Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Dovolená v Českém ráji

… nebyla žádná dovolená, jak jinak (s dětmi). Ale to jsme předpokládali, a na druhou stranu, užili si to náramně. Celé léto ivka sondovala, „co teda ta dovolená“. No tak možná na konci srpna, Šumava, Jeseníky, nějaké kopce. Když to zkrátím, tak to různé okolnosti a práce posunula na druhý týden září. Přičemž konec srpna byl nejhnusnějším období tohoto léta, zima a déšť. A s blížícím se víkendem začátku dovolené předpověď hlásila vyjasnění, sluníčko, a dvacítky. Na šomtání po výletech ideální. Nakonec jsme se rozhodli pro Český ráj, abychom cestou tam také konečně navštívili ségru v Lysé nad Labem. Hledat na poslední chvíli ubytování bylo dle očekávání napiču, ale tak nějak po očku jsme se dokoukali až k hotelu Zámek Svijany, rodinný pokoj v termínu volný, bratru třináct tisíc … njn, ale budeme bydlet na zámku! A hned vedle pivovaru, který se už roky stará o moji žízeň. A tak pak přišel den D, na emailu jsem nastavil out-of-office responder, a jal se nakládat oktávku kufry, cestovkami, taškami, odrážedlem a velkou koloběžkou, kočárkem … a ještě zásilkou zeleniny od našich pro sestru 🙂 Dvě hodiny přeskládávání, ale vešlo se to (kočárek jsem musel demontovat skoro na atomy). A jeli jsme, na Chrudim, Pardubice, D11, Lysá nad Labem. Naprosto mě překvapila navigace od Mapy.cz, jak špičkově a neomylně mě vedla, to se s Google Mapama nedá rovnat. Vyrazili jsme po obědě, aby aspoň Adam větší část prospal, a nakonec to prospali oba dva (díky bohu), a dorazili do Lysé. Musel jsem vystěhovat celý kufr, abychom tam mohli jednu noc přespat 😀 Prošli jsme si Lysou, večer sedli na terásku ke grilu, popili, a šli spát.

(Pokračování textu…)

| Cesty Ze života | 0 komentářů

Léto skončilo

… a když už, tak ve velkém stylu – podzimem. Naši se vrátili v půlce minulého týdne z chorvatských hiců do pošmourných dnů s teplotami jen lehce nad 20 stupňů. Víkend byl ale ještě trochu letní, i když sobotní snídaně na terase o půl osmé byla ve třinácti stupních, a slunce teprve vycházelo nad les a sousedovic stodolu. I na kole jsem vyjel, a odpoledne jsme grilovali s našima #1 a našima #2, a neděle už pod mrakem. Ale to jsme vyjeli na brněnskou přehradu (abychom neseděli doma) a povalovali se na pláži v Rokli, na koupání to rozhodně nebylo. 

A pak začal poslední týden prázdnin, snad každý den prší, zataženo, zima. Nejvyšší teplotu mi Anča říká 21 stupňů v pondělí, od té doby to jen klesá … v noci i k 7 stupňům. Úplně jsem léto v hlavě odepsal, a některé dny ani pomalu nevyšel ven, do pěti šesti seděl u práce, venku pak jen lehce pošomtal, s dětmi do kravína. Na poli stovky balíků slámy, velmi fotogenické, a tak že tam děti vyfotíme a pak sejdeme dolů k našim, a obejdeme to domů kolem řeky. Ještě že jsem si při vytahování kočárku z auta všiml i deštníků, a vzal je s sebou. Po pár fotkách pár kapek z temných mraků, na radaru se předpovídaný déšť skokem přiblížil … a o pár minut později už úprk s dětmi v „autobusu“ (oba v kočárku za sebou) a my s ivkou pod deštníky, kolem proudy vody … boty promočené, ale jinak bez větší újmy. Bez deštníků by to bylo ovšem ouplně jiné. 

A výhled dál? Až někdy do čtvrtka polojasno, zataženo, každý den déšť, 17-18 stupňů. A pak by se to mělo razantně zlepšit, což je zajímavá předpověď, neboť to jsme si konečně naplánovali zářijovou dovolenou u Českého ráje.

Tak … a co s bazénem? Filtrace i ohřev už pár dní vypnuté, ohřívat není jak, když nesvítí slunce. Příští slunečný víkend by byl ideální na vypuštění, vyčištění, usušení. Jenže to jedeme pryč. O týden to odsunout? A nebo to nyní urychlit? A když to nechám do půli září, nebude pak voda zelená, a čištění bazénu před zazimováním peklo? Samé otázky … 

| Ze života | 0 komentářů

Letní víkend

A tak když během pošmourného úterního rána odjela ivka po šesté do práce, probudily se děti ještě než mi zabublala bialetka s kávou na sporáku. Trochu jsem s nimi ve spánku na posteli pošoupal, aby Bára neutlačovala Adama a ten pak (zase) nespadl z postele na podlahu … a asi je to probralo, neb jsem pak přes dveře slyšel Bárino fňukání. A tak jsem to ukecal leda tak, že oni zůstanou v posteli, zatímco já si donesu noťas do kuchyně a budu v kuchyni. Teď už asi spí, ale … no, obvykle už touhle dobou i vstávají. Bude osm. Aspoň ten kousíček práce mohl dopadnout … třetí týden za sebou jezdí ivka do práce v úterý a ve čtvrtek, a to už je teda fakt (pracovně) napiču.

Ale víkend byl parádní, víkend byl léto. Ještě na ty třicítkové hice budeme rádi vzpomínat. V pátek teplota houpla z ranních 14 na odpoledních 30 stupňů, takže děti řádily v bazénu … nějak si nemohu vybavit, co jsem dělal já. Do bazénu jsem taky určitě vlezl, ale Bára tam vždycky dělá jak kůň, oba s Adamem piští jak sirény, voda stříká do výšky … to není žádný relax. Jo, vysával jsem z něj bordel, pak čistil filtraci, dopouštěl vodu, aby byl na předpovídaný tropický víkend co nejplnější. A pak jsme se jeli dovolenkujícím rodičům postarat o skleník a zahrádku. A po návratu rozjet gril, a něco kuřecího a pšeničných / tortilových placek k večeři. Vybavuji si, jak jsem se v jednu chvíli u jídla zarazil s tím, že děti sedí, jí, nezlobí, neslízají z židlí, nepíchají slídící kočky vidličkama, nepiští, nerozlévají pití, nepadá jim všechno na dlažbu … prostě v klidu seděly a jedly, dokud neměly talíře prázdné. To byla novinka. Není to tak dávno (červenec), kdy jsem nad ivčiným nápadem s večerním grilováním mrchtal je smyslu „Stojí nám ten stres za to? Zapomnělas, jakej je to pokaždý kvůli děckám voser?“ … no není každý den posvícení.

