Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

První sníh

Když se dívám z okna na brzký ranní den, tak se mi tomu stále nechce věřit. Napadl sníh, ale „fakt jako“. Dvacátého šestého listopadu. Celý kraj je zakrytý peřinou sněhu, každý strom, každá větvička nehybně obalená sněhem … naprosté vánoce. A já se už od včerejška těším, jak si o tom blognu 😀 Doma sám, děti ve školce, ivka v květinách, a někdy dopoledne začaly poletovat první vločky této zimy (podzimu). Hm, pěkné, tak přece. Budu se obtěžovat s tím, že bych se snažil udělat nějakou fotku? Ááále, k čemu. Malé vločky sněžily dál, po obědě už to vypadalo, že by se dal nahrabat sníh i na nějakou hrudu. Ale příjezdovka pořád mokrá, sníh se rozpouštěl, to nebude žádná sláva. Ale ke druhé hodině už koukám, že je bílá i ta … aha. No a ve tři jsem byl připravený „na ven“, v termoprádle, jen jen ať už přijede ivka s dětmi a jdeme za světla skotačit se sněhem, protože to už bylo i „na sněhuláka“. A hovno, ivka s dětmi přijela až před čtvrtou, děti zapadly domů, že chtějí tohle kokino, že si chtějí dát lízátka … a bylo šero, a hotovo. Absolutní WTF. Předpověď slibovala přes noc zimu, a sníh padal dál, tak tedy půjdeme ven zítra/dnes ráno … ale skoro jsem nemohl dopsat, jak jsem se těšil, že si o tom blognu 🙂

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Podzim v plném proudu

Páteční odpoledne, dojezd týdne … káva, muzika. A ne ledajaká! Celé dlouhé roky tu sedím proti dvěma monitorům, připojeným k noťasu, a z jeho repráčků mi hraje hudba. Jsem celkem nenáročný posluchač, takže mi tahle „kvalita“ hudby stačila. Ale také jsem si už sem tam říkal „A proč si vlastně neudělám radost, a nekoupím si nějaké kvalitní repráčky?“ … no, třeba proto, že někde za zády mám v zarovnané modré ikea tašce snad 20 let starou 5.1 audio sestavu se subwoofrem. Co jsme se přestěhovali do svého, tak je tam uklizená. A fakt nevím, za jakého popudu jsem se do toho zrovna dnes pustil, ale vytáhl jsem ji, zaprášenou, zalepenou od chlastu (sem tam sloužila jako audiosystém na oslavách), a jal se ji zapojit. A najednou mi to tu duní ze všech stran, a chvíli tak nějak zapomínám pracovat, a místo toho se kroutím na židli … obzvlášť když jsem z té modré tašky vytáhl ještě cédéčko JUN TOP 20, co mi kdysi daroval hágen při příležitosti slušné oslavy multinarozenin na chatě (sestaveno z mého tehdejšího Last.fm topu či co). Tak jsem se chvíli zabavil tím, že jsem celý playlist nabuchal do Youtube Music. Nj, to byly časy.

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Krásný víkend

Jeden z těch, po kterých potřebuju další víkend … ach ta pondělní rána, kdy se sotva hrabu z postele. Oba dny bylo krásně, grilovali jsme si maso, jeden den kuřecí, druhý den vepřové … pohrabat listí pod ořechem, ať se jím nemusíme brodit do půli lejtek, česáčkem otrhat bedýnku jablek, a po obědě na krátké výlety. Ivka se chystá na tvoření věnců, a potřebuji se zásibit šípky, jeřabinami, kaštany, žaludy, bukvicemi, všemožným podzimním bordelem, který se dá tavkou nalepit na věněc, a pak předraženě prodat.  Vyjeli jsme na Kopaniny, šlapali do kopečka, slunce a krásné výhledy, teplo tak akorát, ale kaštanů pod třemi velikány sotva na dno košíku. Žaludy: nula. Jeřabiny: nula. Zachránilo to hafo bukvic, ale jinak tragédie. Oproti loňské sklizni podivná změna. 

