Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Vše kvete, v půli května

Tak jaro už během čtvrtečního rána valí na plný kule. A já si řekl, že si blognu, protože co už, ve čtvrtek většinou řeším ranní odvoz do školek, odpolední svoz … i když brzy vstanu, tak sotva dojím snídani a pár desítek minut se v něčem pracovně vrtám, už je musím jít budit. A pokaždý se zapřísahám, jak musí chodit dříve spát, protože to je strašné martýrium, dostat je z postelí. A donutit Adama se obléct, jít na zuby, vyčůrat (Bára už je samostatná rozespalá jednotka) … a pak má ještě nachystané jiné šortky než chtěl, a je konec světa. Až se z toho šprajcl přede dveřmi do své třídy, a hotovo, nepůjde do školky. Odešel do rohu šatny, zády ke mně v náručí drtil plyšového vlčíka … to bude zase přemlouvání a slibování, říkal jsem si. Ale záhy „naštěstí“  někomu začala téct krev z nosu, a povyk kolem toho ho zvědavě nalákal do třídy, zavřel jsem dveře a zmizel jak pára nad hrncem 😀 Ach ty děti …

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Končí duben

A zase je to skoro měsíc, od posledního postu „Začalo jaro“. Ale teda čekal bych trochu rychlejší rozjezd … té zelené barvy v loukách nebo trávníku přibývalo opravdu pomaličku, polehoučku. Ale pořád chladno, ráno mínusy, přes den nic moc. Kolem domu stále v montérkách, v třičtvrťákách jen párkrát. Chladno. 

Na velikonoce jsem upletl novou pomlázku pro mě i Adama, a mohlo se veselit. V neděli bylo krásně, odpoledne jsme si vyjeli na výlet do Ticha, na rozhlednu. Adam celý kopec uškromtal tam i zpátky, překvapivé. Z rozhledny jsme koukali na město a vlaky na nádraží, děti propletené skrz dřevěné zábradlí desítky metrů nad zemí … a mě se začínal zmocňovat divný pocit, který … by se dal označit jako „strach z výšek“. WTF, June, vole, co blbneš? Opatrně jsem to rozdejchával šokovaný situací. Nevím, možná vědění, že stojíme „na balkónku“, dřevěné zábradlí trochu nižší, než bych čekal, děti snažící se vecpat do mezer mezi sloupky, aby lépe viděly … divné. Zastavili jsme se na nádraží, abychom na vlaky koukli zblízka, a během těch deset minut tam zrovna dva bez zastavení s hromovým randálem prosvištěly. Děti oči navrch hlavy! Zastávka na zmrzlinu, večerní dojezd u tchánovců, sluníčko klesalo za kopce … no den jak víno, to mělo být to velikonoční pondělí, a ne neděle. Protože pondělí bylo škaredě a zima. Děti pohledaly kolem domu nadílku od velikonočního zajíčka, a jeli jsme na kopce, na oběd, a cestou zpět vyplatit babičky 🙂 Každopádně víkend, po kterém by člověk potřeboval víkend.

Vyčerpávající pracovní týden u tekl, a bylo tu opět sobotní ráno, s budíkem na 6:15, tradičně. Šourám se do koupelny, okénkem vidím, jak vrcholek protější kopce osvětluje vycházející slunce, bude krásný den… a byl. A těch plánů. Kolem desáté jsme vyrazili ven. Naštípat třísky, za dětmi na trampolínu, vyfouknout velké nafukovací potvory na sníh, vyměnit baterku v traktoru za nabitou, vytáhnout sekačku a vytáhnout z ní starý olej, udělat Báře festovní bábovku na písku, tisíc, TISÍC malejch věcí mezi tím. I rejpání prvních pampelišek, což děsně vadilo Adamovi, protože se mu „amjejišky íbí“. Ale mně ne! Oběd. Po něm slít tři litry starého benzínu z kanystru, polít se co to šlo, a vyjet pro nový benzín do sekačky. Na čtvrté zatáhnutí po zimě nastartovala, a hurá posekat místa, kde už trávat narostla do nečekaných výšin.  Posekáno, vyčistit sekačku, velké nůžky a začistit okrajová místa, kam se sekačka nedostane. Propojit kubíkové bečky na vodu. Nezastavil jsem se, a byly tři hodiny. Zavezl jsem zbytek rodiny ke kamarádům, a …

