Junova reality-show

… a vlastně i po Silvestru. Nejdelší možné vánoční prázdniny pomalu končí, poslední dva víkendové dny před námi (dopsáno o tři dny později), a začíná další rok pracovní / školní rachoty. Tož vitaj, 2026.

Štědrý den byl super, všechno klaplo jak mělo, žádný zádrhel. Tedy, pominu-li neplánovaný budíček v 7:30, protože velká vánoční akce na jednom eshopu, co se měla automaticky spustit o půlnoci, se nespustila … protože i když jsem si vše pečlivě připravil, tak datum spuštění nastavil na 2024-12-24. Ou. Takže v 7:32 u počítače a rychlá náprava. A Štědrý den začínal, ivka byla také vzhůru, pustila se do příprav toho či onoho, děti vylezly z postelí, namazal jsem vánočky máslem. A pak dobalil poslední dárky, a nemít jich 90 % zabalených z předchozích dní, tak by mě totálně mrsklo … strašný. Pak jsem vytáhl vysavač, abych vysál drobky támhle, no a ať to tu mámě pěkný … a dvě hodiny vysával, uklízel, reorganizoval. No je totok Štědrý den?! 🙂 Ale bylo uklizeno. A stromeček už dávno nazdobený z předchozích dní, to také není marné, „nemuset“ se tím zaobírat čtyřiadvacátého. K obědu jen polévka, a poté jsme vyjeli s dobrotami pro zvířátka do lesa / na kopec. A tam ve vyšších polohách pod stromy jediné zbytečky sněhu široko daleko, respektive zbytky opadané námrazy a jinovatky. Jinak nikde nic. Cestou ještě na hřbitov, na benzínku pro losy a sportku, co kdyby to na Štědrý den cinklo (necinklo, děvět stovek v piči), a krátká zastávka u tchánovců … a už se blížil večer. Ivka se pustila do obalování tresky a řízků, Já s Ádou vyráběl a pouštěl lodičky ze skořápek, cinkalo andělské zvonění. Vlastně i ta jablíčka jsme po obědě rozkrajovali, když jsme je chystali zvířátkům. Samá hvězdička! Pak už byl čas smažit, a než abych měl na večer dům plný čmuchu ze smažení, tak jsem odklidil parapet, odnosil (náchylné) květiny, otevřel jedno křídlo okna, smažku pěkně k oknu, a namířil na smažku velký letní větrák, aby tlačil smrad smažení pěkně oknem ven … děti se zavřely do obýváku ke Shrekovi, ivka navlékla mikinu, a v kuchyni to vypadalo spíš jak uprostřed stěhování než jako na Štědrý den. Nedá se nic dělat, Deus vult!