A večer, poté, co děti po desáté usnuly, zpátky na terasu, a s vínečkem koukat na padající Perseidy. Až do půl druhé, a to už tedy bylo trochu moc, to teda jo. I tak jsem v sobotu vstal před osmou a rychle do sebe natlačil snídani s kávou, abych stihl vyjet na kolo, než se rodina probudí. A kupodivu ivku o půl deváté potkal vzhůru, ale to šla jen na záchod. A když jsem se kolem desáté vrátil, tak teprve vylézali z domu na terasu. Vyjel jsem na Sýr, v tempu, a poli lesy dolů do D, v tempu domů … krásných 22 kilometrů ránem letního dne. To bylo pak v bazénu bájo. Ale hned jsem zase skočil do auta, a valil na benzíku – pro naftu, pro benzín do sekačky, vyměnit plynovou bombu ke grilu, proplatit stírací losy, koupit sportku, kapalinu do ostřikovačů, dofouknout kola … jen vybrat si peníze jsem zapomněl. Hurá domů, pívo, a rozzuřit sekačku. Na večer bylo domluvené grilčo, takže kolem domu to prostě musí být upravené. Do oběda jsem se tedy ještě úplně zničil za sekačkou v poledním žáru, a po obědě jsme s ivkou odpadli do ložnice a nechali děti skoro dvě hodiny osudu … kéž bych mohl napsat, že jsme dospávali noc, ale narozdíl od pochrupující ženy jsem oka zamhouřil, ale neustálý lomoz a třískání hraček z obýváku mi nedovolily plně usnout. A tak ven do odpoledního horka, do bazénu, pomaličku chystat grilování. Tchánovic a stará babička nás navštívili. A při sklízení jasné večerní nebe, a bylo zřejmé, že budou opět krásně vidět (padající) hvězdy … takže opět v noci na terase.

A v neděli zase rychle z postele, na terase se nad novinami nasnídat, a potichu domů převléct se to dresíku – a cvakly dvéře ložnice, a Adam je vyspaný. No co, už je to velký kluk, posadil jsem ho k televizi, otevřel mu jogurt, a nazdar. Za chvíli tedy pak vytáhl ivku z postele, že chce přepnout jimjam na jůtjůb, ale to už jsem byl pryč 🙂 Vyjel jsem na Horní, skoro tři sta výškových metrů na třech kilometrech, bez zastavení a s finálovou strmou loukou na 1:1, a pak zase po druhé straně kopce dolů do údolí, a domů. Krásná hodinka, během které ještě ani rodina nevylezla z domu. Do bazénu, s pívem, pak druhým, k obědu grilovaná panenka … ale v takových dnech grilovat během rozpáleného poledne, to už je trochu moc. Běžně terasu polívám vodou, aby se dlažba ochladila, nyní jsem si ke grilu i přidělal slunečních, abych měl trochu stínu … jenže ten zase pod sebou zachytával veškeré stoupající teplo z grilu, takže jsem si moc nepomohl (teploměr tam naměřil 45 stupňů, a víc už neuměl). Pak ještě do bazénu, a hurá na návštěvu ke staré babičce, také do bazénu, a pařit se na trávníku pod malým slunečníkem. A od babičky zase rovnou k našim na zahrádku, po dvou dnech třicítek ji nenechat úplně zdechnout. To byl ještě pořád hic na padnutí. A domů, do bazénu … zapomněl jsem vypnout ohřev, takže během naší nepřítomnosti se bazén ohřál z ranních 28 na večerních 34 stupňů. Teplota výřivky. Ale to byla v šest večer se sluncem za mraky taková slast a pohoda … každej vždycky mrchtá, jak je to už kafe, jak to neosvěží, a blééé, ale ať si ty svoje 26 stupňový bazény nechají. K večeři jsme si na grilu přihřáli zbylé maso od oběda, a domů šli až někdy po osmé. Celý večer jsem koketoval s myšlenkou jít pak v noci na terasu a vlézt si do vyhřátého bazénu, dost možná to byla letošní poslední možnost … ale byl jsem pak tak unavený, že mě představa vylejzání z postele připadala jako forma trýznivého mučení. Zastrčil jsem mobil pod polštář, a odpadl. Škoda škoda.

Ale to jsou ty víkendy, kdy se v pondělí ráno vyhrabu z postele, a … potřebuji víkend.

| Ze života | 0 komentářů

Krupobití

A tak jsme si řekli, že pojedeme na houby, a abychom tím děti netrápili moc často, tak je uklidíme na chvíli k babičce pod kopec. Akorát že v dáli hřmělo … a i když měla bouřka na radaru lehce jiný směr a asi nás mine, tak to začínalo být trošku nejisté. Vysadili jsme děti u babičky, nebe za kopcem už dunělo nepřetržitě, sem tam se blýsklo, vypadalo to zle. Pak začalo krápat, a bylo to vyřešené, využili jsme azyl u babičky a dědy. Po chvíli to přešlo, ani silnice nezůstala mokrá, opravdu nás to jen míjelo. A za chvíli začalo pršet znovu, tentokrát více, a už bylo jasné, že je po houbách. Pak začaly padat i kroupy, sem tam, do poctivého slejváku, vody hafo, vichr se zvedl a mlátil z kukuřičným polem jak s rozbouřeným mořem, no hezky se na to dívalo zpoza okna. Hned vypadl i proud. Pak vše postupně ustalo, i večerní sluníčko ještě sem tam prosvitlo, na modrém nebi nadýchaná bílá mračna. Bylo po sedmé, vypravili jsme se zase domů.

