Únor. V sobotu ráno se dívám oknem na venkovní zamžené pošmourno, jeden stupeň plus. Poslední zbytečky sněhu drtí obleva, dnes má být až +6. Pár čísel blatíčka, pod tím zmrzlá zem. A sněhu přitom ten měsíc bylo! Tedy, ne moc, ale dlouho. Přijde mi, jako by celý leden byl sníh. Ono taky mrzlo. Od prvního týdne ledna zamrzlé rybníky, tak jsme jezdili na ten uprostřed městyse, tam se Adam poprvé zapojoval do vysněných hokejových zápasů omladiny. Těžký to s ním bylo – zatočit neumí, zabrzdit neumí, ale MUSÍ hrát hokej. Každé veřejné bruslení v hale, kde na jedné třetině tatínci a jejich kluci předváděli NHL a Adam na modré smutně koukal, že chce hrát s nima … tedy, on nekoukal smutně, on byl nasranej/uraženej na nás, že ho nenecháme. Pak se konečně za 2k pořídila hokejová helma s pletivem, a on se začal zapojovat na rybníku, když se tam sešla podobná omladina, a nebo to alespoň nebyla taková „nhl akce“ jako jindy. V půli ledna obleva, že slezl všechen zbylý sníh a led na rybník roztál na koupaliště … a za pár dní zase mrazy, led kvalitní jako po přejetí rolbou, zase nasněžilo.
Opakovaně jsme také sbalili boby a vyjeli ke koňům, do oněch 750+ … tam mrazíkovská krajina, stromy ojíněné jak v pohádce. U nás málem holo a hnědo, a o 20 km dále modré nebe, sníh a mrazivé krásno. A sníh pod takovou krustou, že to místy i Báru uneslo, aniž by se propadla. Tak vyšlapeme na kopec k památníku, necháme chladnout čaj, a hledíme těch skoro sto kilometrů na severovýchod na Jeseníky. A děti se pak svezou z kopce snad půl kilometru dolů, a my scházíme za nimi. Ale – jedou po té krustě! Na tom sněhu po nich místy ani nezůstávala stopa! Kdyby to pustily (a popravdě brzdy na tom ani moc nefungovaly), tak … to by byla na tom sněholedu držka. Popruh od bobů jsem jim vždy přivázal k k noze, protože kdby se vyklopily (což bylo raz dva), tak boby pojedou dál třeba kilometr. Bobovat v prašném sněhu a na ledové plotně jsou dvě úplně jiný věci.
A ty mrazy … ty byly. Tuším dvakrát bylo k ránu -17°C. A na oktávce už jsou asi v píči vstřiky, resp. těsnící o-kroužky. V takovémhle mrazu ztvrdnou, ztratí flexibilitu, udělá se skulinka, nasaje vzduch, padne nafta … a v 5:15 už napočtvrté točím pět sekund naprázdno zmrzlým motorem s olejem o konzistenci hutného medu … než chudák chytne, baterka je před smrtí, a ze startéru lezou měděný dráty. V depresi opřu hlavu o volant… pak nasednu s dětmi do benzínové Fífy, ta chytne na brnk, a jedeme.
A pak … dostal jsem od ježíška knihu, Koketérie od Marka Epsteina. Jméno znám, scénárista (…), že je i spisovatel? Hm, nevěděl jsem. „Září 1936. Ferda Gust by své sedmnácté narozeniny slavil raději než s rodinou s pihovatou Luďou, do které je bezhlavě zamilovaný, jak to svede jen srdce panice. Navíc ho starší sestra podaruje něčím tak neskonale trapným, jako je deník. … se stává mozaikou intimních okamžiků z předválečné Prahy i kronikou velkých dějin Československa poté, co se rozhodne v roce 1938 postavit Hitlerovi silou.“ Wtf? Tak to bude určitě zajímavý, co-by-kdyby, paralelní historie, to jsem zvědavý. Jenže – já „nechci číst“. Nemůžu číst. Mě čtení pohltí, a přestanu fungovat, dokud knihu nepřečtu (když to za to stojí, samozřejmě). love actually self preservation scene. Takže když se začtu, musím knihu co nejdříve celou přečíst. A Koketérie … nevím, jak to popsat, a o tom „jak to popsat“ jsem za ten měsíc přemýšlel už mnohokrát. Nebo jak to někomu vysvětlit. Mě ta kniha poškodila. Mě tak vykolejila, zásahla, ranila, zajala, vtáhla … no co budu lhát, sedím, přemýšlím co napsat dál, mám stažený hrdlo a po tváři mi stíká slza. Mě ta kniha poškodila. Když jsem si k ní sedl večer po Bářiné oslavě naroznin (deset let, kriste pane …), značně ovíněný, tak jsem se pak druhý den (ráno) vrátil o 100 stran zpět, abych mi z toho příběhu něco neuniklo v nějakých matných vzpomínkách. Po obědě jsme jeli na ty boby, po spoustě kilometrů za volantem jsem si s leknutím uvědomil, že řídím auto, byl jsem myšlenkami úplně mimo (v knize). Večer jsme ji musel dočíst, a skoncovat s ní, muselo to být co nejdříve za mnou. Poškodila. Druhý den ráno jsem byl vděčný, že je pondělí, že mám schránku plnou práce, i té otravné … k poledni jsem si uvědomil, že jsem díky práci na tu knihu, příběh, lásku … pomalu přestal myslet, úplně jsem cítil, jak se mi ulevuje. A už je to pryč (když si to tedy takhle nepřipomenu). Kniha leží už pár týdnů na kuchyňském stole za koflíkem s kytkou, kam jsem ji někdy dříve odsunul. Sem tam mi na ni padne zrak ve smyslu „mohl bys ji někam uklidit“ a hned naskočí varovné „nesahej na ni“. Marně teď přemýšlím, co to před lety bylo za knihu, kterou jsem dočetl, a druhý den začal číst znovu… nesahej na ni. A pak na netu narazím na recenzi „Český Forrest Gump podniká zábavnou cestu 20. stoletím….“ a jsem úplně vykolejený, četl jsem tu stejnou knihu?!?! „…pro část čtenářů mohou být některé části románu za hranou toho, co si autor může ve vztahu k nežijícím osobnostem dovolit. Ten zbytek se ale pravděpodobně bude královsky bavit.“ Bavit? Královsky bavit??? Kečup? Vy chcete k humrovi kečup? … mě ta kniha tak zasáhla, že jsem si musel zakázat na ni myslet! Královsky bavit … omlouvám se čtenáři za tenhle paskviloodstavec, sám nevím, co si tom myslet, jak o tom myslet, co si o sobě ve vztahu k té knize myslet. Poškodila.
