… už s žádnou prací začínat nebudu. Ale než psát na blog, tak bych možná mohl začít chystat ten přechod na WordPress. Jenže to bych si horko těžko vůbec nějak rozpracoval, a kdo ví kdy bych se k tomu dostal dál. Takže tak. Venku je škaredě, slunce jsme v dubnu moc neviděli, zato sněhových přeháněk bylo hafo. Aprílové počasí, jen místo kapek vločky. A zima. Přes noc klidně pár stupňů mínus, přes den pár stupňů plus, a vítr. Děti navlečené jak do sněhu. Teď jsou venku 4 stupně.

Dětem jsem zbudoval větší pískoviště. V jednom z hezčích dní v tom starém vydržely hodinu bez zlobení nebo vymejšlení, akorát se tam mohli pošermovat lopatkama … a tak mě to hned namotivovalo, že kdyby měly pískoviště pořádné, s hromadou písku, tak by se v něm také dobře zabavily. Vedle dřevníku, kde za minulých majitelů stála jakási regálová konstrukce z nějakého velkoskladu jako obludný přístřešek na dřevo, částečně zapuštěná do svahu a záhy rozebraná a zapuštění zavezené hlínou a osazené dvě keříky,  … se keříky vykoply, přesadily, a hlína se zase vykopala a odvezla pryč. Jak u blbejch. Ale u toho mi Adam regulérně hodinu pomáhal, lopatkou se snažil nabírat hlínu, s malou korbičkou jezdil se mnou … k sežrání.  A neboť mi zbylo pár desítek metrových obrubníků z budování příjezdovky (nakoupeny omylem nižší než bylo potřeba), tak jsem z nich vytvořil 2×2 metry čtverec, mírně je zapustil do hlíny, a navrčel do nich šest metráků kopaného písku, pak ještě písek z původního pískoviště, a pak ještě ale čtyři kolečka z železných zásob schovaných na maltu / omítky. A na pískovišti je hora písku, a Adam má naprostý ráj. Íek! Íek! (Písek! Písek!) Největší zábavu má, když si doprostředka postaví bagr nebo nějaké auto, a postupně ho celé zaháže pískem. Inu, proč je … až bude tepleji, tak už plánuji nějaké hydrohraní. Neb je písek zapuštěn mírně do meze, tak nad něj mohu postavit sud s vodou, hadička, vodička, přehrádky, potůčky, … těším se!

Také jsem finálně skácel starou jabloň, kterou jsem velmi nehezky ořezal už před lety, a zůstala z ní jen nevzhledná pozitůra plodící akorát hnusná nejedlá jabka a spoustu listí (to už před ořezem). Ale každý rok obrazila větvema jak mladice. Před ní pomalu (no, dost rychle) vyrostli jakési plaňky, které nakonec tvoří lepší vizuální hradbu než ta jabloň, a tak šla konečně k zemi. Něco polen, ale mrtě větví … k tomu ještě obr hromada po likvidaci velkého buksusu na podzim … a konečně jsem to vše nadvakrát naložil na vozejk a svezl dolů k dědovi, ať si to spálí (aby se nenudil). A hned je to kolem domu trochu hezčí. Tedy když pominu hromadu složeného dřeva zakrytého modrou plachtou. Ale na tu se chystám dnes odpoledne. Táta dřevo přivezl v úterý po obědě, a já odjel s ním pomoct sázet stromky po kůrovci, 150 děr krompáčem pro 150 javorů, takové půchéř jsem si už dlouho nepořídil.  Ve středu hlídání dětí, a jak se ivka odpo vrátila, tak hurá dolů ke tchánovi pomoci s montováním nové obývákové stěny (ta původní socialistická se dekonstruovala o víkendu). Dostali ji k vánocům, s příslibem mé odborné pomoci při montování, aby z toho tchána nemrdlo. Kupodivu jsem si nějak vysloužil jakousi pověst absolutního profíka na montování nábytku a všeho možného … jo vlastně, loni starému dědovi pořídili moderní skleník na zahrádku, aby tam nedělala ostudu jeho skleníkobouda ze starých oken, samý hliníkový profil a šest tisíc šroubků, stavěli jsme to – pod mým vedením – tuším tři odpoledne? Takže moje účast na skládání stěny byla celkem povinnost, pokud se do toho měl tchán vůbec pustit. Hrábli jsme do toho jak do strun, a ve středu složili poličku, nízkou polici a jednu skříň, a druhou si nechali na čtvrtek. Sušší duben tím dnem vzal za své … 

Ve čtvrtek velká akce – výprava do centra Brna na dětské oční, neb Bára na pětileté prohlídce nepřečetla jeden řádek obrázků či čeho, a doktorka to vyhodnotila jako možný problém a hybaj na oční! A přitom to bylo spíš o tom, že Bára nevěděla, co je tam za obrázek nebo symbol, a styděla se to říct. Táááákže nabalit děti, s sebou tašku kompetního náhradního oblečení pro každého z nich, vyrážet se skoro hodinovou rezervou na případné zastavování … Adam naštěstí za chvíli usnul, byl jeho poobědový čas, Bára na půlce kinedrilu vydržela až do města. Auto jsme nechávali ve Vaňkovce, tam jsem nebyl snad rok dva… průjezd městem je jednoduchý jak facka, ale stejně jsem si po zhasnutí motoru fest oddechl. Nesnáším Brno. Do krizové situace, kdy se Bára vedle auta klepala zimou (čtyři stupně a lehké poprchávání), oblékání probouzejícícho se Adama, chystání kočárku a všeho s auty jezdícími za zády … se ivce na narvané kabelce utrhl popruh přes rameno, právě když jsem jí ji podával. Samozřejmě jsem ji jako vzorný manžel obratem vyčetl, že nemohu za to, že si koupila blbou kabelku, ale napravil jsem si reputaci hned o chvíli později, kdy jsem jí utržený popruh ke kabelce téměř neznatelně přidrátoval kouskem drátu, který vozím pod kočárkem pro strejčka příhodu. No kdo z vás to má? (Vzala si schválně tuto kabelku, aby ji mohla mít přes rameno a měla volné ruce na děti / kočárek /… ). A hurá do víru velkoměsta z Vaňkovky kolem čtyřproudé silnice pod mostem pod kolejemi k hlaváku na Nové sady … zima jak prase, trochu vody a sněhu ve vzduchu, randál, špína. Adam raději zababušenej v kočárku, a na Báru Brno asi taky moc dojem neudělalo Holky šly na oční, a já s Adamem zjistil, že hned vedle se bude něco stavět a bagroval tam bagr. Dar z nebes, mohl bych stát s kočárkem na jednom místě a Adam by byl stejně blahem bez sebe. Jenže během pár minut měli stavaři padla, rozjeli se auty pryč a bagr osiřel. A tak nezbylo, než dojet ke křižovatce a sledovat tramvaje, ty Adam nezná. Ak! Ak! (Vlak! Vlak!) A pak byly holky hotové, Bára má oči jak rys, žádný problém nebo vada, a byla tak šikovná, že ji máma jen a jen chválila. A hurá zpět k autu. Ve Vaňkovce si Bára za odměnu nakoupila pastelky  a blbosti v papírnictví, a my s Adamem zatím sledovaly eskalátory, to taky děcka nikdy neviděla Takže bylo jasné, že je hned prubnem, vzal jsem je za ruce a jeli jsme nahoru, a pak hned zase dolů za mámou. Na Adama teda vyzkoušení na vlastní kůži dojem neudělalo, Át! Át! (Bát! Bát!). Do auta, a hurá do kolon v centru, v Kuřimi, … preventivní zastavení na benzínce, když začal Adam škytat, ale asi to byla jen škytavka a ne předzvěst blití. Čtyři párky v rohlíku s sebou a hurá domů pro montérky, a k tchánovi pokračovat se skříněmi. Do večera jsme to dodělali, skříně přivrtali ke zdi, a je to hotové. Stihnout se to muselo, dnes mu začíná pstruhová sezóna 

Za chvíli půjdu odvozit tu hromadu dřeva do dřevníku, ale očekávám prudké hádky o traktor a o to, kdo bude na vozíku vozit polínka. Bára na traktoru loni rajtovala jak profiřidič, Adam horko těžko dosáhl na plyn a sotva dokázal zatočit volantem, takže jeho ježdění na traktoru byl očistec. Letos ho traktor zajímá víc než Báru, ta si jezdí na koloběžkách a kole atd. No a Adam s traktorem, ale přece jen pořád spíš kouká na to, jak se točí kola, než kam jede. Narazit „omylem“ kolmo do zdi domu, to už chce taky kumšt. Ale pak jsem mu tam cvakl dvojku, traktor vyrazil dvakrát tak rychle a kupodivu se mu v téhle vyšší rychlosti mnohem lépe řídí. Ivka s tím moc nesouhlasila, ale když viděla, jak si to fičí kolem domu s mnohem menšími problémy, tak musela uznat, že je to lepší … než to vzal o pár sekund později přes jedinou nebezpečnou terénní nerovnost u schodů do domu, kde by se traktor pohodlně převrátil na bok. Moc nechybělo. Stačí tam postavit židlu z terasy, kterou je třeba objet, a vyřešeno.

Víkend před námi. Zítra hurá do lesa.

To jsem si naposledy našel na blog čas, když v únoru mrzlo? No, dnes mrzne taky, pátého dubna, o velikonočním pondělí. Mínus čtyři. Ale ani nevím, proč blog otevírám, když musím za chvíli vyrazit ven a roznosit po zahradě čokoládová vajíčka atd, aby měly děti co hledat … kultivované západoevropské tradice, žádné bití žen a holek klackem. Ale vzhledem k tomu, že si včera schruply v autě někdy kolem páté cestou od našich, a pak se šlo spát až někdy před jedenáctou … tak to možná u nich – stejně jako u mámy – s tím vstáváním nebude moc horké.

Suchý únor jsem dokončil, během mokrého března se mi vada sítince postupně vrátila v plné palbě, takže s výjimkou ivončiných narozenin teď jedu suchý duben … a pokud se to zase během měsíce zlepší, tak budu asi pokračovat dál. Ale životního optimismu to nepřidá, když nemohu pravým okem přečíst ani to, co teď píšu, a žádné brýle na to nepomohou…

V březnu se nic zvláštního nedělo, tvrdá uzávěra se zákazem přesunů mezi okresy (haha), což tedy tady u nás dva kilometry od hranice vrásky nikomu moc nedělalo. Pravda, s autem plným dětí jsme hranici moc nepřejížděli, ale ivka si šoupla za sklo průkazku zaměstnance nemocnice v Brně, a jezdila si „jakože do práce“ pro čerstvé rohlíky den co den. Nikam jinam jsme také nejezdili, takže šomtání po spící zahradě a vymýšlení práce, co by se „už“ dala dělat. Děti venku lítají na kolech, Bára na šlapacím, Adam na odrážedle (jako pán), věčně chodíme kolem řeky k tchánovi, během čehož sbírám odpadky s prodlouženou „rukou“, Bára hledá kamínky (ivka musí kreslit nové jak o život) … začal mi lézt medvědí česnek, po dvou letech už je to malá plantáž, a stejně bych mohl letos ještě přisadit. Pak najednou v půli března napadlo pět čísel sněhu! Úplně mě to šokovalo, protože po třech týdnech pomalu se probouzejícího jara jsem fakt sníh už nechtěl, a shrabla zazimované schovaná ve sklepě … ale tak jistě, půlka března. Loni mělo jaro mnohem rychlejší nástup. 