Vyjeli jsme na kopeček, a v křižovatce napadané listí, na louce pod ní naplavený štěrk, všude známky prohnavší se vody. Zabočíme na příjezdovku, a ta zasypaná rozsekaným listím, pod třešní pak ještě všemi suchými třešinkami, co na stromě zůstaly (shnilé a suché). Trávník to samé, pokrytý listím. Týjo, dýně! Hromada hlíny porostlá příkrovem dýňových listů – rozsekaná jak křoviňákem, vše rozstřílené a polámané. A u chodníku u dveří bílá pěna … moment, to není bílá pěna, to je hromada krup. A tady jsou v trávě taky kroupy. Všude jsou kroupy! Vždyť už je dobře hodinu po bouřce! Děti nadšené, a my s ivkou jen obcházeli pozemek a zírali na škody. Okrasné kytky, truhlíky, zmasakrované. Dvě mladé švestky zbavené půlky listí, bramborová nať na padrť, rajčata dorasovaná … tři keříky borůvek, které nemám pod sítí proti ptákům – komplet oholené. Tady hromada krup, támhle hromada krup … děti s kyblíčky a lopatkami běhající od jedné k druhé. Zlatý hřeb – hromada krup na trampolíně 😀 No co už, vemte si gumáky, a hurá na trampolínu! Tak si děti zaskákaly s hromadou krup, párkrát se v ní vyváleli, a šlo se rychle domů. 

No pěkně tu příroda zaúřadovala, jen co je pravda. A nenaděláme nic. Ale opět jsme tu při „významné“ bouřce nebyli. Poprvé před lety kdy to tu vypláchlo co mohlo, tak jsme byli na dědových narozeninách, a nyní při největším krupobití ever jsme byli o kilometr jinde, kde to byla obyčejná letní bouřka s pár kroupama.

| Ze života | 0 komentářů

V půli srpna

Po týdnu nic moc počasí je tu nový týden s letními teplotami, ranní krájitelná mlha je pryč a sluníčko se opírá … ivka v práci, Adam v obýváku hypnotizuje televizi a Bára ještě dospává. Adam včera odmítl poobědové spaní, vydržel tedy až do večera, kdy jsme se naposledy svezli tchánovým autem k nim dolů, a šli pak pěšky kolem řeky večer domů. Byl jsem přesvědčený, že Adam tím pádem zaleze do kočárku a dá si v sedm večer hodinku spánku … což by byla tragédie. Ale kdepak, vydržel to, střídal kolo s kočárkem … a pak, unavený a vyřízený … usnul o půl jedenácté. Nafacku. To už i já usnul na gauči dřív, vyřízený ze sekání vzrostlé trávy. Přesunuli jsme se do postele, a já usnul a spal spánkem spravedlivých … asi tak hodinu, než mě ivka kopanci probudila a „Slyšíš to? Co to je?!“ – otevřeným oknem zvenku randál slejváku jak prase. „Prší, ne?“, snažil jsem se zorientovat, kde to vůbec jsem a proč je všude tma … za oknem rachot jak sviňa, vykoukneme a neprší, ale od dvou kubíkových beček s vodou hned pod oknem randál a šplouchající stříkající voda. Můj mozek v mlze netušil … rychle jsem natáhl kalhoty a s čelovkou spěchal za dům, a jen jsem obešel roh na terasu k bazénu- „Filtrace!“ Ty pičo, někde se něco ulomilo prasklo povolilo a teď nám někde chčije voda z bazénu do tmy! Boží! Ale … to nejde od filtrace, ale od těch beček na rohu (hned za filtrací) … randál, jak kdyby tam nějaké čepadlo … ČERPADLO! No just, secvaklo mi to, že to muselo být i slyšet nahlas. V bečce mám totiž ponořené ponorné čerpadlo s plovákem, ale ten je zacvaknutý v nějakém umaku venku na bečce, kdy se s ním dá otáčet nahoru dolů, a podle toho se čerpadlo spíná a vypíná, když je třeba (a ne podle plováku plujícím na hladině). A zároveň tam není nasazená hadice, kterou by ta voda odtíkala, takže když se čerpadlo seplo, tak z takové koncovky začala voda chrlit přímo zezadu na plastovou desku solárního ohřevu, místo někam do trávy… a proto randál jak prase. No jestli nějaká kočka prošla po bečce, a drcla do plováku, nebo ho pomalu tíha káblu přetočila, nevím. Ale dobrá škola. 

S tchánovým autem jsme se po měsíci s velkými díky rozloučili, po třech týdnech se nám vrátilo naše auto od autolakýrníka. No, že to bude drahý špás, to jsem předpokládal, ale že to bude i dlouhý špás, co tedy ne. Po sedmácti tácech za brzdy a stk v červenci tedy nyní dalších devatenáct tisíc za opravu laku. Ale na druhou stranu – auto je jak nový. Až jsem i překvapený, jak dobře se dá něco spravit, i ty promáčklé dveře jsou prostě … jako nové. Hned se ivce dnes jelo do práce určitě veseleji … a co teprve jak se jí pojede v odpoledním horku domů, pěkně s klimatizací.

V sobotu starostovi na svatbě, po celém škaredém týdnu letní den jak víno, teplo a sluníčko. Na obřad trochu víc sluníčka, než by bylo záhodno, ale pak už to šlo. Děti jsme nechali do odpoledne u babičky, a pak si pro ně „na večer“ zajeli. Já byl raději řidič, jinak bych asi dopadl špatně. To by nebyl takový problém, vzhledem ke složení hostů, ale ještě tam mít dvě děti a být zliskanej jak zákon káže … to by byl nerozum. Ostatně, od té doby jsem pak také povětšinou jen hlídal/sledoval Adama, ten ještě na volno být nemůže. Báru jsme vypustili, a zmizela v hloučku kamarádek ze školky, a do noci jsme o ní moc nevěděli, jen vždy někdy proběhla kolem s kamarádkama, a za nima hlouček kluků … ale jinak to bylo takové … nebylo tam lautr co dělat (samozřejmě, z pohledu nepíjícího otce hlídajícího dítě). Když už pak ivka před osmou prohlásila, že „za chvilku asi pojedeme“, tak se pak uklidila na hodinu na bar s kamarády, a když už to kolem deváté vypadalo, že bychom se tedy pomaličku mohli loučit, tak jsem byl poprosen, jestli bych neodvezl kamarádku s usínajícím synkem domů (když teda nepiju). No samozřejmě, ale nadšen jsem nebyl, neb to znamenalo, že budu dobře čtyřicet minut pryč, takže dřív jak v deset domů nepojedeme… nemluvě o tom, že zrovna při chystání auta dorazil řidič s rozvozovým autem, jenže toho jsem si všiml jen já! Takže jsem naložil známé, nocí a tmou je odvezl do městyse, a cestou zpět potkám rozvoz hostů jedoucí týmž směrem. Tak WTF? Ale co naděláš. Po desáté už jsme tedy společnými silami matku donutili dopít víno, rozloučili se s ženichem a nevěstou, a jeli domů. Druhý den pak Bára nemohla vylézt z postele, bolela ji noha v kotníku, že nemohla skoro ani pajdat. Ta za ten večer naběhala kilometrů …

