Junova reality-show

První ráno nového roku 2022. Venku je pošmourné ráno, ovšem jarních 10°C. Náladu mám mizernou, respektive … jsem na sebe naštvaný, že jsem úplně podcenil silvestrovský večer a nepřipravil si něco, na co bychom se po uspání dětí mohli koukat a dočkat se půlnoci. Takhle jsme zkoukli Wallace a Gromita, a pak tam bylo fakt absolutní prd. Děti jsem uspal čtením, respektive jim přečetl dvě kapitolky, a pak je nechal napospas šeru ložnice, a vrátil se k televizi. Ale v té už po té desáté bylo prostě hovno … na chvíli jsme skončili u záznamu koncertu Kabátu, pak jsem se šel umýt a spát. Šáňo jsme vypili ještě s dětmi, a ani předchozí roky jsme ty půlnoce moc neprožívali (dávno spali). Ivka do půlnoci vydržela, já od jedenácté spal, a kupodivu mě neprobudil žádný ohňostroj. Že by tu byl letos klid? Jinak to vždy vypadalo na začátek války …

(Pokračování textu…)

Kupodivu to byl Štědrý den „na sněhu“, technicky vzato. Třiadvacátého mrzlo, a sem tam vločka, až se večer za tmy náhle rozsněžilo, a za pár hodin všude bílo. No to mi ho vyndej … jenže vyndala se akorát tak teplota, a ráno jsem z postele dumal, zda jsou ty zvuky zvenčí kapky deště na parapetu. Byly. Do těch krásných pěti čísel sněhu jemně a vytrvale pršelo, teplota nad nulou, výhled ještě horší (až +7). Shrablem jsem na terase odhrnoval sníh … no, spíš vodu v trochu pevném skupenství. Taková škoda … 

Hurá zdobit stromeček – značně poučen z předchozích let jsem jej nachystal do obýváku už večer, a to taky byla operace … krátká patka, ale velký (hluboký) stojan. A ubrat patro dolních větví, aby šel stromek zasunout hlouběji, to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem z polene do krbu uřízl „kolečko“, na čtyřech místech provrtal, a vrutama jej přišrouboval na kmen stromku, a bylo to – stromek měl protézku, a šel do strojanu na první dobrou. „Vtipné“ bylo, že jsme odhalili, že je chudák špinavej … zaprášenej, při bližším pohledu byly znát špinavé jehličky. Jako kdyby byl celý od prachu, pak na něj někdy zapršelo, trochu se prach smyl, trochu slepil …  no dojem nic moc. Ale hrabat se na něj nebude, a znát to není, šup na něj světýlka. Dopolední zdobení už byla pohodička s dětmi, vánoční muzikou, poskakováním plastových baněk po celém obýváku. Ivka stromek zdobí do stříbrozelena, a Bára jí tam vždy chce pověsit tajnou červenou rebelskou baňku. Letos to ode mě dostala dokonce befelem, že tam ta tajná červená musí někde být, hezky schovaná, a budeme o ní vědět jen my 😀 Nakonec jsou tam tři, a jedna z nich úplně na nejvyšším patře a bije do očí až běda 😀 Ale to k tomu patří.

Po obědě jsem vzal děti chvíli ven vykoupat se do „sněhu“, když už je tedy na Štědrý den ten sníh … ale strašné, strašné. Jedno škobrtnutí a lehnutí, a Adam by byl durch, a i tak měl oteplováky mokrý od bot až po prdel. Povinnost splněna, a rychle domů a na rodinnou návštěvu ke staré babičce. Tam jsem dlouho hypnotizoval otevřenou plzeň, než jsem se odhodlal. Dopoledne jsem si dal ke zdobení dvě píva, padla z toho na mě poobědová únava a ospalost až běda, a dál to až do večera přiživovat … kdy to může být ještě pěkně akční, a abych byl pak ještě zbytečně nevrlej … no plzeň jsem si dal, a ulevilo se mi, že pak nenásledovala žádná slivovice 🙂 Ještě jsme pak přizastavili dole u tchána, který na štědrý den doudil uzené – chyba v komunikaci mu přihrála naložené maso na uzení na 23. prosince, místo o týden dříve, a nezbylo mu než přes noc na štědrý den udit 🙂 Odjeli jsme tedy štědře obdarování luxusními šrůtkami ještě teplého uzeného, ze kterého jsem si hned nakrájel občerstvení „napotom“, až bude hlad při koukání na pohádky. Ivka se pustila do smažení tresky a řízků, nedočkavé děti koukaly na Shreka, otevřena lahev vína, plechový stromeček cinkal, pěkné to bylo. Večeře proběhla plynule, Adam si napral pupek rybou, řízkem a salátem, aniž by si to na sebe vyklopil (jako loni či kdy) nebo se polil, nebo se s Bárou pošermovali příborama, prostě hezky česky se „nic neposralo“, čehož jsem se celý den bál nejvíc. 

