Junova reality-show

Bouráku v červnu končila technická, kterou by už ve svém orezlém stavu neprošel, zastavil jsem se tedy k místnímu autolakáři a jeho hlava v dlaních při zkoumání vykvetlých prahů dveří blatníků byla víc než výmluvná. Odhadl to na šestnáct tisíc … no fajn, u auta s hodnotou kolem padesátky. A tak až bude mít v červenci čas… o pár dní později jsme si pak na parkovišti všimli, že ten smrad od brzd je od nás, jedno zadní kolo rozpálené, rezavý kotouč očividně přidřený. Doufal jsem, že to do předestékáčkového servisu doklepe, ale prd. Druhý den jsem sundal kolo, mlátil kladivem do třmenu, všechno možné, ale jakmile se šláplo na pedál, tak brzda kouslá a hotovo – brzdový třmen na odpis. Kolo jsem nasadil, a auto odstavil, neb nám naštěstí mohl tchán půjčit jeho jedničkovou oktávku – pomalu se vypravovali s partou na tři týdny do Norska, a měli už k dispozici superba, kterým tam pak měli odjet. Velká náhoda, že zrovna měsíc nepotřebuje své auto … po ale deseti dnech bez pohybu jsem pak bouráka odvezl do servisu, ale pomalu jsem se nemohl ani rozjet, jak všechny brzdy přirezly (a to stál jen na kvaltu, kdepak ručka). Švejhání a dření jsem cítil i uvnitř auta, zatímco jsem se plazil patnáct kilometrů přes kopce k servisu a pro jistotu brzdil jen motorem – zajímavá cesta. Dnes má auto po STK, a dopadlo to novými kotouči vpředu vzadu, logicky všechny brzdový desky, a vzadu oba třmeny nové, brzdové trubky, brzdové hadice … sedmnáct táců pryč. Ale auto  jezdí a brzdí, a to není málo. Rovnou jsem ho ze servisu odvezl k autolakáři … vtipné je, že toho jsem řešil proto, ABY pak auto udělalo technickou, s profi opravenými zrezlými místy. A mechanik na to po brzdách koukl, obrousil, zatřel jakýmsi „bodýčkem“, aby z černé metalízy nekoukala oranžová rezavá, a udělal bez problémů STK. No, a tak najednou už není třeba řešit zase za další pálku nutně ten nový lak … jenže to bych tam už po další zimě mohl mít místo rzi už díry skrz.   

(Pokračování textu…)

Tak už i kovářova kobyla se přezula z RS2 na WordPress. Trochu línější týden jsem využil k přemigrování všeho do WP, nasadil si identickou minimalistickou šablonku … no, a je to. Není moc co řešit, slza taky neukápla … na druhou stranu, při kontrolním procházení a pročítání, co jsem  to támhle v roce 2003 psal za puberťácké emodepresivní cance … brr, až jsem se studem otřásl. Raději to možná nějak omezit, ty dávné posty …

(Pokračování textu…)

Místo, abych v úterý dopoledne bušil do klávesnice jak se sluší a patří, tak máme od včerejší bouřky výpadek internetu. Na mobilním hotspotu jsem od rána propálil čtvrtinu limitu, a začínám si říkat, že by to chtělo přibrzdit (např psát na blog). To je megíčko tady, megíčko támhle, zatímco na wifi routeru stále svítí červený symbol WAN. Porucha je u dodavatele konektivity, čas opravy neurčitý … nedejbože aby to byl taky nějaký den dva. 

Včerejší odpolední bouřka ukončila dny a dny tropických veder. V neděli jsme odložili děti, a sami si vyjeli na vrchy a skály, což je příjemná změna oproti nutnosti „aby tam vyjel kočárek“. Poctivý cca devítikilometrlový okruh, v půli oběd, kafíčko do kelímku, a zase zpět přes lesy a louky k autu… jenže taky bylo taky kolem dvanácti čtrnácti stupňů, a pěkný vítr. Chladná neděle. V pondělí pak už 24, v úterý 29, a už to jelo – st 31, čt 31, pá 31, so 34, ne 35. A včera už den trochu divočejší, odpoledne k 34 stupňům, a od půl paté zlom dolů – a pak ticho, meteostanice je od té doby offline kvůli výpadku netu, data si syslí v paměti a čeká na připojení. Ani nevím, kolik během té vichrné průtrže napršelo. Ale půlky jsem stažené měl, když jsem sledoval poryvy opírající se do ořechu, do břízy, do trampolíny (zatížená obrkameny, samozřejmě). Ale je zalito, po několika týdnech bez kapky vody, a také bez sekání trávy – to by trávníku / plevelníku moc neprospělo. Takže dnes! Pokud tedy nebude znovu pršet … 

Bez bazénu by ty hice byly k nepřežití, co pak o víkendu s dětmi dělat? I tak jsme přes poledne pár hodin trávili v chládku doma. Ovšem on ten bazén také nebyl na osvěžení – já mám studenou vodu rád a právě onu „osvěžovací“ funkci, ale co je mi to platné, rodina si žádá kafíčko. Aby se to ivce líbilo, a děti tam vlezly. A v těchto dnech nebyl problém vytáhnout bazén na 33–34 stupňů. To je asi zatím rekord. Voda stejně teplá jako vzduch, to fakt neosvěží … ale děti se tam vyřádí. Pro Adama premiéra, během které dvakrát zajel pod vodu a pak ho dva dny do vody nikdo nedostal, ale pak se zase osmělil a už tam zase poskakuje. Ale až zase zajede pod vodu … 

V pátek jsme grilovali, přijeli naši a sestra s minisynovcem, v sobotu jsme grilovali, přišla zase rodina z ivčiny strany, v neděli jsme si jen tak rychle grilnuli klobásky na svačinu před večerním výletem do hospody – to byl ten den s 35 stupni. Čekali jsme na večer, a stejně to bylo martýrium tam dojít, a především se pak vrátit zpět (bydlíme na kopečku). Vytlačit kočárek s Adamem, táhnout Báru za ruku … bylo osm, odkryl jsem bazén a vlezl do něj (a rodina za mnou) a ta 34 stupňová voda úplně pálila! Ale ten pocit smýt ze sebe tu ulepenost z cesty, osvěžit se, hovět si v teplé vodě, když už slunce dávno zapadlo. To bylo k nezaplacení. Když chcu, můžu si napustit kýbl 17 stupňové vody z vodovodu hned vedle bazénu, a osvěžovat se tou … ale vznášet se v bazénu o teplotě výřivky… hmmmm.

Snad každý večer jsme také počkali, až děti usnou, a šli si sednout na terasu a koukat na nebe při popíjení vínečka. Ono to tedy málokdy bylo dříve než k jedenácté, „až děti usnou“ je v našem případě depresivně pozdní noční hodina (kdy ležíme s nimi a předstíráme, že jdeme také spát). A sedíme tam do půlnoci, do jedné … trackuju letadla (odkud kam letí), ojediněle padající hvězda… akorát teď dorůstá zařící měsíc, a to pak moc hvězd vidět není. V neděli ráno jsem si pak přivstal, a šel si se snídaní a novinami sednout na terasu … což pak také nešlo moc dlouho vydržet, a tak jsem zalezl do dílny a pustil se do rozebírání mé důlní lampy, u které jsem při neustálém zapalování zničil její škrtací mechanismus. A tak jsem si po nějaké době udělal radost, a objednal si do ní nový zapalovač. Ten ale moc neseděl, všechno šlo ztuha, a tak rozborka, pilování, zkoumání, utahování, povolování, převrtávání, skládání. Příjemné ráno. Naplnil jsem lampu benzínem, ale člověk neví, kolik tam toho padne, a stejně pak trvá, než si to knot nacucne … tak jsem šel za rodinou, co se v 9:15 teprve hrabala z postelí. A pak s dětmi hned zase ven, šup šup, vemte si jogurty žličky, sníte si je venku u domečku. Adamovi tekl sopel, matlal si ho po xichtu, věčně cpal lžičku s jogurtem neodbytné kočce, Bára se chtěla taky vysmrkat, kočka mezitím vrazila čumák do jejího jogurtu, takže jít domů pro jiný. Jen ho snědla, tak si šla do dílny osedlat traktor, čímž naprosto vyhysterčila Adama, který na něm lítá od rána do večera a absolutně nepřipouští myšlenku, že by na něj měl usednout někdo jiný … takže scéna, křik, pištění, máchání pestičkou ve vzduchu, pláč, tragédie. Nakonec ho přesvědčím, že s ním půjdu na písek stavět přehradu, kde si okamžitě do sandálů nabere písek, což nesnáší, a chce z písku pryč. Do toho ivka odjíždí na rychlý nákup, a hlásí, že tu máme Rockyho, nové štěně od sousedů, které je celé dny vypuštěné na volno (i když nejsou sousedi doma), a tráví je zkoumáním našeho sto let starého plotu a hledání děr, kterými by k nám prolezlo, hrálo si s pištící Bárou a Adamem, a šlo kočkám vyžrat jejich misky do dílny. A vzhledem k tomu, že je to borderkolie, tak ani to hraní s dětma není úplně nevinný. Konečně jsem ale odhalil, že podlejzá plot za garáží, kam od terasy nevidíme, kde jej před lety někdo vzal asi křoviňákem s trojzubcem, a tedy ho na několika metrech pěkně pocuchal a „odpojil“ od dolního drátu. Pro Rockyho tedy žádný problém prolézt k nám. Vezmu korbici na kamení, kolo úplně ušlé. Dopiči už! Vezmu druhou korbici, naložím vhodné kamení, dráty, a jedu opravovat plot a škvíry podkládat kameny. Rocky na mě z druhé strany  z třiceti čísel štěká, jako by tušil, co dělám, slunce peče, od domu na mě volá Bára, ať jí jdu přimontovat náplň do bublinopistole, co jí ivka přivezla z obchodu, namontuji, poliju si ruce … nejsou tam baterky. Postavím pistol opatrně na dlažbu a jdu rezignovaně pro baterky, vrátím se, pistol na boku, mastný bublifuk po dlažbě, vedle nevinně koukající Adam s ledňákem … průměrné dopoledne s dětmi. 

