Dlouho, dlouho jsem jen tak zíral na jakousi diodu zde v zšeřelém pokoji. Jít spát, nebo jít psát? Záda volají po odpočinku, za očima tlak, v hlavě prázdno. Rozléhá se tam :music: Running up that hill…
S ivonkou jsme dům doopatrovali bez problémů. Ale jako by to bylo prokletí … loni jsme jej přebrali na týden a po pár hodinách přišla největší loňská bouřka, až zateklo do střechy. Teď byla sobota večer a přišlo největší krupobití, co jsem kdy viděl. S bandou jsme seděli u krbu, nebylo to vyloženě zapíjení inženýra, ale jen takové „když máme haus pro sebe, tak proč to nevyužít“. Přišla mračna, přišla bouře, přišel déšť, pořád to šlo, hřmění a blesky dokreslovaly večer. A pak po hodině nebe zoranžovělo … tím myslím, že bylo oranžové. Úplně oranžové! Chvíli to tak vydrželo, dokud se nepřihnal vichr, megaslejvák a krupobití … kroupy o velikosti až dvou centimetrů bušily do střechy pergoly jako padající štěrk, my všichni byli na nohou a tísnili se kolem stolu. Nevšední zážitek … až nás málem i vyplavil okap, jehož odtok nezvládal pobírat kanál vedle pergoly. Doteď přemýšlím, jak by to asi bolelo, pobíhat v tom krupobití po venku.
V pondělí jsem se už pustil do práce, po dlouhých týdnech učení a nečinnosti. Tak uvidím, jestli mě to uživí.
Připojte váš komentář