A tak jsme v neděli po grilování vyrazili zase jiným směrem, na Sýr, kde se procházkou po krásné „hřebenové“ polní cestě dojde k dubovému lesu, a tam, tam bylo tolik žaludů, že jsem to nikdy neviděl. Sypaly se ze stromů jak listí. Loni. Letos: nula. Jeřabiny: nula. Ty vole, vždyť letos ani na jaře poprvé po letech nemrzlo! Přitom ale nejsou ani švestky. Mno, za kravínem hora balíků slámy, hned jsem ji musel zdolat.

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

A je tu podzim

A přitom se probírá docela hezký podzimní den – ránní mlha se rozestoupila, nad tím sluníčko, ve vzduchu pluly blyštivé kapky vody, táhne na desátou. Jsem s lehce usopleným Adamem doma, ivka v práci, Bára ve školce. Adam se nakonec do jiné školky dostal také – s narozeninami na začátku září docela problém. Jenže do „jiné“, takže ráno je naložit do auta, s Bárou do jedné školky, zatímco Adam sedí v autě (nechce vystupovat, protože to není „jeho“ školka), pak s Adamem do další obce, tam ho předat, domů … no je to ranní půl hodinka s dětmi. Báli jsme se, jak se srovná s tím, že nechodí do školky s Bárou, a to je mu úplně ukradený. Báli jsme se, jak bude vůbec školku a denní režim dávat, a je naprosto spokojenej. Prý nejhodnější dítě – sedne si k hračkám a sedí a hraje si. Když se jde jíst, tak sedne a sní všechno, co před něj položí. Naposledy byl přistižen, jak vylizuje talíř po bramborové kaši a čevabčiči, tak dostal druhou porci, a i tu celou sežral. Když se jde spát, tak lehne a spí jak zabitej. Což je trochu problém, protože si doma po obědě klidně dá hodinku dvě, a ve školce je nechávají půl hodinky „odpočívat“, a hybaj vstávat … s rozespalým Adamem pak nic není. Je to ale trochu jiný přístup než v Bářiné školce – tam je za vším znát, jako by si učitelky trochu ulehčovaly život: když se jde „ven“, tak  na zahradu, kde se děti posadí na písek a „hrajte si“. Když odpolední spaní, tak dvě hodiny klidu. U Adama se jde na dvě tři hodiny do lesa, klidně, a poobědové spaní je jen odpočinek „na slehnutí“ a vyskočit a hybaj něco dělat. I jídelníček je dost jiný – u Báry se někdy divíme, jak mohou taková jídla servírovat malým dětem, u Adama úplně jiný level.

No, akorát že teď to smrádě není ve školce, ale doma, a utírám mu sople. A po očku koukám z okna na pasť na krtka … zase mě tu měsíc jeden trápí. Dříve jsem vždy číhal s motykou, pět deset patnáct minut, a byl docela úspěšný, tentokrát jsem šel cestou pastiček, a nedaří se, nedaří. Vždy je nacpe hlínou, a obleze. To někdy dříve také – dvakrát jsem vysypal hlínu, potřetí tam byl krtek, ale teď teda … žádný úspěch. Asi se mi mstí – když jsme před dovolenou likvidovali bazén, tak jsem mu škodolibě dobře 5-6 kubíků vody vypustil rovnou do díry. Až jsem byl šokován, že to množství prostě zmizelo za domem v trávě, a bylo to. Chodil jsem se koukat, kde někde o deset metrů dál zurčí pramínek vody z meze, ale nic. Prostě se to všechno vsáklo do krtčích chodeb. Pak jsme odjeli na dovolenou, a krtek si tu vesele řádil bez omezení. Za chvíli ho půjdu omrknout.

Dovolená měla ještě jeden efekt – naprosto minimálně jsem během ní lezl na fejs, po večerech (spíš nocích) byl akorát tak čas na hledání a zkoumání výletů a restaurací na další den. A pak jsme dojeli domů, a mně došlo, že jsem ale tři dny nebyl na fejsu. Tak jsem v tom pokračoval … no a teď už ho ignoruju úplně. A jako by to ten velkej bratr tušil, tak mi začaly pípat různá upozornění, kdo všechno – za cizí lidi – se se mnou chce přátelit, nebo že je novej příspěvek tam či onde, i do emailu mi to chodí (což mám vypnuté). Zajímavé. O to víc jsem zase začal lézt na Twitter, pro změnu … nebo na minutovník Deníku N. 