Konečně dosmaženo, kuchyně se mohla vrátit do původního stavu. A zasednout ke štědrovečerní večeři. A to byl mls! Treska jedna báseň, salát jakbysmet, a jak byl člověk od poledne jen o té polévce, tak to ti byl hlad … ani děti nijak nebažily po stromečku, ale cpaly se rybou a salátem s očividnou chutí, respektive hladem 😀 Vytáhly se pamlsky pro kočky, prskavky, a šlo se ven lákat ježíška. Letos už tedy oba vědí, že dárky nosíme my, ale přitom je to pořád jakýsi mně nepochopitelný mix racionála a víry v Ježíška. Inu, opět jsem se zdržel, rychle vysypal dárky pod stromeček a vystřelil za dětmi, a zatímco ony sotva stihly dát večeři kočkám a obejít s prskavkami dům, tak já už přicházel od (zavřené) brány, a ony opět na hlasitých pochybách, kdo tedy nadělí dárky pod stromeček, když já jsem také dávno venku. Spálil jsem se o prskavku, až jsem musel rozbít pěstí led v sudu, abych si mohl dlaň schladit (a přitom se zase zranil o led), a šlo se domů. Zvoneček, stromeček, dárky … posadili jsme se s ivkou bokem a nechaly děti úřadovat, ale rozhodně jsem je – především Adama – nenechal jen v tempu přehazovat napůl rozbalené dárky, pěkně vždy prohlédnout, co to dostal, podat balící papír, hezky s klidem. A dárků bylo pod stromečkem tak akorát, ivce už naštěstí dosluhoval telefon, tak se ježíšek pro ni nečekaně postaral o náhradu … což bylo jediné štěstí, jinak fakt nevím, co by jí nadělil. Nějaká pohádka v televizi nás vůbec netankovala, měli jsme zpoždění, a nakonec to prý byla akorát pakárna, takže se přebíraly dárky, strkaly baterky do strojů, Bára se ňuchňala s novýma plyšákama … a vše bylo fajnové a hezké. Já mám ze štědrého dne poslední roky vždy obavy. Aby to totiž byl ten Štědrý den, jak si jej děti celé týdny vysnívají, aby vládla pohoda a ne stres, aby se pod stromečkem zjevily dárky a já nebyl spatřen s plnými taškami někde na chodbě, aby pak pod stromečkem nebyl nějaký drahý a nechtěný dar od tchánovců / švagrové. Takhle už máme nějaký low-cost „roomba“ vysavač, který akorát zabírá místo pod postelí (dva roky se nepoužil), loni jsme dostali zase tyčový vysavač, ale zase to není ten, co bych si pořídil /vybral sám … a že o tom uvažuji často, když se s ručním vysavačem ohýbám k drobkům na podlaze. Ale pořizuj si top tyčák teď, „když už jedem máme …“. Tak letos se to naštěstí konečně utnulo a výslovně se řeklo, že mi dospělí si dary už dávat nebudeme, tečka. Jinak jsem se právě vždy děsil, co zase nečekaně dostaneme, zatímco jsme sami balili flašku vína a pěnu na holení … 

(Pokračování textu…)

Vánoce jsou v plném proudu, zítra je Štědrý den. O zimě se to ovšem říct nedá – už týdny nad námi leží „deka“ inverze, děti jsem ráno vozil v šeru a mlze, odpoledne v mlze domů. Párkrát bylo znát prodírající se paprsky, jednou odpoledne i slunce pár chvil svítilo … jinak deka, deka, deka. Sníh nikde. Depresivní prosinec. Trošička sněhu napadla tradičně někdy ke konci listopadu, i příjezdovku bylo třeba odhrabat, děti si navozily sníh na mezu a udělaly si tam klouzačku (do plotu), den dva tam blbly, a pak už to měly zakázáno, protože by jezdily prdelí po bahně … a sníh byl pryč. Ovšem ne v Jeseníkách! Fotky ojíněných stromů a zasněžených hor se na nás z fejsu valily každý den, a na první adventní víkend bylo slíbeno krásné počasí … hele, ivi, co kdybychom v sobotu ráno sbalili děti, naskákali do auta, a v poledne jsem na Červenohorském sedle! Projdeme se / probrodíme sněhem k Vřesové studánce (zase …), se soumrakem budeme zpátky u auta, večer doma … největší „zimní“ zážitek evr. Plán by byl, ale nakonec to nedopadlo, zařizování kolem adventních trhů a jiné komplikace, nemohli bychom vyrazit hned ráno … třeba to dopadne jindy.