Adam i Bára jsou navíc jaksi nachlazení, usoplení, zahlenění. Prý to řádí ve školce. Takže poslední tři noci jsou peklo, kdy se melou v posteli (naší), chrčí, popotahují, dáví se … peklíčko.

Už dvakrát jsem si vyjel na kole! Po půl roce. Jeden večer na jeden kopec, kdy jsem na 15minutovou křižovatku vyšlapal v 14:56 a umíral (ani jsem to neplánoval, že bych to mohl zvládnout, po půl roce bez kola, ale na posledních stovkách metrů jsem se kousl), a jiný den pak zase na druhý kopec. Na první dvě vyjížďky po dlouhé době to nebyly nízké (ha!) cíle. Večerní slunce, rozpálené polní lesní cesty … to slunce mi připomíná, že jsem si pořídil novou helmu, jenže bez štítku. A i takový pitomý štítek poctivě stínil. Teď si to pálit proti nízko loženému večernímu slunci po lesní cestě a vjíždět do stínů, ve kterých vůbec nic nevidím … blbé.

V zimě jsem pořídil tablet Samsung Tab A7 za nějakých 6 000 Kč (a litr mi v akci poslali zpět), především „pro děti“, aby se začaly také digitálně vzdělávat, a mohly se také někdy zabavit něčím interaktivnějším než tupým civěním na televizi / YouTube. Hry Monument Valley, kreslení, omalovánky, všelicos. Pro Adama nějaké puzzle, bagry a pracovní stroje … až jsme zírali, jak náhle používá pravou chromou ručku a piluje jemnou motoriku… jenže to pak byl Adam, který po dvou třech měsících tablet vzal ze stolečku, a šel si s ním do obýváku, a zaregistroval jsem ho přesně v okamžiku, kdy ho upustil rohem na zem. Po blikajícím displeji pruhy, a bylo vymalováno. Adam měl zakázáno tablet přenášet z místa na místo, to mohla jen Bára, ale zakazovat něco dvouletému dítěti, že … no tablet KO. Displej plný barevných pruhů a čar, prakticky nereagující. Ach jo. Poptání po servisech – oprava displeje 3600 Kč a víc. No lol. Takže – s dopravou – za skoro čtyřku budu mít bouraný opravený tablet, když mohu přihodit dvojku, a mít fungl nový. Pěkné dilema, díky kterému zůstal tablet týdny a měsíce ležet na koberci v kanclu, až na něj i děti zapomněly. Časem jsem se pak koukl po netu, co ta oprava obnáší, a našel video, u kterého mě až zarazilo, jak je to jednoduché – nahřát horkovzdušnou pistolí okraje displeje, a pak jej prostě odpáčit (už je stejně na vyhození), odcvaknout konektor tady a támhle, očistit staré lepidlo, připojit konektor k novému displeji, objet lepidlem, přiložit, zatížit … hotovo. Wtf, to je takhle jednoduché? To bych mohl snad i zvládnout sám! Nový displej na netu k nalezení za cca 2500 Kč, ale nikde skladem. Na alibabě i za 1900 Kč, ale dodání za měsíc. Nasrat. Nasázel jsem hlídací psy, a za čtrnáct dní opravdu pípnutí „displej skladem“. Do košíku, lepidlo k tomu, a za pár dní jsem měl displej doma. Večer jsem si k tomu sedl, ivčiným fénem jej nahříval, displej odpáčil, odlepil, odpojil, připojil nový, vyzkoušel, fungoval, tak jsem jej přilepil, a zatížil. Čtyřmi dlažebními parketami, osmičkami, bratru 12 kilo. Pak jsem naznal, že to je trochu moc, a raději ubral 🙂 Za dvacet minut hotovo. Ráno jsem očistil sem tam kapku lepidla, a tablet je opravený. Jako to jsem sebe fakt překvapil 🙂

A net pořád nejede … čas oběda. Pokud nepojede ani po-o, tak asi půjdu sekat trávu. 

Tak v pondělí ráno jsem ještě asi na blog nepsal, nebo už dlouhé roky ne. Nějak jsem si vsugeroval, že vlastně nemám nastavený pracovní budík na týden (na šestou), a při náhodném ranním procitnutí jsem se hned lekl, že jsem „zaspal“. Našátral jsem telefon pod polštářem, a zamžoural na ciferník na displeji, uff, velká rafička táhne k půl, tak to vylezu z postele cca tak jako vždycky, po mnoha zamáčknutích budíku na šestou. Štěstí, že jsem se probral. Venku rachot ranní dopravy, dovřel jsem okno, a odploužil jsem se do koupelny. A při návratu hledím zaraženě na čas na rádiu, 5:38. Vole, se měnil čas?! Ne, vole! Vstal jsi o hodinu dřív než normálně! Nakonec i ten budík na šestou zvonil … 

Jsem zničený. Ve středu večer se ozval mira, jestli mu ve čtvrtek pomohu nakládat kamení „za odvoz“, do základů. Někomu se skácel starý zděný cihlokamenitý plot, a kameny z něj si mohl odvézt. Domluvené na minulou sobotu, sedm lidí. Padlo to, muselo to být teď ve čtvrtek, a mohl jen on, jeho táta, řidič náklaďáku … a já. Až přijede ivka z práce a dohlídám Adama. Ve čtyři jsem sedl do auta a jel 50 minut na západ, pomalu na půli cesty do Prahy. Dvě hodiny ručního vykopávání kamenů z rozvalin zdi, nakládání na kolečka, převážení k náklaďáku, a zvedání nad hlavu / házení na plato náklaďáku. A co nejrychleji, ať tam nejsme do tmy, že. Uff. 

Na pátek jsme domluvili rodinné grilování, původní sobotní plán hrozil bouřkami (a taky že jo). Takže kolem mého domu musí být trávník jak na golfovém hřišti, až se tam budou prarodičce honit s vnoučaty! Skončil jsem s prací brzy, a ve skoro třiceti stupních posekal trávu, pak vše chystal, pak stál u grilu, pak vše uklízel, umýval nádobí … KO.

Sobotní ráno, 8:55, dekomprese, sytič, pětkrát pumpnout benzín, zatáhnout za startér, blafnutí, vypnout sitič, nastartovat … a křoviňák se pustil do trávy na mezích. Kdyby to nebyly takové svahy, a kdyby na nich nebylo tolik stromků, keříků, květin, … a jahodí tady a támhle, a kopretiny, a jiná pěkná luční kvítka. To je obsíkáníčko jak operace mozku, žádné máchání křoviňákem ze strany na stranu. Za hodinu jsem to měl posekané, durch propocený a zašvihaný. Do oběda času spousta, rychle to hrábkama shrabat na hromady dolů k plotu (protože hrabat nahoru to fakt nejde). S tím už mi z druhé strany pomáhala ivka, i děti („pomáhaly“). Tráva na hromadách, kolečko, zahradní koš, vidle … naplnit kolečko, postavit na něj koš, naplnit koš, a hurá ke kompostu. Asi tak šestkrát. Půl jedné, neúprosné polední slunce vysoko nad hlavou, bylo hotovo. Od západu bouření. Adam šel po obědě spát, a já s ním, byl jsem vyřízený a odpadl jsem chvíli po dopití presíčka. Prospali jsme 5ml slejvák.