Tenhle víkend byl také po dlouhé době první, kdy jsem „nesnídal na terase“. Jinak jsem vždy vstával, nachystal si snídani kávu, a s novinama pod paží vyšel na sluncem zalitou terasu a svěží ráno. Ranní klid probouzející se vesnice, počteníčko, kafíčko, kočky pod nohama … a několik víkendů po sobě to i znamenalo, že jsem to do sebe rychle naházel, vyhltl kafe, rychle se vysral … chtěl jsem tam dát hvězdičku, ale tady na noťasu ji nemám 😀 … a navlékl se do dresíku a vyrazil na kole, než rodina vůbec začne vstávat. Vždycky cca 25 kilometrů, po kopečkách, na lesní cesty, kde jsem ještě nebyl … často to tedy byla lesácká dálnice vysypaná makadamem (to se nedalo), nebo naopak cesta kůrovcovou holinu s dvěma metry vysokmi netýkavkami (nepřeháním). Dost riskantní, jezdit neznámé, ostatně, i známé trasy … kde zaúřadoval kůrovec, tam je všechno jinak.

Hodně jsme také s dětmi vyráželi na houby, ačkoli to tedy znamená spíš „opatrně se projít po lese“, s ani ne tříletým Adamem to fakt o houbách není. Ale proč se neprojít po lese, místo gepění na terase. Jednou jsme zlezli poctivý svah, což děti nenadchlo, navíc tam na Báru nalezli mravenci jak v nějakém hororu (= hysterák), podruhé jsme podcenili oblečení a v lese na kopci studený vítr a mokro po dešti, takže místo sbírání hub klepání kosy … ostatně, ono taky vlastně nic neroste, takže v košíku pár pidikuřátek a jinak šišky a větvičky dětí. Až teď naposledy jsme šli do fajn lesa, žádné horolezení, docela prostupné … a i pár sucháčů a praváček se našel. No, ten minulý týden bylo fakt počasí „na houby“, teď už asi budeme zase na terase a v bazénu. Včera ráno měl 22 stupňů, a do odpoledne na 27 vylezl, tak jsem tam po sekání trávy vlezl, a děti musely se mnou, jak jinak. A pohodlně by se tam vydrželo. Jinak nemám problém to vyhřívat na 30-32 stupňů … nechutné kafe, vím, ale když jsou tam pak děti dvě hodiny nalezlé, tak z toho aspoň neomarodí.

No, Bára už také vylezla z postele … tak pak půjdeme pomalu ven.

| Ze života | 0 komentářů

To jsou zase časy …

Bouráku v červnu končila technická, kterou by už ve svém orezlém stavu neprošel, zastavil jsem se tedy k místnímu autolakáři a jeho hlava v dlaních při zkoumání vykvetlých prahů dveří blatníků byla víc než výmluvná. Odhadl to na šestnáct tisíc … no fajn, u auta s hodnotou kolem padesátky. A tak až bude mít v červenci čas… o pár dní později jsme si pak na parkovišti všimli, že ten smrad od brzd je od nás, jedno zadní kolo rozpálené, rezavý kotouč očividně přidřený. Doufal jsem, že to do předestékáčkového servisu doklepe, ale prd. Druhý den jsem sundal kolo, mlátil kladivem do třmenu, všechno možné, ale jakmile se šláplo na pedál, tak brzda kouslá a hotovo – brzdový třmen na odpis. Kolo jsem nasadil, a auto odstavil, neb nám naštěstí mohl tchán půjčit jeho jedničkovou oktávku – pomalu se vypravovali s partou na tři týdny do Norska, a měli už k dispozici superba, kterým tam pak měli odjet. Velká náhoda, že zrovna měsíc nepotřebuje své auto … po ale deseti dnech bez pohybu jsem pak bouráka odvezl do servisu, ale pomalu jsem se nemohl ani rozjet, jak všechny brzdy přirezly (a to stál jen na kvaltu, kdepak ručka). Švejhání a dření jsem cítil i uvnitř auta, zatímco jsem se plazil patnáct kilometrů přes kopce k servisu a pro jistotu brzdil jen motorem – zajímavá cesta. Dnes má auto po STK, a dopadlo to novými kotouči vpředu vzadu, logicky všechny brzdový desky, a vzadu oba třmeny nové, brzdové trubky, brzdové hadice … sedmnáct táců pryč. Ale auto  jezdí a brzdí, a to není málo. Rovnou jsem ho ze servisu odvezl k autolakáři … vtipné je, že toho jsem řešil proto, ABY pak auto udělalo technickou, s profi opravenými zrezlými místy. A mechanik na to po brzdách koukl, obrousil, zatřel jakýmsi „bodýčkem“, aby z černé metalízy nekoukala oranžová rezavá, a udělal bez problémů STK. No, a tak najednou už není třeba řešit zase za další pálku nutně ten nový lak … jenže to bych tam už po další zimě mohl mít místo rzi už díry skrz.   

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Tenkrát poprvé … na WordPressu

Tak už i kovářova kobyla se přezula z RS2 na WordPress. Trochu línější týden jsem využil k přemigrování všeho do WP, nasadil si identickou minimalistickou šablonku … no, a je to. Není moc co řešit, slza taky neukápla … na druhou stranu, při kontrolním procházení a pročítání, co jsem  to támhle v roce 2003 psal za puberťácké emodepresivní cance … brr, až jsem se studem otřásl. Raději to možná nějak omezit, ty dávné posty …

(Pokračování textu…)

| Ze života | 3 komentáře

Offline

Místo, abych v úterý dopoledne bušil do klávesnice jak se sluší a patří, tak máme od včerejší bouřky výpadek internetu. Na mobilním hotspotu jsem od rána propálil čtvrtinu limitu, a začínám si říkat, že by to chtělo přibrzdit (např psát na blog). To je megíčko tady, megíčko támhle, zatímco na wifi routeru stále svítí červený symbol WAN. Porucha je u dodavatele konektivity, čas opravy neurčitý … nedejbože aby to byl taky nějaký den dva. 

