Letí to, letí … z prvních dní školy je náhle závěr druhého měsíce, vše zajeté, koleje bez vyhýbek. Prvňák Adam nosí pytle jedniček, učitelka je na ně asi motivačně hrne pod tlakem, aby se cítili úspěšní. Bára už to má ve čtvrté třídě na háku, a pomaličku si říkám, že „až moc“. Naprosto triviální chyby v matematice (pět krát jedna je jedna), neustálá nepozornost (násobení místo sčítání), píše skoro zásadně bez háčků a čárek (to už se ale lepší), škrábe jak kočka, na čtvrtou třídu mizerně čte, a nedejbože když má chápat, co si právě přečetla, a k textu se vztahují nějaké úkoly … a nedejbůch, když jí něco z toho člověk vyčte a chce, aby se zlepšila. Občasné záblesky pubertálního vzdoru. Neunikneme tomu.
A ze mě se stal málem otec v domácnosti. Ráno děti budím, vypravuji, chystám snídani a svačiny, a odvážím ke škole. Odpoledne děti vyzvedávala ivka cestou z práce, jenže Bára už letos nechodí do družiny. Ta totiž na výši moc nebyla, tmavej kutloch, minimum hraček, věčně si mohly kreslit, nebo se jim pustil film. Aktivita tudíž mizerná. Adam do družiny samozřejmě chodí, ten končí každý den v 11. Jak skončí Bára, tak ho vyzvedne a … já pro ně musím zase přijet. Takže ráno děti odvézt, odpoledne vyzvednout, a do toho jsem ještě začal i nakupovat, „když už jsem vyjetej“, aby mohla ivka odpoledne jet rovnou domů a nemusela se cestou zastavovat na nákup. Dojedeme domů, vyskládám nákup, zatopím v kamnech, děti si mezitím vybalují tašky a dělají úkoly, radím, kontroluju, poslouchám čtení, … místo práce, že. Takhle ten socialismus nevybudujeme, soudruzi.
A to si minulý týden ivka ještě odletěla do Litvy na třídenní konferenci! To byl pak teprve úvazek. A aby to bylo ještě topovější, tak o dva dny dříve – v pondělí – přijela z práce a straší mě, že nějak zlobil spojkový pedál. Pouštěla lidi na přechodu dva kilometry od domu, rozjela se, a pak se ozvalo drcnutí, a to se teprve vrátil sešlápnutý pedál spojky do výchozí polohy. Zůstal chvilku divně „viset“, jinak všechno v pořádku. No oukej, půjdu to projet. Jednou už to takhle také zlobilo, a bylo to posunutým koberečkem, o který se pedál zachytával 😀 Ani jsem nevyjel z brány, a pedál zůstal lehce viset. Aha. Tak jsem popojel zase dopředu, všechno v pořádku, tak zase párkrát tam a zpět, a pedál zůstal sešláplý a nevrátil se, ač spojka fungovala jak měla. Hm. Musel jsem ho „odlepit“ botou, vrátil se, pak zase fungoval … a po chvilce zkoušení stojím na spojce, a motor začne zabírat, zabírat, ZABÍRAT, ty pičo stojím na brzdě, na spojce co to de, vyřadit nejde, motor v záběru, áááž konečně zdechne. Uff. A doprdele. Odlepil jsem spojku od podlahy, vyřadil, zařadil, nastartoval, spojka funguje, kousek jsem popojel k domu (stál jsem v bráně), vyřadil, zastavil … a ze spojky už byl jen volný pedál bez jakéhokoli odporu, mohl jsem s ním prstem klepat tam a zpátky, spojka „nebyla“. Bombastik. Volám mechanikovi, „jasný, tak mi to zítra přivez, to bych mohl mít prostor se na to kouknout …“ Ty vole jak asi, to auto je nepojízdný, stojím u domu a hotovo! Zkusil jsem miru, a ten že by mi to zvládl opravit u domu, v pátek by dorazil i s nářadím, že to bude na 90% hlavní spojkový válec za pedálem. Oukej. Tááákže s ivkou do fifiny a dojet k našim, půjčit si jejich auto, aby mohla ivka ve středu do práce (a ne ve 4 vlakem). Ve středu ráno ji naberu i s dětmi do auta, děti vyhodíme švagrové, která je pak odveze do školy, já s ivkou letím nejhorším ranním dopravním časem na Brno, vysadím ji u nemocnice, a hodinu se zase vracím domů. Po obědě pro děti, úkoly, učení, pak je zavezu zase ke švagrové, a s našich autem vyrazím do práce pro mámu, k nim domů, hodinku posedím a povykládáme, jdu na autobus, který mě 40 minut tahá po všech čertech (objížďka), aby mě stejně musela na konečné vyzvednout švagrová autem, protože k nám už bus nejede. Hodí mě pro fifinu, já pak sjedu pro děti, stmívá se … středa jak víno. Ve čtvrtek táta naplno, úkoly, učení, opakování, pohrabání něco listí pod ořechem, a je večer … a v pátek už se ivka večer vrací a potřebuje cca v 7 vyzvednout v Brně, a mira má dojet na oktávku – jenže až po páté, a já musím v šest vyjet, takže je jasné, že oktávkou nikoli 🙂 Tááákže se fífa podívá do ruchu velkoměsta! Vypravil jsem se, děti zapadly domů k telefonům, mira se zanořil do motoru … ivku jsem vyzvedl, v 19:45 jsme doma jak na koni, fifina zchvácená, mira pryč, oktávka opravená. Byl to hlavní spojkový válec za pedálem. Všechno dobře dopadlo.