… vyjel jsem na kole! Letos poprvé, takže velmi zlehounka jsem si dal pár kiláčků po rovince – kecám, vyšlapal jsem na nejvyšší kopec v okolí, třista výškových metrů na ale 4 kilometrech, dobrej start. Na vrcholek kopce, kde touto dobou rostly koberce dymnivek, opuštěný divoký bukový les, kameny, skály. Nikde nikdo. Ticho a klid. A co se nastoupá, to se musí sjet, x kilometrů ve šlapátkách, na brzdách, lesácká dálnice. Ale prdel mě bolí … až běda.

Dnešní neděle je škaredá, silnice mokrá, po obědě se čeká déšť … jedna válecí neděle by neškodila.

 

| Ze života | 0 komentářů

Začalo jaro

Poslední březen je tu, a naposledy jsem si blognul v půli února. Uteklo čtyřicet dní. Život pádí. Adam je nachlazený, kašel jak tuberák, nechodí do školky a dnes ve čtrtek jsem tedy na očř (ošetřování člena rodiny). Kouká v obýváku na televizi, já si snesl noťas do kuchyně. Půl jedenácté. Vyluxuju před obědem nebo až po? Ještě nevím.

Loni už byly dvacítky na konci února, letos jsme buřty opíkali poprvé až někdy minulý týden. Chladný závěr zimy, a venku nebylo moc do čeho píchnout. A sníh? Ten jsme neviděli měsíce. Ta první extrémní nadílka na přelomu listopadu a prosince byla nakonec „vše“. Táta mi tu složil vozík bukového dřeva, takové zbytky z lesa od známého, abych si ho nařezal a někde narovnal. Na pohled hezké dřevo, ale shnilé tak, že to pak ani nebylo „štípání“ … a vody v tom, že po nočních mrazech byla některá polínka obalena ledem. No, až to uschne, tak to bude OK. Ale kde ho nechat dva roky schnout … Tuto zimu jsem začal pálit rázek cca dvou tří kubíků břízy, co jsme nadělali při zkulturnění našeho majestátního stromu na rohu pozemku. Akorátže rázek byl cca metr a půl vysoký, a dělal hezkou pohledovou zábranu od sousedů (přímo na bazén). Nahoře plech, ivčiny koflíky s kytkami … takže bylo jasné, že jej bude po ztopení dřeva třeba obnovit. A tak jsem tam narovnal cca kubík toho mokrého buku, a celé to obrovnal ještě suchým z dřevníku, který je stále plný dřeva, a potřebuji jej na sezónu uvolnit. Takže týden radostí se dřevem, a důvod „chodit ven“. A mám tam parádní ráz, vyšší než ten původní … 

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Nákaza #2

Minulý víkend byl fajn, po covidověnešťůvkovém týdnu. V sobotu na kopec K do vlčího lesa, přes 700 metrů nad mořem, procházka po asfaltce… holt to bylo „po obědě“, takže velká pravděpodobnost, že tam po půl hodině dojedeme se spícím Adamem, a tedy nutnost táhnout se s kočárkem. Ale chlapec neusnul, a odšomtal toho poctivý kus – po ledu, po sněhu, oba vybavení mečama proti strašidelnejm stromům, bubákům a vlkům. U nás holo, na kopci zima a sníh. Při návratu od vlčího památníku jsme pak odstavili kočárek u cesty, a dobrodili se sněhem až na okraj lesa k louce, ze které by mohl být výhled do kraje. Zamrzlá louka s až desítkami centimetrů sněhu, tvrdá krusta, po které děti poskakovaly, a my s ivkou se bořili, a výhled pro bohy. Pěkné sobotní odpoledne.