Všude se sype listí. Z ořechu, z břízy, trávník plný zlatých lístečků … jak já to nesnáším. Ještě to bude chtít vzít meze křoviňákem. Ale když je odpoledne hezky na to jít s dětmi ven, tak není moc co dělat. Mezidobí.

Jdu se kouknout na toho krtka, a pak se půjde vysávat.

| Ze života | 0 komentářů

Dovolená v Českém ráji

… nebyla žádná dovolená, jak jinak (s dětmi). Ale to jsme předpokládali, a na druhou stranu, užili si to náramně. Celé léto ivka sondovala, „co teda ta dovolená“. No tak možná na konci srpna, Šumava, Jeseníky, nějaké kopce. Když to zkrátím, tak to různé okolnosti a práce posunula na druhý týden září. Přičemž konec srpna byl nejhnusnějším období tohoto léta, zima a déšť. A s blížícím se víkendem začátku dovolené předpověď hlásila vyjasnění, sluníčko, a dvacítky. Na šomtání po výletech ideální. Nakonec jsme se rozhodli pro Český ráj, abychom cestou tam také konečně navštívili ségru v Lysé nad Labem. Hledat na poslední chvíli ubytování bylo dle očekávání napiču, ale tak nějak po očku jsme se dokoukali až k hotelu Zámek Svijany, rodinný pokoj v termínu volný, bratru třináct tisíc … njn, ale budeme bydlet na zámku! A hned vedle pivovaru, který se už roky stará o moji žízeň. A tak pak přišel den D, na emailu jsem nastavil out-of-office responder, a jal se nakládat oktávku kufry, cestovkami, taškami, odrážedlem a velkou koloběžkou, kočárkem … a ještě zásilkou zeleniny od našich pro sestru 🙂 Dvě hodiny přeskládávání, ale vešlo se to (kočárek jsem musel demontovat skoro na atomy). A jeli jsme, na Chrudim, Pardubice, D11, Lysá nad Labem. Naprosto mě překvapila navigace od Mapy.cz, jak špičkově a neomylně mě vedla, to se s Google Mapama nedá rovnat. Vyrazili jsme po obědě, aby aspoň Adam větší část prospal, a nakonec to prospali oba dva (díky bohu), a dorazili do Lysé. Musel jsem vystěhovat celý kufr, abychom tam mohli jednu noc přespat 😀 Prošli jsme si Lysou, večer sedli na terásku ke grilu, popili, a šli spát.

(Pokračování textu…)

| Cesty Ze života | 0 komentářů

Léto skončilo

… a když už, tak ve velkém stylu – podzimem. Naši se vrátili v půlce minulého týdne z chorvatských hiců do pošmourných dnů s teplotami jen lehce nad 20 stupňů. Víkend byl ale ještě trochu letní, i když sobotní snídaně na terase o půl osmé byla ve třinácti stupních, a slunce teprve vycházelo nad les a sousedovic stodolu. I na kole jsem vyjel, a odpoledne jsme grilovali s našima #1 a našima #2, a neděle už pod mrakem. Ale to jsme vyjeli na brněnskou přehradu (abychom neseděli doma) a povalovali se na pláži v Rokli, na koupání to rozhodně nebylo. 

A pak začal poslední týden prázdnin, snad každý den prší, zataženo, zima. Nejvyšší teplotu mi Anča říká 21 stupňů v pondělí, od té doby to jen klesá … v noci i k 7 stupňům. Úplně jsem léto v hlavě odepsal, a některé dny ani pomalu nevyšel ven, do pěti šesti seděl u práce, venku pak jen lehce pošomtal, s dětmi do kravína. Na poli stovky balíků slámy, velmi fotogenické, a tak že tam děti vyfotíme a pak sejdeme dolů k našim, a obejdeme to domů kolem řeky. Ještě že jsem si při vytahování kočárku z auta všiml i deštníků, a vzal je s sebou. Po pár fotkách pár kapek z temných mraků, na radaru se předpovídaný déšť skokem přiblížil … a o pár minut později už úprk s dětmi v „autobusu“ (oba v kočárku za sebou) a my s ivkou pod deštníky, kolem proudy vody … boty promočené, ale jinak bez větší újmy. Bez deštníků by to bylo ovšem ouplně jiné. 