Neděle, to se u nás na kopečku nepracuje. Ale dole u tchána, na samotě, tam ano. A na zahradě (velká louka) metrová přerostlá tráva. Jejich křoviňák před týdnem dosloužil (a už sloužil mizerně), takže tráva rostla dál a už se to blížilo k tomu, že to půjde poséct tak akorát kosou … a tak když mám půjčenou tátovu husqvarnu, tak to přijedu poséct. V neděli ráno na značkách, a šel jsem do boje s mokrou džunglí, místy pěkně „lehlou“ po sobotním dešti. Michal přivezl ještě svůj starý křoviňák, ale když jsem viděl, že velikostně vypadá tak čtvrtinový oproti husqvarně, tak mi bylo jasné, že tím ta hustá metrová tráva fakt posíct nepůjde. Takže hurá do práce, a za dvě hodiny kvičení motorů nebylo co řešit, struna mi došla přesně v okamžik, kdy už jsem chtěl jen kosmeticky dočišťovat …  a byl jsem KO. Teprve v tu chvíli jsem také zjistil, že nemohu zvednout levou ruku. Sval mezi ramenem a krkem tvrdý jak šutr, bolest jak prase. Do večera se to postupně rozešlo, ale div jsem neměl kolem krku šátek a ruku v něm. Odvezli jsme vercajk domů, vrátili se na kačenu, a s dětmi vegetili venku, než jsme se s pruty vydali na rybárnu. Adam to tam po lehké kontrole pískoviště prospal, zatímco my tahali (a pouštěli) kapříky z dolního rybníka na chlebovou kůrku nebo rohlíky. Nahodit hned na pstruha na hlavní nádrži, to je holý nerozum, co nához, to ryba. Pokud jsem dotáhl třpytku až ke břehu a nemusel podebírat rybu, tak to byl vlastně úspěch, že si mohu zase nahodit … že si člověk zachytá. Před odchodem jsme tam pak s ivkou namlátili osm pstruhů během deseti minut, a šlo se domů. Zase je co grilovat … 

A teď tu v pondělí ráno „dočišťuji“ e-maily z pátečního odpoledne, což bývá činnost, které se věnuji po víkendových ránech. Ale tahle víkendová rána jsem u počítače nebyl, v osm jsem si chodil sednout na terasu, s krajícem chleba, hrnkem kávy, novinami. A slunečními brýlemi. Na to jsem se těšil celou zimu a jaro. Pomaličku se začne chystat bazén …

Bože, já jsem unavený …

Celý květen zima. Když s dětmi ven, tak v bundách, čepicích, dvanáct šestnáct stupňů … zataženo, přeháňky, bečky plné vody. A já dumám, co jsem si to chtěl během těch šesti týdnů vlastně poznamenat. 

Adam roste a „rozmlouvá“ se, člověk se s ním parádně domluví, když bere v potaz, že neumí sykavky a domýšlí si je. Koko mahej! (Kočko, mazej!). Chychím (Slyším). Ale už zase řekne „autobuš“, tam to sykne. Když mu nerozumím, a řeknu nějaké jiné slovo, tak  se vzteká „to ejikaaal!“ (to jsem neříkal!). Autíko! (Autíčko). Zatímco Bára měla svého Yšu (malá plyšová ovečkodečka, bez které nemohla žít), tak Adam si vystačí se starými látkovými plínami, na ňuhnání, které všude tahá a spí s nimi (což je ideální, těch máme plnou prdel a když se nějaká ztratí roztrhá, tak se nic neděje… když se ztratil Yša, tak se musel zase najít). A když ji někde zašantročí, tak chodí po domě a volá „ňunají mínko! ňunají mííínko!“ (ňuhňací plínko!) … a hledá ji.

Mluvit tedy chlapec pořádně neumí, ale traktora si už ochočil jak divokýho mustanga, a jezdí jak starej taxikář. Odkoukal do Báry i eikej yk! (velikej smyk), kdy to rozpálí na příjezdovce z mírného kopečka, strhne volant a sundá nohu z plynu (což zafunguje jako ruční brzda), traktor jde na hladké dlažbě do smyku, a hned zase na plyn a s protáčejícíma kolama driftuje do boku … tohle když člověk vidí, tak se nejde nesmát. Bára to má úplně v paži, ta už si přismykovává i jen aby jí vyšla zatáčka, nebo objevila, že když se ještě při regulérním driftování sveze ze sedátka dolů, tak prcinou „přeřadí“ z dvojky na zpátečku, a traktor driftuje a kola se točí dozadu … no to už jsem jí zatrhl, protože to už by taky na toho chudáka utahaného mohlo být dost. 

Pořídili jsme si americkou ledničku. Běžná lednice s mrazákem už fakt nestačila, a když by do ní člověk potřeboval dát hrnec dva s obědem na druhý den, tak už fakt ani smykem. Když jsem ji vždy otevřel, a přes hradbu do posledního místa zplněných polic ani neviděl, co tam vlastně kde je … tak jsem se fakt už nasral, vybral, a objednal. A samozřejmě když už, tak s ledovačem, a připojením na wifi. Na ledu závislá žena má radost. Nemáme ji připojenou na vodu, uvnitř je 4l zásobník, ale co člověk fakt nečeká je to, jaký rachot ten ledovač dělá. Lednice si tiše vrní, pak se ozve ještě zvuk motorku, který vyklápí formičky na led do zásobníku, zarachotí (lehce) sypající se led … a pak se rozpoutá peklo, protože napuštění té formy na kostky vodou má na starosti asi stejné čerpadýlko, jaké je v běžném kapslovém presovači! Takže na pět sekund randál. V jedenáct, nebo ve tři … zajímavé. Mrazák tvořený poličkami je také dost nezvyk, šufle je šufle. Ale to vyřešíme nějakýma košíkama. Ale objemově máme nyní 2× více prostoru jak v mrazáku (200 l), tak v lednici (400 l).

Opět jsem měl také pračku „na boku“. Někdy v zimě zkoumané uhlíky už tentokrát opravdu dodělávaly, jeden ve svém pouzdru skoro „nechodil“, takže zůstal viset a motor se nerozjel. Objednal jsem nové za 120 Kč (doprava 150 Kč), a vyměnil je. Byl jsem tak přesvědčený o svém umu, že jsem pračku zase zkompletoval a zasunul na místo, aby ji ivka zkušebně pustilaaž tam, jen na ždímání … a motor začal vydávat takové pištivěkvičivé zvuky, jako kdyby se zadíral klíňák. Ještě začal divně problikávat displej, a bylo mi jasný, že je něco špatně. No ty krávo. Ale bylo to vyloženě jen tím, že uhlíky ještě nebyly zbroušené na optimální tvar, aby se té voloviny na motoru, na kterou mají přenášet elektřinu, dotýkaly plnou plochou. Takže zase rozborka, a pěkně jsem je pilníkem pokud možno co nejlépe upiloval. Druhé testovací spuštění už byl famózní úspěch. Opravář jak sviňa. 

Což mi připomnělo, že jsem se také jednoho hezkého dne jal narovnat náš kříž, který jsme s domem podědili. Na rohu pozemku shlíží pod mohutnou břízou do křižovatky, a (asi) kořeny stromu ho za ta léta fest naklonily. A tak mi to po pěti letech jednoho dne asi nějak začalo vadit. Jedno odpoledne jsem ho tedy lehce obkopal s tím, že ho pak na té nakloněné straně šikmo podepřu nějakým kůlem, a budu do něj (do kůlu) bušit palicí, a tím ho donutím se postupně narovnat. No Hurvínek si válku představoval realističtěji než já tuhle srandu, takže to skončilo brutální dírou kolem dokola a vylámáním starého betonu, do kterého byla pata kříže uložena. Teprve tehdy začalo ono rovnání „fungovat“ (logicky, vole…), ale také bylo jasné, že si tím pádem hezky zabetonuju 🙂 Címent by byl, dva metráčky písku se ve velkém lavóru dovezly v kufru auta, kdo by se kvůli takové trošce vytahoval s vozejkem … ale kdybych tušil, že to nakonec budou poctivé dvě korbice ručně dělaného betonu, tak bych i tu míchačku raději vytáhl z garáže. Ručně si namíchat beton v korbici, to byla největší dřina z toho všeho. Obbetonováno, samozřejmě až poté, co jsem měl kříž absolutně srovnaný do váhy, a také si všiml, že je do mírně jehlanovitého tvaru – dole šířka 25 cm, nahoře 22 cm. Kdykoli jsem ho měl v rovině „zezadu“, tak byl zase „nakloněný“ zepředu, až po chvíli jsem si všiml, že to není kamenný kvádr, ale že se směřem nahoru zužuje. A po dvou dnech podpěry pryč, a kříž zůstal majestátně stát. Rovně. Ale bůh (ha!) ví, na jak dlouho … opravdu za to mohl asi ten masivní kořen tlačící do původního betonu. Příroda má sílu.