Včerejší odpolední bouřka ukončila dny a dny tropických veder. V neděli jsme odložili děti, a sami si vyjeli na vrchy a skály, což je příjemná změna oproti nutnosti „aby tam vyjel kočárek“. Poctivý cca devítikilometrlový okruh, v půli oběd, kafíčko do kelímku, a zase zpět přes lesy a louky k autu… jenže taky bylo taky kolem dvanácti čtrnácti stupňů, a pěkný vítr. Chladná neděle. V pondělí pak už 24, v úterý 29, a už to jelo – st 31, čt 31, pá 31, so 34, ne 35. A včera už den trochu divočejší, odpoledne k 34 stupňům, a od půl paté zlom dolů – a pak ticho, meteostanice je od té doby offline kvůli výpadku netu, data si syslí v paměti a čeká na připojení. Ani nevím, kolik během té vichrné průtrže napršelo. Ale půlky jsem stažené měl, když jsem sledoval poryvy opírající se do ořechu, do břízy, do trampolíny (zatížená obrkameny, samozřejmě). Ale je zalito, po několika týdnech bez kapky vody, a také bez sekání trávy – to by trávníku / plevelníku moc neprospělo. Takže dnes! Pokud tedy nebude znovu pršet … 

Bez bazénu by ty hice byly k nepřežití, co pak o víkendu s dětmi dělat? I tak jsme přes poledne pár hodin trávili v chládku doma. Ovšem on ten bazén také nebyl na osvěžení – já mám studenou vodu rád a právě onu „osvěžovací“ funkci, ale co je mi to platné, rodina si žádá kafíčko. Aby se to ivce líbilo, a děti tam vlezly. A v těchto dnech nebyl problém vytáhnout bazén na 33–34 stupňů. To je asi zatím rekord. Voda stejně teplá jako vzduch, to fakt neosvěží … ale děti se tam vyřádí. Pro Adama premiéra, během které dvakrát zajel pod vodu a pak ho dva dny do vody nikdo nedostal, ale pak se zase osmělil a už tam zase poskakuje. Ale až zase zajede pod vodu … 

V pátek jsme grilovali, přijeli naši a sestra s minisynovcem, v sobotu jsme grilovali, přišla zase rodina z ivčiny strany, v neděli jsme si jen tak rychle grilnuli klobásky na svačinu před večerním výletem do hospody – to byl ten den s 35 stupni. Čekali jsme na večer, a stejně to bylo martýrium tam dojít, a především se pak vrátit zpět (bydlíme na kopečku). Vytlačit kočárek s Adamem, táhnout Báru za ruku … bylo osm, odkryl jsem bazén a vlezl do něj (a rodina za mnou) a ta 34 stupňová voda úplně pálila! Ale ten pocit smýt ze sebe tu ulepenost z cesty, osvěžit se, hovět si v teplé vodě, když už slunce dávno zapadlo. To bylo k nezaplacení. Když chcu, můžu si napustit kýbl 17 stupňové vody z vodovodu hned vedle bazénu, a osvěžovat se tou … ale vznášet se v bazénu o teplotě výřivky… hmmmm.

Snad každý večer jsme také počkali, až děti usnou, a šli si sednout na terasu a koukat na nebe při popíjení vínečka. Ono to tedy málokdy bylo dříve než k jedenácté, „až děti usnou“ je v našem případě depresivně pozdní noční hodina (kdy ležíme s nimi a předstíráme, že jdeme také spát). A sedíme tam do půlnoci, do jedné … trackuju letadla (odkud kam letí), ojediněle padající hvězda… akorát teď dorůstá zařící měsíc, a to pak moc hvězd vidět není. V neděli ráno jsem si pak přivstal, a šel si se snídaní a novinami sednout na terasu … což pak také nešlo moc dlouho vydržet, a tak jsem zalezl do dílny a pustil se do rozebírání mé důlní lampy, u které jsem při neustálém zapalování zničil její škrtací mechanismus. A tak jsem si po nějaké době udělal radost, a objednal si do ní nový zapalovač. Ten ale moc neseděl, všechno šlo ztuha, a tak rozborka, pilování, zkoumání, utahování, povolování, převrtávání, skládání. Příjemné ráno. Naplnil jsem lampu benzínem, ale člověk neví, kolik tam toho padne, a stejně pak trvá, než si to knot nacucne … tak jsem šel za rodinou, co se v 9:15 teprve hrabala z postelí. A pak s dětmi hned zase ven, šup šup, vemte si jogurty žličky, sníte si je venku u domečku. Adamovi tekl sopel, matlal si ho po xichtu, věčně cpal lžičku s jogurtem neodbytné kočce, Bára se chtěla taky vysmrkat, kočka mezitím vrazila čumák do jejího jogurtu, takže jít domů pro jiný. Jen ho snědla, tak si šla do dílny osedlat traktor, čímž naprosto vyhysterčila Adama, který na něm lítá od rána do večera a absolutně nepřipouští myšlenku, že by na něj měl usednout někdo jiný … takže scéna, křik, pištění, máchání pestičkou ve vzduchu, pláč, tragédie. Nakonec ho přesvědčím, že s ním půjdu na písek stavět přehradu, kde si okamžitě do sandálů nabere písek, což nesnáší, a chce z písku pryč. Do toho ivka odjíždí na rychlý nákup, a hlásí, že tu máme Rockyho, nové štěně od sousedů, které je celé dny vypuštěné na volno (i když nejsou sousedi doma), a tráví je zkoumáním našeho sto let starého plotu a hledání děr, kterými by k nám prolezlo, hrálo si s pištící Bárou a Adamem, a šlo kočkám vyžrat jejich misky do dílny. A vzhledem k tomu, že je to borderkolie, tak ani to hraní s dětma není úplně nevinný. Konečně jsem ale odhalil, že podlejzá plot za garáží, kam od terasy nevidíme, kde jej před lety někdo vzal asi křoviňákem s trojzubcem, a tedy ho na několika metrech pěkně pocuchal a „odpojil“ od dolního drátu. Pro Rockyho tedy žádný problém prolézt k nám. Vezmu korbici na kamení, kolo úplně ušlé. Dopiči už! Vezmu druhou korbici, naložím vhodné kamení, dráty, a jedu opravovat plot a škvíry podkládat kameny. Rocky na mě z druhé strany  z třiceti čísel štěká, jako by tušil, co dělám, slunce peče, od domu na mě volá Bára, ať jí jdu přimontovat náplň do bublinopistole, co jí ivka přivezla z obchodu, namontuji, poliju si ruce … nejsou tam baterky. Postavím pistol opatrně na dlažbu a jdu rezignovaně pro baterky, vrátím se, pistol na boku, mastný bublifuk po dlažbě, vedle nevinně koukající Adam s ledňákem … průměrné dopoledne s dětmi. 