--

Tak, zezdola jsem zaslechl nějaký ruch, tak jsem se raději rychle sebral a po rychlé kontrole, že děti ještě neopustily ložnici, se jal roznášet (kinder, jak jinak) vajíčka a jiné pamlsky kolem domu. Velikonoční zajíček nadělil. Té radosti, když bylo z okna vidět velké vajíčko schované pod keříčkem … a rychle jogurty s půlkou rohlíku, oblíknout, a ven do těch čtyř stupňů! To bylo nadšení! Nějaký chození po šmerkustu se může jít zahrabat. No a pak na kolech jezdit po terase kolem stolu, pak na pískoviště, … 

--

V půli března udělal táta neuváženou věc, a to že mi věnoval jakýsi hornický kahan, co mu roky stál na skříni v garáži, že to někde viděl na bazošu, že se to dá za tisísovku prodat, tak ať to tam pověsím a prodám si to. Nepřišel na to, jak ho rozmontovat, aby se dal naplnit a zapálit, stejně jen někde desítky let visel na regálu … tak co s ním. Nedalo mi to, a začal jsem pátrat, co to vlastně teda držím v ruce. A brzy jsem se dopátral, a než abych to rozepisoval, tak si můžete podrobné představení Benzínové větérky typu 400 přečíst zde. Aby nebylo možné lampu v dole otevřít a tím její plamen nebo jiskrový zapalovač vystavit případnému metanu (a vyhodit vše do vzduchu), byl v závitu mechanismus pružinové západky bránící rozšroubování, který šel deaktivovat jen na povrchu dolu v lampovně – silným elektromagnetem. Ať jsem pátral jak jsem pátral, nenašel jsem žádné další informace, jak toho dosáhnout v domácích podmínkách … ale zase jsem se stal patrně největším znalcem důlních lamp v okruhu 10 kilometrů. Ale pořád jsem si říkal – co mohli mít před půl stoletím (je to celkem moderní lampa) za technologie? Co když „silný elektromagnet“ jde nějak nahradit silným magnetem z pevného disku (a to jsou kurva silné magnety) … a tak jsem si vzal lampu do dílny, a začal s ní laborovat, dva neodymové magnety … a pak v závitu najednou „cvaklo“ … a šlo s ním otáčet. A toho dne se zrodila láska trvajícího dodnes, kdy mi v kuchyni na stole stojí krásná naleštěná vycíděná funkční větérka, kterou si sem tam zapálím a kochám se, a vůní spáleného technického benzínu provoňuji celou místnost. Křesací zapalovač křesal, ale kamínek už byl dávno fuč. Ivka mi cestou z práce koupila benzín do zapalovačů, kamínky do zippo zapalovače, ale to jsou pidi kamínky, zatímco v těchto lampách byly 3 mm silné kamínky. Objednal jsem si jiné kamínky, 15 Kč kamínky a 100 Kč doprava, krabice jak na dětské boty a v nich pytlíček kamínků velikosti … no, 2×5 mm. A pak jsem objevil, že existují kamínky do svářečských zapalovačů, 3 mm průměr! To je ono! Zásilkovně to trvalo snad pět dní, sviním, já už byl nervózní jak pes … kamínek jsem musel přepříznout pilkou na železo, už tehdy to bylo jisker až běda, dal ho do lampy, křesal krásně, ale – knot se nezapaloval. Víc benzínu. Nezapaloval. A tak jsem gooogloval a googloval, lampu po večerech čistil, nejdřív kyselinou citrónovou po mosazi, pak jemným ocelovým kartáčkem, kdy prokoukla ještě dvakrát tolik, pak další večer houbičkou a každé místečko stokrát přelíznout … a teď už lampa svítí jak zlato. Ale nezapalovala … až jsem se zkontaktoval s jiným odborníkem na důlní lampy a po e-mailech řešil, kde může být problém. Na jeho radu jsem rozebral zapalovač, vyčistil škrtací kolečko, a především přitáhl přítlak kamínku na kolečko, nechal na zažehnutí více vysunutý knot … a heuréka! Lampa začala zapalovat mohutnou jiskrou na každý pokus, a v mé duši se rozlil klid a v domě měkké romantické světlo benzínového plamínku důlní lampy. 

Až jsem si začal říkat, že tenhle svůj blog konečně přenesu na WordPress, abych mohl zápisky doprovázet fotkami, protože to už je ve starém RS2 opruz a nechce se mi s tím crcat.

A nejvtipnější bylo, když jsem celý nadšený začal tehdá lampu pucovat a cídit, a její mosaz se zablýskla … a já se otočil na ivku a říkám: „Ivi, a co když tenhle tátův neuvážený dar byl začátek něčeho velkého, a za deset let mi tu budou všude viset vypucované důlní lampy …“. Nebyla nadšená. Ale stát se to může. Ne že bych nezačal na aukru a bazošu sledovat různé, ehm, hornické starožitnosti … to nemohu říci! 

Minule tálo, teď zase mrzne, až praští, den za dnem. Tedy, den za dnem se teplota drží někde pod nulou, a noc za nocí je mínus deset mínus třináct. Na začátku ochalezní napadlo pár čísel sněhu, pak sem tam ještě lehounce přibylo, pak zamrzlo a všude je bílo. Venku stále moje hromada sněhu, Báru nejvíc baví po ní lézt nahoru a po zadku jezdit dolů, pořád dokola, Adam si ve vykopaném tunelu (skrz) parkuje tatru jako v garáži, jinak ji celou dobu nakládá sněhem, nějaké ježdění na bobech mu je už putna. To spíš vytáhne plastovou motorku a lítá na ní po příjezdovce. Já si naposledy zablbnul jak zamlada, jezdil jsem na břiše na velkém nafukovacím kruhu, s rozběhem jsem plavmo „přeskočil“ onu rozjezdovou hromadu s kruhem pod sebou, a už jsem svištěl vpřed. Akorát jsem na něm pak závodil i s motorkujícím Adamem na lehce zasněžené příjezdovce, a tam jsem ho roztrhl o nějaký kamínek. A mám po ježdění. Že bych to zkusil zalepit nějakém flastrem na duše, nebo na bazén? Za pokus to stojí. 

Týden mrzne, a tak už se u bruslí na rybníku, a tak to Báru po dvouleté pauze zase učíme, ale teda … jde to ztuha. Člověk jí dvacetkrát říká „pokrč nohy a nakloň se dopředu“, ona to udělá, po sekundě se narovná jak prkno, a padne na zadek. Pořád dokola. Když ji vytáhnu na nohy, dvě sekundy šoupe bruslema, a pak začne sledovat rej ostatních dětí, narovná se … by mě mrdlo. Mno. A to když to člověk zkombinuje s utrpením, než obě děti navlečeme do oblečení na ven, během kterého Báru napadne, že je ideální čas na tancování nebo poskakování, a Adam se odmítá oblíkat do toho či onoho a chce si vzít ven angličáky / plínu / hasičské auto, aby se pak venku rozeřval, že nechce k rybníku, že si chce nakládat lopatkou sníh na tatru… takže na saních táhnu tašku s bruslema i žlutočervenou tatru, pak nechce jít od rybníka domů (je –5 a fouká vostrej severák), nechce si sednout na saně, když už ano, tak chce „držet“ tatru a vézt si ji sám, což nejde, a tak deset miňut fňuká a knučí a tvář má v mrazu mokrou od slz, zatímco tatru nese máma, a Bára se ze saní za jízdy neustále naklání na bok a nabírá sníh do rukavic, což je úžasný když je právě táhnu po krajnici nakloněné do pangejtu … aby pak Adam před domem spustil finální hysterák, že si chce ještě hrát s tatrou, neb jsme mu to slíbili, abychom ho dostali od rybníka, jenže už je také tma a zima a on si chce vzít sněhem obalenou tatru domů … 

Ještě že je suchej únor, rodič by se uchlastal k smrti. Vida, přesně půl měsíce za mnou, a už mi to ani nepřijde, neláká. Cvrknu si do sklinky trochu moštu, doleju vodou a pohoda. A taky si tím trochu zkouším, zda bude mít tahle změna životosprávy nějaký vliv na moji oční vadu … dlouhé roky se mi sem tam za čas objevovala vadka na pravém oku, vlnka na rovných liniích. Poslední roky se to ale zhoršovalo, až na rozmazanou skvrnku či jakousi mlhu ve středu vidění, s různou intenzitou, která mi pár týdnů vadila, a pak na půl roku zmizela. A loni jaksi nemizela, a spíš to jen kolísalo mezi „horším“ a „lepším“, až jsem se konečně v srpnu rozhoupal k objednání na Gemini klikniku do Brna, kde mě hned opravili, že potřebuji žádanku od očního, že si nemohu přijít jen tak (i kdybych si to chtěl soukromě zaplatit). Takže objednání k očařovi, termín za čtvrt roku v říjnu, dopičiuž! Bylo mi jasný, že to bude akorát najíždět covid na plné kule, a děsil jsem se, že akorát tou dobou nemocnici hermeticky uzavřou a bude. Nedopadlo to, nakonec jsem v té čekárně s respirátorem seděl … a i když jsem si šel opravdu jen poprosit o žádanku, tak mě doktorka vyšetřila s očním cétéčkem. Trochu mě to zaskočilo, před lety jsem tam kvůli té vadě byl také a měli tam akorát zapůjčený jakýsi obstarožní přístroj, který ještě měli do pár dní vracet. Jinak se asi do očí dívali lupou, nebo nevim. No, a doktorka mi velmi přesvědčivě diagnostikovala centrálně serózní chorioretinopatii … zatímco já byl celé roky přesvědčen, že mám náběh na věkem podmíněnou degeneraci makuly. Jedno lepší než druhé. Ve středu vidění (centrálně) se mi pod sítnici z nějakých vad/cévek tlačí tekutina (serózní) a místo aby tam byl ďolíček, tak je tam sítnice vypouklá, což snižuje ostrost vidění. No super. Kapu si Nevanac, snídám Edemo … trochu mi to vzalo vítr z plachet ohledně objednání do Gemini, protože přesvědčivou diagnózu už jsem měl. Ale na konci listopadu jsem si tam přece jen zavolal, a byl objednán na půlku února. No dopiče už, to je čtvrt rok za čtvrt rokem! Ale když jsem si pak zapisoval poznámku do kalendáře, tak o den neseděl den v týdnu a datum, na kdy mne objednali. No raději si pak předem zavolám … „Ale pane June, vy jste nebyl objednán na 16. února, ale na 16. prosince.“ Kurva už piča todlencto to sem teda nebyl! Těžko bych se během objednávání s telefonem u ucha přepsal z prosince na únor. Ještě si vzpomínám, jak mě to rozladilo, když mi nabídli tři měsíce vzdálené datum. No a tak že mi tedy vytvoří novou rezervaci z té mé propáslé, a za chvíli mi přijdou emailem pokyny s informacemi o předoperačním vyšetření pro LASIK operaci. WTF?! Haló haló, ale já byl objednán na sítnicovou ambulanci, a ne na LASIK vyšetření, co to tam máte za bordel? No sranda. Na telefonu mám appku na nahrávání hovorů, tak jsem doufal, že tam ten hovor z objednání se najdu, a jak na sviňu jsem o 14 dní později všechny archivované hovory smazal… nejstarší byl ze 17. prosince (tedy den po termínu), kdy mi volá táta a ptá se, jak mi je a bavíme se o mém nachlazení … a ivce docvaklo, že to byla vlastně doba, kdy jsem podle všeho prodělával covid. Ale dokud jsem si nevšiml, že nic necítím, tak jsem si myslel, že to bylo jen lehké dvoudenní nachlazení. Tak kdoví, jestli bych se neodhodlal i nachlazený vyrazit. Hm.