Venku je vše krásně zelené a svěží, okrasná jabloň odkvétá, nádherná růžová koule to byla, šeřík je v plném květu a voní přes celý pozemek, pořád bych šomtal po pozemku a „něco“ dělal, ale moc není co. Tedy, zítra odpoledne musím křoviňákem posekat meze, tam už je tráva místy do pasu … ale zase je to „louka“, pučí tam kopretiny, jinde zase modré chrpy, na dvou místech kvete jahodí … to bude zase úmorné obsíkání s chirurgickou přesností. Pak to vše pohrabat, no a pak má člověk obrovskou haldu trávy. A žádný králíky. V pátek pak posekat trávník, ať je to tu na sobotní rodinnou párty 100% ready. Juchů. Ale jinak člověk odpoledne vyjde s dětmi ven, ty se rozprchnou na traktor / trampolínu / písek / za kočkama / … a – není co dělat. Sednout si na terase na křeslo, a čekat na sedmou hodinu. Samozřejmě, neměl bych ven ani chodit, a pokračovat s rekonstrukcí a dokončovat děcák, tam je práce habaděj. Jenže když ten bude dokončený, tak to bude akorát pokyn k zahájení rekonstrukce v celém zbytku patra a na schodišti, a to si moc nedovedu představit. Jednak rozsahem, jednak nákladama … všechno šlo strašně nahoru. Před dvěma roky jsem OSB desky na podlahu nakupoval za 250 Kč za kus (41 desek), letos ta samá deska stojí 570 Kč za kus. Šílené …

… už s žádnou prací začínat nebudu. Ale než psát na blog, tak bych možná mohl začít chystat ten přechod na WordPress. Jenže to bych si horko těžko vůbec nějak rozpracoval, a kdo ví kdy bych se k tomu dostal dál. Takže tak. Venku je škaredě, slunce jsme v dubnu moc neviděli, zato sněhových přeháněk bylo hafo. Aprílové počasí, jen místo kapek vločky. A zima. Přes noc klidně pár stupňů mínus, přes den pár stupňů plus, a vítr. Děti navlečené jak do sněhu. Teď jsou venku 4 stupně.

Dětem jsem zbudoval větší pískoviště. V jednom z hezčích dní v tom starém vydržely hodinu bez zlobení nebo vymejšlení, akorát se tam mohli pošermovat lopatkama … a tak mě to hned namotivovalo, že kdyby měly pískoviště pořádné, s hromadou písku, tak by se v něm také dobře zabavily. Vedle dřevníku, kde za minulých majitelů stála jakási regálová konstrukce z nějakého velkoskladu jako obludný přístřešek na dřevo, částečně zapuštěná do svahu a záhy rozebraná a zapuštění zavezené hlínou a osazené dvě keříky,  … se keříky vykoply, přesadily, a hlína se zase vykopala a odvezla pryč. Jak u blbejch. Ale u toho mi Adam regulérně hodinu pomáhal, lopatkou se snažil nabírat hlínu, s malou korbičkou jezdil se mnou … k sežrání.  A neboť mi zbylo pár desítek metrových obrubníků z budování příjezdovky (nakoupeny omylem nižší než bylo potřeba), tak jsem z nich vytvořil 2×2 metry čtverec, mírně je zapustil do hlíny, a navrčel do nich šest metráků kopaného písku, pak ještě písek z původního pískoviště, a pak ještě ale čtyři kolečka z železných zásob schovaných na maltu / omítky. A na pískovišti je hora písku, a Adam má naprostý ráj. Íek! Íek! (Písek! Písek!) Největší zábavu má, když si doprostředka postaví bagr nebo nějaké auto, a postupně ho celé zaháže pískem. Inu, proč je … až bude tepleji, tak už plánuji nějaké hydrohraní. Neb je písek zapuštěn mírně do meze, tak nad něj mohu postavit sud s vodou, hadička, vodička, přehrádky, potůčky, … těším se!

Také jsem finálně skácel starou jabloň, kterou jsem velmi nehezky ořezal už před lety, a zůstala z ní jen nevzhledná pozitůra plodící akorát hnusná nejedlá jabka a spoustu listí (to už před ořezem). Ale každý rok obrazila větvema jak mladice. Před ní pomalu (no, dost rychle) vyrostli jakési plaňky, které nakonec tvoří lepší vizuální hradbu než ta jabloň, a tak šla konečně k zemi. Něco polen, ale mrtě větví … k tomu ještě obr hromada po likvidaci velkého buksusu na podzim … a konečně jsem to vše nadvakrát naložil na vozejk a svezl dolů k dědovi, ať si to spálí (aby se nenudil). A hned je to kolem domu trochu hezčí. Tedy když pominu hromadu složeného dřeva zakrytého modrou plachtou. Ale na tu se chystám dnes odpoledne. Táta dřevo přivezl v úterý po obědě, a já odjel s ním pomoct sázet stromky po kůrovci, 150 děr krompáčem pro 150 javorů, takové půchéř jsem si už dlouho nepořídil.  Ve středu hlídání dětí, a jak se ivka odpo vrátila, tak hurá dolů ke tchánovi pomoci s montováním nové obývákové stěny (ta původní socialistická se dekonstruovala o víkendu). Dostali ji k vánocům, s příslibem mé odborné pomoci při montování, aby z toho tchána nemrdlo. Kupodivu jsem si nějak vysloužil jakousi pověst absolutního profíka na montování nábytku a všeho možného … jo vlastně, loni starému dědovi pořídili moderní skleník na zahrádku, aby tam nedělala ostudu jeho skleníkobouda ze starých oken, samý hliníkový profil a šest tisíc šroubků, stavěli jsme to – pod mým vedením – tuším tři odpoledne? Takže moje účast na skládání stěny byla celkem povinnost, pokud se do toho měl tchán vůbec pustit. Hrábli jsme do toho jak do strun, a ve středu složili poličku, nízkou polici a jednu skříň, a druhou si nechali na čtvrtek. Sušší duben tím dnem vzal za své … 

Ve čtvrtek velká akce – výprava do centra Brna na dětské oční, neb Bára na pětileté prohlídce nepřečetla jeden řádek obrázků či čeho, a doktorka to vyhodnotila jako možný problém a hybaj na oční! A přitom to bylo spíš o tom, že Bára nevěděla, co je tam za obrázek nebo symbol, a styděla se to říct. Táááákže nabalit děti, s sebou tašku kompetního náhradního oblečení pro každého z nich, vyrážet se skoro hodinovou rezervou na případné zastavování … Adam naštěstí za chvíli usnul, byl jeho poobědový čas, Bára na půlce kinedrilu vydržela až do města. Auto jsme nechávali ve Vaňkovce, tam jsem nebyl snad rok dva… průjezd městem je jednoduchý jak facka, ale stejně jsem si po zhasnutí motoru fest oddechl. Nesnáším Brno. Do krizové situace, kdy se Bára vedle auta klepala zimou (čtyři stupně a lehké poprchávání), oblékání probouzejícícho se Adama, chystání kočárku a všeho s auty jezdícími za zády … se ivce na narvané kabelce utrhl popruh přes rameno, právě když jsem jí ji podával. Samozřejmě jsem ji jako vzorný manžel obratem vyčetl, že nemohu za to, že si koupila blbou kabelku, ale napravil jsem si reputaci hned o chvíli později, kdy jsem jí utržený popruh ke kabelce téměř neznatelně přidrátoval kouskem drátu, který vozím pod kočárkem pro strejčka příhodu. No kdo z vás to má? (Vzala si schválně tuto kabelku, aby ji mohla mít přes rameno a měla volné ruce na děti / kočárek /… ). A hurá do víru velkoměsta z Vaňkovky kolem čtyřproudé silnice pod mostem pod kolejemi k hlaváku na Nové sady … zima jak prase, trochu vody a sněhu ve vzduchu, randál, špína. Adam raději zababušenej v kočárku, a na Báru Brno asi taky moc dojem neudělalo 😀 Holky šly na oční, a já s Adamem zjistil, že hned vedle se bude něco stavět a bagroval tam bagr. Dar z nebes, mohl bych stát s kočárkem na jednom místě a Adam by byl stejně blahem bez sebe. Jenže během pár minut měli stavaři padla, rozjeli se auty pryč a bagr osiřel. A tak nezbylo, než dojet ke křižovatce a sledovat tramvaje, ty Adam nezná. Ak! Ak! (Vlak! Vlak!) A pak byly holky hotové, Bára má oči jak rys, žádný problém nebo vada, a byla tak šikovná, že ji máma jen a jen chválila. A hurá zpět k autu. Ve Vaňkovce si Bára za odměnu nakoupila pastelky  a blbosti v papírnictví, a my s Adamem zatím sledovaly eskalátory, to taky děcka nikdy neviděla 🙂 Takže bylo jasné, že je hned prubnem, vzal jsem je za ruce a jeli jsme nahoru, a pak hned zase dolů za mámou. Na Adama teda vyzkoušení na vlastní kůži dojem neudělalo, Át! Át! (Bát! Bát!). Do auta, a hurá do kolon v centru, v Kuřimi, … preventivní zastavení na benzínce, když začal Adam škytat, ale asi to byla jen škytavka a ne předzvěst blití. Čtyři párky v rohlíku s sebou a hurá domů pro montérky, a k tchánovi pokračovat se skříněmi. Do večera jsme to dodělali, skříně přivrtali ke zdi, a je to hotové. Stihnout se to muselo, dnes mu začíná pstruhová sezóna 😀