A dopadlo to jindy a jinak, na třetí advent! Děti si vyžádala babička na sobotu neděli, a co budeme dělat my, bez dětí? Žádné plány jsme neměli, tak jsem je vyrobil, a v hotelu Červenehorské sedlo zaplatil na jednu noc pokoj, a hurá do Jeseníků jen ve dvou. To už jsme týden žili pod dekou inverze, a kdo chtěl vidět sluníčko, musel do 1000 m.n.m a výše. V sobotu ráno jsme vyklopili děti u našich a jeli mlhou na sever. Pořád mlhou, mlhou, a tipovali, kde skončí … normálně fakt až v Koutech pod serpentinami na ČHS! Vyjeli jsme nahoru, k hotelu, a tam … sluníčko. Původně jsme spěchali, ale během oběda rozmýšlíme, že bychom vlastně mohli u Vřesovky zažít i západ slunce … když už tu jsme. A zpátky trefíme asi i po tmě (na kterou jsem byl samozřejmě připravený). Na recepci jsme se tedy doptali, jestli není náš pokoj už ready, že bychom se rovnou pohodlně ubytovali, a prý za 20 minut, tak jsme si obešli hotel, koukali na jedinou zasněženou sjezdovku na protějším svahu … jo, za zimou jsme tam fakt nejeli, ta už nebyla ani na horách, jeli jsme za sluníčkem. A to zářilo na modrém nebi, nad jesenickým mořem, ze kterého se vynořovaly vršky nižších kopců jak ostrovy u jadranského pobřeží. Volným krokem jsme došli k Vřesovce, posadili se, a kochali se, nastavovali tváře sluníčku.

(Pokračování textu…)

Nějak se nám rozmohl takový nešvar, že si s ivkou k narozeninám nadělujeme wellness víkend v Kolštejně. Při našich loňských kulatinách bych to chápal, ale ivka v tom pokračuje dále, a on je to zase v součtu docela výdaj (+- 10000) … akorát když mě teď v říjnu „pozvala“ ona, tak by bylo blbý jí na jaře k narozeninám dát nový mop 😀

V pátek jsme nafrčeli děti dědovi hned po brzkém obědě, a krásným podzimním dnem to pálili na Jeseníky. Takhle kdyby bylo celý víkend … jenže to právě nemělo. A ještě jsem to z Hanušovic vzal na kopečky, přes Habartice … na jednom obzoru Kraličák, naproti masiv Šeráku a Keprníku, kolem barevný podzim, klikatá silnička pro jedno auto. Tam je neuvěřitelně krásně. Pohodlné ubytování, žádný spěch, a do wellness … jééénže to se už projevilo to, že jsme obědvali někdy po jedenácté špagety, a teď kolem páté jsem v saunách umíral hlady a bylo mi úplně slabo, až jsem z toho v odpočinové zóně reálně usínal. Nemohl jsem se dočkat večeře, koukal na kachní stehno se zelím, měl – k půl osmé večer – trochu obavy … ale vdechl jsem ho málem i s kostma, talíř div nevylízal, taková hezká porce. A bylo mi naprosto příjemně. 

(Pokračování textu…)

Letí to, letí … z prvních dní školy je náhle závěr druhého měsíce, vše zajeté, koleje bez vyhýbek. Prvňák Adam nosí pytle jedniček, učitelka je na ně asi motivačně hrne pod tlakem, aby se cítili úspěšní. Bára už to má ve čtvrté třídě na háku, a pomaličku si říkám, že „až moc“. Naprosto triviální chyby v matematice (pět krát jedna je jedna), neustálá nepozornost (násobení místo sčítání), píše skoro zásadně bez háčků a čárek (to už se ale lepší), škrábe jak kočka, na čtvrtou třídu mizerně čte, a nedejbože když má chápat, co si právě přečetla, a k textu se vztahují nějaké úkoly … a nedejbůch, když jí něco z toho člověk vyčte a chce, aby se zlepšila. Občasné záblesky pubertálního vzdoru. Neunikneme tomu.