No, a tak alkoholovým půstem také trochu zkoumám, zda to na onu vadu také nemá vliv. Ivka je přesvědčená, že je to autoimunitní problém. Jednak v labině vidí obrovský boom těchto onemocnění na vzorcích, co vyšetřují, jednak už také x let beru Zodac na nějakou nejasnou kopřivku, kdy mě svědí celé tělo, aniž bych byl na něco alergický. Podrbu se, a za minutu mi na tom místě naběhnou červené stopy po nehtech, a ještě natečou jako když člověka jebne komár. Díky zodacu to aspoň nesvědí, ale poškrábu se bezděky na čele a pak chodím s bleskem jak Harry Potter … ivka je přesvědčená, že je mezi tímto a onou oční vadou spojitost. Nevím.

Jinou zábavu mi přinesla výměna oleje v autě, na které jsem přestal jezdit k dvornímu mechanikovi, neb tam potřebuji vždy ještě někoho jako taxíka (když tam auto vezu, a pak tam potřebuji zavézt). Klidně si u něj nechám opravit něco vážnějšího, nebo udělat technickou, ale na pitomou výměnu oleje můžu jet kamkoli a nebudu ho zdržovat takovou ptákovinou (práce má až nad hlavu). Loni tedy do servisu do city, na dvě hoďky jsem si sedl do kavárny, zaplatil pak sice o trochu víc než u mechanika, ale hned jsem si s autem zase odjel domů a bylo, pohoděnka. Letos to samé, jen si nebylo jít kam sednout, vše zavřené. Ale našel jsem azyl u mámy ve škole, čaj s buchtou také dostal, emaily vyřídil, takže paráda. Pak si došel pro auto, zaplatil, odjel, auto navíc pěkně vyluxované (bonus pro zákazníky), jen jsem si musel spravit přiklopené zrcátko, copak tam kolem auta dělali, že je sklopené … no a doma jsem to zjistil. Asi venku na place mi zrcátko štrejchlo jiné auto, zrcátko uhnulo, ale zadní dveře nikoli, a pod klikou dvě promáčklé díry. Kuuuuuuurváááááááááá! Na zrcátku bílá barva, v ďourách bílá barva. Když jsem na plac přijížděl, hned za mnou vjela bílá dodávka s balíky / náhradními díly, a když jsem vyšel z kanclu, už byla zase pryč, ale musela vyjíždět a stáčet se kolem místa, kde jsem zaparkoval (a strana auta sedí). No se servisem jsem si volal ale třikrát, fotky posílal, ale když jsem si toho všiml až doma, tak těžko koho obviňovat. Servis byl vstřícný, pojištění na to jsou, ale kamery nemají, a charakter těch promáčklin je naprosto atypický. I kdyby mě štrejchla ta dodávka, tak promáčkne celé dveře, ale neudělá dva omezené ďolíky a jinak nic. Buď to udělali v té dílně a tají to, protože ta bílá barva také klidně mohla být omítka, nebo se to fakt stalo na place (kde se ale za tu dobu vyměnila jen dvě auta), za což oni moc nemohou … ale to, že jsem odjížděl s přiklopeným lehoučce bíle škráblým zrcátkem (na oné straně) napovídá, že se to stalo v servisu. A tak zatímco jsem se tam poptával na možnosti nějakého řešení reznoucích míst a kvetoucího laku tuhle a onde, tak jsem si navíc odvezl ještě dvě díry ve dveřích. Super.

Neděle, půl desáté pryč, venku mínus sedm, v obýváku ještě ticho. Rodina dospává, zatímco táta sedí od sedmi u pc.

Sníh leží snad už 14 dní, ale dnes už se oteplilo fest, a dál to bude horší a horší. Sněhulákovi vypadaly všechny zuby oči mrkev, chudák se naklání na stranu … ale za ním se tyčí moje majestátní hromada sněhu. Jak máme za domem 5×5m terasu, přes kterou chodím do dílny starat se o kočky, nebo se zbytky ke kompostéru, tak jsem z ní vždy při venčení dětí shrabal sníh na prostředek a dělal jim tam hromadu. Ať si z ní třeba jezdí po zadku … akorát že příští den napadl sníh zase, a pak zase, a hromada začala být dost velká na to, abych začal přemýšlet, že se to množství sněhu také bude jednou rozpouštět, na terase hned vedle domu. Minulý pátek jsem jsem ji tedy přeházel (uff) o pár metrů vedle na trávník, a jal se ji zvětšovat „navážením sněhu“. Třeba by v ní pak šel vykutat i nějaký bunkřík pro děti. No jednoduše jsem se tedy každý den bavil shrabováním sněhu kde to šlo, a nošením jej na hromadu. Báře jsem do ní vykutal schodky, ta si lezla nahoru a po zadku jezdila dolů, a hromada rostla. Další den jsem jí pak nahoru naštimoval boby, že to zkusí sjet. Pozemek / trávník se nám sice svažuje, ale rozhodně nic na velké bobování, Báru jsem musel na bobech roztlačit, aby pak jela. No a teď s „rozjezdem“ z hromady na nejvyšším bodě pozemku, to je panečku svist! Bára ječela nadšením, hodinu jsem pak nedělal nic jiného, než jí nahoře přidržoval bobdy, aby si mohla nasednout, a spřádal další plány To už mi pak také došlo 70cm široké fiskars shrablo, takže syslení sněhu se stalo ještě snazší, a hromada se zdvojnásobila. Ivka koupila placky / pekáče, od té doby si jezdí Bára sama… ale to už objevil kouzlo bobování i Adam, kdy jej posadím na boby, zvednu je do vzduchu a položím na „svah“ hromady asi tak do poloviny, aby se hezky projel přiměřenou rychlostí, kdy běžím vedle něj (nebo ivka) a jistím jeho jízdu. K čemu jsou na bobech brzdy samozřejmě netuší, to se tomu prckovi ani nesnažím vysvětlit. Trávník se svažuje k příjezdovce, za kterou jsou pak ještě dva metry rovinka, a pak krutý zlom a sešup dolů k plotu. Za Bářina bobování byla cesta zasněžená, a ona to musela před zlomem k plotu ubrzdit, pomalu jedoucímu Adamovi to včera vždy automaticky brzdilo na holé cestě. Jenže … i na tu se pomalu našlapala trocha sněhu, a s večerním ochlazením a tuhnutím sněhu to jezdilo nějak rychleji, ivka Adama pustila z hromady o kousíček výše než předtím, a modré boby kolem mě (táhnoucího se se sněhem) projely mnohem rychleji, zatímco ivka se pomalu rozcházela za nimi. Já se zmohl jen na „No mámo?“, a to už ona vystřelila za ujíždějícím Adamem, který bez problémů přesvištěl dlažbu příjezdovky, dva metry sněhu za ní, a než zmizel pod mezí, tak jej ivka plavmým skokem/šipkou dostihla a srazila z bobů, které to o metr dál čelně napálily do kmene jediného stromu na celé mezi. Nóóó, to byla vzrušující chvilka, co si budeme povídat. Za chvíli jdeme ven, tak uvidíme, co nás čeká dnes. Tentokrát ale budeme durch asi všichni, taje to a taje.

Jak jsem nedávno „opravil“ neperoucí (netočící) pračku, a to tím, že jsem ji naklonil na bok, podíval se na motor, postavil ji zpět, a ona začala prát … tak v týdnu vylétly pojistky na zásuvkách v koupelně, právě když byla pračka uprostřed pracího programu. Inu, stane se, dlouho pojistky nevypadly. Nahozeno, a vše OK. A den dva zpět jdu kolem koupeny, kde se pračka pustila do ždímání, a ten zvuk/randál byl nějaký jiný – takový „elektricky prskající / šustící“. WTF? Lehl jsem na podlahu a snažil se ve škvíře pod pračkou zahlédnout záblesky, a just jo, modré blikání jiskření. No ty vole. Tak ty vyhozené pojistky možná nebyly jen tak náhoda, motor pračky má problém. Já, který ani netuším, jaká barva elektrického drátu co znamená, budu řešit dojebaný elektromotor… sedl jsem na gauč, vytáhl google, a zkoumal, co znamená, když „pračka jiskří“. A našel mezi spoustou informací i článek o výměně uhlíků motoru pračky na Mylms.cz, který běžíval na RS2, než jsem jej pomohl přemigrovat na WordPress. Vtipné. Vzešlo z toho to, že mohu minimálně zkusit očistit komutátor elektromotoru (o ničem takovém jsem doteď neslyšel), ale když jsem pračku vysoukal, naklonil a podíval se na něj, tak bylo zřejmé, že tam jádro problémů být může. Komutátor špinavý, mezery mezi lamelami zanesené … inu, hurá do toho. Odšrouboval jsem držáky uhlíků, zkouknul, jak v nich „chodí“, a jemným kartáčkem, co mám na pájení, komutátor očistil. Ivka si už mezitím chystala dávku šatstva na testovací praní … a ono to pralo, pěkně „potichu“, tedy s kurevským randálem, ale bez jiskření. Jako, to bych do sebe neřekl, že budu takový opravář 

To bych spíš čekal, že budu úspěšnější s obnovením kontaktů na tchánově telefonu, ale i tak to byla fuška. Starý telefon umřel, roztekl se mu displej do černa a hotovo. Na SIMce 250 čísel, ale v telefonu jich měl skoro 1000. Jediné řešení bylo, že mu na tom starém telefonu vymění za 2000 displej, a když jej zfunkční, tak mu pak přetáhnou kontakty na nový telefon. Ale včera jsem se do toho u nich pustil, neb jsem si říkal, že tam měl určitě napojený google účet… tak to přece musí jít natáhnout na nový telefon z cloudu raz dva, ne? Z jeho výrazu a „google účet cože?“ bylo zřejmé, že to nebude jen tak Švagrová nakonec odhalila jeho starou gmailovou adresu, ke které už nikdo heslo samozřejmě nevěděl. Obnovení hesla se odeslalo na tchánův pracovní email, ale byla tu záchrana v podobě notebooku s vépéenkem (když je ten covid a homeoffice), takže jsme se připojili k němu do kanclu, a v jeho emailu našli obnovovací kód. Tááákže jsem byl v jeho Google účtu, ale kontakty nikde žádné, zálohy telefonu nikde nic … prostě jsem se v tom patlal, a nebyl schopen nic dohledat. Nedávalo mi to ale smysl, že by se k tomu adresáři nedalo nijak online dostat. O tři piva a jednu slivovici později jsem si všiml, že na novém telefonu chybí googlí aplikace Kontakty, nainstaloval ji tam, napojil ji na jeho starý google účet, a první co mi po spuštění nabídla bylo okénko „Přejete si synchronizovat 780 kontaktů z předchozího telefonu“? No ty kráso, propukla obrovská oslava a pijatika, a já byl hrdina dne až do hluboké noci! 