Za chvíli půjdu odvozit tu hromadu dřeva do dřevníku, ale očekávám prudké hádky o traktor a o to, kdo bude na vozíku vozit polínka. Bára na traktoru loni rajtovala jak profiřidič, Adam horko těžko dosáhl na plyn a sotva dokázal zatočit volantem, takže jeho ježdění na traktoru byl očistec. Letos ho traktor zajímá víc než Báru, ta si jezdí na koloběžkách a kole atd. No a Adam s traktorem, ale přece jen pořád spíš kouká na to, jak se točí kola, než kam jede. Narazit „omylem“ kolmo do zdi domu, to už chce taky kumšt. Ale pak jsem mu tam cvakl dvojku, traktor vyrazil dvakrát tak rychle a kupodivu se mu v téhle vyšší rychlosti mnohem lépe řídí. Ivka s tím moc nesouhlasila, ale když viděla, jak si to fičí kolem domu s mnohem menšími problémy, tak musela uznat, že je to lepší … než to vzal o pár sekund později přes jedinou nebezpečnou terénní nerovnost u schodů do domu, kde by se traktor pohodlně převrátil na bok. Moc nechybělo. Stačí tam postavit židlu z terasy, kterou je třeba objet, a vyřešeno.

Víkend před námi. Zítra hurá do lesa.

To jsem si naposledy našel na blog čas, když v únoru mrzlo? No, dnes mrzne taky, pátého dubna, o velikonočním pondělí. Mínus čtyři. Ale ani nevím, proč blog otevírám, když musím za chvíli vyrazit ven a roznosit po zahradě čokoládová vajíčka atd, aby měly děti co hledat … kultivované západoevropské tradice, žádné bití žen a holek klackem. Ale vzhledem k tomu, že si včera schruply v autě někdy kolem páté cestou od našich, a pak se šlo spát až někdy před jedenáctou … tak to možná u nich – stejně jako u mámy – s tím vstáváním nebude moc horké.

Suchý únor jsem dokončil, během mokrého března se mi vada sítince postupně vrátila v plné palbě, takže s výjimkou ivončiných narozenin teď jedu suchý duben … a pokud se to zase během měsíce zlepší, tak budu asi pokračovat dál. Ale životního optimismu to nepřidá, když nemohu pravým okem přečíst ani to, co teď píšu, a žádné brýle na to nepomohou…

V březnu se nic zvláštního nedělo, tvrdá uzávěra se zákazem přesunů mezi okresy (haha), což tedy tady u nás dva kilometry od hranice vrásky nikomu moc nedělalo. Pravda, s autem plným dětí jsme hranici moc nepřejížděli, ale ivka si šoupla za sklo průkazku zaměstnance nemocnice v Brně, a jezdila si „jakože do práce“ pro čerstvé rohlíky den co den. Nikam jinam jsme také nejezdili, takže šomtání po spící zahradě a vymýšlení práce, co by se „už“ dala dělat. Děti venku lítají na kolech, Bára na šlapacím, Adam na odrážedle (jako pán), věčně chodíme kolem řeky k tchánovi, během čehož sbírám odpadky s prodlouženou „rukou“, Bára hledá kamínky (ivka musí kreslit nové jak o život) … začal mi lézt medvědí česnek, po dvou letech už je to malá plantáž, a stejně bych mohl letos ještě přisadit. Pak najednou v půli března napadlo pět čísel sněhu! Úplně mě to šokovalo, protože po třech týdnech pomalu se probouzejícího jara jsem fakt sníh už nechtěl, a shrabla zazimované schovaná ve sklepě … ale tak jistě, půlka března. Loni mělo jaro mnohem rychlejší nástup. 

—

Tak, zezdola jsem zaslechl nějaký ruch, tak jsem se raději rychle sebral a po rychlé kontrole, že děti ještě neopustily ložnici, se jal roznášet (kinder, jak jinak) vajíčka a jiné pamlsky kolem domu. Velikonoční zajíček nadělil. Té radosti, když bylo z okna vidět velké vajíčko schované pod keříčkem … a rychle jogurty s půlkou rohlíku, oblíknout, a ven do těch čtyř stupňů! To bylo nadšení! Nějaký chození po šmerkustu se může jít zahrabat. No a pak na kolech jezdit po terase kolem stolu, pak na pískoviště, … 

—

V půli března udělal táta neuváženou věc, a to že mi věnoval jakýsi hornický kahan, co mu roky stál na skříni v garáži, že to někde viděl na bazošu, že se to dá za tisísovku prodat, tak ať to tam pověsím a prodám si to. Nepřišel na to, jak ho rozmontovat, aby se dal naplnit a zapálit, stejně jen někde desítky let visel na regálu … tak co s ním. Nedalo mi to, a začal jsem pátrat, co to vlastně teda držím v ruce. A brzy jsem se dopátral, a než abych to rozepisoval, tak si můžete podrobné představení Benzínové větérky typu 400 přečíst zde. Aby nebylo možné lampu v dole otevřít a tím její plamen nebo jiskrový zapalovač vystavit případnému metanu (a vyhodit vše do vzduchu), byl v závitu mechanismus pružinové západky bránící rozšroubování, který šel deaktivovat jen na povrchu dolu v lampovně – silným elektromagnetem. Ať jsem pátral jak jsem pátral, nenašel jsem žádné další informace, jak toho dosáhnout v domácích podmínkách … ale zase jsem se stal patrně největším znalcem důlních lamp v okruhu 10 kilometrů. Ale pořád jsem si říkal – co mohli mít před půl stoletím (je to celkem moderní lampa) za technologie? Co když „silný elektromagnet“ jde nějak nahradit silným magnetem z pevného disku (a to jsou kurva silné magnety) … a tak jsem si vzal lampu do dílny, a začal s ní laborovat, dva neodymové magnety … a pak v závitu najednou „cvaklo“ … a šlo s ním otáčet. A toho dne se zrodila láska trvajícího dodnes, kdy mi v kuchyni na stole stojí krásná naleštěná vycíděná funkční větérka, kterou si sem tam zapálím a kochám se, a vůní spáleného technického benzínu provoňuji celou místnost. Křesací zapalovač křesal, ale kamínek už byl dávno fuč. Ivka mi cestou z práce koupila benzín do zapalovačů, kamínky do zippo zapalovače, ale to jsou pidi kamínky, zatímco v těchto lampách byly 3 mm silné kamínky. Objednal jsem si jiné kamínky, 15 Kč kamínky a 100 Kč doprava, krabice jak na dětské boty a v nich pytlíček kamínků velikosti … no, 2×5 mm. A pak jsem objevil, že existují kamínky do svářečských zapalovačů, 3 mm průměr! To je ono! Zásilkovně to trvalo snad pět dní, sviním, já už byl nervózní jak pes … kamínek jsem musel přepříznout pilkou na železo, už tehdy to bylo jisker až běda, dal ho do lampy, křesal krásně, ale – knot se nezapaloval. Víc benzínu. Nezapaloval. A tak jsem gooogloval a googloval, lampu po večerech čistil, nejdřív kyselinou citrónovou po mosazi, pak jemným ocelovým kartáčkem, kdy prokoukla ještě dvakrát tolik, pak další večer houbičkou a každé místečko stokrát přelíznout … a teď už lampa svítí jak zlato. Ale nezapalovala … až jsem se zkontaktoval s jiným odborníkem na důlní lampy a po e-mailech řešil, kde může být problém. Na jeho radu jsem rozebral zapalovač, vyčistil škrtací kolečko, a především přitáhl přítlak kamínku na kolečko, nechal na zažehnutí více vysunutý knot … a heuréka! Lampa začala zapalovat mohutnou jiskrou na každý pokus, a v mé duši se rozlil klid a v domě měkké romantické světlo benzínového plamínku důlní lampy. 