Ale co s nedělí, když má Bára pořád trochu těch neštovic? Nikam daleko se mi jezdit nechtělo, jenže těch možností, kam se dá vyrazit pohodlně s kočárkem, těch je fakt omezené množství. A ještě aby taková procházka vůbec měla nějaký cíl, že. A tak jsem se rozpomněl na jednu opuštěnou vápenku, kolem které jsem v létě projel na kole, jezeďácká asfaltka, výhledy, kilometr a půl chůze tam a pak zpět … tož jedeme! Nabrat meče, pytlík kamínků, a do auta. 

Šlapali jsme do mírného kopce, a pak po vrstevnici dále, a já úplně zapomněl, jaké výhledy to tehdá na kole byly! 

Adam drandil na kolečku, vyhledával zbytky sněhu, neohroženě sto metrů napřed … až jsme došli k vápence, o které samozřejmě netuší, že je to nějaká sto let stará vápenka, ale naopak jsem je značně ujistil, že je to „čertovskej komín“, kde čerti v noci pálí zlobivý děti. Prozkoumali jsme ji ze všech stran, i kamínek tam našli, paráda! Vrátili jsme se k autu, domů to vzali jinudy a ještě se zastavili u jedné sjezdovky, abychom jim zkontrolovali rolbičky, Adamovo srdeční záležitost. A domů nedělně dolenošit. To byl víkend!

Týden byl pak roztodivný, neb v úterý a ve středu musela ivka do práce, ale ve středu se dětí naštěstí ujala švagrová a já mohl pracovat.  Ve čtvrtek už jsme si troufli i na odpolední cvičení s dětmi, a ty se tam po válení doma konečně vyřádily … a teprve tam si ivka na Adamovi všimla prvního pupínku neštovic. Tááákže úspěšně předáno od Báry, u které se s jejími sem tam pár pupínečky o neštovicích ovšem moc mluvit nedalo. Což se změnilo v pátek, kdy na obou dvou neštovice doslova explodovaly. Adam nalitý puchýřky jak od moru, Bára náhle celá potečkovaná, do toho se jí ještě osypaly ruce nohy ústa, takže sedmá dětská nemoc, chuděra začala dost trpět. Ze všech stran zprávy, jak všechny děti z kolektivu, co taky měly „tak trochu neštovice“, najely na 100 % průběh a osypané jak sviň. Tak to bude vyřízeno. 

A tak celé dny doma, suchý únor se překlopil do poslední třetiny … je to zvláštní, ale při dřívějších suchých měsících mě to nijak netrápilo, chuť na pivo nebo víno úplně přešla, ale včera … včera už jsem málem selhal. Takovou, TAKOVOU chuť na víno jsem měl … dost možná proto, jak člověk sedí v pět u stolu, za okny se pomaličičku šeří, říká si „tyjo, ještě pět šest hodin, než půjdeme spát … a není absolutně co dělat!“ … a tak u toho nicnedělání aspoň popíjet to vínečko. No ovládl jsem se. Aspoň ten pitomej krátkej únor musím doklepat 🙂

A únor tedy ještě zdaleka nekončí, ale za okny je březen či co. V noci jeden dva tři stupně pod nulou, když se zadaří, přes den klidně deset stupňů. A není tam absolutně co dělat. Už chodím i okukovat plantáž medvědího česneku, a přitom horko těžko lezou bledule a jedna nesmrtelná sněženka na mezi pod břízou. Loni jsem cca touto dobou likvidoval zbytek „hromady“ (ale pořádný), a rozvážel sníh na kolečku k tújím … a 26. února jsme opíkali buřty! V Google Photos má člověk tak parádní přehled, co kdy dělal … fajné. No a kouknu do Anče (Netatmo) a hned si doklikám, že přesně před rokem byly jen necelé čtyři stupně. No, jenže 23. února už 14°C, o den později skoro 19°C, stejně jako následující dny (až do opékání buřtů). Tak uvidíme …