Ha, v obýváku zaznamelal soundmetr zvýšení hlasitosti. Je to tu, ráno po štědrém večeru! 🙂

Byl čas jít obdarovat kočky, a prskavkami lákat ježíška … já se opozdil, rychle načtyřikrát seběhl schody obtěžkán taškami darů, div to za běhu nevysejpal pod stromeček z výšky, a celý zpocený se venku rychle připojil k rodině. Uff. Z toho, jestli to zvládneme logisticky provést a nebudu dětmi načapán s taškami dárků na schodišti, jsem měl největší strach. A povedlo se, a už mě nic netrápilo 🙂 Prskavkovali jsme, nadělili jsme kočkám, a šli domů a rychle do ložnice koukat z okna, protože ježíšek vždycky letí přes támhle ten kopec … a cinkání, a děti běžící ke stromečku. Nojo, krásné to bylo, a vrhly se na dárky jako kobylky 🙂 Jenže na ten největší zašitý za stromkem jako na první, a on je pro mámu, velká krabice … utajený automatický kávovar 🙂 No ale pak už to rvaly a výskaly radostí, a za chvíli nebylo co řešit, mimo neustálého likvidování papíru. Byly tak v ráži, že mi Bára nakonec rozbalila i moje dárky, které jsem jen odsouval na hromádku stranou 🙂 Bylo půl sedmé, na pozadí pohádka, děti si rejdily v dárcích, Adam posouval velkého traktora s vozíkem, a už byla večerní pohoda. Vtipná situace pak byla, když Bára vyskočila a na Adama, že minule nechal ježíšek velkého traktora (elektrického) přece za dveřmi na chodbě, tak pojď se podívat! Ten vyskočil, zapištěl a byl přesvědčený, že tam na něj bude čekat jeho vlastní traktor, a že budou mít každý svého a budou na nich jezdit venku spolu! No nadchly se náramně, ale na chodbě nic nebylo, a Adam byl regulérně zklamanej. Myslel jsem, že mě vomejou. Opice jedna blonďatá, takový nápad taky. Nejlepší je, že jsem přemýšlel, že tam takhle pak „nechá“ ježíšek onen kávovar pro mámu, abych při hektickém nošení dárků nemusel počtvrté nahoru do patra právě pro něj. No ještě že jsem si to rozmyslel. Seděli jsme u televize až do půlnoci, a kručelo mi hlady v břiše, na chodbě nachystaný talíř uzeného, ale už v deset jsem se zařekl, že se nebudu na noc cpát … jenže to jsem nevěděl, že budu ještě dvě hodiny u televize. A v jedenáct už se tuplem nebudu nacpávat … jak u blbejch, fakt. Teď jsem snídal vánočku, a už mám zase hlad 😀

No, jdu dát vařit šunku, a Bára má slíbené stavění elzinýho legozámku. A taky musíme rozjet presovač! 🙂

Pondělní večer, do pátečního Štědrého dne jsou to ještě čtyři večery … vrátil jsem se k PC, chvíli tu ještě budu okounět, tak si blognu. 