Až jsem si začal říkat, že tenhle svůj blog konečně přenesu na WordPress, abych mohl zápisky doprovázet fotkami, protože to už je ve starém RS2 opruz a nechce se mi s tím crcat.

A nejvtipnější bylo, když jsem celý nadšený začal tehdá lampu pucovat a cídit, a její mosaz se zablýskla … a já se otočil na ivku a říkám: „Ivi, a co když tenhle tátův neuvážený dar byl začátek něčeho velkého, a za deset let mi tu budou všude viset vypucované důlní lampy …“. Nebyla nadšená. Ale stát se to může. Ne že bych nezačal na aukru a bazošu sledovat různé, ehm, hornické starožitnosti … to nemohu říci! 

Minule tálo, teď zase mrzne, až praští, den za dnem. Tedy, den za dnem se teplota drží někde pod nulou, a noc za nocí je mínus deset mínus třináct. Na začátku ochalezní napadlo pár čísel sněhu, pak sem tam ještě lehounce přibylo, pak zamrzlo a všude je bílo. Venku stále moje hromada sněhu, Báru nejvíc baví po ní lézt nahoru a po zadku jezdit dolů, pořád dokola, Adam si ve vykopaném tunelu (skrz) parkuje tatru jako v garáži, jinak ji celou dobu nakládá sněhem, nějaké ježdění na bobech mu je už putna. To spíš vytáhne plastovou motorku a lítá na ní po příjezdovce. Já si naposledy zablbnul jak zamlada, jezdil jsem na břiše na velkém nafukovacím kruhu, s rozběhem jsem plavmo „přeskočil“ onu rozjezdovou hromadu s kruhem pod sebou, a už jsem svištěl vpřed. Akorát jsem na něm pak závodil i s motorkujícím Adamem na lehce zasněžené příjezdovce, a tam jsem ho roztrhl o nějaký kamínek. A mám po ježdění. Že bych to zkusil zalepit nějakém flastrem na duše, nebo na bazén? Za pokus to stojí. 

Týden mrzne, a tak už se u bruslí na rybníku, a tak to Báru po dvouleté pauze zase učíme, ale teda … jde to ztuha. Člověk jí dvacetkrát říká „pokrč nohy a nakloň se dopředu“, ona to udělá, po sekundě se narovná jak prkno, a padne na zadek. Pořád dokola. Když ji vytáhnu na nohy, dvě sekundy šoupe bruslema, a pak začne sledovat rej ostatních dětí, narovná se … by mě mrdlo. Mno. A to když to člověk zkombinuje s utrpením, než obě děti navlečeme do oblečení na ven, během kterého Báru napadne, že je ideální čas na tancování nebo poskakování, a Adam se odmítá oblíkat do toho či onoho a chce si vzít ven angličáky / plínu / hasičské auto, aby se pak venku rozeřval, že nechce k rybníku, že si chce nakládat lopatkou sníh na tatru… takže na saních táhnu tašku s bruslema i žlutočervenou tatru, pak nechce jít od rybníka domů (je –5 a fouká vostrej severák), nechce si sednout na saně, když už ano, tak chce „držet“ tatru a vézt si ji sám, což nejde, a tak deset miňut fňuká a knučí a tvář má v mrazu mokrou od slz, zatímco tatru nese máma, a Bára se ze saní za jízdy neustále naklání na bok a nabírá sníh do rukavic, což je úžasný když je právě táhnu po krajnici nakloněné do pangejtu … aby pak Adam před domem spustil finální hysterák, že si chce ještě hrát s tatrou, neb jsme mu to slíbili, abychom ho dostali od rybníka, jenže už je také tma a zima a on si chce vzít sněhem obalenou tatru domů … 

Ještě že je suchej únor, rodič by se uchlastal k smrti. Vida, přesně půl měsíce za mnou, a už mi to ani nepřijde, neláká. Cvrknu si do sklinky trochu moštu, doleju vodou a pohoda. A taky si tím trochu zkouším, zda bude mít tahle změna životosprávy nějaký vliv na moji oční vadu … dlouhé roky se mi sem tam za čas objevovala vadka na pravém oku, vlnka na rovných liniích. Poslední roky se to ale zhoršovalo, až na rozmazanou skvrnku či jakousi mlhu ve středu vidění, s různou intenzitou, která mi pár týdnů vadila, a pak na půl roku zmizela. A loni jaksi nemizela, a spíš to jen kolísalo mezi „horším“ a „lepším“, až jsem se konečně v srpnu rozhoupal k objednání na Gemini klikniku do Brna, kde mě hned opravili, že potřebuji žádanku od očního, že si nemohu přijít jen tak (i kdybych si to chtěl soukromě zaplatit). Takže objednání k očařovi, termín za čtvrt roku v říjnu, dopičiuž! Bylo mi jasný, že to bude akorát najíždět covid na plné kule, a děsil jsem se, že akorát tou dobou nemocnici hermeticky uzavřou a bude. Nedopadlo to, nakonec jsem v té čekárně s respirátorem seděl … a i když jsem si šel opravdu jen poprosit o žádanku, tak mě doktorka vyšetřila s očním cétéčkem. Trochu mě to zaskočilo, před lety jsem tam kvůli té vadě byl také a měli tam akorát zapůjčený jakýsi obstarožní přístroj, který ještě měli do pár dní vracet. Jinak se asi do očí dívali lupou, nebo nevim. No, a doktorka mi velmi přesvědčivě diagnostikovala centrálně serózní chorioretinopatii … zatímco já byl celé roky přesvědčen, že mám náběh na věkem podmíněnou degeneraci makuly. Jedno lepší než druhé. Ve středu vidění (centrálně) se mi pod sítnici z nějakých vad/cévek tlačí tekutina (serózní) a místo aby tam byl ďolíček, tak je tam sítnice vypouklá, což snižuje ostrost vidění. No super. Kapu si Nevanac, snídám Edemo … trochu mi to vzalo vítr z plachet ohledně objednání do Gemini, protože přesvědčivou diagnózu už jsem měl. Ale na konci listopadu jsem si tam přece jen zavolal, a byl objednán na půlku února. No dopiče už, to je čtvrt rok za čtvrt rokem! Ale když jsem si pak zapisoval poznámku do kalendáře, tak o den neseděl den v týdnu a datum, na kdy mne objednali. No raději si pak předem zavolám … „Ale pane June, vy jste nebyl objednán na 16. února, ale na 16. prosince.“ Kurva už piča todlencto to sem teda nebyl! Těžko bych se během objednávání s telefonem u ucha přepsal z prosince na únor. Ještě si vzpomínám, jak mě to rozladilo, když mi nabídli tři měsíce vzdálené datum. No a tak že mi tedy vytvoří novou rezervaci z té mé propáslé, a za chvíli mi přijdou emailem pokyny s informacemi o předoperačním vyšetření pro LASIK operaci. WTF?! Haló haló, ale já byl objednán na sítnicovou ambulanci, a ne na LASIK vyšetření, co to tam máte za bordel? No sranda. Na telefonu mám appku na nahrávání hovorů, tak jsem doufal, že tam ten hovor z objednání se najdu, a jak na sviňu jsem o 14 dní později všechny archivované hovory smazal… nejstarší byl ze 17. prosince (tedy den po termínu), kdy mi volá táta a ptá se, jak mi je a bavíme se o mém nachlazení … a ivce docvaklo, že to byla vlastně doba, kdy jsem podle všeho prodělával covid. Ale dokud jsem si nevšiml, že nic necítím, tak jsem si myslel, že to bylo jen lehké dvoudenní nachlazení. Tak kdoví, jestli bych se neodhodlal i nachlazený vyrazit. Hm.