| Ze života | 0 komentářů

Nákaza

Týden začal pozitivně. Ač smířen s tím, že mechanik naše auto nezvládl opravit, a odjel na hory, tak mi v pondělí před obědem pípla sms „Auto je hotový, celkem 4900 Kč“. Ha? No a nakonec to bylo tak, že na hory měl jet stejně až od úterka, a i to nakonec z různých důvodů odložili … a ještě se mi omlouval, že to trvalo tak dlouho. Záhada nepasujících homokinetických kloubů vyřešena zjištěním, že máme na naší 1.9 naftě poloosy z 1.6 benzínu … na které samozřejmě žádné „homoklouby na naftu“ neseděly. No a pak už to bylo snadné. Kroutil hlavou, ale už se s tím setkal – škodovka x let vyrábí nějaké auto, a dává do něj palivové čerpadlo Bosch, pak na dva měsíce přepne na čerpadlo od jiné firmy, a zase se vrátí k Bosch. A za deset let pak automaticky objednává Bosch čerpadlo, a ono naprosto nepochopitelně nepasuje … oba homokinetické klouby nové, můžou nakroutit dalších tři sta tisíc.

Leitmotivem týdne se staly Bářiny neštovice, které úspěšně chytla od kamarádek ze školky, kde to nyní frčí, a maminky jsou spokojené, že je budou mít odbyté v zimě, a ne někdy v létě (nesmí se s nimi na sluníčko, tuším). Takže tu bují čilý obchod s nošenými infekčními tričky a legínami, aby se to co nejvíc posichrovalo. Pupínků moc nemá, 10-20, tak je otázka, zda to bude stačit na to, aby to chytl i Adam, který věčně fňuká, že je chce taky … když se Báře kvůli nim klade takové pozornosti.

A do toho se ivka v pondělí cítí mizerně, rýma, pokašlávání, druhý den skřehotání a ztráta hlasu, no a ve středu či kdy už se antigen pochlapil a má ho tam! Omikron. Na nějaké izolování jsme nehráli, to už by bylo prd platné, a stejně v rámci rodiny nereálné. Já pořád doufal, že mě moje očkování podrží, ale několikadenní nálož  od ženy byla už asi moc, a včera večer jsem padl do postele a KO, na teploměru 37, ale pocitově brutál horečka, pálící nosohltan. Horečnatá noc, sny úplně na palici, ve tři jsem se celkem bezdůvodně probral, pokud to tedy nebylo kvůli té poušti v puse a krku, nos plnej, hlava dunící … i šestej budík mě pak vzbudil, ale naznal jsem, že fakt není důvod se v takovém stavu plazit k pc. Přes den jsem to nyní trochu rozchodil, ale hlava mě bolí / hučí, rýma … no mizérie. Včera antigen nic, tak uvidím dnes večer.

Aspoň že je před námi víkend …

| Ze života | 0 komentářů

Únorové střípky

… i když to bude spíše vzpomínání na leden. Bára oslavila šesté narozeniny, usmívá se na mě z narozeninových fotek na druhém monitoru, a oči mi jihnou. Dostala telefon, nafrkal jsem jí tam kontakty na rodinu s fotkami, tak sem tam obvolává babičky. Ale to se pořád těší a těší, a jak se spojí hovor, tak ticho a stud něco říct. Adam dostal vozík za traktor (který dostal k vánocům), aby „taky něco dostal“. No pak jsme byli na nedělním obědě u našich, kde byla na návštěvě i švýca, tak bylo Báře zase popřáno a naděleno … Adam naštěstí dostal jen malé puzzle. No a pak měla druhé narozeniny sestřenice Emička, a ti naši dva smradi dostali tašky, TAŠKY dárků, „aby jim to nebylo líto“… kriste pane. Adam prostě vyrůstá s tím, že ježíšek chodí 3-4x po sobě, a kdykoli je „oslava“, tak on dostává dárky … protože tak to prostě je.