Po sněhu už není pár dní skoro ani památky, tedy kdybych neměl vedle domu pořád horu sněhu! Ta tu bude celou zimu … před týdnem jsem k ní přistavěl vysoké hradby, a uvnitř část vyplnil sněhem, aby mohly děti nahoru a koukat přes ně. A pak mě napadlo z vnějšku přistavět vysokou baštu, věž. Regulérně do metru výšky jsem navršil sníh, utloukl, a nahoře postavil cimbuří, a  skrze hradby udělal vchod. Normální sněhová věž! Akorát že oba se na ni nevešli, takže to Bára ofňukala, a donutila mě postavit ještě jednu – to už jsem propotil i zimní bundu. A náhle byl vedle domu fakt vopravdovej sněžnej hrad, se dvěma věžemi, s cimbuřími … ten den jsme pak odpoledne vyjeli ještě na kopec na chystanou urolbovanou sjezdovku, s bobama,  a nafukovacím plameňákem. A to teda byl pro malé děti trochu moc velkej kopec … stovky metrů sráz dolů, skloněný, takže „vyhánějící“  mimo sjezdovku do stromů, do plotu chaty, a dole žádný dojezd, ale údolí svažující se jiným směrem, remízky, stromy … dvakrát jsem to sjel s Adamem na bobech, kdy jsem ho měl mezi nohama, a i to bylo trochu s hrůzou v očích. A o zadní hranu bobů jsem si tak dotloukl spodní záda, že mě to bolelo x dní. No a jednou jsem se odvážil s Bárou na nafukovacím plameňákovi, a to byla regulérní smrt v očích, ležíc na neřiditelné nebrzditelné točící se svini vydán napospas profilu svahu. V jednu chvíli jsem nás chtěl raději „bezpečnostně“ vyklopit, abychom se raději vyváleli na svahu, a nepokračovali dál. A to nešlo! Akorát jsem se otočil dokola, a fičeli jsme „po zádech“ dál, Bára pištěla, všude stříkal sníh, já se snažil nohama drhnout o sjezdovku, a svině nafukovací akorát zrychlovala … tóóó jako víckrát ne.

Jeden den mě čekalo oční v Brně, kam poslala doktorka moje snímky do „makulární poradny“, že ona už pro mě víc udělat nemůže. A tak vstáváníčko v šest i s dětmi, za tmy je vylifrovat do školek, po sedmé na Brno. A tam vyšetření, na které jsem byl „pouze“ objednán, ale snímky sítnice se k doktorce nedostaly. Mno, super. Ani mě nenapadlo si je vzít s sebou v papírové podobě, když se tam „posílaly“ elektronicky mezi nemocnicemi. Doktorka mě nejdříve šokovala tím, že mám určenou špatnou diagnózu a tedy mírně jiné onemocnění, které ale tak či onak nemá žádné smysluplné řešení … když mi na tam pořízených snímcích ukazovala, jak se obě diagnózy liší, a jak by snímek vypadal, kdybych měl opravdu centrálně serózní chorioretinopatii … tak jsem se s ní dohadoval, že právě tak vypadají ony snímky z předchozích měsíců, které jí bohužel nedorazily. Nakonec mi do zprávy opět diagnostikovala CSCHR, a za čtvrt roku uvidíme. Pokrok tedy žádný. Se stim smiř. Z FN Brno do Ikey, z Ikey do Glóbusu, do auta ještě nacpat dva stromky, a domů … to byl výživnej den. 