Tož dobré. Jdeme ven, na sníh. 

Toho sněhu venku … ani nevím, kdy napadl první, to možná ještě před víkendem. A protože se zatím neoteplilo na víc než nějaké dva stupně a pak to vždy zase hned padlo pod nulu, a nefoukal vítr, tak všechen sníh držel na stromech, na větvích, na drátech. Úplná pohádková zima. Takové kdyby byly Vánoce, tak se z toho instagram posere. S dětmi chodíme na hodinku ven, koulujeme se, když to jde, postavili jsme sněhuláka, Bára jezdí na bobech, Adama baví se jen rejpat lopatou ve sněhu a pak vytáhne plastovou motorku a jezdí si jak v létě. Boby a sáňky ho děsí, na ty nechce ani smykem. Takže sníh kolem domu pohoupaný, ale včera či kdy zase trošku připadlo, ráno jsem byl úplně zaskočený. A dnes vyjdu po šesté před dům, a zase nového sněhu. Znovu jsem byl zaskočený. Ivka jela do práce, nestihl jsem jí ani auto omést, po cestě jsem jen protáhl dva pruhy pro auto, a zbytek odházel později. A pak zase před osmou, když přijela švagrová pro Báru (hodit ji do školy), a pak znovu potřetí, když už přestalo sněžit. Rameno už cítím, ale pohyb je zdravý. Ovšem ještě pár takových dní, a začne mě to pěkně srát. 

Vánoce byly … fajn. Štědrý den tak parádně vycházel, vše nachystané, žádný průšvih … až do večera. Povečeřeli jsme, děti vyšly ven nakrmit kočky a zapálit prskavky / navigační světla pro ježíška, já zatím snesl tři velké pytle dárků pod stromeček, až se nedalo do obýváku vejít. A pak zpocený až na prdeli rychle vyběhl za nimi, abych zjistil, že prskavky nejdou zapálit, Adam z těch hořících ječí hrůzou, a Bára už taky natahuje a další už držet nechce … no tradiční akce s dětmi. A pak přiletěl jezíšek, a šlo se rozbalovat. A i když jsme měli dětem nakoupené tak nějak rozumně dárků, tak jich měli nějak moc. Aby Adam dostal čtyři různé plastové traktory … trochu blbost. Aby Bára dostala dvě nebo tři různé sady postav (velké panenky) z Ledového království… to je taky pičovina, ne? Ona k nám totiž nadvakrát (!) navezla „pár dárků“ pro děti ještě švagrová, a i když si u ní ivka pro nás objednala nové povlečení, tak to jaksi pokračovalo dál. Kosmetiky a mejdel na dva roky dopředu pro každého, ono povlečení, bedna vína, sada skleniček, dárkový poukaz na litr, elektrický palačinkovač (!), pak krabice a on to robotický vysavač (!!!) … a už jsem byl úplně vytočenej. To prostě nejde, takhle „bez domluvy“ nadělit věcí za v součtu snad deset tisíc. Naštvalo mě to, zkazilo mi to večer, který jsem aktuálně stejně trávil jen vyšroubováváním různých aut, traktorů a panenek z jejich krabic, a pak do nich jen zašroubovával baterky… přes poházený hračky se v obýváku nedalo ani pohybovat, přesně ten extrém, kdy moc darů škodí. Štědrý večer, fakt že jo. Člověk měl ty vánoce letos tak ošéfovaný a připravený, a zase se to posere z úplně jiné strany. No mám další body do seznamu tipů na příští rok. 

Vánoce pak pokračovaly, volno, pohodička, návštěvy / promořování, nic zvláštního. Až na silvestra! Ten byl výjimečný, protože pěkně mrzlo, a já si vyjel na kole! Poprvé v roce 2020, deset hodin před jeho koncem. Zvládl jsem to! Do lesa, krátký 5km okružíček po zamrzlých lesních cestách, jinak rozbahněných a zničených od vyvažeček a harvestorů. Ani jsem se nepoblinkal. Jen co jsem dojel domů, tak jsme se stavili k tchánovi připít si na konec roku, a po návratu domů se mě v lehce připitém stavu dotkla nějaká ivčina poznámka – zatímco jsem umýval nádobí, ještě k tomu – a lepší už to pak taky nebylo. A další večer v prdeli. Na půlnoc jsme stejně nečekali, šli spát, a i přes covid pak stejně začalo peklo, které Adama probudilo, vystrašilo, a noc do rána pak byla taky výživná. Od té doby nějak mizerně spí. Posrané rachejtle … 

Takže to byly Vánoce a svátky 2020. Celkem to tomu roku odpovídá. Po novém roce si pak děti vzali naši, a my si udělali procházku zamrzlým lesem, s placatkou, tož to bylo fajné. Konečně může člověk někam „bez kočárku“. 

No a leden postupoval. Teď o víkendu jsme se domluvili s našima a setkali se u nich na hrázi přehrady, fikli Adama do kočárku a vyrazili po zasněžené cestě na nedalekou vyhlídku nad hladinou. Krásná procházka, babička blba s Bárou, děda si tlačil kočárek, a neustále vzpomínal a ukazoval zákruty a místa na protějším břehu, kudy jak kam chodil na ryby… všude sníh a zima. Krása. A nyní se toho sněhu navalilo ještě dvakrát tolik. A až do příštího týdne slibují mrazy. Budu muset kolem domu proházet různé cestičky, protože na Adama už to začíná být trochu moc Obzvlášť, když se do toho sněhu ten pták vrhne na plastové motorce …

Aby toho nebylo málo, tak jsem hned vyjel na kole poprvé i v roce 2021. Nasněženo, zamrzlo, odhodlal jsem se a vyjel po silnici na kopec, a pak sjel po starých lesních cestách dolů do hlubokého údolí, „do žlebu“, a dlouhé a dlouhé kilometry se jím probíjel zpět do civilizace. To byla taková nádhera … končiny, kam sem tam zajde tak maximálně hajnej, traktor po těch cestách nejel roky, jen divoká příroda, nepoškozený sníh, stromky zatížené sněhem skloněné dolů … až mě běkně z toho lehání na řidítka bolela záda. Ale tam se dá jezdit snad jen v zimě, jinak je to ráj bahna a kopřiv. Ale s tou vrstvou sněhu, co tam musí být teď, už je to asi neprůjezdné. Mám objednanou novou helmu, nové návleky na boty, odmlžovací sprej na brýle (či co), snad to do víkendu dojde. Pak bych mohl zkusit zase nějakou jinou dávnou trasu … 

Zítra je Štědrý den! Juchů! Leč na fest blátě, jak jinak. Celé dny mrholí a mlha se valí přes lesy, dnes už leze teplota k osmi stupňům. Je středa, ivka jela naposledy do práce, staral jsem se tedy o děti. Před devátou jsem se šel budit, ale ty by spaly až do oběda. Jogurty, vánočku, zapnout jimjam, snídat! Pak jsem si uvědomil, že chceme už večer nachystat stromeček – do stojanu, a nazdobit pouze světýlka, a zítra ráno již jen hezky „pohodlně“ nazdobit baňky. Loni jsem totiž se stromkem bojoval celé štědrovečerní dopoledne – kupovala jej ivka, a nechala obrousit patku, když jí to nabízeli. Našel jsem stojánek, a ani v něm nemohl stromek utáhnout, jak měl obroušený kmínek. Vykládal jsem ho destičkama kolem dokola, klečel na studené podlaze v chodbě, doškrabanej dopíchanej … až to bylo hotovo, a stromek se s velkou slávou skácel jak podťatej. Záhy poté mi ivka připoměla, že jsem vzal starý plastový stojánek pro ministromeček, ale že máme přece nějaké roky koupený velký festovní plechový. No proto, … jenže ten měl pro kmen otvor jak na dvacetiletý smrk, takže mi nezbylo než ofikat nejspodnější patro větví, a pilkou uříznou onu zbroušenou patku až na silný kmen, a teprve takto jsem jej do velkého stojánku uchytil. Dvě hodiny sraní, a mohl jsem se jít akorát osprchovat a na oběd. A stromek teprve stál ve stojánku, natož aby byl ozdobený. Táááákže jsem si pak nastavil emailovou upomínku, aby mi 21. prosince 2020 dorazil email s „dobrými radami“, a ještě jsem do něj během vánoc sem tam něco připsal. Ohledně stromku tedy to, abychom jej nachystali do obýváku pěkně 23. prosince večer, do stojánku, a nastrojit maximálně světýlka. A ráno na štědrý den si již jen nechat děti vyhrát s baňkami … ale teď při psaní si říkám, že to možná dopadne už dnes večer, když budeme štimovat světýlka a vše kolem. Co by ne. No, a tím se brutál oklikou dostávám k tomu, že děti čvachtaly vánočku a jogurty, a já šel ven pro stromek, aby se na chodbě do večera trochu aklimatizoval. Ve výsledku jsem ho ale také sám musel uchytit do stojánku, což je tedy v jedné osobě docela sranda. Ale podařilo se. 