A ze mě se stal málem otec v domácnosti. Ráno děti budím, vypravuji, chystám snídani a svačiny, a odvážím ke škole. Odpoledne děti vyzvedávala ivka cestou z práce, jenže Bára už letos nechodí do družiny. Ta totiž na výši moc nebyla, tmavej kutloch, minimum hraček, věčně si mohly kreslit, nebo se jim pustil film. Aktivita tudíž mizerná. Adam do družiny samozřejmě chodí, ten končí každý den v 11. Jak skončí Bára, tak ho vyzvedne a … já pro ně musím zase přijet. Takže ráno děti odvézt, odpoledne vyzvednout, a do toho jsem ještě začal i nakupovat, „když už jsem vyjetej“, aby mohla ivka odpoledne jet rovnou domů a nemusela se cestou zastavovat na nákup. Dojedeme domů, vyskládám nákup, zatopím v kamnech, děti si mezitím vybalují tašky a dělají úkoly, radím, kontroluju, poslouchám čtení, … místo práce, že. Takhle ten socialismus nevybudujeme, soudruzi. 

(Pokračování textu…)

To to zase uteklo … a co to bylo přitom doprčic letos za „léto“? Začátek července v Jeseníkách byl letní, ale pak se to tři týdny motalo kolem 20-25 stupňů, každý druhý třetí den déšť. Na přelomu prázdnin na vodě na Vltavě, a sami, neb hlásili déšť a 15 stupňů. A tak nějak to bylo. Srpen už byl lepší, spousty dní nad třicet … ale je tu jeho konec a člověk si říká „to toho tepla moc nebylo“. Ostatně, pro pohodlné sezení v kanclíku nosím takové slabé plátěné kalhoty, reálně jde asi o pyžamo, ovšem v letních dnech, kdy teplota v kanclu pod střechou pomalu vyleze na 27 a více stupňů, tak nosím slaboučké … tříčtvrťáky … taky snad jako kdyby to bylo něco na spaní, a lehkou košili. Plus tu mám velký větrák … zapnul jsem ho vůbec letos? A ty letní tříčtvrťáky jsem na sobě měl taky snad tak „na prstech jedné ruky“. Fakt nebylo tak teplo jako dřívější roky. 

(Pokračování textu…)

Ve středu jsme přijeli z vody, a ivka měla ještě následující týden volno. Tak pojedeme do Českého Švýcarska! Aha, tak nepojedeme, absolutně bez šance sehnat v dané oblasti nějaké ubytování. Tááákže koukám na lástminity, obratem zavírám, wtf did i just watch? České Švýcarsko tedy opět v kurzu, ale přijatelné ubytování na předměstí Ústí (40 minut do Hřenska). Ale zase topově hodnocené, luxusní, prostorné, za super cenu. Jen tedy to předměstí, kolem autoservisy, dálnice, … večerní život by byl veskrze nulový, sezení na apartmánu. A pak v jedné z recenzí čtu „shady neighborhood“ … njn, ale při té bídě. A nakonec jdu večer ubytko objednat, ale nejdříve hodím do googlu „Předlice“, a pláču. „Nechvalně známá čtvrť …“, „Předlice jsou místem zmaru, kde se prodávají i desetileté děti“, „Drogy, špína a prostituce. V tom vyrůstají děti z ústeckého …“ … ááááá! Tak nic. Objednávám tedy krásný apartmán v Krupce, ještě dále od zamýšlených výletů, ale co … uprostřed města, na náměstí u kostela, 100x lepší lokalita, večer se dá někam zajít. 

