrzlou Bárou, že ta už nechce lyžovat, že je jí zima. Ruce ledové, nohy zmrzlé, rychle do auta. Ivce ještě zbývalo ale dvacet minut, tak si šla ještě dolyžovat, já že zatím obstarám děti. Ivka si ještě ale třikrát čtyřikrát sjela svah, a já teprve končil s kartáčováním sněhu z lyží, lyžáků, … vracení mého gearu, „Tak jak to šlo, pane?“ „Co na tom lyžování kdo vidí, prokristapána…“ „Moje řeč! Pojďme se pobavit o snowboardu!“ Blázni to jsou, blázni! Akorát došla ivka, tak jsem měl další lyžařskou sadu k vyčištění od sněhu, půl hodiny jsem se nezastavil. Nechávali jsme lyže v autě, takže by všechna voda (neopucovaný sníh) pak zůstala v kufru. Vyrazili jsme na Jeseník, a Bára pořád zmrzlá. Ty volééé, vždyť já s sebou celou dobu tahám jakési termopytlíky, stačí rozdělat ochranný obal, a za chvíli začnou hřát! V Ostružné jsem to zapíchl ke kraji, šel je vyhrabat z batohu, a dal Báře do rukou. Hřát začaly až tak v Lipová-lázních (dopiči tohle se skloňuje jak, to město dlouhý jak prdel?), ale fajn pomoc. Po pozdím obědě jsme totiž vyrazili na podvečerní procházku do parku na východní straně města, pod Křížovým vrchem. Samé (zazimované) prameny, sochy, atd. A dole pod kopcem dětské hřiště, takže děti nadšené. A bylo to vlastně docela pěkné pocourání přírodou, když už fakt člověk neví, kam by – v zimě po čtvrté odpoledne – vyrazil. Vracím se zpátky z kopce dolů, děti natěšené na druhou návštěvu hřiště, smráká se, a kousek od cesty partička omladiny v kapucích, nebo bezďáků? feťáků? nepoznáš, nechceš zase úplně začít „veřejně“ svolávat děti k sobě, které se do té doby někde za námi rejpou v čemkoli zajímavém, na co narazí. No snad mají rozum a jdou po cestě za námi, že. No a ona jde za námi akorát Bára, Adam nikde. A ten vocas to vzal zkratkou, aby byl na dětském hřišti dřív, uhnul z cesty a namířil si to kolem té partičky z druhé strany a štrádoval si to ke vstupu na hřiště … až se po něm ty kluci otáčeli, jak si to kolem nich jak Švejk vyšlapuje nějakej malej smrad ve fosforovězelený čepici. Facepalm, fakt.
Ve čtvrtek pohoděnkový posnídání, sbalení, nanošení všeho do kufru (to už taková pohoděnka nebyla), a v deset jsme vyrazili k domovu, přes Červenohorské sedlo. Na sever od něj (k Jeseníku) holé hnědé louky, a na jih začínal sníh, a to až k nám domů, kde ho bylo regulérně nejvíce z celé cesty. V pátek pak ještě do bazénu, po kterém se děti ptaly každý den v Jeseníkách (ale tam celkem nic není, Losiny narvané, a bazén v Šumperku bída). A v pondělí ráno Bára nemůže dojít do obýváku, nemůže se dotknout šlapky za prstama. Whaaat? Něco říkala už večer, a teď ráno konečná. No nic, zůstaneš doma, a uvidíme během dne (dle doktora časté „zranění“ po pobytu na horách, zmrzlé nohy v lyžákách, …). Tak pojď Adi, do fifinky, jedeme – po třech týdnech doma – do školky. A i když jsem dal fífu v neděli na nabíječku (a baterka byla po 14 dnech neježdění v podezřele dobrém stavu), tak jsem otočil klíčkem, startér točil, snažil se, zpomaloval, začaly zhasínat kontrolky na palubce, startér dodělával, vynulovaly se hodiny … a já opřel hlavu o volant „no tak ani ty nepojedeš do školky, Adi“. To byl den, to byl den 🙂 Novou silnější baterku pak vyzvedla ivka cestou z práce, a následující nastartování byl takový kopanec, až fífa nadskočila. Fajn.
A od té doby půlky února se už celkem nic zajímavého nedělo. Minulý víkend si naši vzali děti, my si udělali procházku slunečným dnem přes Šinku na kávu a zákusek, večer pak šli na myslivecký ples. Raději jsem se ustanovil řidičem, vzhledem k rizikovosti popíjení s dalšími spolustolovníky … a doooobře jsem udělal, ti vypadali. Ale samozřejmě měla ta absolutní střízlivost zase negativní vliv na to, jak zábavných mi těch šest hodin tam připadalo. Njn.
A nyní už za dětmi, Adam už má nastartovanou autodráhu, vypůjčenou od dědy (tedy „moji“). Jdeme závodit.
(korekci pravopisu provedu někdy jindy, to neustále střídání „vyjeli jsme na výlet a děti dělaly xy…“ mě zničí)
Připojte váš komentář