Adam i Bára jsou navíc jaksi nachlazení, usoplení, zahlenění. Prý to řádí ve školce. Takže poslední tři noci jsou peklo, kdy se melou v posteli (naší), chrčí, popotahují, dáví se … peklíčko.

Už dvakrát jsem si vyjel na kole! Po půl roce. Jeden večer na jeden kopec, kdy jsem na 15minutovou křižovatku vyšlapal v 14:56 a umíral (ani jsem to neplánoval, že bych to mohl zvládnout, po půl roce bez kola, ale na posledních stovkách metrů jsem se kousl), a jiný den pak zase na druhý kopec. Na první dvě vyjížďky po dlouhé době to nebyly nízké (ha!) cíle. Večerní slunce, rozpálené polní lesní cesty … to slunce mi připomíná, že jsem si pořídil novou helmu, jenže bez štítku. A i takový pitomý štítek poctivě stínil. Teď si to pálit proti nízko loženému večernímu slunci po lesní cestě a vjíždět do stínů, ve kterých vůbec nic nevidím … blbé.

V zimě jsem pořídil tablet Samsung Tab A7 za nějakých 6 000 Kč (a litr mi v akci poslali zpět), především „pro děti“, aby se začaly také digitálně vzdělávat, a mohly se také někdy zabavit něčím interaktivnějším než tupým civěním na televizi / YouTube. Hry Monument Valley, kreslení, omalovánky, všelicos. Pro Adama nějaké puzzle, bagry a pracovní stroje … až jsme zírali, jak náhle používá pravou chromou ručku a piluje jemnou motoriku… jenže to pak byl Adam, který po dvou třech měsících tablet vzal ze stolečku, a šel si s ním do obýváku, a zaregistroval jsem ho přesně v okamžiku, kdy ho upustil rohem na zem. Po blikajícím displeji pruhy, a bylo vymalováno. Adam měl zakázáno tablet přenášet z místa na místo, to mohla jen Bára, ale zakazovat něco dvouletému dítěti, že … no tablet KO. Displej plný barevných pruhů a čar, prakticky nereagující. Ach jo. Poptání po servisech – oprava displeje 3600 Kč a víc. No lol. Takže – s dopravou – za skoro čtyřku budu mít bouraný opravený tablet, když mohu přihodit dvojku, a mít fungl nový. Pěkné dilema, díky kterému zůstal tablet týdny a měsíce ležet na koberci v kanclu, až na něj i děti zapomněly. Časem jsem se pak koukl po netu, co ta oprava obnáší, a našel video, u kterého mě až zarazilo, jak je to jednoduché – nahřát horkovzdušnou pistolí okraje displeje, a pak jej prostě odpáčit (už je stejně na vyhození), odcvaknout konektor tady a támhle, očistit staré lepidlo, připojit konektor k novému displeji, objet lepidlem, přiložit, zatížit … hotovo. Wtf, to je takhle jednoduché? To bych mohl snad i zvládnout sám! Nový displej na netu k nalezení za cca 2500 Kč, ale nikde skladem. Na alibabě i za 1900 Kč, ale dodání za měsíc. Nasrat. Nasázel jsem hlídací psy, a za čtrnáct dní opravdu pípnutí „displej skladem“. Do košíku, lepidlo k tomu, a za pár dní jsem měl displej doma. Večer jsem si k tomu sedl, ivčiným fénem jej nahříval, displej odpáčil, odlepil, odpojil, připojil nový, vyzkoušel, fungoval, tak jsem jej přilepil, a zatížil. Čtyřmi dlažebními parketami, osmičkami, bratru 12 kilo. Pak jsem naznal, že to je trochu moc, a raději ubral 🙂 Za dvacet minut hotovo. Ráno jsem očistil sem tam kapku lepidla, a tablet je opravený. Jako to jsem sebe fakt překvapil 🙂

A net pořád nejede … čas oběda. Pokud nepojede ani po-o, tak asi půjdu sekat trávu. 

| Ze života | 0 komentářů

Pondělní ráno

Tak v pondělí ráno jsem ještě asi na blog nepsal, nebo už dlouhé roky ne. Nějak jsem si vsugeroval, že vlastně nemám nastavený pracovní budík na týden (na šestou), a při náhodném ranním procitnutí jsem se hned lekl, že jsem „zaspal“. Našátral jsem telefon pod polštářem, a zamžoural na ciferník na displeji, uff, velká rafička táhne k půl, tak to vylezu z postele cca tak jako vždycky, po mnoha zamáčknutích budíku na šestou. Štěstí, že jsem se probral. Venku rachot ranní dopravy, dovřel jsem okno, a odploužil jsem se do koupelny. A při návratu hledím zaraženě na čas na rádiu, 5:38. Vole, se měnil čas?! Ne, vole! Vstal jsi o hodinu dřív než normálně! Nakonec i ten budík na šestou zvonil … 

Jsem zničený. Ve středu večer se ozval mira, jestli mu ve čtvrtek pomohu nakládat kamení „za odvoz“, do základů. Někomu se skácel starý zděný cihlokamenitý plot, a kameny z něj si mohl odvézt. Domluvené na minulou sobotu, sedm lidí. Padlo to, muselo to být teď ve čtvrtek, a mohl jen on, jeho táta, řidič náklaďáku … a já. Až přijede ivka z práce a dohlídám Adama. Ve čtyři jsem sedl do auta a jel 50 minut na západ, pomalu na půli cesty do Prahy. Dvě hodiny ručního vykopávání kamenů z rozvalin zdi, nakládání na kolečka, převážení k náklaďáku, a zvedání nad hlavu / házení na plato náklaďáku. A co nejrychleji, ať tam nejsme do tmy, že. Uff. 