A mohl být ještě zajímavější – tři dny nato ivka odváží Báru na narozeninovou oslavu kamarádky, Adama „po cestě“ k babičce, ať je chvilka klidu na balení dárků … já si šel po svých do dílny, a bylo mi divné, že auto dlouho stojí na místě. Ale to je ivčino obvyklé, nasedne do auta, vytáhne telefon, a začne si s někým vypisovat, domlouvat, koordinovat kočárkový gang  … a tentokrát nikoli, auto nestartovalo. Motor prý jen trochu „zkusil“, ale na druhý pokus už nic. Dojdu k autu, otočím klíčkem, rozblikala se celá palubovka, vynulovaly se hodiny, startér ani necekl, say no more fam, baterka v piči, vybitá do nuly. Ale přitom má akorát tři roky! Zajímavé – svítícího auta bych si večer při krmení koček či zavírání brány všiml. Rádio nehrálo. „Přirozené“ vybití nedávalo smysl. Pro rodinu přijela zachránkyně teta, a já se jal píchnout baterku na nabíječku. Nechtělo se jí, ale do noci byla nabitá, a dvakrát jsem na první dobrou nastartoval se studeným motorem. Hm. Druhý den jsem vytáhl zátěžový tester autobaterek, co jsem dostal před lety k ježíškovi, a co se najednou fakt hodil. Nastudoval jsem návod, připojil, napětí 12.6V, zapnul jsem zátěž, zelená ledka přeskočila na žlutou, a napětí začalo klesat, až bylo za pár sekund na 9, na 8 voltech. A je to jasné, baterka je na odpis. Napětí by klesat nemělo, a když už, tak ne pod 10 V. No a dnes už se v autě hřeje novej sekáč, Exide 77Ah za 2500 Kč. Jen koukám, že na netu se prodává za 17-19 stovek. Sááákra. No aspoň jsem si s prodavačem ve fyzické prodejně hezky popovídal 😀 A dal mu vydělat …

Pře čtrnácti dny napadl první sníh letošní zimy (podzimu), a já se celou tu dobu těším, jak si do blogu zapíšu, že to nebyl ojedinělý rozmar, ale začátek regulérní zimy… čtyři dny pak připadával sníh, až jsem zase u terasy vybudoval horu sněhu, ze které děti jezdí na bobech nebo po zadku. Pak začalo solidně tát, ale o víkendu opět přituhlo a napadlo pár čísel sněhu, v neděli jsem hromadu rozšiřoval o „hrad“ (spíše hradby), sněhu zase pomalu ubývalo … a dnes, ve čtvrtek, se sype od rána, a napadlo nových deset čísel. Příjezdovku jsem dnes prohrnoval čtyřikrát. Tohle je prostě mindfuck, sotva začal prosinec, a čtrnáct dní je venku sníh! 

Ráno jsem tchánovou oktávkou vezl děti do školky, břečkou sračkou, na trojku když rychle, fakt zážitek. Dojel jsem domů, během dopoledne „na rozcvičku“ podruhé odházel sníh, a na půl třetí jej šel odházet znovu, ometl pět čísel z auta, a jel pro děti, opět za všechny prachy … jen přijela ivka, tak jsme vyrazili na cvičení (rodičů s dětmi), za stálého jemného sněžení, a vrátili se za tmy, hurá do oteplovaček a ven do sněhu, halogenku pověsit na okap dílny, a zimní ráj a rej mohl začít. Počtvrté jsem odházel příjezdovku.

Sice už mě to prohrnování cesty nebaví, ale jinak jsem ze sněhu nadšený jak malé děcko. Víc než ty moje 😀 Úplně se těším na zítřejší odpoledne, až půjdeme ven a bude kolem nuly nebo plus, sníh bude lepit a já z něj zase budu něco budovat, z čeho pak budou děti pištět nadšením. 

Když se dívám z okna na brzký ranní den, tak se mi tomu stále nechce věřit. Napadl sníh, ale „fakt jako“. Dvacátého šestého listopadu. Celý kraj je zakrytý peřinou sněhu, každý strom, každá větvička nehybně obalená sněhem … naprosté vánoce. A já se už od včerejška těším, jak si o tom blognu 😀 Doma sám, děti ve školce, ivka v květinách, a někdy dopoledne začaly poletovat první vločky této zimy (podzimu). Hm, pěkné, tak přece. Budu se obtěžovat s tím, že bych se snažil udělat nějakou fotku? Ááále, k čemu. Malé vločky sněžily dál, po obědě už to vypadalo, že by se dal nahrabat sníh i na nějakou hrudu. Ale příjezdovka pořád mokrá, sníh se rozpouštěl, to nebude žádná sláva. Ale ke druhé hodině už koukám, že je bílá i ta … aha. No a ve tři jsem byl připravený „na ven“, v termoprádle, jen jen ať už přijede ivka s dětmi a jdeme za světla skotačit se sněhem, protože to už bylo i „na sněhuláka“. A hovno, ivka s dětmi přijela až před čtvrtou, děti zapadly domů, že chtějí tohle kokino, že si chtějí dát lízátka … a bylo šero, a hotovo. Absolutní WTF. Předpověď slibovala přes noc zimu, a sníh padal dál, tak tedy půjdeme ven zítra/dnes ráno … ale skoro jsem nemohl dopsat, jak jsem se těšil, že si o tom blognu 🙂