Pak všude povysávat, jak mám každotýdenní rituál během hlídání dětí, a po obědě další úkol z „dobrých loňských rad“ – friťák nachystat den předem, a nezačít ho čistit a pucovat na štědrý den ve tři odpoledne, to fakt nechceš. Loni jsme jej předtím ještě půjčili na vánoční trhy do stánku se smaženými a dalšími dobrotami, takže jej pak o týden později čistit stálo za to. Ale už čeká na nový olej, chlapec nablýskaná. Pak už jsem si jen sestrojil vánoční plechový cinkající stromeček, moji srdeční záležitost, a přijela ivka z práce. Ta se pomalu pustí do přípravy bramborového salátu, což byla také jedna z dobrých rad – proč si ho nepřipravit den předem, a nemrcasit se s ním na štědrý den. Tedy, možná tady pro někoho objevuju ameriku, takové samozřejmosti … na druhou stranu, roky zpět jsme snad vždy 23. objížděli babičky atd, takže nějaké pohodlné chystání něčeho den předem nepřipadalo v úvahu. No a poslední dobrá rada, co mi přistála v emailu – když už nebudu mít zítra celý den nic na práci, tak „nachystej si vole na večer nějaký obložený talíř, uzený, okurky, sejra“. Pravda pravdoucí, brzká večeře někdy v pět šest, pak stromeček, dárky, pohádka … a je devět hodin, člověk už by si něco mastného či kyselého zakousl, ale kdo by se zvedal z gauče a šel něco složitě chystat. Ale když už to nachystané bude, jen odložené někde v chládku … hohó, už teď začínám mít hlad.

No velký job taky zítra bude to, jak dostat pod stromeček nepozorovaně těch sedm tisíc dárků, kterými jsem tu v kanclu obskládán. Zkusíme to jako loni? Povečeříme, a pak půjdeme dát vánoční večeři i kočíčkám ven, a vezmeme si prskavky a pověsíme je na stromy po zahradě, aby k nám ježíšek trefil … a tátovi se zrovna začne chtít strašně čůrat, tak půjdou děti s maminkou napřed, a on přiběhne za chvíli celý úřícený, jak musel třikrát vyběhnout schody do kanclu tam a zpátky a v poklusu sypat dárky z ikeatašek pod stromeček … uff. No asi tak nějak. Gól bude, pokud bude pršet.

Porouchala se pračka. V půlce programu se přestala točit, a hotovo, po pěti letech zápřahu do chudinka levná vzdala. Cvakalo v ní, napouštěla vodu, vrčelo čerpadlo, ale kdykoli se měl roztočit buden, tak v ní jen cvaklo a nepohlo se ani fň. Naplňěná, prázdná, s modlením i bez něj, na deset pokusů.  Kriste pane, teď, před vánoci? Shánět opraváře by znamenalo 14 dní neprat (když dobře), a kupovat hned novou pračku? Co kdyby to byla nějaká blbost za pár stovek opravy? Manuál tuhle závadu nezmiňoval, a googlení napovídalo i možnost ucpaných sítek nebo odtoku atd … no minimálně tohle ověřit můžu. Odtáhli jsme pračku z jejího výklenku, a jal jsem se zkontrolovat vodu i odpad – v pořádku. Hm, super. Šel jsem dál googlit, a našel dlouhé vlákno zmiňující všechno možné, od spadlého řemenu mezi motorem a bubnem, po možné závady na motoru, sjeté uhlíky apod. No, minimálně se tedy mohu podívat na ten řemen … odšrouboval jsem zadní dekl, a naskytl se mi pohled na krásně pevný řemen na svém místě. Kurva! Pak už jsem do útrob pračky koukal jen tak ze zvědavosti, protože elektrikář fakt nejsem. Ale poznal jsem, že uhlíky motoru jsou na jeho opačné straně (než jakou vidím), a na ty by se dalo kouknout jedině zespoda, tedy pračku úplně naklonit. Povolal jsem ivku, ta ji na sebe naklonila, a já se jal zkoumat pračku zespodu. Uhlíky jsem „poznal“, vypadaly normálně, čisté, hezké, vše jak nové, poklepal jsem je a to bylo tak vše, co jsem mohl dělat. Pračku jsme postavili zpět, napojil jsem vodu odpad, ivka ji zkušebně naprázdno zapla, a pračka se roztočila jak zamlada, bez zaváhání. To jsme opraváři! Buď ji opravila ivka tím nakloněním, nebo já tím poklepáním uhlíků. Fajné!

Mám covid! Asi. Čtrnáct dní zpět jsem začal smrkat kašlat, rýma jak trám, následoval jsem s tím ivku, kterou to chytlo o dva tři dny dříve. No ještě že rýma není příznakem covidu, uklidňoval jsem se po lehkém pogooglení vedle hromady posmrkaných kapesníků. Naši měli objednané hlídaní dětí, já byl na hromadě a měl teplotu, tak jsme to o den odložili. Druhý den ráno to horší nebylo, a tak domluva platila a děti jsem jim zavezl. Ivka pak jela na vánoční nákupy (blázen), já šel do děcáku pokračovat s podlahou, ale jen tak polehoučku, úplně hej mi nebylo. Odpoledne pak máma informovala, že má Adam horečku – po odpoledním spaní se probudil úplně gumový a oplacený, 38+, ale během chvilky to rozchodil a řádil jak zdravej. Podivné. No noc byla pak divoká, srážení horečky, čípek do prdýlky, krizovka ve tři ráno s poblitou podlahou, neklidná noc až do rána … ale v pondělí už mu bylo dobře, mně víceméně také, v úterý už jsem snad ani nesmrkal, a cítil se celkem normálně. Teda … cítil… necítíl jsem. Nic. Ivka nějak zmínila, že se jí po tom „rýmovém ucpání“ už aspoň vrátil čich, já si vzal plechovku mletého kafe a čichl k ní, pak ještě jednou z hluboka, a otočil se šokovaně na ivku „Já nic necítítím!“ Vzal jsem lahev octa, nalil si na prsty, přičichl a nic, jen čistý vzduch. Ivka vytáhla z poličky krabičku koření do svařáku, natáhl jsem z ní čistý vzduch, zato ona se málem zajíkla, když si sama čuchla. Já nic, čich nula. Šel jsem si nastříkat parfém na ruku, nic. Nos volný jak zdravý člověk, rýma vyléčená, ale bez čichu. Notypičo. Táta se pak nechával o čtyři dny později testovat, aby mohl na návštěvu za babičkou do domova, a je negativní, takže snad to zůstalo u nás. Respektive, testem to potvrzené nemáme, i když jsem o tom párkrát uvažoval. Ale sedím doma tak jako tak, tak co. Na druhou stranu, vyjel jsem si volné termíny testů a dobře deset dní bych na test čekal (jako samoplátce), tak to piču, Andreji. Ale co především – pokud bych pak musel hygieně nahlásit ivku a hlavně Adama a Báru jako „rizikové kontakty“, kteří by tím pádem po deseti dnech museli jít na testy … tak ani smykem nenechám Báru a Adama štourat něčím v nose. Na jaře se tuším děti ještě celkem neřešily, ale teď už je to myslím jinak, a musí na testy také. Ale to to raději „vyležíme“ sami doma. Ať se tím šťourátkem rejpe ta piča slovenská třeba v prdeli.

No to to vánoční psaní končím v negativním duchu, že? Připomenutím si té kurvy slovenské babišovské. Fuj.

Inu, ofiko covid potvrzený nemám, ale poprvé v životě se mi stane, že totálně přijdu o čich zrovna když je tu celosvětová pandemie, která se u velké části mladých asymptomatických nakažených projevuje pouze ztrátou čichu a/či chuti. 

Tak šťatné a veselé!

Podržte se, uvařil jsem si kávu a sedl k blogu – v pátek odpoledne! Kdybych se hodně snažil, tak si smysluplnou práci najdu, ale už toho mám po celém týdnu plné cecky, čumím do blba, poslouchám Povodí Ohře, a … a nic. Upiju kávy.

Před měsícem jsem končil slovy „měl bych se pustit do podlahy v děcáku“, a snad i toho dne jsem se do ní pustil. Udělal jsem tam prostor/uklidil, nasadil respirátor, a rozfikl první balík kročejové izolace. Nejdřív položit po celé ploše tu, 2 cm AkuFloor, StepRock či kýho čerta. Pravých úhlů tam také moc není, překážek ovšem přehršel, takže neustále měření, řezání … trvalo mi to tuším dva dny. OSB desky rok a půl čekající na akci – se dočkaly. V plánu dvě vrstvy do kříže, obě 15 milimetrů, v zásobě 5kg kyblík duvilaxu, a tisíc 3cm vrutů. Někdo to jen lepí, někdo jen šroubuje, but why not both? Já dokonce lepil duvilaxem už první vrstvu OSB v pero-drážkách. Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad nebo blbý nápad nebo jaký nápad, ale nevymyslel jsem, proč by to mělo vadit. Což byla druhá věc – toho přemýšlení, co to pořád vyžadovalo! Nevěřil bych. Někdy jsem tam jen půl hodiny popocházel, přemýšlel, pičoval nahlas, a plánoval, co a jak na téhle straně místnosti, aby mě to úplně nerozhodilo na straně druhé … nemluvě o „dvakrát měř jednou řež“, toho jsem se držel opravdu doslova Pořád kontrolovat, jestli mám desku horem nahoru, jestli pero tady drážka támhle, jestli to naměřit a řezat z téhle strany nebo z tamté … jednou jsem fakt po dvaceti minutách měření a zakreslování výřezů na desku vzal do ruky ocasku (na řezání OSB boží věc, už se s ní dokážu prořezat i v ploše, ne jen od kraje), prst na spoušti, a říkám si „moment, ještě jednou – takže, mám ro naměřené tady od péra, protože – MOMENT PYČO! VOPAČNĚ!“ A celé přeměřit a překreslit … ale ťuk ťuk ťuk, ještě jsem neřízl špatně. Ovšem vytrestal jsem se na (ne)pravých úhlech. Položil jsem celou desku podél stěny, a druhou za ni dále podél stěny … jenže stěna „trochu letěla“, takže jsem desku přiřazil podél ní (s dilatační mezerou, samozřejmě). Vůbec mi nedošlo, že je to pičovina, až dokud jsem nejel druhou řadu desek, dorazil jsem druhou desku k té předtím druhé (tedy jakože směrem ke zdi), a otevřela se mi krátká spára v kolmé ose, s předcházející deskou. Když jsem dorazil desku tady, otevřela se mi (dlouhá) spára mezi deskou doraženou ke zdi. No samozřejmě, ty kokote! Tys neměl tu desku u zdi orientovat podle zdi, tys ji měl mít pěkně na spáru s předchozí deskou, a podél křivé zdi patřičně oříznout kraj, aby to sedělo. A už mi – nad ve spáře slepenýma deskama – zbyly jen oči pro pláč. Ale jen trochu, byla do spodní vrstva, na kterou někdo ani nepoužívá perodrážkové desky, ale obyčejné (také jsou levnější) naskládané vedle sebe, a fertig. Postupně jsem si desky v dalších řadách přizpůsobováním spár srovnal, a dál už jel pěkně v rovině. Ono to tedy vypadá, jako bych dělal podlahu v hale, dle oněch „řad desek“, ale ona je to cca 4,5×5 m místnost plus nyní jeden 3×2,5 m výklenek.