No, a tak alkoholovým půstem také trochu zkoumám, zda to na onu vadu také nemá vliv. Ivka je přesvědčená, že je to autoimunitní problém. Jednak v labině vidí obrovský boom těchto onemocnění na vzorcích, co vyšetřují, jednak už také x let beru Zodac na nějakou nejasnou kopřivku, kdy mě svědí celé tělo, aniž bych byl na něco alergický. Podrbu se, a za minutu mi na tom místě naběhnou červené stopy po nehtech, a ještě natečou jako když člověka jebne komár. Díky zodacu to aspoň nesvědí, ale poškrábu se bezděky na čele a pak chodím s bleskem jak Harry Potter … ivka je přesvědčená, že je mezi tímto a onou oční vadou spojitost. Nevím.

Jinou zábavu mi přinesla výměna oleje v autě, na které jsem přestal jezdit k dvornímu mechanikovi, neb tam potřebuji vždy ještě někoho jako taxíka (když tam auto vezu, a pak tam potřebuji zavézt). Klidně si u něj nechám opravit něco vážnějšího, nebo udělat technickou, ale na pitomou výměnu oleje můžu jet kamkoli a nebudu ho zdržovat takovou ptákovinou (práce má až nad hlavu). Loni tedy do servisu do city, na dvě hoďky jsem si sedl do kavárny, zaplatil pak sice o trochu víc než u mechanika, ale hned jsem si s autem zase odjel domů a bylo, pohoděnka. Letos to samé, jen si nebylo jít kam sednout, vše zavřené. Ale našel jsem azyl u mámy ve škole, čaj s buchtou také dostal, emaily vyřídil, takže paráda. Pak si došel pro auto, zaplatil, odjel, auto navíc pěkně vyluxované (bonus pro zákazníky), jen jsem si musel spravit přiklopené zrcátko, copak tam kolem auta dělali, že je sklopené … no a doma jsem to zjistil. Asi venku na place mi zrcátko štrejchlo jiné auto, zrcátko uhnulo, ale zadní dveře nikoli, a pod klikou dvě promáčklé díry. Kuuuuuuurváááááááááá! Na zrcátku bílá barva, v ďourách bílá barva. Když jsem na plac přijížděl, hned za mnou vjela bílá dodávka s balíky / náhradními díly, a když jsem vyšel z kanclu, už byla zase pryč, ale musela vyjíždět a stáčet se kolem místa, kde jsem zaparkoval (a strana auta sedí). No se servisem jsem si volal ale třikrát, fotky posílal, ale když jsem si toho všiml až doma, tak těžko koho obviňovat. Servis byl vstřícný, pojištění na to jsou, ale kamery nemají, a charakter těch promáčklin je naprosto atypický. I kdyby mě štrejchla ta dodávka, tak promáčkne celé dveře, ale neudělá dva omezené ďolíky a jinak nic. Buď to udělali v té dílně a tají to, protože ta bílá barva také klidně mohla být omítka, nebo se to fakt stalo na place (kde se ale za tu dobu vyměnila jen dvě auta), za což oni moc nemohou … ale to, že jsem odjížděl s přiklopeným lehoučce bíle škráblým zrcátkem (na oné straně) napovídá, že se to stalo v servisu. A tak zatímco jsem se tam poptával na možnosti nějakého řešení reznoucích míst a kvetoucího laku tuhle a onde, tak jsem si navíc odvezl ještě dvě díry ve dveřích. Super.

Neděle, půl desáté pryč, venku mínus sedm, v obýváku ještě ticho. Rodina dospává, zatímco táta sedí od sedmi u pc.

Sníh leží snad už 14 dní, ale dnes už se oteplilo fest, a dál to bude horší a horší. Sněhulákovi vypadaly všechny zuby oči mrkev, chudák se naklání na stranu … ale za ním se tyčí moje majestátní hromada sněhu. Jak máme za domem 5×5m terasu, přes kterou chodím do dílny starat se o kočky, nebo se zbytky ke kompostéru, tak jsem z ní vždy při venčení dětí shrabal sníh na prostředek a dělal jim tam hromadu. Ať si z ní třeba jezdí po zadku … akorát že příští den napadl sníh zase, a pak zase, a hromada začala být dost velká na to, abych začal přemýšlet, že se to množství sněhu také bude jednou rozpouštět, na terase hned vedle domu. Minulý pátek jsem jsem ji tedy přeházel (uff) o pár metrů vedle na trávník, a jal se ji zvětšovat „navážením sněhu“. Třeba by v ní pak šel vykutat i nějaký bunkřík pro děti. No jednoduše jsem se tedy každý den bavil shrabováním sněhu kde to šlo, a nošením jej na hromadu. Báře jsem do ní vykutal schodky, ta si lezla nahoru a po zadku jezdila dolů, a hromada rostla. Další den jsem jí pak nahoru naštimoval boby, že to zkusí sjet. Pozemek / trávník se nám sice svažuje, ale rozhodně nic na velké bobování, Báru jsem musel na bobech roztlačit, aby pak jela. No a teď s „rozjezdem“ z hromady na nejvyšším bodě pozemku, to je panečku svist! Bára ječela nadšením, hodinu jsem pak nedělal nic jiného, než jí nahoře přidržoval bobdy, aby si mohla nasednout, a spřádal další plány 🙂 To už mi pak také došlo 70cm široké fiskars shrablo, takže syslení sněhu se stalo ještě snazší, a hromada se zdvojnásobila. Ivka koupila placky / pekáče, od té doby si jezdí Bára sama… ale to už objevil kouzlo bobování i Adam, kdy jej posadím na boby, zvednu je do vzduchu a položím na „svah“ hromady asi tak do poloviny, aby se hezky projel přiměřenou rychlostí, kdy běžím vedle něj (nebo ivka) a jistím jeho jízdu. K čemu jsou na bobech brzdy samozřejmě netuší, to se tomu prckovi ani nesnažím vysvětlit. Trávník se svažuje k příjezdovce, za kterou jsou pak ještě dva metry rovinka, a pak krutý zlom a sešup dolů k plotu. Za Bářina bobování byla cesta zasněžená, a ona to musela před zlomem k plotu ubrzdit, pomalu jedoucímu Adamovi to včera vždy automaticky brzdilo na holé cestě. Jenže … i na tu se pomalu našlapala trocha sněhu, a s večerním ochlazením a tuhnutím sněhu to jezdilo nějak rychleji, ivka Adama pustila z hromady o kousíček výše než předtím, a modré boby kolem mě (táhnoucího se se sněhem) projely mnohem rychleji, zatímco ivka se pomalu rozcházela za nimi. Já se zmohl jen na „No mámo?“, a to už ona vystřelila za ujíždějícím Adamem, který bez problémů přesvištěl dlažbu příjezdovky, dva metry sněhu za ní, a než zmizel pod mezí, tak jej ivka plavmým skokem/šipkou dostihla a srazila z bobů, které to o metr dál čelně napálily do kmene jediného stromu na celé mezi. Nóóó, to byla vzrušující chvilka, co si budeme povídat. Za chvíli jdeme ven, tak uvidíme, co nás čeká dnes. Tentokrát ale budeme durch asi všichni, taje to a taje.

Jak jsem nedávno „opravil“ neperoucí (netočící) pračku, a to tím, že jsem ji naklonil na bok, podíval se na motor, postavil ji zpět, a ona začala prát … tak v týdnu vylétly pojistky na zásuvkách v koupelně, právě když byla pračka uprostřed pracího programu. Inu, stane se, dlouho pojistky nevypadly. Nahozeno, a vše OK. A den dva zpět jdu kolem koupeny, kde se pračka pustila do ždímání, a ten zvuk/randál byl nějaký jiný – takový „elektricky prskající / šustící“. WTF? Lehl jsem na podlahu a snažil se ve škvíře pod pračkou zahlédnout záblesky, a just jo, modré blikání jiskření. No ty vole. Tak ty vyhozené pojistky možná nebyly jen tak náhoda, motor pračky má problém. Já, který ani netuším, jaká barva elektrického drátu co znamená, budu řešit dojebaný elektromotor… sedl jsem na gauč, vytáhl google, a zkoumal, co znamená, když „pračka jiskří“. A našel mezi spoustou informací i článek o výměně uhlíků motoru pračky na Mylms.cz, který běžíval na RS2, než jsem jej pomohl přemigrovat na WordPress. Vtipné. Vzešlo z toho to, že mohu minimálně zkusit očistit komutátor elektromotoru (o ničem takovém jsem doteď neslyšel), ale když jsem pračku vysoukal, naklonil a podíval se na něj, tak bylo zřejmé, že tam jádro problémů být může. Komutátor špinavý, mezery mezi lamelami zanesené … inu, hurá do toho. Odšrouboval jsem držáky uhlíků, zkouknul, jak v nich „chodí“, a jemným kartáčkem, co mám na pájení, komutátor očistil. Ivka si už mezitím chystala dávku šatstva na testovací praní … a ono to pralo, pěkně „potichu“, tedy s kurevským randálem, ale bez jiskření. Jako, to bych do sebe neřekl, že budu takový opravář 🙂