V sobotu mi nezbyde než posekat trávník, pobalit se, a v neděli ráno opět naskládat auto. A po desáté hurá na západ. A za Žďárem nájezd na dálnici, a co to, proč jedou všichni tak pomalu? Oba pruhy se táhly devadesátkou, auta nahuštěná, žádná zřejmá přičina … až po kilometrech se to rozjelo. V motorestu Naháč oběd (děti rajská), kávička, a pokračování na Prahu, na Ústí pěkně centrem, ať je to trochu zajímavější. Za Prahou před námi lehce podezřele křižující PL pežot, při předjíždění vidím řidiče div ne položeného na volantu, ospalej, zfetovanej? Pálím to 150 vpřed, ať jsme od něj co nejdál, ve zpětným vidím, jak si ležéřně střídá pravý pruh a ten krajní … rychle pryč. Kocháme se středohořím a zastavujeme bokem dálnice, ať si protáhneme nohy na nějakou rozhledničku, ostatně, kam takhle při nedělním dojezdu na ubytko spěchat. Adam to voremcá, jako kdybychom ho táhli na Milešovku. V Ústí sjíždíme do Globusu, nakoupit proviant, do Decathlonu koupit ponča/pláštěnky, a tím pádem i jeden větší batoh, a do cíle dojíždíme nakonec kolem páté. Klíč v krabičce za pinem, apartmán v přízemí, majitelka v patře, a tu za celý pobyt ani nepotkáme. Děti běhají po apartmánu a výskají, jak je obrovský, vybalujeme auto, a čas jít se procházkou centrem najíst. A místo vedlejšího náměstí oplocené rozbagrované staveniště 😀 Tak to opatrně dojdeme do restaurace na úbočí Krušných hor. Smažák jen za 150? Pivo za 36? Ocitl jsem se snad v ráji? 

(Pokračování textu…)

Na přelomu léta měla ivka dva týdny dovolené. Hned na začátku jsme jeli na vodu. Z toho jsem moc nadšený nebyl, neb jsem na vodě v mládí nebyl, zatímco od dospělého otce od rodiny / kormidelníka se pak už automaticky očekává, že ví, co a jak, že. Plus když se jede s v rámci každoročního zájezdu cca čtyřicetihlavé grupy rodin a kamarádů, kde my byli prakticky nejmladší (pominu-li jejich děti). A to jsme ještě původně měli i spát ve stanu, neb jsme se vyjádřili nejpozději, a nezbyla na nás chatka. Takže poprvé s dětmi do stanu, a poprvé na vodu … není to ivi trochu odvážný? Co naděláš. Naštěstí se spousta lidí podívala na výhled počasí na ony dny, na patnáct stupňů a déšť (ostatně tak jako předchozí dva týdny „léta“), a zrušili pobyty, a uvolnily se chatky 🙂 V neděli k druhé hodině jsme tedy dorazili do kempu Viking nad Českým Krumlovem, kde se tam pak postupně sjíždělo osazenstvo ostatních chatek… v úplně nejvzdálenějším rohu od hospody a umývárek. Pěkně jsme se do sprch a na záchod nachodili, pěkně. 

(Pokračování textu…)

To byl tedy zase začátek prázdnin…  a nebo také „konec června“. To se totiž sešel konec června a konec technické na oktávce. Na té klepaly „čepy“, které bylo třeba do technické pořešit, ale těžko je pořešit na autě, které musí denně jezdit. To aby měla rodina normálně tři auta – jedno pracovní, jedno školkové, a třetí záložní. Tož o prázdninách to konečně dopadne, ivka bude mít také nějaké volno. Jdu kolem oktávky, kouknu na nálepku na SPZ, a ehjle, technickou máme jen do června, a nikoli „někdy o prázdninách“, jak jsem si myslel. Mira práce až nad hlavu, tak se obratem domlouvám s místním mechanikem, co už nám před lety sem tam něco na autě dělal. „Jasný, příští týden ve čtvrtek to dovez, poladím to, a v pátek s tím zalítnu na STK.“ „Nóóó, hele, a neměl bys teď chvilku čas se na to jen letmo kouknout, že bych se tam s tím otočil? Ať víš, co je potřeba kdyžtak rovnou objednat a tak.“ „Jasně, tak dojeď.“ … „Ta kontrolka motoru je co? EGR ventil, jo, zaslepenej? Ale s tím to teď STK neudělá. A ještě ten ten airbag taky. No najedu na zvedák a kouknu zespoda … no ty krásno, tak to je slušně doježděný auto. Jo, ty čepy jsou na výměnu, ale hlavně ty silentbloky ramen, ty jsou úplně na sračky, to jsem cejtil hned jak jsem najížděl do dílny, dívej, s nima kvedlám takhle normál rukou. Přední, zadní, … no ty vole. A ty prahy! Vždyť tady strčím dovnitř ruku!“ … a tak to mechanik obhlíží a v duchu nadává, že ten telefon zvedal a co se to k němu zase dostalo za vraždu. 

(Pokračování textu…)

Bára přinesla opět samé jedničky, což ve třetí třídě není zase tak pozoruhodné, ale tentokrát do poslední chvíle nevěděla … zpropadená matematika. Nedává pozor + zbrklost. Baru, kolik je dvacet děleno třema? Šedesát. Baru, dvacet děleno třema! … Šestset! A tak podobně. Jednou to divočejší vysvědčení stejně přijde, takže co, hlavně to nehrotit. 

A Adámek ukončil školku, náš malý velký předškolák. To jsem prožíval více. V úterý měl odpoledne pasování na školáky, v indiánském duchu, krásný letní den na školkové zahradě. I babičky se přijely podívat.  Když tam pak po představení děti zpívaly o školce, a jak na ni budou vzpomínat … tak se mi hrdlo lehce stáhlo, nebudu lhát. Holt jsem v tomhle směru nostalgik. Dva a půl roku ho vozím osm kilometrů do školky, a pak ráno říkám „tudy pojedeme ještě třikrát“, „dnes tu jedeme napředposled“, „no vidíš, Áďo, dnes tudy jedeme naposledy …“. A jsem z toho celý naměkko. Za dva měsíce už jen 2.5 km do vedlejšího městyse vyhodit děti před základkou, a domů. Desetiminutová záležitost, do dneška půlhodiny minimálně. 

Tak to jsem zvědav, co budou děti ty dva měsíce nyní dělat … škemrat o minuty (přidání času na telefonech), co jiného. 

Pádí to, květen pryč, červen se překlápí do poslední třetiny. Nejkrásnější čas roku všude kolem. Přísahal bych, že je to jen pár týdnů, co jsme ráno s Adámkem během cesty do školky sledovali první rašící lístky na stromech kolem silnice … a najednou léto. Koukám na fotky z května, jojo, to jsme si udělali procházku tam a tam, děti v bundách, Bára s čepicí … no bylo to takové chladnější jaro. V květnu jsme ještě pokračovali jarní výlety návštěvou Punkevních jeskyní a Macochy, tam bylo taky moc krásně. A jak se začal blížit konec května, tak jsem vytáhl bazén. Na koupání to ještě nebylo, ale proč ho nemít připravený. Jeden den jsem posekl trávu, a poté si na vyklusání vynosil všechny zazimované bazénové propriety ze sklepa, snosil z půdy dílny, a další den už stačilo jen vše složit a napouštět. S takovouto přípravou to pak byla brnkačka. Druhý den jsem se v něm i rychle ošplouchl, v těch asi 14°C. Ale regulérně jsme se poprvé čvachtali až asi za týden, žádné velké hice, přes noc klidně 6-8°C, voda se nijak zázračně neohřívala, naopak rychle vychládala … tak jsem se plácl přes kapsu a přikoupil druhý solární ohřev … který ale nemáme jinak kam dát, pokud jej nechci opřít o zeď domu (a poškrábat ji). Pořídil jsem tedy 3 x 0,6 m ohřev, který se naležato hezky pověsí na konstrukci bazénu na straně vystavené slunci. Není to optimální, měl by být samozřejmě šikmo vůči slunečním paprskům, ale to holt nejde. A na bazén ještě pod běžnou plachtu solární (bublinkovou) plachtu, která by se tedy – vzhledem ke svému účelu – měla jmenovat spíše izolační plachta. Především brání vychládání bazénu přes noc, než že by přes den nějak ohřívala vodu. Každej stupeň dobrej … 

(Pokračování textu…)