A asi týden mi trvala ta první vrstva desek, vždy večer po dvou třech hodinkách. Pak jsem to zase nechal týden být, a teď se vrhl na druhou vrstvu. Duvilax rozmíchaný, akučka nabitá, ocaska připravená … položil jsem desku dvě, a říkal si „chlapče chlapče, jdeš do finále, raději zase po dlouhé době čekni návody a postupy, jak to dělat správně, ať neco neposereš – slepený desky budeš těžko rozebírat“.  Tak jsem to pak zkoumal, a znejistěl u vrutů. Mám nakoupené 3 cm dlouhé, když mám v součtu 3 cm tlustou „dvojdesku“ … ale všude píšou vruty alespoň 2,5 násobek tloušťky desky. Přišlo mi to strašně moc, obzvlášť když jsem si blbě spočítal, že to by bylo 4,5 cm (správně 3,7 cm). Jasně, pod OSB jsou ještě dva centimetry vaty, do které se vrut klidně může zapíchnout … ale … no bylo mi divné, proč tak zbytečně dlouhé vruty. Ale rychle jsem pochopil proč – protože ty 3 cm vruty do spodní desky zajížděly tak akorát zúženou špičkou se začátkem závitu, takže sloužily spíš jako vrtající vrták, než jako vrut. Na prvních dvou deskách se jich dobře třetina protáčela, pořád jsem je opatrně převrtával o kousek vedle, dotahoval ručně šroubovákem. A velmi rychle pochopil, že jsou opravdu nutné delší vruty. Druhý den jsem práce nepráce skočil do auta a hurá pro krabici tisícovky 4×40, torx20 zápustná hlava, částečný závit, bratru 600 Kč. A to je teda pane jiný šroubování, tyhle drží jak helvétská víra. Akorát mě sem tam znejistí, že v měkčím místě zajede šroub půl centimetru do desky, což tedy znamená 1.5 centimetru skrz 2cm sílu vaty … no nemusely by se opírat o dřevěné desky pod vatou. 

A tak si nyní hraju s druhou vrstvou podlahy. A jde to mnohem pomaleji – patlat plochu 2,5m x 67 cm duvilaxem, co má konzistenci pribiňáku (možná bych ho mohl trochu zředit), a pak do jedné desky naprat 60–70 vrutů, zahlazovat odštíplé třísečky, růčo dotahovat nezbedné vruty … žádný sprint. Ale už se to rýsuje.

A před domem nám také svítí vánoční větef. Letos nebyly vánoční trhy, ze kterých jsme pak vždy podědili 3–4 metry vysoký vánoční strom, takže jsem jen přistavil tyč s krmítkem, z třešně uřízl poctivouv větev pro ptáčky, a celé to nakombinoval do sebe. No a proč si neozdobit světýlky tenhle „jakože ovocný stromek s krmítkem“, co se nám náhle zjevil z domu. Takže jsem jednu neděli poté, co jsem dvě a půl hodiny div ne v mrazu čistil okapy od březového listí, ještě další dvě hodiny již v mrazu zdrobil tuhle větef dvěma 30m řetězy. Velmi chytře jsem je také nejdříve otestoval, jestli svítí, pro gamer move. Když jsem pak po dvou hodinách za tmy zkřehlými prsty světýlka konečně zapojil do prodlužky, tak zablikala a z jednoho trafíčka vylétl rojíček jisker, a bylo. Ulomil se načatý drátek přímo u trafa. To není možné! Jako ty drátky máme nakousané od koček už dva roky, spojované zalepované, odpuzovačem koček stříkané … ale jak je doprdele připájet přímo u trafa, když není doslova k čemu??? Myslel jsem, že se rozbrečím. Odjeli jsme k tchánovi, před domem temno, žádné světýlko, smutný první advent. Ani jsem nepil, jen v duchu dumal, jak hned po příjezdu domů vezmu trafíčko, ufiknu kus přívodního drátu (co už), a doma si trafíčko nějak obnažím (ještě tam byl takový ten jakože ohebný výstupek z jakože gumy), a připájím. To se mi nakonec povedlo, takže pak jsem ještě na zemi v obýváku vše znovu připájel k přívodnímu drátku protaženému francouzskými dveřmi, a – v devět večer jsem rozsvítil naši vánoční větef. Slza štěstí málem ukápla Vánoce! Ale takto osvětlená větev odhalila hned pár vad v nastrojení, takže jsem se druhý den jal sem tam něco poopravit, aby večer vypadala lépe / symetricky … a neuvěříš, ale po zapojení se na jednom řetězu dobře polovina svíček nerozsvítila. Oněměle jsem se díval na zmrzačenou výzdobu, a nemohl to pobrat. To není normální! Na druhém řetězu koukám sem tam také svíčka off … ať jsem s tím šteloval hýbal jakkoli, s trafíčky, s dráty, nic. Nechápu, nevím, ale nesvítí to, respektive svítí to jak to svítí. Další den mi tedy nezbylo část větve s tím polomrtvým řetězem trochu odstrojit a zhustit na potemělých místech, aby jedna půlka větve nezářila 2× tolik jako druhá, a seru na to! Jsou to takové ty zaplastované miniledky, bez šance na nějakou výměnu nebo opravu. Snad to doklepou aspoň do Vánoc.

Třetí se blíží, ivka pojede za chvíli pro Báru do školky, … pátek. Zítra fičí děti dopoledne k babi, a já budu osbdeskovat celý den. 

To ten podzim utíká. Ale pokud jsem měl někdy čas si sednout k blogu, tak se mi nechtělo zase jen sepisovat, co jsem týdny předtím dělal… a teď v neděli ráno mě to napadlo jen proto, že po vyřízení pár emailů mám „hotovo“, nechce se mi rozdělávat velká práce, nostalgicky poslouchám Divokýho Billa, v hrnku ještě trochu kafe … tak otevřu blog. Ale kafe jsem jedním hltem dopil … leč dole se ještě nevstává. To by mi soundmetr v obýváku prozradil, Adamovo šmrdlání žličkou v pribiňáku nezaznamená, ale záhy se rozeřvoucí motory traktorů z televize/youtube už ano. Stále je tma klid …   

No, děti … je to ubíjející únava. Máme je oba nasocené v posteli, Bára alespoň – na mé půlce polštáře – zalehne a spí, ale Adam chce do své postýlky, když se o deset sekund později zhasne, tak už chce za mámou do postele, a to pak i několikrát opakuje. Nedejbože když se mu ještě ani nechce spát, a rotuje v posteli jak rozbitá míchačka, dává hlavičky ivce a kope do Báry … včera se usínalo relativně bez problémů, také už toho měly o půl jedenácté asi dost. Někdy o hluboké noci mě probral rámus z venku, kde v areálu jezeda někdo mlátil kladivem do nějakého sudu či co, nejpravděpodobněji asi vybouchání zbytků siláže ze lžice nakladače po nabírání krmení ze silážní jámy … fakttyvole ty krávy musí žrát ve tři v noci? Ale aspoň jsem si uvědomil, že už ležím na úplném kraji postele s Bárou nalepenou z druhé strany, a začal se nekompromisně odstrkovat zpět na postel. Podruhé jsem se za šera probral ze zlého snu, ještě před budíkem … zlé sny se mi poslední týdny zdají docela často. Pak už jen pětkrát zamáčknout budík, a vylézt do zamlženého pošmourného nedělního rána. A vida, v obýváku už jede televize … ten režim dětí je prostě … nahovno. Dlouho spí, a pozdě chodí spát, a ivce to vyhovuje asi víc než kdyby to bylo opačně … ale nemít večer klid a čas sami pro sebe, to je prostě strašný. Děti jdou spát, až jdeme spát my, do té doby to vůbec nemá smysl. Jenže když se Bára nechá spát do půl desété, a Adamovi se pak po obědě dopřejí dvě hodiny vyspáváníčka, kdy si pán o půl čtvrté pomaličku vstává …  tak komu by se pak o půl osmé chtělo spát. Jsem z toho otrávený, protože já vstávám (mám co dělat vstát) kolem šesté, a klidně bych šel spát po deváté, o půl desáté, v televizi hovno. A také často první lezu do postele, ale než tam na x pokusů vlezou i děti, aby si pak Adam uvědomil, že tam ještě není máma, posbírá dudyna, plínu a angličáky/traktory do náruče a zase se ji vydá hledat … ach jo.

Tuhle depresi jsem si chtěl kurva zapsat?

Venku podzim, karanténa, druhá vlna epidemie … alespoň letos nebyly hody, a mohl jsem si listí z ořecha likvidovat tak nějak v klidu. Jinak padá přesně kolem data hodů, a pak musím rychle shrabovat z cesty, aby pak měla blížící se zvací chasa kde tancovat … jako listí z vořecha je moje každopodzimní nemesis, vrchol podzimu. Letos jsem ho shraboval několikrát, a vždy po kolečku (a košu a dvou pytlech) odvážel k jezedu do strže. I když jak kokot hrabu listí, když je ho ještě půlka na stromě, tak je to možná lepší, než čekat, až opadá poslední lísteček, a týdny se brodit dvaceti čísly listí. A kdo nemá, ten ať si pořídí super koš na listí … no a listí z vořecha je pryč, a už jsem v klidu. To nejhorší je za mnou Na bříze ještě trocha listí drží, za celý listopad nebyl žádný mrazík, tak se tomu nechce. Sklidil jsem a vyvapkoval dvě kubíkový nádrže, zryl zahrádku, uklidil zahradní nábytek, toho šomtání kolem domu kvůli podzimním drobnostem. V okapech listí, ale s tím ještě čekám, bříza pitomá. Také jsem týden dva zpět naposledy sekl trávu… jednak se s tím hezky posbírala část listí pod stromy, a jednak byla přece jen trochu povyrostlá. Sekačku jsem pak vzal zespodu vodou, chuděru rezavou, ta to má po čtyřech letech jasný. Hned z ní „za tepla“ vytáhl olej i zbytek benzínu, a včera se na ni konečně vrhnul – otočil ji, na akučku nasadil kartáč, a vrrrrrm, obrousit zbytky barvy, rez, všechny nečistoty. Pak jsem raději natáhl prodlužku a kartáč dal na regulérní vrtačku, ať si aku nespálím … na jedničku, a toto valilo. A pak to zkusil na dvojku, a ty čerte to byl svist. Spodek vrtačky se leskl kovem jak novej hrnec (ruce mi to málem utrhlo jen jednou) … odpoledne hned šedou základovku.