Zima není. Podle fotek v lednu jednou napadlo pět čísel sněhu, druhý den už všude lezla tráva, třetí den nic. Teď sněžilo v úterý? Trakaře padaly! Večer se sníh držel, sněžilo dál, ale byly dva tři nad nulou. Ale všude sníh. A ráno byl skoro pryč, až mě to šokovalo. Na loukách lezla tráva… a po obědě nebylo po sněhu ani stopy, vše holé. Ten den bylo tuším osm stupňů.

(Pokračování textu…)

| Ze života | 6 komentářů

Nový rok

První ráno nového roku 2022. Venku je pošmourné ráno, ovšem jarních 10°C. Náladu mám mizernou, respektive … jsem na sebe naštvaný, že jsem úplně podcenil silvestrovský večer a nepřipravil si něco, na co bychom se po uspání dětí mohli koukat a dočkat se půlnoci. Takhle jsme zkoukli Wallace a Gromita, a pak tam bylo fakt absolutní prd. Děti jsem uspal čtením, respektive jim přečetl dvě kapitolky, a pak je nechal napospas šeru ložnice, a vrátil se k televizi. Ale v té už po té desáté bylo prostě hovno … na chvíli jsme skončili u záznamu koncertu Kabátu, pak jsem se šel umýt a spát. Šáňo jsme vypili ještě s dětmi, a ani předchozí roky jsme ty půlnoce moc neprožívali (dávno spali). Ivka do půlnoci vydržela, já od jedenácté spal, a kupodivu mě neprobudil žádný ohňostroj. Že by tu byl letos klid? Jinak to vždy vypadalo na začátek války …

(Pokračování textu…)

| Ze života | 2 komentáře

Štědrý den

Kupodivu to byl Štědrý den „na sněhu“, technicky vzato. Třiadvacátého mrzlo, a sem tam vločka, až se večer za tmy náhle rozsněžilo, a za pár hodin všude bílo. No to mi ho vyndej … jenže vyndala se akorát tak teplota, a ráno jsem z postele dumal, zda jsou ty zvuky zvenčí kapky deště na parapetu. Byly. Do těch krásných pěti čísel sněhu jemně a vytrvale pršelo, teplota nad nulou, výhled ještě horší (až +7). Shrablem jsem na terase odhrnoval sníh … no, spíš vodu v trochu pevném skupenství. Taková škoda … 

Hurá zdobit stromeček – značně poučen z předchozích let jsem jej nachystal do obýváku už večer, a to taky byla operace … krátká patka, ale velký (hluboký) stojan. A ubrat patro dolních větví, aby šel stromek zasunout hlouběji, to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem z polene do krbu uřízl „kolečko“, na čtyřech místech provrtal, a vrutama jej přišrouboval na kmen stromku, a bylo to – stromek měl protézku, a šel do strojanu na první dobrou. „Vtipné“ bylo, že jsme odhalili, že je chudák špinavej … zaprášenej, při bližším pohledu byly znát špinavé jehličky. Jako kdyby byl celý od prachu, pak na něj někdy zapršelo, trochu se prach smyl, trochu slepil …  no dojem nic moc. Ale hrabat se na něj nebude, a znát to není, šup na něj světýlka. Dopolední zdobení už byla pohodička s dětmi, vánoční muzikou, poskakováním plastových baněk po celém obýváku. Ivka stromek zdobí do stříbrozelena, a Bára jí tam vždy chce pověsit tajnou červenou rebelskou baňku. Letos to ode mě dostala dokonce befelem, že tam ta tajná červená musí někde být, hezky schovaná, a budeme o ní vědět jen my 😀 Nakonec jsou tam tři, a jedna z nich úplně na nejvyšším patře a bije do očí až běda 😀 Ale to k tomu patří.

Po obědě jsem vzal děti chvíli ven vykoupat se do „sněhu“, když už je tedy na Štědrý den ten sníh … ale strašné, strašné. Jedno škobrtnutí a lehnutí, a Adam by byl durch, a i tak měl oteplováky mokrý od bot až po prdel. Povinnost splněna, a rychle domů a na rodinnou návštěvu ke staré babičce. Tam jsem dlouho hypnotizoval otevřenou plzeň, než jsem se odhodlal. Dopoledne jsem si dal ke zdobení dvě píva, padla z toho na mě poobědová únava a ospalost až běda, a dál to až do večera přiživovat … kdy to může být ještě pěkně akční, a abych byl pak ještě zbytečně nevrlej … no plzeň jsem si dal, a ulevilo se mi, že pak nenásledovala žádná slivovice 🙂 Ještě jsme pak přizastavili dole u tchána, který na štědrý den doudil uzené – chyba v komunikaci mu přihrála naložené maso na uzení na 23. prosince, místo o týden dříve, a nezbylo mu než přes noc na štědrý den udit 🙂 Odjeli jsme tedy štědře obdarování luxusními šrůtkami ještě teplého uzeného, ze kterého jsem si hned nakrájel občerstvení „napotom“, až bude hlad při koukání na pohádky. Ivka se pustila do smažení tresky a řízků, nedočkavé děti koukaly na Shreka, otevřena lahev vína, plechový stromeček cinkal, pěkné to bylo. Večeře proběhla plynule, Adam si napral pupek rybou, řízkem a salátem, aniž by si to na sebe vyklopil (jako loni či kdy) nebo se polil, nebo se s Bárou pošermovali příborama, prostě hezky česky se „nic neposralo“, čehož jsem se celý den bál nejvíc. 

Ha, v obýváku zaznamelal soundmetr zvýšení hlasitosti. Je to tu, ráno po štědrém večeru! 🙂

Byl čas jít obdarovat kočky, a prskavkami lákat ježíška … já se opozdil, rychle načtyřikrát seběhl schody obtěžkán taškami darů, div to za běhu nevysejpal pod stromeček z výšky, a celý zpocený se venku rychle připojil k rodině. Uff. Z toho, jestli to zvládneme logisticky provést a nebudu dětmi načapán s taškami dárků na schodišti, jsem měl největší strach. A povedlo se, a už mě nic netrápilo 🙂 Prskavkovali jsme, nadělili jsme kočkám, a šli domů a rychle do ložnice koukat z okna, protože ježíšek vždycky letí přes támhle ten kopec … a cinkání, a děti běžící ke stromečku. Nojo, krásné to bylo, a vrhly se na dárky jako kobylky 🙂 Jenže na ten největší zašitý za stromkem jako na první, a on je pro mámu, velká krabice … utajený automatický kávovar 🙂 No ale pak už to rvaly a výskaly radostí, a za chvíli nebylo co řešit, mimo neustálého likvidování papíru. Byly tak v ráži, že mi Bára nakonec rozbalila i moje dárky, které jsem jen odsouval na hromádku stranou 🙂 Bylo půl sedmé, na pozadí pohádka, děti si rejdily v dárcích, Adam posouval velkého traktora s vozíkem, a už byla večerní pohoda. Vtipná situace pak byla, když Bára vyskočila a na Adama, že minule nechal ježíšek velkého traktora (elektrického) přece za dveřmi na chodbě, tak pojď se podívat! Ten vyskočil, zapištěl a byl přesvědčený, že tam na něj bude čekat jeho vlastní traktor, a že budou mít každý svého a budou na nich jezdit venku spolu! No nadchly se náramně, ale na chodbě nic nebylo, a Adam byl regulérně zklamanej. Myslel jsem, že mě vomejou. Opice jedna blonďatá, takový nápad taky. Nejlepší je, že jsem přemýšlel, že tam takhle pak „nechá“ ježíšek onen kávovar pro mámu, abych při hektickém nošení dárků nemusel počtvrté nahoru do patra právě pro něj. No ještě že jsem si to rozmyslel. Seděli jsme u televize až do půlnoci, a kručelo mi hlady v břiše, na chodbě nachystaný talíř uzeného, ale už v deset jsem se zařekl, že se nebudu na noc cpát … jenže to jsem nevěděl, že budu ještě dvě hodiny u televize. A v jedenáct už se tuplem nebudu nacpávat … jak u blbejch, fakt. Teď jsem snídal vánočku, a už mám zase hlad 😀

No, jdu dát vařit šunku, a Bára má slíbené stavění elzinýho legozámku. A taky musíme rozjet presovač! 🙂

| Ze života | 0 komentářů

Pár dní do Vánoc

Pondělní večer, do pátečního Štědrého dne jsou to ještě čtyři večery … vrátil jsem se k PC, chvíli tu ještě budu okounět, tak si blognu. 

Po sněhu už není pár dní skoro ani památky, tedy kdybych neměl vedle domu pořád horu sněhu! Ta tu bude celou zimu … před týdnem jsem k ní přistavěl vysoké hradby, a uvnitř část vyplnil sněhem, aby mohly děti nahoru a koukat přes ně. A pak mě napadlo z vnějšku přistavět vysokou baštu, věž. Regulérně do metru výšky jsem navršil sníh, utloukl, a nahoře postavil cimbuří, a  skrze hradby udělal vchod. Normální sněhová věž! Akorát že oba se na ni nevešli, takže to Bára ofňukala, a donutila mě postavit ještě jednu – to už jsem propotil i zimní bundu. A náhle byl vedle domu fakt vopravdovej sněžnej hrad, se dvěma věžemi, s cimbuřími … ten den jsme pak odpoledne vyjeli ještě na kopec na chystanou urolbovanou sjezdovku, s bobama,  a nafukovacím plameňákem. A to teda byl pro malé děti trochu moc velkej kopec … stovky metrů sráz dolů, skloněný, takže „vyhánějící“  mimo sjezdovku do stromů, do plotu chaty, a dole žádný dojezd, ale údolí svažující se jiným směrem, remízky, stromy … dvakrát jsem to sjel s Adamem na bobech, kdy jsem ho měl mezi nohama, a i to bylo trochu s hrůzou v očích. A o zadní hranu bobů jsem si tak dotloukl spodní záda, že mě to bolelo x dní. No a jednou jsem se odvážil s Bárou na nafukovacím plameňákovi, a to byla regulérní smrt v očích, ležíc na neřiditelné nebrzditelné točící se svini vydán napospas profilu svahu. V jednu chvíli jsem nás chtěl raději „bezpečnostně“ vyklopit, abychom se raději vyváleli na svahu, a nepokračovali dál. A to nešlo! Akorát jsem se otočil dokola, a fičeli jsme „po zádech“ dál, Bára pištěla, všude stříkal sníh, já se snažil nohama drhnout o sjezdovku, a svině nafukovací akorát zrychlovala … tóóó jako víckrát ne.

Jeden den mě čekalo oční v Brně, kam poslala doktorka moje snímky do „makulární poradny“, že ona už pro mě víc udělat nemůže. A tak vstáváníčko v šest i s dětmi, za tmy je vylifrovat do školek, po sedmé na Brno. A tam vyšetření, na které jsem byl „pouze“ objednán, ale snímky sítnice se k doktorce nedostaly. Mno, super. Ani mě nenapadlo si je vzít s sebou v papírové podobě, když se tam „posílaly“ elektronicky mezi nemocnicemi. Doktorka mě nejdříve šokovala tím, že mám určenou špatnou diagnózu a tedy mírně jiné onemocnění, které ale tak či onak nemá žádné smysluplné řešení … když mi na tam pořízených snímcích ukazovala, jak se obě diagnózy liší, a jak by snímek vypadal, kdybych měl opravdu centrálně serózní chorioretinopatii … tak jsem se s ní dohadoval, že právě tak vypadají ony snímky z předchozích měsíců, které jí bohužel nedorazily. Nakonec mi do zprávy opět diagnostikovala CSCHR, a za čtvrt roku uvidíme. Pokrok tedy žádný. Se stim smiř. Z FN Brno do Ikey, z Ikey do Glóbusu, do auta ještě nacpat dva stromky, a domů … to byl výživnej den. 

A mohl být ještě zajímavější – tři dny nato ivka odváží Báru na narozeninovou oslavu kamarádky, Adama „po cestě“ k babičce, ať je chvilka klidu na balení dárků … já si šel po svých do dílny, a bylo mi divné, že auto dlouho stojí na místě. Ale to je ivčino obvyklé, nasedne do auta, vytáhne telefon, a začne si s někým vypisovat, domlouvat, koordinovat kočárkový gang  … a tentokrát nikoli, auto nestartovalo. Motor prý jen trochu „zkusil“, ale na druhý pokus už nic. Dojdu k autu, otočím klíčkem, rozblikala se celá palubovka, vynulovaly se hodiny, startér ani necekl, say no more fam, baterka v piči, vybitá do nuly. Ale přitom má akorát tři roky! Zajímavé – svítícího auta bych si večer při krmení koček či zavírání brány všiml. Rádio nehrálo. „Přirozené“ vybití nedávalo smysl. Pro rodinu přijela zachránkyně teta, a já se jal píchnout baterku na nabíječku. Nechtělo se jí, ale do noci byla nabitá, a dvakrát jsem na první dobrou nastartoval se studeným motorem. Hm. Druhý den jsem vytáhl zátěžový tester autobaterek, co jsem dostal před lety k ježíškovi, a co se najednou fakt hodil. Nastudoval jsem návod, připojil, napětí 12.6V, zapnul jsem zátěž, zelená ledka přeskočila na žlutou, a napětí začalo klesat, až bylo za pár sekund na 9, na 8 voltech. A je to jasné, baterka je na odpis. Napětí by klesat nemělo, a když už, tak ne pod 10 V. No a dnes už se v autě hřeje novej sekáč, Exide 77Ah za 2500 Kč. Jen koukám, že na netu se prodává za 17-19 stovek. Sááákra. No aspoň jsem si s prodavačem ve fyzické prodejně hezky popovídal 😀 A dal mu vydělat …

| Ze života | 0 komentářů

Kolikátý už sníh?

Pře čtrnácti dny napadl první sníh letošní zimy (podzimu), a já se celou tu dobu těším, jak si do blogu zapíšu, že to nebyl ojedinělý rozmar, ale začátek regulérní zimy… čtyři dny pak připadával sníh, až jsem zase u terasy vybudoval horu sněhu, ze které děti jezdí na bobech nebo po zadku. Pak začalo solidně tát, ale o víkendu opět přituhlo a napadlo pár čísel sněhu, v neděli jsem hromadu rozšiřoval o „hrad“ (spíše hradby), sněhu zase pomalu ubývalo … a dnes, ve čtvrtek, se sype od rána, a napadlo nových deset čísel. Příjezdovku jsem dnes prohrnoval čtyřikrát. Tohle je prostě mindfuck, sotva začal prosinec, a čtrnáct dní je venku sníh! 

Ráno jsem tchánovou oktávkou vezl děti do školky, břečkou sračkou, na trojku když rychle, fakt zážitek. Dojel jsem domů, během dopoledne „na rozcvičku“ podruhé odházel sníh, a na půl třetí jej šel odházet znovu, ometl pět čísel z auta, a jel pro děti, opět za všechny prachy … jen přijela ivka, tak jsme vyrazili na cvičení (rodičů s dětmi), za stálého jemného sněžení, a vrátili se za tmy, hurá do oteplovaček a ven do sněhu, halogenku pověsit na okap dílny, a zimní ráj a rej mohl začít. Počtvrté jsem odházel příjezdovku.

Sice už mě to prohrnování cesty nebaví, ale jinak jsem ze sněhu nadšený jak malé děcko. Víc než ty moje 😀 Úplně se těším na zítřejší odpoledne, až půjdeme ven a bude kolem nuly nebo plus, sníh bude lepit a já z něj zase budu něco budovat, z čeho pak budou děti pištět nadšením. 

| Ze života | 0 komentářů