To bych spíš čekal, že budu úspěšnější s obnovením kontaktů na tchánově telefonu, ale i tak to byla fuška. Starý telefon umřel, roztekl se mu displej do černa a hotovo. Na SIMce 250 čísel, ale v telefonu jich měl skoro 1000. Jediné řešení bylo, že mu na tom starém telefonu vymění za 2000 displej, a když jej zfunkční, tak mu pak přetáhnou kontakty na nový telefon. Ale včera jsem se do toho u nich pustil, neb jsem si říkal, že tam měl určitě napojený google účet… tak to přece musí jít natáhnout na nový telefon z cloudu raz dva, ne? Z jeho výrazu a „google účet cože?“ bylo zřejmé, že to nebude jen tak 🙂 Švagrová nakonec odhalila jeho starou gmailovou adresu, ke které už nikdo heslo samozřejmě nevěděl. Obnovení hesla se odeslalo na tchánův pracovní email, ale byla tu záchrana v podobě notebooku s vépéenkem (když je ten covid a homeoffice), takže jsme se připojili k němu do kanclu, a v jeho emailu našli obnovovací kód. Tááákže jsem byl v jeho Google účtu, ale kontakty nikde žádné, zálohy telefonu nikde nic … prostě jsem se v tom patlal, a nebyl schopen nic dohledat. Nedávalo mi to ale smysl, že by se k tomu adresáři nedalo nijak online dostat. O tři piva a jednu slivovici později jsem si všiml, že na novém telefonu chybí googlí aplikace Kontakty, nainstaloval ji tam, napojil ji na jeho starý google účet, a první co mi po spuštění nabídla bylo okénko „Přejete si synchronizovat 780 kontaktů z předchozího telefonu“? No ty kráso, propukla obrovská oslava a pijatika, a já byl hrdina dne až do hluboké noci! 

Tož dobré. Jdeme ven, na sníh. 

Toho sněhu venku … ani nevím, kdy napadl první, to možná ještě před víkendem. A protože se zatím neoteplilo na víc než nějaké dva stupně a pak to vždy zase hned padlo pod nulu, a nefoukal vítr, tak všechen sníh držel na stromech, na větvích, na drátech. Úplná pohádková zima. Takové kdyby byly Vánoce, tak se z toho instagram posere. S dětmi chodíme na hodinku ven, koulujeme se, když to jde, postavili jsme sněhuláka, Bára jezdí na bobech, Adama baví se jen rejpat lopatou ve sněhu a pak vytáhne plastovou motorku a jezdí si jak v létě. Boby a sáňky ho děsí, na ty nechce ani smykem. Takže sníh kolem domu pohoupaný, ale včera či kdy zase trošku připadlo, ráno jsem byl úplně zaskočený. A dnes vyjdu po šesté před dům, a zase nového sněhu. Znovu jsem byl zaskočený. Ivka jela do práce, nestihl jsem jí ani auto omést, po cestě jsem jen protáhl dva pruhy pro auto, a zbytek odházel později. A pak zase před osmou, když přijela švagrová pro Báru (hodit ji do školy), a pak znovu potřetí, když už přestalo sněžit. Rameno už cítím, ale pohyb je zdravý. Ovšem ještě pár takových dní, a začne mě to pěkně srát. 

Vánoce byly … fajn. Štědrý den tak parádně vycházel, vše nachystané, žádný průšvih … až do večera. Povečeřeli jsme, děti vyšly ven nakrmit kočky a zapálit prskavky / navigační světla pro ježíška, já zatím snesl tři velké pytle dárků pod stromeček, až se nedalo do obýváku vejít. A pak zpocený až na prdeli rychle vyběhl za nimi, abych zjistil, že prskavky nejdou zapálit, Adam z těch hořících ječí hrůzou, a Bára už taky natahuje a další už držet nechce … no tradiční akce s dětmi. A pak přiletěl jezíšek, a šlo se rozbalovat. A i když jsme měli dětem nakoupené tak nějak rozumně dárků, tak jich měli nějak moc. Aby Adam dostal čtyři různé plastové traktory … trochu blbost. Aby Bára dostala dvě nebo tři různé sady postav (velké panenky) z Ledového království… to je taky pičovina, ne? Ona k nám totiž nadvakrát (!) navezla „pár dárků“ pro děti ještě švagrová, a i když si u ní ivka pro nás objednala nové povlečení, tak to jaksi pokračovalo dál. Kosmetiky a mejdel na dva roky dopředu pro každého, ono povlečení, bedna vína, sada skleniček, dárkový poukaz na litr, elektrický palačinkovač (!), pak krabice a on to robotický vysavač (!!!) … a už jsem byl úplně vytočenej. To prostě nejde, takhle „bez domluvy“ nadělit věcí za v součtu snad deset tisíc. Naštvalo mě to, zkazilo mi to večer, který jsem aktuálně stejně trávil jen vyšroubováváním různých aut, traktorů a panenek z jejich krabic, a pak do nich jen zašroubovával baterky… přes poházený hračky se v obýváku nedalo ani pohybovat, přesně ten extrém, kdy moc darů škodí. Štědrý večer, fakt že jo. Člověk měl ty vánoce letos tak ošéfovaný a připravený, a zase se to posere z úplně jiné strany. No mám další body do seznamu tipů na příští rok. 

Vánoce pak pokračovaly, volno, pohodička, návštěvy / promořování, nic zvláštního. Až na silvestra! Ten byl výjimečný, protože pěkně mrzlo, a já si vyjel na kole! Poprvé v roce 2020, deset hodin před jeho koncem. Zvládl jsem to! Do lesa, krátký 5km okružíček po zamrzlých lesních cestách, jinak rozbahněných a zničených od vyvažeček a harvestorů. Ani jsem se nepoblinkal. Jen co jsem dojel domů, tak jsme se stavili k tchánovi připít si na konec roku, a po návratu domů se mě v lehce připitém stavu dotkla nějaká ivčina poznámka – zatímco jsem umýval nádobí, ještě k tomu – a lepší už to pak taky nebylo. A další večer v prdeli. Na půlnoc jsme stejně nečekali, šli spát, a i přes covid pak stejně začalo peklo, které Adama probudilo, vystrašilo, a noc do rána pak byla taky výživná. Od té doby nějak mizerně spí. Posrané rachejtle … 

Takže to byly Vánoce a svátky 2020. Celkem to tomu roku odpovídá. Po novém roce si pak děti vzali naši, a my si udělali procházku zamrzlým lesem, s placatkou, tož to bylo fajné. Konečně může člověk někam „bez kočárku“. 

No a leden postupoval. Teď o víkendu jsme se domluvili s našima a setkali se u nich na hrázi přehrady, fikli Adama do kočárku a vyrazili po zasněžené cestě na nedalekou vyhlídku nad hladinou. Krásná procházka, babička blba s Bárou, děda si tlačil kočárek, a neustále vzpomínal a ukazoval zákruty a místa na protějším břehu, kudy jak kam chodil na ryby… všude sníh a zima. Krása. A nyní se toho sněhu navalilo ještě dvakrát tolik. A až do příštího týdne slibují mrazy. Budu muset kolem domu proházet různé cestičky, protože na Adama už to začíná být trochu moc 🙂 Obzvlášť, když se do toho sněhu ten pták vrhne na plastové motorce …

Aby toho nebylo málo, tak jsem hned vyjel na kole poprvé i v roce 2021. Nasněženo, zamrzlo, odhodlal jsem se a vyjel po silnici na kopec, a pak sjel po starých lesních cestách dolů do hlubokého údolí, „do žlebu“, a dlouhé a dlouhé kilometry se jím probíjel zpět do civilizace. To byla taková nádhera … končiny, kam sem tam zajde tak maximálně hajnej, traktor po těch cestách nejel roky, jen divoká příroda, nepoškozený sníh, stromky zatížené sněhem skloněné dolů … až mě běkně z toho lehání na řidítka bolela záda. Ale tam se dá jezdit snad jen v zimě, jinak je to ráj bahna a kopřiv. Ale s tou vrstvou sněhu, co tam musí být teď, už je to asi neprůjezdné. Mám objednanou novou helmu, nové návleky na boty, odmlžovací sprej na brýle (či co), snad to do víkendu dojde. Pak bych mohl zkusit zase nějakou jinou dávnou trasu …