Tohle kutění mi připomnělo, že září bylo hodně suchý měsíc, ale na začátku října pěkně zapršelo. A hned byla voda ve sklepě, v množství doposud neviděném … v nejnižším bodě sklepa je udělaná malá jímka, šup tam čerpadlo. Jenže voda natíkala také na opačné straně sklepa, a nechat ji od tama téct přes celý sklep k jímce, kdy by nejdřív zaplavila celou plochu podlahy, to se mi moc nechtělo. I tam jsem měl vykopanou jímku, vešlo se do ní cca dvacet litrů vody, což jsem záhy zjistil vydrží tak na půl hodiny (než ji vyberu) – aha, takže když jsem si na jaře nařídil budík na druhou v noci a šel vybrat vodu, tak to stačilo, ale tentokrát bych ani nemusel chodit spát … po práci jsem houpl do auta a zajel si k tátovi pro bourací kladivo, a dost vachrlatou sklepní podlahou vyboural kolem zdi kanálek, abych mohl svést natékající vodu až k oné skruži, a tam už naštimoval čerpadlo s plovákem, a nemusel se o stoupající vodu vůbec starat. Krizovou situaci to vyřešilo, ale chtělo to trvanlivější řešení – takže jsem onu rýhu podél zdi prohloubil, vymlátil ještě další v jiných – také zaplavených – částech sklepa (a zrovna tam tehdá stavitel cementem nešetřil, blbec), všechno naměřil, doladil, nakoupil šedé HT trubky (čtyřicítky, ale i to je zbytečně velký průměr), vše pěkně položil, vyspádoval, a zabetonoval. A teď, až zase nastoupá voda, tak má ve všech doposud mi známých záplavových zónách svody do „podpodlahového“ systému trubek, vedoucího vodu přímo k jímce, kam jen stačí šupnout čerpadlo. Jsem kurva šikovnej. Tedy ještě by to chtělo i nějaký prostup zdí ven, abych nemusel natahovat zahradní hadici okénkem … ale to už je hudba budoucnosti.

No, je čas pokračovat s podlahou v děcáku …

Vlastně skoro přesně, neb je 20. září. Neděle, ještě před osmou ráno. Dny jsou ještě slunečné, ale když jsem před pár dny vykoukl z okna a tam na trávě lehká jinovatka, tak mě to zarazilo. Je to tu. Konec tepla, konec slunce, konec koupání v bazénu, konec … okamžitě zhnuseně myslím jen na to, jak se bude všude za jemného mrholení sypat listí. Které pak musím shrabat … 

Bazén ještě není sklizený, předvídali teplé září, tak jsem pořád doufal a doufal, a proháněl vodu přes solární ohřev… před týdnem v neděli či kdy jsem tam rychle vlezl po pěším návratu z procházky k ivončiným rodičům a zpět, to je pěkných pár kilometrů. A ve středu se teplota vody vyšplhala až na 27 stupňů, tak jsme se tam po složení tátou doveženého vozíku dřeva naložili všichni, i s dětmi. Rozloučit s létem, děti rychle do osušek, a do vany! A teď už jen kdy bazén zlikvidovat … včera rybářská akce u rybníka, dnes po obědě zase na návštěvu… to by nevadilo, ale ráno potřebuji bazén lehce vyčistit a vypustit, a pak z něj udělat indiánské týpí přes slunečník a nechat do zítřka schnout. Jenže na té terase také potřebuji grilovat oběd Jak to kurňa udělat … nechat na zítra?

Adámkovi jsou dva roky. Měl parádní venkovní párty s babičkama a dědama a spoustou traktorů, bagrů, a malých traktůrků, se kterými od té doby i spí. Blonďáček rozesmátej. Slovo z něj zatím nedostaneme, jen brm (auto atd), da (traktor), au (buď au jako bolest, nebo mňau jako kočka), mam! (chci jíst!), mama a dada, mamííí, dadý … tata bylo první co uměl, a pak to zase zapomněl Nejvtipnější je jeho volání dudynka, když ho hledá, dudýýý, dudýýý … lítá na plastovém odrážedle, s Bárou se na dlouho zabaví na příjezdovce, ta buď na kole, nebo na traktůrku. Je schopný jí ujet, i když ho honí na dvojku Na traktoru chtěl jezdit hned od jara, ale to ani nedosáhl na plyn. Takže dost otročina, vozit ho na traktoru – šlo to jen tak, že jsem šel vedle něj, jednou rukou zatáčel a v druhé držel motyku a tou „šlapal“ na plyn. A na sklonku léta si Adam osedlá traktor, a jezdí si docela sám. Ještě pilujeme zatáčení, protože to jde hodně ztuha (doslova), ale zase aspoň chlapec posiluje ruku. Ale jakmile už mu nějaké zatočení nevychází, tak už to neumí napravit – dojede až k sudu s vodou, opře to o něj a stojí na plynu, a diví se Když jsme skládali hromádku dřeva do dřevníku, tak Bára zapřáhla valník a pomáhala vozit Na jaře to zkusila jednou a traktor se sotva ploužil, tak to ofňukala a nebavilo ji to, ale to ještě jezdila na jedničku, na dvojku vystřelí do svahu s protáčejícíma se kolama. A nebo když potřebuji odvézt kýbl spadaných jablek přes celý pozemek ke kompostu, … a nebo zajede pro Adamovu motorku odloženou někde napospas supům, a přiveze ji na vozejku k dílně … no uvažovalo se, že by Adam k narozeninám dostal nějaký podobný samohyb z rodiny traktorů a džípů Peg Perego, babičky by se na to složily raz dva … jenže aby se nám v tomhle chudém Vysočinském kraji děti honily kolem domu každý na svém elektrovozítku, to by byla trochu troufalost.

Ale co jsem si chtěl zapsat, a co už asi letos „nezažiju“, to byla letní víkendová rána, kdy jsem bez lítosti vstával, nachystal si snídani a kávu, vzal pod rameno noviny, a šel si sednou na terasu. Mám předplacený Deník N, pátečněvíkendové vydání, a vstát si v sobotu či neděli brzy a přečíst si jej tehdy je celkem jediná možnost. Na terase klid a mír, kočky u nohou, paprsky vycházejícího slunce, hodinka času „pro tátu“. Což jsem někde na redditu četl – proč tátové vstávají brzy. Prostě mají nějakou hodinku času jen pro sebe, i kdyby jen seděli u stolu a opájeli se vlastní výjimečností. A také to tak mám. Soboty a neděle, kdy jsem neměl nařízený budík, bych spočítal na prstech jedné ruky. 

Že jsem si ale během těch rán nevyjel na kole … to mě asi ani moc nenapadlo, jezdit někde rosou (kdo by jezdil po asfaltu…). Takže zatím tento rok nula kilometrů. Jupí. 

Tož to jsem se v závěru srpna pořád snažil dokopat sepsat si něco z krásného letního měsíce, co by za podzimních plískanic zahřálo vzpomínkami, a nedokopal se … až už je za námi i malá dovolená, ke které jsme se – především já – nakonec odhodlali. Ivka by někam jela celé léto, ale já to zatvrzele odmítal. K moři s ani ne dvouletým Adamem? Kamkoli s ani ne dvouletým Adamem? Někam do hotelu s ani ne dvouletým Adamem, který na tamním pískovišti umlátí první dítě, co mu sáhne na špinavej traktor, se kterým si o chvíli dříve sám hrál? Ale postupně jsme se shodli, že na nějaké blízké kopečky bychom na tři noci vyjet mohli, prostě „mít změnu“ … a když už máme Jeseníky prochozené, tak co vyrazit v prvním zářijovém týdnu do Orlických hor? Ivka si vyhlédla Kozí chlívek v Deštěném, ale volný pokoj byl až v druhém týdnu září. Slovo dalo slovo, a pomalu jsme se mohli balit. Což ve výsledku vypadalo, jako bychom se chtěli odstěhovat. Jako byl jsem velký skeptik ohledně naskládání všech těch cestovek do kufru oktávky, ještě navíc s „poctivým“ x-lander kočárkem. A nakonec tam stačilo kočárek trochu poštelovat, prorovnat cestovkama, a zbývalo prostoru, až jsem tam ještě mohl přihodit Bářino kolečko a Adamovo plastovou motorku. Třeba se využijí.

Cesta proběhla kupodivu bez problémů. Ubytovali jsme se pod střechou penzionu, v pokoji pro pět, takže naštěstí dost prostorném – děti jej hned vystlaly hračkami ze svých dvou kufříků. Pěkné to tam bylo, pěkné. Chvíli jsme pak pobyli na dětském hřišti, ale to je hned – z houpačky, což bylo těžké dřevěné křesílko na řetězech, Adam padal, takže pak navíc dostal rozhoupaným dřevěným masivem, kouzačka jezdila jak sviňa, takže z ní dole vyletěl jak z tobogánu do koupaliště … prostě „odložení dvouletého dítěte na dětské hřiště“, nonstop focus na 1000 %, aby se tam nezmrzačil. Pak jsme se prošli po Deštném k dětskému hřišti u školy, kde měli na pískovišti plastové traktory a Adam vrčel na každé dítě, které i jen lehce naznačilo přiblížení k pískovišti… do kočárku – od traktorů – jsme ho dostali jen za cenu hysterického řevu. A šli jsme Deštným dál, kolem koníků, … sem tam naráželi na vyřezávanou panenku Kačenku, kterou si Bára velmi oblíbila. Na penzion jsme se vrátili akorát na večeři, a to bylo jak krmení dravé zvěře v narvané hospodě. Hodinový stres, Adame nelez na tu židli / nepatlej ty dveře / Báro, ty taky ne! / Jděte od těch dveří, někdo je otevře a bouchne Vás! / nepatlej te to okno! / To jsou takový malovaný kravský zvonky, Baru, pověšený tady na zdi jako ozdoba ADAME NETAHEJ ZA NĚ UTRHNEŠ TO!!! / Nestůjte u těch dveří! / TADY SE NEBĚHÁ!!! / Necasnuj za ty zvony! / … ty vole, jen to sepisuju, tak mi naskakuje PTSD. Po večeři pak pod stolem nastláno jak po nějaké bitvě s jídlem… a večerní klid na pokoji pak sestával z jančení a dupání až do desíti. 