A výhled dál? Až někdy do čtvrtka polojasno, zataženo, každý den déšť, 17-18 stupňů. A pak by se to mělo razantně zlepšit, což je zajímavá předpověď, neboť to jsme si konečně naplánovali zářijovou dovolenou u Českého ráje.

Tak … a co s bazénem? Filtrace i ohřev už pár dní vypnuté, ohřívat není jak, když nesvítí slunce. Příští slunečný víkend by byl ideální na vypuštění, vyčištění, usušení. Jenže to jedeme pryč. O týden to odsunout? A nebo to nyní urychlit? A když to nechám do půli září, nebude pak voda zelená, a čištění bazénu před zazimováním peklo? Samé otázky … 

| Ze života | 0 komentářů

Letní víkend

A tak když během pošmourného úterního rána odjela ivka po šesté do práce, probudily se děti ještě než mi zabublala bialetka s kávou na sporáku. Trochu jsem s nimi ve spánku na posteli pošoupal, aby Bára neutlačovala Adama a ten pak (zase) nespadl z postele na podlahu … a asi je to probralo, neb jsem pak přes dveře slyšel Bárino fňukání. A tak jsem to ukecal leda tak, že oni zůstanou v posteli, zatímco já si donesu noťas do kuchyně a budu v kuchyni. Teď už asi spí, ale … no, obvykle už touhle dobou i vstávají. Bude osm. Aspoň ten kousíček práce mohl dopadnout … třetí týden za sebou jezdí ivka do práce v úterý a ve čtvrtek, a to už je teda fakt (pracovně) napiču.

Ale víkend byl parádní, víkend byl léto. Ještě na ty třicítkové hice budeme rádi vzpomínat. V pátek teplota houpla z ranních 14 na odpoledních 30 stupňů, takže děti řádily v bazénu … nějak si nemohu vybavit, co jsem dělal já. Do bazénu jsem taky určitě vlezl, ale Bára tam vždycky dělá jak kůň, oba s Adamem piští jak sirény, voda stříká do výšky … to není žádný relax. Jo, vysával jsem z něj bordel, pak čistil filtraci, dopouštěl vodu, aby byl na předpovídaný tropický víkend co nejplnější. A pak jsme se jeli dovolenkujícím rodičům postarat o skleník a zahrádku. A po návratu rozjet gril, a něco kuřecího a pšeničných / tortilových placek k večeři. Vybavuji si, jak jsem se v jednu chvíli u jídla zarazil s tím, že děti sedí, jí, nezlobí, neslízají z židlí, nepíchají slídící kočky vidličkama, nepiští, nerozlévají pití, nepadá jim všechno na dlažbu … prostě v klidu seděly a jedly, dokud neměly talíře prázdné. To byla novinka. Není to tak dávno (červenec), kdy jsem nad ivčiným nápadem s večerním grilováním mrchtal je smyslu „Stojí nám ten stres za to? Zapomnělas, jakej je to pokaždý kvůli děckám voser?“ … no není každý den posvícení.

A večer, poté, co děti po desáté usnuly, zpátky na terasu, a s vínečkem koukat na padající Perseidy. Až do půl druhé, a to už tedy bylo trochu moc, to teda jo. I tak jsem v sobotu vstal před osmou a rychle do sebe natlačil snídani s kávou, abych stihl vyjet na kolo, než se rodina probudí. A kupodivu ivku o půl deváté potkal vzhůru, ale to šla jen na záchod. A když jsem se kolem desáté vrátil, tak teprve vylézali z domu na terasu. Vyjel jsem na Sýr, v tempu, a poli lesy dolů do D, v tempu domů … krásných 22 kilometrů ránem letního dne. To bylo pak v bazénu bájo. Ale hned jsem zase skočil do auta, a valil na benzíku – pro naftu, pro benzín do sekačky, vyměnit plynovou bombu ke grilu, proplatit stírací losy, koupit sportku, kapalinu do ostřikovačů, dofouknout kola … jen vybrat si peníze jsem zapomněl. Hurá domů, pívo, a rozzuřit sekačku. Na večer bylo domluvené grilčo, takže kolem domu to prostě musí být upravené. Do oběda jsem se tedy ještě úplně zničil za sekačkou v poledním žáru, a po obědě jsme s ivkou odpadli do ložnice a nechali děti skoro dvě hodiny osudu … kéž bych mohl napsat, že jsme dospávali noc, ale narozdíl od pochrupující ženy jsem oka zamhouřil, ale neustálý lomoz a třískání hraček z obýváku mi nedovolily plně usnout. A tak ven do odpoledního horka, do bazénu, pomaličku chystat grilování. Tchánovic a stará babička nás navštívili. A při sklízení jasné večerní nebe, a bylo zřejmé, že budou opět krásně vidět (padající) hvězdy … takže opět v noci na terase.