Na pátek jsme domluvili rodinné grilování, původní sobotní plán hrozil bouřkami (a taky že jo). Takže kolem mého domu musí být trávník jak na golfovém hřišti, až se tam budou prarodičce honit s vnoučaty! Skončil jsem s prací brzy, a ve skoro třiceti stupních posekal trávu, pak vše chystal, pak stál u grilu, pak vše uklízel, umýval nádobí … KO.

Sobotní ráno, 8:55, dekomprese, sytič, pětkrát pumpnout benzín, zatáhnout za startér, blafnutí, vypnout sitič, nastartovat … a křoviňák se pustil do trávy na mezích. Kdyby to nebyly takové svahy, a kdyby na nich nebylo tolik stromků, keříků, květin, … a jahodí tady a támhle, a kopretiny, a jiná pěkná luční kvítka. To je obsíkáníčko jak operace mozku, žádné máchání křoviňákem ze strany na stranu. Za hodinu jsem to měl posekané, durch propocený a zašvihaný. Do oběda času spousta, rychle to hrábkama shrabat na hromady dolů k plotu (protože hrabat nahoru to fakt nejde). S tím už mi z druhé strany pomáhala ivka, i děti („pomáhaly“). Tráva na hromadách, kolečko, zahradní koš, vidle … naplnit kolečko, postavit na něj koš, naplnit koš, a hurá ke kompostu. Asi tak šestkrát. Půl jedné, neúprosné polední slunce vysoko nad hlavou, bylo hotovo. Od západu bouření. Adam šel po obědě spát, a já s ním, byl jsem vyřízený a odpadl jsem chvíli po dopití presíčka. Prospali jsme 5ml slejvák.

Neděle, to se u nás na kopečku nepracuje. Ale dole u tchána, na samotě, tam ano. A na zahradě (velká louka) metrová přerostlá tráva. Jejich křoviňák před týdnem dosloužil (a už sloužil mizerně), takže tráva rostla dál a už se to blížilo k tomu, že to půjde poséct tak akorát kosou … a tak když mám půjčenou tátovu husqvarnu, tak to přijedu poséct. V neděli ráno na značkách, a šel jsem do boje s mokrou džunglí, místy pěkně „lehlou“ po sobotním dešti. Michal přivezl ještě svůj starý křoviňák, ale když jsem viděl, že velikostně vypadá tak čtvrtinový oproti husqvarně, tak mi bylo jasné, že tím ta hustá metrová tráva fakt posíct nepůjde. Takže hurá do práce, a za dvě hodiny kvičení motorů nebylo co řešit, struna mi došla přesně v okamžik, kdy už jsem chtěl jen kosmeticky dočišťovat …  a byl jsem KO. Teprve v tu chvíli jsem také zjistil, že nemohu zvednout levou ruku. Sval mezi ramenem a krkem tvrdý jak šutr, bolest jak prase. Do večera se to postupně rozešlo, ale div jsem neměl kolem krku šátek a ruku v něm. Odvezli jsme vercajk domů, vrátili se na kačenu, a s dětmi vegetili venku, než jsme se s pruty vydali na rybárnu. Adam to tam po lehké kontrole pískoviště prospal, zatímco my tahali (a pouštěli) kapříky z dolního rybníka na chlebovou kůrku nebo rohlíky. Nahodit hned na pstruha na hlavní nádrži, to je holý nerozum, co nához, to ryba. Pokud jsem dotáhl třpytku až ke břehu a nemusel podebírat rybu, tak to byl vlastně úspěch, že si mohu zase nahodit … že si člověk zachytá. Před odchodem jsme tam pak s ivkou namlátili osm pstruhů během deseti minut, a šlo se domů. Zase je co grilovat … 

A teď tu v pondělí ráno „dočišťuji“ e-maily z pátečního odpoledne, což bývá činnost, které se věnuji po víkendových ránech. Ale tahle víkendová rána jsem u počítače nebyl, v osm jsem si chodil sednout na terasu, s krajícem chleba, hrnkem kávy, novinami. A slunečními brýlemi. Na to jsem se těšil celou zimu a jaro. Pomaličku se začne chystat bazén …

Bože, já jsem unavený …

| Ze života | 0 komentářů

Prvního června přišlo teplo

Celý květen zima. Když s dětmi ven, tak v bundách, čepicích, dvanáct šestnáct stupňů … zataženo, přeháňky, bečky plné vody. A já dumám, co jsem si to chtěl během těch šesti týdnů vlastně poznamenat. 

Adam roste a „rozmlouvá“ se, člověk se s ním parádně domluví, když bere v potaz, že neumí sykavky a domýšlí si je. Koko mahej! (Kočko, mazej!). Chychím (Slyším). Ale už zase řekne „autobuš“, tam to sykne. Když mu nerozumím, a řeknu nějaké jiné slovo, tak  se vzteká „to ejikaaal!“ (to jsem neříkal!). Autíko! (Autíčko). Zatímco Bára měla svého Yšu (malá plyšová ovečkodečka, bez které nemohla žít), tak Adam si vystačí se starými látkovými plínami, na ňuhnání, které všude tahá a spí s nimi (což je ideální, těch máme plnou prdel a když se nějaká ztratí roztrhá, tak se nic neděje… když se ztratil Yša, tak se musel zase najít). A když ji někde zašantročí, tak chodí po domě a volá „ňunají mínko! ňunají mííínko!“ (ňuhňací plínko!) … a hledá ji.

Mluvit tedy chlapec pořádně neumí, ale traktora si už ochočil jak divokýho mustanga, a jezdí jak starej taxikář. Odkoukal do Báry i eikej yk! (velikej smyk), kdy to rozpálí na příjezdovce z mírného kopečka, strhne volant a sundá nohu z plynu (což zafunguje jako ruční brzda), traktor jde na hladké dlažbě do smyku, a hned zase na plyn a s protáčejícíma kolama driftuje do boku … tohle když člověk vidí, tak se nejde nesmát. Bára to má úplně v paži, ta už si přismykovává i jen aby jí vyšla zatáčka, nebo objevila, že když se ještě při regulérním driftování sveze ze sedátka dolů, tak prcinou „přeřadí“ z dvojky na zpátečku, a traktor driftuje a kola se točí dozadu … no to už jsem jí zatrhl, protože to už by taky na toho chudáka utahaného mohlo být dost. 