Před týdnem konec ledna, vysvědčení (samý), a dětem zase napadl sníh, pět čísel? V pátek se v něm rochnily, a pak odjely k babičce, a my šli na myslivecký ples. Zkoumal jsem Bolt appku, jestli tady k nám na konec světa taky nějaký kazachstánec někdy zajede, a bída, a tak jsem raději zůstal jako řidič. Udělal jsem to tak už loni, dosloval jsem se bál držet krok s ostatními, tehdy to ale tak nějak stálo za starou belu … letos mi to mohlo políbit, seděl jsem si u stolu, popíjel růžovej tonik / colu / perlivou. Nic víc se stejně dělá, v randálu muziky můžeš mluvit maximálně s tím nalevo napravo, ob jednu židli už nic neslyšíš… koupili jsme tombolu, ve výsledku lahev vína a pět losů do hlavní tomboly, jedno hezké číslo 494, to určo vyhraje, říká ivka. A pak si jdu s 567 (six seven!) pro divočáka! 😀 Oukej, vyhráli jsme divočáka. Blíží se hlavní ceny, jdu holkám pro lahev vína a slyším los 493. Hmmm, těsně. Pak dojde na první cenu, udírnu, a máme tu los začínající na číslo 4! Vida. Další číslo je číslo … DEVĚT! Vida. Celý náš stůl začně otáčet pohled na těch našich pár losů a mezi nimi tu 494. A poslední číslo … není číslo šest! Není to sedm, není to osm, není to devět! Dobře to natahovali, ale bylo to číslo pět 😀 Naši 494 tedy losování ostřelilo z obou stran, ale ustála to, mrcha. Tož, co s divočákem, a co s ním „ten večer“. V sále teplo, chudák vyvrhlé tam na smrkových halůzkách tam bude ležet do rána … v jednu taky nikoho obvolávat nebudeme, ale tchán je masař, švagr taky, možná by to zpracovali, no uvidíme zítra. Kanca jsme v oblecích vyvlekli na mráz, tam do ige pytlů, zašel jsem pro auto a sám ho pak (horko těžko) nasoukal do kufru oktávky (málem se ve svém ztuhlém stavu nevešel). Přes noc tím pádem bude v autě a pěkně v chladu, a druhý den se uvidí. Druhý den se uvidělo, že to nikdo nechce, tak jsme ho popovezli Míši, která si ho přála vyhrát a tak ho taky dostala, a my měli o starost míň.
A jestli to šaškování jen v sáčku v mrazu něco způsobilo? V neděli s dětmi popojet zase za troškou víc sněhu, respektive nesedět celou neděli doma, ale aspoň se někde projít. Hezky nebylo, zataženo, lehce chumelilo, šlo se do mírného kopce … a tam pak lavička, zmrzlé závěje, ve kterých děti rejdily fiskars lopatou, co s sebou pro tyhle případy tahám na batohu, popili jsme teplého čaje … a mě rozbolelo v krku. Fest. Večer každé polknutí bolelo. Pral jsem se vitamíny, v pondělí to přes den přešlo, super, taky jsem de facto čural zředěný vitamin C. Večer jsem ale šel spát s dětmi, byl jsem unavený, ale pak se stalo to nejhorší co mohlo – až šla spát ivka, tak mě neopatrné cvaknutí dveří probralo z lehkého spánku stylem výstřel u hlavy, a byl jsem vzhůru … další hodinu. Zatímco na mě ivka chrupkala z druhého polštáře. Sbalil jsem se do obýváku na gauč, zase mizerný spánek, v hale dělali bordel křečci, jedenáct, půlnoc, půl jedné … přišlo mi, že nespím a jen se otáčím z boku na bok, a vždy se akorát rafička na černém displeji mobilu posune o půl hodiny vpřed. Utrpení. Další den sem tam pokašlání, malá rýmička, a už se to rozjíždělo, čtvrtek pátek vyřízený, včera jsem kašlal kašlal kašlal … naštěstí to večer přešlo, a o půl jedné jsem vzhůru, vole proč? Kuck kuck kuck. Aha. Sbalil jsem si peřinu do obýváku, a do jedné se do ní dusivě dávil. Zakašlání, nádech, opatrný výdech, nádech, opatrný výdech, pírko v krku, rozkašlání … pořád dokola. V jednu jsem ještě nespal, pak tma, ve čtvrt na čtyři se dívám na displej mobilu proč jsem kurva vzhůru? Kuck kuck kuck! Oukej, hýr vý gou egen. Do čtyř záchvaty kašle, o půl osmé budík … do piče už s tím!
Sobota dopoledne. Mohli bychom s dětmi vyčistit křečky, zasloužili by si to.
Připojte váš komentář