A v neděli zase rychle z postele, na terase se nad novinami nasnídat, a potichu domů převléct se to dresíku – a cvakly dvéře ložnice, a Adam je vyspaný. No co, už je to velký kluk, posadil jsem ho k televizi, otevřel mu jogurt, a nazdar. Za chvíli tedy pak vytáhl ivku z postele, že chce přepnout jimjam na jůtjůb, ale to už jsem byl pryč 🙂 Vyjel jsem na Horní, skoro tři sta výškových metrů na třech kilometrech, bez zastavení a s finálovou strmou loukou na 1:1, a pak zase po druhé straně kopce dolů do údolí, a domů. Krásná hodinka, během které ještě ani rodina nevylezla z domu. Do bazénu, s pívem, pak druhým, k obědu grilovaná panenka … ale v takových dnech grilovat během rozpáleného poledne, to už je trochu moc. Běžně terasu polívám vodou, aby se dlažba ochladila, nyní jsem si ke grilu i přidělal slunečních, abych měl trochu stínu … jenže ten zase pod sebou zachytával veškeré stoupající teplo z grilu, takže jsem si moc nepomohl (teploměr tam naměřil 45 stupňů, a víc už neuměl). Pak ještě do bazénu, a hurá na návštěvu ke staré babičce, také do bazénu, a pařit se na trávníku pod malým slunečníkem. A od babičky zase rovnou k našim na zahrádku, po dvou dnech třicítek ji nenechat úplně zdechnout. To byl ještě pořád hic na padnutí. A domů, do bazénu … zapomněl jsem vypnout ohřev, takže během naší nepřítomnosti se bazén ohřál z ranních 28 na večerních 34 stupňů. Teplota výřivky. Ale to byla v šest večer se sluncem za mraky taková slast a pohoda … každej vždycky mrchtá, jak je to už kafe, jak to neosvěží, a blééé, ale ať si ty svoje 26 stupňový bazény nechají. K večeři jsme si na grilu přihřáli zbylé maso od oběda, a domů šli až někdy po osmé. Celý večer jsem koketoval s myšlenkou jít pak v noci na terasu a vlézt si do vyhřátého bazénu, dost možná to byla letošní poslední možnost … ale byl jsem pak tak unavený, že mě představa vylejzání z postele připadala jako forma trýznivého mučení. Zastrčil jsem mobil pod polštář, a odpadl. Škoda škoda.

Ale to jsou ty víkendy, kdy se v pondělí ráno vyhrabu z postele, a … potřebuji víkend.

| Ze života | 0 komentářů

Krupobití

A tak jsme si řekli, že pojedeme na houby, a abychom tím děti netrápili moc často, tak je uklidíme na chvíli k babičce pod kopec. Akorát že v dáli hřmělo … a i když měla bouřka na radaru lehce jiný směr a asi nás mine, tak to začínalo být trošku nejisté. Vysadili jsme děti u babičky, nebe za kopcem už dunělo nepřetržitě, sem tam se blýsklo, vypadalo to zle. Pak začalo krápat, a bylo to vyřešené, využili jsme azyl u babičky a dědy. Po chvíli to přešlo, ani silnice nezůstala mokrá, opravdu nás to jen míjelo. A za chvíli začalo pršet znovu, tentokrát více, a už bylo jasné, že je po houbách. Pak začaly padat i kroupy, sem tam, do poctivého slejváku, vody hafo, vichr se zvedl a mlátil z kukuřičným polem jak s rozbouřeným mořem, no hezky se na to dívalo zpoza okna. Hned vypadl i proud. Pak vše postupně ustalo, i večerní sluníčko ještě sem tam prosvitlo, na modrém nebi nadýchaná bílá mračna. Bylo po sedmé, vypravili jsme se zase domů.