Pořídili jsme si americkou ledničku. Běžná lednice s mrazákem už fakt nestačila, a když by do ní člověk potřeboval dát hrnec dva s obědem na druhý den, tak už fakt ani smykem. Když jsem ji vždy otevřel, a přes hradbu do posledního místa zplněných polic ani neviděl, co tam vlastně kde je … tak jsem se fakt už nasral, vybral, a objednal. A samozřejmě když už, tak s ledovačem, a připojením na wifi. Na ledu závislá žena má radost. Nemáme ji připojenou na vodu, uvnitř je 4l zásobník, ale co člověk fakt nečeká je to, jaký rachot ten ledovač dělá. Lednice si tiše vrní, pak se ozve ještě zvuk motorku, který vyklápí formičky na led do zásobníku, zarachotí (lehce) sypající se led … a pak se rozpoutá peklo, protože napuštění té formy na kostky vodou má na starosti asi stejné čerpadýlko, jaké je v běžném kapslovém presovači! Takže na pět sekund randál. V jedenáct, nebo ve tři … zajímavé. Mrazák tvořený poličkami je také dost nezvyk, šufle je šufle. Ale to vyřešíme nějakýma košíkama. Ale objemově máme nyní 2× více prostoru jak v mrazáku (200 l), tak v lednici (400 l).

Opět jsem měl také pračku „na boku“. Někdy v zimě zkoumané uhlíky už tentokrát opravdu dodělávaly, jeden ve svém pouzdru skoro „nechodil“, takže zůstal viset a motor se nerozjel. Objednal jsem nové za 120 Kč (doprava 150 Kč), a vyměnil je. Byl jsem tak přesvědčený o svém umu, že jsem pračku zase zkompletoval a zasunul na místo, aby ji ivka zkušebně pustilaaž tam, jen na ždímání … a motor začal vydávat takové pištivěkvičivé zvuky, jako kdyby se zadíral klíňák. Ještě začal divně problikávat displej, a bylo mi jasný, že je něco špatně. No ty krávo. Ale bylo to vyloženě jen tím, že uhlíky ještě nebyly zbroušené na optimální tvar, aby se té voloviny na motoru, na kterou mají přenášet elektřinu, dotýkaly plnou plochou. Takže zase rozborka, a pěkně jsem je pilníkem pokud možno co nejlépe upiloval. Druhé testovací spuštění už byl famózní úspěch. Opravář jak sviňa. 

Což mi připomnělo, že jsem se také jednoho hezkého dne jal narovnat náš kříž, který jsme s domem podědili. Na rohu pozemku shlíží pod mohutnou břízou do křižovatky, a (asi) kořeny stromu ho za ta léta fest naklonily. A tak mi to po pěti letech jednoho dne asi nějak začalo vadit. Jedno odpoledne jsem ho tedy lehce obkopal s tím, že ho pak na té nakloněné straně šikmo podepřu nějakým kůlem, a budu do něj (do kůlu) bušit palicí, a tím ho donutím se postupně narovnat. No Hurvínek si válku představoval realističtěji než já tuhle srandu, takže to skončilo brutální dírou kolem dokola a vylámáním starého betonu, do kterého byla pata kříže uložena. Teprve tehdy začalo ono rovnání „fungovat“ (logicky, vole…), ale také bylo jasné, že si tím pádem hezky zabetonuju 🙂 Címent by byl, dva metráčky písku se ve velkém lavóru dovezly v kufru auta, kdo by se kvůli takové trošce vytahoval s vozejkem … ale kdybych tušil, že to nakonec budou poctivé dvě korbice ručně dělaného betonu, tak bych i tu míchačku raději vytáhl z garáže. Ručně si namíchat beton v korbici, to byla největší dřina z toho všeho. Obbetonováno, samozřejmě až poté, co jsem měl kříž absolutně srovnaný do váhy, a také si všiml, že je do mírně jehlanovitého tvaru – dole šířka 25 cm, nahoře 22 cm. Kdykoli jsem ho měl v rovině „zezadu“, tak byl zase „nakloněný“ zepředu, až po chvíli jsem si všiml, že to není kamenný kvádr, ale že se směřem nahoru zužuje. A po dvou dnech podpěry pryč, a kříž zůstal majestátně stát. Rovně. Ale bůh (ha!) ví, na jak dlouho … opravdu za to mohl asi ten masivní kořen tlačící do původního betonu. Příroda má sílu.

Venku je vše krásně zelené a svěží, okrasná jabloň odkvétá, nádherná růžová koule to byla, šeřík je v plném květu a voní přes celý pozemek, pořád bych šomtal po pozemku a „něco“ dělal, ale moc není co. Tedy, zítra odpoledne musím křoviňákem posekat meze, tam už je tráva místy do pasu … ale zase je to „louka“, pučí tam kopretiny, jinde zase modré chrpy, na dvou místech kvete jahodí … to bude zase úmorné obsíkání s chirurgickou přesností. Pak to vše pohrabat, no a pak má člověk obrovskou haldu trávy. A žádný králíky. V pátek pak posekat trávník, ať je to tu na sobotní rodinnou párty 100% ready. Juchů. Ale jinak člověk odpoledne vyjde s dětmi ven, ty se rozprchnou na traktor / trampolínu / písek / za kočkama / … a – není co dělat. Sednout si na terase na křeslo, a čekat na sedmou hodinu. Samozřejmě, neměl bych ven ani chodit, a pokračovat s rekonstrukcí a dokončovat děcák, tam je práce habaděj. Jenže když ten bude dokončený, tak to bude akorát pokyn k zahájení rekonstrukce v celém zbytku patra a na schodišti, a to si moc nedovedu představit. Jednak rozsahem, jednak nákladama … všechno šlo strašně nahoru. Před dvěma roky jsem OSB desky na podlahu nakupoval za 250 Kč za kus (41 desek), letos ta samá deska stojí 570 Kč za kus. Šílené …

| Ze života | 0 komentářů