(Pokračování textu…)

Páteční odpoledne, dojezd týdne … káva, muzika. A ne ledajaká! Celé dlouhé roky tu sedím proti dvěma monitorům, připojeným k noťasu, a z jeho repráčků mi hraje hudba. Jsem celkem nenáročný posluchač, takže mi tahle „kvalita“ hudby stačila. Ale také jsem si už sem tam říkal „A proč si vlastně neudělám radost, a nekoupím si nějaké kvalitní repráčky?“ … no, třeba proto, že někde za zády mám v zarovnané modré ikea tašce snad 20 let starou 5.1 audio sestavu se subwoofrem. Co jsme se přestěhovali do svého, tak je tam uklizená. A fakt nevím, za jakého popudu jsem se do toho zrovna dnes pustil, ale vytáhl jsem ji, zaprášenou, zalepenou od chlastu (sem tam sloužila jako audiosystém na oslavách), a jal se ji zapojit. A najednou mi to tu duní ze všech stran, a chvíli tak nějak zapomínám pracovat, a místo toho se kroutím na židli … obzvlášť když jsem z té modré tašky vytáhl ještě cédéčko JUN TOP 20, co mi kdysi daroval hágen při příležitosti slušné oslavy multinarozenin na chatě (sestaveno z mého tehdejšího Last.fm topu či co). Tak jsem se chvíli zabavil tím, že jsem celý playlist nabuchal do Youtube Music. Nj, to byly časy.

(Pokračování textu…)

Jeden z těch, po kterých potřebuju další víkend … ach ta pondělní rána, kdy se sotva hrabu z postele. Oba dny bylo krásně, grilovali jsme si maso, jeden den kuřecí, druhý den vepřové … pohrabat listí pod ořechem, ať se jím nemusíme brodit do půli lejtek, česáčkem otrhat bedýnku jablek, a po obědě na krátké výlety. Ivka se chystá na tvoření věnců, a potřebuji se zásibit šípky, jeřabinami, kaštany, žaludy, bukvicemi, všemožným podzimním bordelem, který se dá tavkou nalepit na věněc, a pak předraženě prodat.  Vyjeli jsme na Kopaniny, šlapali do kopečka, slunce a krásné výhledy, teplo tak akorát, ale kaštanů pod třemi velikány sotva na dno košíku. Žaludy: nula. Jeřabiny: nula. Zachránilo to hafo bukvic, ale jinak tragédie. Oproti loňské sklizni podivná změna. 

A tak jsme v neděli po grilování vyrazili zase jiným směrem, na Sýr, kde se procházkou po krásné „hřebenové“ polní cestě dojde k dubovému lesu, a tam, tam bylo tolik žaludů, že jsem to nikdy neviděl. Sypaly se ze stromů jak listí. Loni. Letos: nula. Jeřabiny: nula. Ty vole, vždyť letos ani na jaře poprvé po letech nemrzlo! Přitom ale nejsou ani švestky. Mno, za kravínem hora balíků slámy, hned jsem ji musel zdolat.