Vyjeli jsme na kopeček, a v křižovatce napadané listí, na louce pod ní naplavený štěrk, všude známky prohnavší se vody. Zabočíme na příjezdovku, a ta zasypaná rozsekaným listím, pod třešní pak ještě všemi suchými třešinkami, co na stromě zůstaly (shnilé a suché). Trávník to samé, pokrytý listím. Týjo, dýně! Hromada hlíny porostlá příkrovem dýňových listů – rozsekaná jak křoviňákem, vše rozstřílené a polámané. A u chodníku u dveří bílá pěna … moment, to není bílá pěna, to je hromada krup. A tady jsou v trávě taky kroupy. Všude jsou kroupy! Vždyť už je dobře hodinu po bouřce! Děti nadšené, a my s ivkou jen obcházeli pozemek a zírali na škody. Okrasné kytky, truhlíky, zmasakrované. Dvě mladé švestky zbavené půlky listí, bramborová nať na padrť, rajčata dorasovaná … tři keříky borůvek, které nemám pod sítí proti ptákům – komplet oholené. Tady hromada krup, támhle hromada krup … děti s kyblíčky a lopatkami běhající od jedné k druhé. Zlatý hřeb – hromada krup na trampolíně 😀 No co už, vemte si gumáky, a hurá na trampolínu! Tak si děti zaskákaly s hromadou krup, párkrát se v ní vyváleli, a šlo se rychle domů. 

No pěkně tu příroda zaúřadovala, jen co je pravda. A nenaděláme nic. Ale opět jsme tu při „významné“ bouřce nebyli. Poprvé před lety kdy to tu vypláchlo co mohlo, tak jsme byli na dědových narozeninách, a nyní při největším krupobití ever jsme byli o kilometr jinde, kde to byla obyčejná letní bouřka s pár kroupama.

| Ze života | 0 komentářů

V půli srpna

Po týdnu nic moc počasí je tu nový týden s letními teplotami, ranní krájitelná mlha je pryč a sluníčko se opírá … ivka v práci, Adam v obýváku hypnotizuje televizi a Bára ještě dospává. Adam včera odmítl poobědové spaní, vydržel tedy až do večera, kdy jsme se naposledy svezli tchánovým autem k nim dolů, a šli pak pěšky kolem řeky večer domů. Byl jsem přesvědčený, že Adam tím pádem zaleze do kočárku a dá si v sedm večer hodinku spánku … což by byla tragédie. Ale kdepak, vydržel to, střídal kolo s kočárkem … a pak, unavený a vyřízený … usnul o půl jedenácté. Nafacku. To už i já usnul na gauči dřív, vyřízený ze sekání vzrostlé trávy. Přesunuli jsme se do postele, a já usnul a spal spánkem spravedlivých … asi tak hodinu, než mě ivka kopanci probudila a „Slyšíš to? Co to je?!“ – otevřeným oknem zvenku randál slejváku jak prase. „Prší, ne?“, snažil jsem se zorientovat, kde to vůbec jsem a proč je všude tma … za oknem rachot jak sviňa, vykoukneme a neprší, ale od dvou kubíkových beček s vodou hned pod oknem randál a šplouchající stříkající voda. Můj mozek v mlze netušil … rychle jsem natáhl kalhoty a s čelovkou spěchal za dům, a jen jsem obešel roh na terasu k bazénu- „Filtrace!“ Ty pičo, někde se něco ulomilo prasklo povolilo a teď nám někde chčije voda z bazénu do tmy! Boží! Ale … to nejde od filtrace, ale od těch beček na rohu (hned za filtrací) … randál, jak kdyby tam nějaké čepadlo … ČERPADLO! No just, secvaklo mi to, že to muselo být i slyšet nahlas. V bečce mám totiž ponořené ponorné čerpadlo s plovákem, ale ten je zacvaknutý v nějakém umaku venku na bečce, kdy se s ním dá otáčet nahoru dolů, a podle toho se čerpadlo spíná a vypíná, když je třeba (a ne podle plováku plujícím na hladině). A zároveň tam není nasazená hadice, kterou by ta voda odtíkala, takže když se čerpadlo seplo, tak z takové koncovky začala voda chrlit přímo zezadu na plastovou desku solárního ohřevu, místo někam do trávy… a proto randál jak prase. No jestli nějaká kočka prošla po bečce, a drcla do plováku, nebo ho pomalu tíha káblu přetočila, nevím. Ale dobrá škola. 