A venku se sype listí a stmívá dříve a dříve, a tento víkend se to tuším opět ještě o hodinu posune. Ořech v září zrmrzl a zhnědl, a nyní během několika ranních mrazů skoro kompletně opadal. Na ostatních stromech ale listí ještě dost drží, na jabloni, na třešni … a hlavně na bříze. U té to bude ještě na dlouho. Po práci vypadnu ven, dokud je ještě světlo, jenže tam není moc co dělat … hrabat listí pod stromem, který ještě neopadal? Ale nakonec i to je možnost, aspoň likviduju listí postupně, a ne abych se pak strhal při odvážení všeho naráz. Taky jsem začal ztápět dřevo, které jsem zpracovával loni na jaře, jak mi tehdá švagr zavolal „Nechceš vyvažečku dřeva?“ a za pár hodin jsem měl na trávníku složených asi tak 15 kubíků brutálních kmenů olše a vrby. Nařezáno, naštípáno na polínka, zakryto, dva a půl měsíce poskakování kolem dřeva, dvě léta schnutí … a na to, jak to bylo dřevo plné vody (holt vrba), tak jsou to teď suchoučká polínka jen je dát do krbu. No, a dávám, a hoří jak papír 😀 Jenže ono to souvisí i s tím, že jsem je právě štípal dost najemno, aby fakt proschly, zatímco dřevo, kterým nás zásoboval táta, tak to měl on naštípané pro svůj kotel – tlustá polena 33 cm, jasany, olše … a takové poleno v krbu fakt vydrží déle než moje vrba (která výhřevností i lehce předčí olši). Tohle „moje“ dřevo byl ovšem rázík u zdi garáže, neb to byly poslední polena, co se mi už nevešla do obrovského rázu za dílnou, o půdorysu cca 2,5 x 5 (x 1,8). A ten mě teď právě „trápí“ – jak z něj začít odebírat dřevo, aniž by se záhy nezřítil. Je to pečlivě vyskládaný kvádr, bez vnějších opor, zastřešený sešroubovanými deskami (rošt), zakrytý plachtou, zatížený kamením … tuhle „střechu“ bych právě potřeboval sundat, ale logicky nemohu. Budu muset vymyslet nějaké kůly / podpěry, kterými tu střechu podepřu, abych mohl začít odebírat dřevo, na kterém je nyní položená. Pořád kolem toho chodím, obhlížím, vymejšlím … a pořád rozvažuji, zda polena převážet do dřevníku a skládat tam (a zase si přidělávat práci) pro pohodlné průběžné odebírání (v suchu pod střechou), a nebo ne a průběžně je odebírat přímo z rázu. Spíše to druhé, plus v dřevníku je pořád stará zásoba dřeva, která se každý rok akorát zaskládá novým dřevem … a ta by už asi taky chtěla ztopit, tedy vybrat dřevník do mrtě. Mno, hezky si tu přemýšlím nahlas, hezky.
Říjen se chýlí ke konci, začíná víkend, a dětem pokračují podzimní prázdniny. Oslavil jsem 41, minulý víkend u našich, tento víkend u tchánovců, výhledově s ivkou vyrazíme na wellness do Jeseníků. Nějak se z toho stává narozeninová tradice. Což mi připomíná, že bych měl na oktávce asi přezout zimní kola 😀 To mě vlastně pobavilo v září, kdy přišly ojediné ranní mrazy, ovšem očekávané, takže jsem večer zakrýval auto plachtou, abych ráno nemusel škrabat omrzlá okna … a plachtu chytám vždycky háčky za ďoury v zimních plecháčích. A na letních liťákách nebylo plastový háček kam upnout! 🙂
Připojte váš komentář