(Pokračování textu…)

A přitom se probírá docela hezký podzimní den – ránní mlha se rozestoupila, nad tím sluníčko, ve vzduchu pluly blyštivé kapky vody, táhne na desátou. Jsem s lehce usopleným Adamem doma, ivka v práci, Bára ve školce. Adam se nakonec do jiné školky dostal také – s narozeninami na začátku září docela problém. Jenže do „jiné“, takže ráno je naložit do auta, s Bárou do jedné školky, zatímco Adam sedí v autě (nechce vystupovat, protože to není „jeho“ školka), pak s Adamem do další obce, tam ho předat, domů … no je to ranní půl hodinka s dětmi. Báli jsme se, jak se srovná s tím, že nechodí do školky s Bárou, a to je mu úplně ukradený. Báli jsme se, jak bude vůbec školku a denní režim dávat, a je naprosto spokojenej. Prý nejhodnější dítě – sedne si k hračkám a sedí a hraje si. Když se jde jíst, tak sedne a sní všechno, co před něj položí. Naposledy byl přistižen, jak vylizuje talíř po bramborové kaši a čevabčiči, tak dostal druhou porci, a i tu celou sežral. Když se jde spát, tak lehne a spí jak zabitej. Což je trochu problém, protože si doma po obědě klidně dá hodinku dvě, a ve školce je nechávají půl hodinky „odpočívat“, a hybaj vstávat … s rozespalým Adamem pak nic není. Je to ale trochu jiný přístup než v Bářiné školce – tam je za vším znát, jako by si učitelky trochu ulehčovaly život: když se jde „ven“, tak  na zahradu, kde se děti posadí na písek a „hrajte si“. Když odpolední spaní, tak dvě hodiny klidu. U Adama se jde na dvě tři hodiny do lesa, klidně, a poobědové spaní je jen odpočinek „na slehnutí“ a vyskočit a hybaj něco dělat. I jídelníček je dost jiný – u Báry se někdy divíme, jak mohou taková jídla servírovat malým dětem, u Adama úplně jiný level.

No, akorát že teď to smrádě není ve školce, ale doma, a utírám mu sople. A po očku koukám z okna na pasť na krtka … zase mě tu měsíc jeden trápí. Dříve jsem vždy číhal s motykou, pět deset patnáct minut, a byl docela úspěšný, tentokrát jsem šel cestou pastiček, a nedaří se, nedaří. Vždy je nacpe hlínou, a obleze. To někdy dříve také – dvakrát jsem vysypal hlínu, potřetí tam byl krtek, ale teď teda … žádný úspěch. Asi se mi mstí – když jsme před dovolenou likvidovali bazén, tak jsem mu škodolibě dobře 5-6 kubíků vody vypustil rovnou do díry. Až jsem byl šokován, že to množství prostě zmizelo za domem v trávě, a bylo to. Chodil jsem se koukat, kde někde o deset metrů dál zurčí pramínek vody z meze, ale nic. Prostě se to všechno vsáklo do krtčích chodeb. Pak jsme odjeli na dovolenou, a krtek si tu vesele řádil bez omezení. Za chvíli ho půjdu omrknout.

Dovolená měla ještě jeden efekt – naprosto minimálně jsem během ní lezl na fejs, po večerech (spíš nocích) byl akorát tak čas na hledání a zkoumání výletů a restaurací na další den. A pak jsme dojeli domů, a mně došlo, že jsem ale tři dny nebyl na fejsu. Tak jsem v tom pokračoval … no a teď už ho ignoruju úplně. A jako by to ten velkej bratr tušil, tak mi začaly pípat různá upozornění, kdo všechno – za cizí lidi – se se mnou chce přátelit, nebo že je novej příspěvek tam či onde, i do emailu mi to chodí (což mám vypnuté). Zajímavé. O to víc jsem zase začal lézt na Twitter, pro změnu … nebo na minutovník Deníku N. 

Všude se sype listí. Z ořechu, z břízy, trávník plný zlatých lístečků … jak já to nesnáším. Ještě to bude chtít vzít meze křoviňákem. Ale když je odpoledne hezky na to jít s dětmi ven, tak není moc co dělat. Mezidobí.

Jdu se kouknout na toho krtka, a pak se půjde vysávat.