S tchánovým autem jsme se po měsíci s velkými díky rozloučili, po třech týdnech se nám vrátilo naše auto od autolakýrníka. No, že to bude drahý špás, to jsem předpokládal, ale že to bude i dlouhý špás, co tedy ne. Po sedmácti tácech za brzdy a stk v červenci tedy nyní dalších devatenáct tisíc za opravu laku. Ale na druhou stranu – auto je jak nový. Až jsem i překvapený, jak dobře se dá něco spravit, i ty promáčklé dveře jsou prostě … jako nové. Hned se ivce dnes jelo do práce určitě veseleji … a co teprve jak se jí pojede v odpoledním horku domů, pěkně s klimatizací.

V sobotu starostovi na svatbě, po celém škaredém týdnu letní den jak víno, teplo a sluníčko. Na obřad trochu víc sluníčka, než by bylo záhodno, ale pak už to šlo. Děti jsme nechali do odpoledne u babičky, a pak si pro ně „na večer“ zajeli. Já byl raději řidič, jinak bych asi dopadl špatně. To by nebyl takový problém, vzhledem ke složení hostů, ale ještě tam mít dvě děti a být zliskanej jak zákon káže … to by byl nerozum. Ostatně, od té doby jsem pak také povětšinou jen hlídal/sledoval Adama, ten ještě na volno být nemůže. Báru jsme vypustili, a zmizela v hloučku kamarádek ze školky, a do noci jsme o ní moc nevěděli, jen vždy někdy proběhla kolem s kamarádkama, a za nima hlouček kluků … ale jinak to bylo takové … nebylo tam lautr co dělat (samozřejmě, z pohledu nepíjícího otce hlídajícího dítě). Když už pak ivka před osmou prohlásila, že „za chvilku asi pojedeme“, tak se pak uklidila na hodinu na bar s kamarády, a když už to kolem deváté vypadalo, že bychom se tedy pomaličku mohli loučit, tak jsem byl poprosen, jestli bych neodvezl kamarádku s usínajícím synkem domů (když teda nepiju). No samozřejmě, ale nadšen jsem nebyl, neb to znamenalo, že budu dobře čtyřicet minut pryč, takže dřív jak v deset domů nepojedeme… nemluvě o tom, že zrovna při chystání auta dorazil řidič s rozvozovým autem, jenže toho jsem si všiml jen já! Takže jsem naložil známé, nocí a tmou je odvezl do městyse, a cestou zpět potkám rozvoz hostů jedoucí týmž směrem. Tak WTF? Ale co naděláš. Po desáté už jsme tedy společnými silami matku donutili dopít víno, rozloučili se s ženichem a nevěstou, a jeli domů. Druhý den pak Bára nemohla vylézt z postele, bolela ji noha v kotníku, že nemohla skoro ani pajdat. Ta za ten večer naběhala kilometrů …

Tenhle víkend byl také po dlouhé době první, kdy jsem „nesnídal na terase“. Jinak jsem vždy vstával, nachystal si snídani kávu, a s novinama pod paží vyšel na sluncem zalitou terasu a svěží ráno. Ranní klid probouzející se vesnice, počteníčko, kafíčko, kočky pod nohama … a několik víkendů po sobě to i znamenalo, že jsem to do sebe rychle naházel, vyhltl kafe, rychle se vysral … chtěl jsem tam dát hvězdičku, ale tady na noťasu ji nemám 😀 … a navlékl se do dresíku a vyrazil na kole, než rodina vůbec začne vstávat. Vždycky cca 25 kilometrů, po kopečkách, na lesní cesty, kde jsem ještě nebyl … často to tedy byla lesácká dálnice vysypaná makadamem (to se nedalo), nebo naopak cesta kůrovcovou holinu s dvěma metry vysokmi netýkavkami (nepřeháním). Dost riskantní, jezdit neznámé, ostatně, i známé trasy … kde zaúřadoval kůrovec, tam je všechno jinak.