Ke snídani měl každý pokoj přidělený svůj stůl, a my se našli v druhé místnosti „za pecí“, kde byl i malý dětský koutek a vyvýšená patérko s matrací, polštářky, plyšáky … pro děti ráj. Ovšem neustálá pozornost, aby tam opravdu jen seděly a válely se a nechodily, neb to byla jasná pozvánka na pád z metrové výšky na podlahu. Do toho ivka ze těch všech možností (párečky, …) Adamovi naservírovala misku míchaných vajíček, kterou jsme pak akorát mohli zase z podlahy sesbírat … no prostě velká VELKÁ škola v sebeovládání (a ne vždy jsem prospěl s vyznamenáním). Pupky plný, na nebi sluníčko a mráčky na azuru, hurá na Šerlich a projít se s kočárkem na Velkou Deštnou (1115 mnm) – takže, s kočárkem na Velkou Deštnou je to naprosto bez problémů, na začátku tedy závora přes cestu, ale jinak starý asfalt a mírné stoupání. Jde se pořád lesem, až na maličké výjimky se neotevírá žádný výhled. Dost naprd. Vysvětlit Báře po kilometru šlapání lesem, že je to strašně super, byl docela problém. Adam se vezl a spal. Posledních ale 200 metrů k rozhledně už je regulérní kamenitá pešina, třešnička na dortu, kterou si terénní xlander samozřejmě namaže na chleba (tlačí-li ho chlap), ale s nějakým městským kočárkem a pidikolečky bych tama jet nechtěl. Vynesl jsem Báru na rozhlednu, zatímco ivka čekala u kočárku, a nahoře mi došlo, že jsme ji kurva zapomněli navlíct. Přetáhl jsem přes ni svoji bundu, koukl do kraje nalevo, napravo, na mámu dolů, a fofrem … dolů. Báře byl nějaký výhled ukradený, byla jí zima, a chtěla dolů. Takové to „dvě hodiny šlapu k rozhledně, na které pak strávím třicet sekund“. Yep, rodičovské radosti. Počkali jsme tedy u kočárku, zatímco se ivka pijánko rozhlížela do kraje, a vydali se se spícím Adamem zpět. To už Bára pletla nohama, nosil jsem ji na koníkovi, v náručí … takže s kočárkem na Velkou deštnou bez problémů, ale pokud máte ještě malé dítě, co to má pěšo odškromtat, tak máte mnohem větší problém než kočárek. A dobře půlka cesty k rozhledně je do mírného kopce, takže ani na kole by to neušlapala. Adam se záhy probudil, a padlo rozhodnutí raději do kočárku naložit Báru a Adama nést, přece jen je to pár kilo rozdíl. Ale jak byl kočárek položený na spaní, tak si říkám, že by se tam Adam v sedě za Báru snad nějak zapasoval, ne? Jak na sáňkách, a just jo. Ujal jsem se řízení, a vyrazil vpřed, zatímco ivka mládež krmila křupkama či čím, a svištěli jsme z mírného kopce k autu, až to v přetíženém kočárku skřípalo. V závěru cesty ale začala vysílená Bára regulérně usínat a polehávat na Adama, který pištěl útlakem, takže jsem ho musel vzít a nést v teplejch. Ale to už jsme došli k autu … uff. Návrat na chlívek, pozdní oběd, kafíčko na pokoj a chvíle oddechu. Pak ven na dětské hřiště, a opět do Deštné, tentokrát s kolem a motorkou … pocourali jsme se po liduprázdném a tichém městě, rušeném jen drnčením Adamova plastového stroje. Zastavili jsme na pívo u nějakého sport baru, kde na zahrádku hezky svítilo, ale jak z nějakého špatného filmu se z něj o chvíli později vypotácela nějaká místní existence a jala se chcát na roh stavení, zrovna na plácku, kde děcka tůrovaly svoje stroje … měl jsem co dělat zahnat je na trampolínu, aby nezačaly z blízka zjišťovat, co to tam ten kymácející se pán dělá. Na večeři jsme pak obsadili dětský koutek, kde se Bára jala hrát s plyšáky a Adam se zamiloval do roztrhané knihy plné traktorů na poli atd. O půl desáté pak ještě na pokoji dělaly jak koně, tak jsem je sprdl a zahnal do postelí, kde během pár chvil odpadly. 

I v úterý se vyloupl nádherný slunečný den, a tak hurá do auta a přejet Orličky na druhou stranu, na polské pomezí, a vyjet na Anenský vrch. Tedy, opět k němu dojít. Tentokrát horší cesta, ale celkem po rovině, takže jsme Báře vytáhli z kufru kolo … a hned to bylo o něčem jiném. Tedy, jak se cesta mírně zvedla, tak hned sesedala, ale já byl připraven – z jedné cestovky jsem odepl popruh, a nyní jej vždy někde připnul na kolečko, a hodil si jej přes rameno, a mohlo s jít. Pohoda. Kolem cesty vojenské bunkry, velký zážitek. I pro Báru. Závěr cesty k rozhledně už byla docela stoupačka, kdy jsem ke kočárku přivázal gumicuky a s kolem na rameni jej ještě ivce táhl… ale pomoc to prý moc nebyla, když jej musela jednou rukou řídit a druhou táhnout Báru Ale k rozhledně jsme vylezli. Adama jsme zanechali osudu u její paty, a vylezli na horu společně. Pěkné výhledy. Anenský vrch s kočárkem tedy bez problémů, cesta prašná, místy kamenitá, drncavá, opět mluvím o kočárku s velkými koly. Závěr celkem stoupání, ale jinak víceméně rovina. Zpátky si Bára drandila na kole skoro celou dobu, držky měla tuším jen dvě. Jako druhý cíl jsme měli Neratov, ale cestou jsme se ještě stavili na jídlo v Černé vodě? Jakási samota, ovšem s luxusním dětským hřištěm … ale jídlo bych tedy čekal lepší. Ivka dětem poručila kuřecí směs s rýží, což v Adamově případě skončilo tím, že jsem si na závěr vyprosil lopatku se smetáčkem, odsunul stůl a pár minut se snažil dostat všechnu rýži z koberce. Neratov, kostel se skleněnou střechou. Zážitek. Pár sekund dojímání a rozjímání, dlouhé minuty snahy udržet Adama potichu, aby tam v tom tichu a pokoře nezačal mezi ostatními ztichlými souputníky něco ječet, nebo bouchat autíčkem do lavice … úžasné místo, ale „turboprohlídka“. Ale vůbec ta krajina tam – louky, kopce, vše zelené a krásné, ticho a klid. Nádherná část, ono orlické záhoří (jak se tam jedna z obcí i jmenuje). Vraceli jsme se zpět, a na večerní procházku vyrazili na kole a motorce od penzionu na druhou stranu, směrem k lanovému centru, kde jsme objeivli další vyřezávanou panenku Kačenku, a také „volnou“ lanovečku pro děti mezi dvěma stromy, takovou tu pomu pověšenou na mírně se svažujícím ocelovém laně. Opatrně jsem se na ní svezl, a jak to Bára viděla, co to je, tak se na tom vozila furt. A že zítra tam musíme znovu! Se zapadajícím sluncem návrat na penzion, a večeři s řáděním v dětském koutku. A protože i nadále hlásili krásné počasí, a v pokoji po nás nikdo nebyl, tak jsme si pobyt ještě o den prodloužili. 

Ve středu ráno azur, sluníčko, bohatá snídaně, a „kam jet“ … padla volba na stezku v korunách stromů na Dolní Moravě. Bratru 70 kilometrů zajížďka, ale zase lanovka, bezbariérová vyhlídka (Adam bude spát…), bobová dráha … a tak jsme se nabalili a jeli. No, Adamovi se cesta moc nezdála, na loukách bylo málo traktorů, takže nic zajímavého, no před Neratovem (přes který jsme opět jeli) začal ječet už tak, že jsme tam zastavili a chvíli se prošli … a využili tamní obchůdek pro nákup darů pro rodinu. Neratov je teď jedna velká „chráněná osada“ pro osoby s postěžením atd, co tam tvoří a vyrábí všechno možné, tak jsem byl rád, že jsme onomu spolku pěkně přispěli. Čokolády, místní pivo, vycpané kočky dětem … a jeli jsme dál. Poslední kilometry k Dolní Moravě už byl Adam skoro nepříčetnej. Na lanovce ale koukali jak puci Nechali jsme se vyvézt nahoru, kde jsme byli vybavení na severní točnu, ale na tom horském slunci to bylo tak akorát na tričko. Na nebi azur a paraglajdy. Na stezce Adam okamžitě zabral, a protože je to taky pěkného chození, než se vyjde až nahoru, tak to Báru taky záhy přestalo bavit, nějaké výhledy na okolní krajinu ji nezajímaly. Z jednoho patra je možné takovým síťovým tunelem vylézt do dalšího, a že to s Bárou zkusíme, ale po pár metrech bylo jasné, že se toho bojí, a lezli bychom to půl dne, tak jsem to stornovali a pustili ostatní. Takže ani „slza“ na vršku ji nenadchla, velká síť, na které může člověk stát, a pod ním jsou desítky metrů vzduchu. A dolů už jsem ji musel nést na koňovi, nožičky už byly ušoupaný. To jsem s ní chtěl sjet dolů po bobové dráze, ale i to si rozmyslela a chtěla na lanovku A největší zážitek? Velká trampolína tam někde u paty lanovky, a kovová klouzačka v mezi u hotelu Vista. Jojo. A před námi zase ta dlohá cesta zpět, ještě opepřená tím, že jsme měli na penzionu objednánu výřivku (i s dětmi, samozřejmě). Takže svižně domů, a na polích opět žádné traktory, takže Adam v ráži. Tož ivka otočená vzad a mluvící na Adama, odpovědí hysterák, já svírající volant s klouby doběla, kopečky, zatáčky, serpentiny, silničky pro jedno auto, … ale tak krásná krajina tam. Až jsme stejně někde v polích zastavili, přebalili Adama na dece v jeteli, prošli se trávou k balíkům, ticho a klid. Na objednanou vířivku jsme s časovou rezervou dorazili, nechali zavést do místnosti v přízemí penzionu, kde nám ji obsluha hned na ukázku zapla na turbo, místnost se naplnila pekelným randálem, a s vyděšenými dětmi už dále nic nebylo. Takže sedět v teplé vodě a mít puštěné tak maximálně vodní trysky potichu vrnící, ale řvoucí a rachotící „bubliny“ ani smykem. Tož dobré. Po dvaceti minutách chtěl Bára ven, osušil jsem ji a zakryl osuškou na lehátku, to chtěl ven i Adam, tak jsem osušil i jeho a nechal ivku ještě chvíli relaxovat, a prohlíželi jsme si na telefonu fotky Večer procházka k lanovému centru za Kačenkou a lanovkou, a na večeři. V hospodě tentokrát narváno, takže kdepak stůl u dětského koutku, ale pěkně na opačné straně u dveří, jako poprvé. Opět tedy zážitek za všechny prachy, ale to to už nás všichni znali, takže věděli Po jídle jsme  se do uprázdněného koutku přece přesunuli, a po děsném reji hospodu s dětmi někdy po deváté málem zavírali. 

Ve čtvrtek ráno škaredě a jemný déšť, nasnídali jsme se, dobalili, já vše odnosil k autu a naložil jej, rozloučili jsme se a vyrazili domů. Adam řval už asi po pěti kilometrech, auí bříčko, auí pusa, auí krk … dalších pár kilometrů, zase histerie, pak v Rychnově nebo kde. Potřebovali jsme domů nakoupit, tak jsme se tam stavili v Tescu, kde jsme Adamovi koupli k narozeninám velký traktor a především tam trávili trochu času, už pěkne v rouškách, aby se přiblížila jeho doba spánku a v autě zabral. To se celkem podařilo, po chvíli jízdy usnul, a spal pak až domů. 

Ale bylo to fajn.