… nebyla žádná dovolená, jak jinak (s dětmi). Ale to jsme předpokládali, a na druhou stranu, užili si to náramně. Celé léto ivka sondovala, „co teda ta dovolená“. No tak možná na konci srpna, Šumava, Jeseníky, nějaké kopce. Když to zkrátím, tak to různé okolnosti a práce posunula na druhý týden září. Přičemž konec srpna byl nejhnusnějším období tohoto léta, zima a déšť. A s blížícím se víkendem začátku dovolené předpověď hlásila vyjasnění, sluníčko, a dvacítky. Na šomtání po výletech ideální. Nakonec jsme se rozhodli pro Český ráj, abychom cestou tam také konečně navštívili ségru v Lysé nad Labem. Hledat na poslední chvíli ubytování bylo dle očekávání napiču, ale tak nějak po očku jsme se dokoukali až k hotelu Zámek Svijany, rodinný pokoj v termínu volný, bratru třináct tisíc … njn, ale budeme bydlet na zámku! A hned vedle pivovaru, který se už roky stará o moji žízeň. A tak pak přišel den D, na emailu jsem nastavil out-of-office responder, a jal se nakládat oktávku kufry, cestovkami, taškami, odrážedlem a velkou koloběžkou, kočárkem … a ještě zásilkou zeleniny od našich pro sestru 🙂 Dvě hodiny přeskládávání, ale vešlo se to (kočárek jsem musel demontovat skoro na atomy). A jeli jsme, na Chrudim, Pardubice, D11, Lysá nad Labem. Naprosto mě překvapila navigace od Mapy.cz, jak špičkově a neomylně mě vedla, to se s Google Mapama nedá rovnat. Vyrazili jsme po obědě, aby aspoň Adam větší část prospal, a nakonec to prospali oba dva (díky bohu), a dorazili do Lysé. Musel jsem vystěhovat celý kufr, abychom tam mohli jednu noc přespat 😀 Prošli jsme si Lysou, večer sedli na terásku ke grilu, popili, a šli spát.

(Pokračování textu…)

… a když už, tak ve velkém stylu – podzimem. Naši se vrátili v půlce minulého týdne z chorvatských hiců do pošmourných dnů s teplotami jen lehce nad 20 stupňů. Víkend byl ale ještě trochu letní, i když sobotní snídaně na terase o půl osmé byla ve třinácti stupních, a slunce teprve vycházelo nad les a sousedovic stodolu. I na kole jsem vyjel, a odpoledne jsme grilovali s našima #1 a našima #2, a neděle už pod mrakem. Ale to jsme vyjeli na brněnskou přehradu (abychom neseděli doma) a povalovali se na pláži v Rokli, na koupání to rozhodně nebylo. 

A pak začal poslední týden prázdnin, snad každý den prší, zataženo, zima. Nejvyšší teplotu mi Anča říká 21 stupňů v pondělí, od té doby to jen klesá … v noci i k 7 stupňům. Úplně jsem léto v hlavě odepsal, a některé dny ani pomalu nevyšel ven, do pěti šesti seděl u práce, venku pak jen lehce pošomtal, s dětmi do kravína. Na poli stovky balíků slámy, velmi fotogenické, a tak že tam děti vyfotíme a pak sejdeme dolů k našim, a obejdeme to domů kolem řeky. Ještě že jsem si při vytahování kočárku z auta všiml i deštníků, a vzal je s sebou. Po pár fotkách pár kapek z temných mraků, na radaru se předpovídaný déšť skokem přiblížil … a o pár minut později už úprk s dětmi v „autobusu“ (oba v kočárku za sebou) a my s ivkou pod deštníky, kolem proudy vody … boty promočené, ale jinak bez větší újmy. Bez deštníků by to bylo ovšem ouplně jiné. 

A výhled dál? Až někdy do čtvrtka polojasno, zataženo, každý den déšť, 17-18 stupňů. A pak by se to mělo razantně zlepšit, což je zajímavá předpověď, neboť to jsme si konečně naplánovali zářijovou dovolenou u Českého ráje.

Tak … a co s bazénem? Filtrace i ohřev už pár dní vypnuté, ohřívat není jak, když nesvítí slunce. Příští slunečný víkend by byl ideální na vypuštění, vyčištění, usušení. Jenže to jedeme pryč. O týden to odsunout? A nebo to nyní urychlit? A když to nechám do půli září, nebude pak voda zelená, a čištění bazénu před zazimováním peklo? Samé otázky …