Hodně jsme také s dětmi vyráželi na houby, ačkoli to tedy znamená spíš „opatrně se projít po lese“, s ani ne tříletým Adamem to fakt o houbách není. Ale proč se neprojít po lese, místo gepění na terase. Jednou jsme zlezli poctivý svah, což děti nenadchlo, navíc tam na Báru nalezli mravenci jak v nějakém hororu (= hysterák), podruhé jsme podcenili oblečení a v lese na kopci studený vítr a mokro po dešti, takže místo sbírání hub klepání kosy … ostatně, ono taky vlastně nic neroste, takže v košíku pár pidikuřátek a jinak šišky a větvičky dětí. Až teď naposledy jsme šli do fajn lesa, žádné horolezení, docela prostupné … a i pár sucháčů a praváček se našel. No, ten minulý týden bylo fakt počasí „na houby“, teď už asi budeme zase na terase a v bazénu. Včera ráno měl 22 stupňů, a do odpoledne na 27 vylezl, tak jsem tam po sekání trávy vlezl, a děti musely se mnou, jak jinak. A pohodlně by se tam vydrželo. Jinak nemám problém to vyhřívat na 30-32 stupňů … nechutné kafe, vím, ale když jsou tam pak děti dvě hodiny nalezlé, tak z toho aspoň neomarodí.

No, Bára už také vylezla z postele … tak pak půjdeme pomalu ven.

| Ze života | 0 komentářů

To jsou zase časy …

Bouráku v červnu končila technická, kterou by už ve svém orezlém stavu neprošel, zastavil jsem se tedy k místnímu autolakáři a jeho hlava v dlaních při zkoumání vykvetlých prahů dveří blatníků byla víc než výmluvná. Odhadl to na šestnáct tisíc … no fajn, u auta s hodnotou kolem padesátky. A tak až bude mít v červenci čas… o pár dní později jsme si pak na parkovišti všimli, že ten smrad od brzd je od nás, jedno zadní kolo rozpálené, rezavý kotouč očividně přidřený. Doufal jsem, že to do předestékáčkového servisu doklepe, ale prd. Druhý den jsem sundal kolo, mlátil kladivem do třmenu, všechno možné, ale jakmile se šláplo na pedál, tak brzda kouslá a hotovo – brzdový třmen na odpis. Kolo jsem nasadil, a auto odstavil, neb nám naštěstí mohl tchán půjčit jeho jedničkovou oktávku – pomalu se vypravovali s partou na tři týdny do Norska, a měli už k dispozici superba, kterým tam pak měli odjet. Velká náhoda, že zrovna měsíc nepotřebuje své auto … po ale deseti dnech bez pohybu jsem pak bouráka odvezl do servisu, ale pomalu jsem se nemohl ani rozjet, jak všechny brzdy přirezly (a to stál jen na kvaltu, kdepak ručka). Švejhání a dření jsem cítil i uvnitř auta, zatímco jsem se plazil patnáct kilometrů přes kopce k servisu a pro jistotu brzdil jen motorem – zajímavá cesta. Dnes má auto po STK, a dopadlo to novými kotouči vpředu vzadu, logicky všechny brzdový desky, a vzadu oba třmeny nové, brzdové trubky, brzdové hadice … sedmnáct táců pryč. Ale auto  jezdí a brzdí, a to není málo. Rovnou jsem ho ze servisu odvezl k autolakáři … vtipné je, že toho jsem řešil proto, ABY pak auto udělalo technickou, s profi opravenými zrezlými místy. A mechanik na to po brzdách koukl, obrousil, zatřel jakýmsi „bodýčkem“, aby z černé metalízy nekoukala oranžová rezavá, a udělal bez problémů STK. No, a tak najednou už není třeba řešit zase za další pálku nutně ten nový lak … jenže to bych tam už po další zimě mohl mít místo rzi už díry skrz.   

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů