Junova reality-show

Jen se tu uklidnila katastrofa po čističce, tak se odjelo na víkend ke Znojmu. Ten náš sportovněkulturní spolek, co mi roky pil krev, a jehož jsem stejně de facto nebyl členem … jenže bez ivky a její organizační práce by dávno shořel jak papír … tak ten konečně skončil, a na účtu mu zůstaly prašule „na příští akci“. A když ta nebude, tak by si za to členové mohli vyhodit z kopejtka. A odjelo se na víkend na jih Moravy, do Lechovic. V sobotu výlet do Znojma, a proti nám policie, policie, záchranka, hasiči, policie … ve stejnou chvíli, kdy jsme odjížděli od penzionu, se o pár set metrů dále srazily dva linkové autobusy. Ve Znojmě procházka a pocourání, letní horko, na penzionu pak naložení do bazénu, večer košt vína … pěkné to bylo. V neděli návrat se zastávkou na oběd nedaleko domova, a kapky a déšt – první déšť po asi třech týdnech. Spláchnutí prachu, ale také zapršení do veškeré té hlíny, co je kde kolem domu …

(Pokračování textu…)

To tedy bylo osm dní … ve čtvrtek ráno se k nám pomalu sunul červený bagr, před kterým ivka s dětmi raději odjela do zoo, a tam, kde jsem na jaře Adama péroval, že elektromotorkou rozjíždí trávník až do bahna, a že tam prostě v létě nebude tráva, tak tam jsem sledoval, jak pásy stáčejícího se bagru rozrývají i tu poslední trochu trávníku, co tam ještě zbyla. Samozřejmě jsem byl s destrukcí trávníku smířený, protože: a) není to trávník, je to nakrátko sekaný plevel, a b) po týdnech sucha je to žlutý vyprahlý nakrátko sekaný plevel. To, že se po tom projede bagr, to mi fakt žíly netrhalo. A ta vyprahlost a sucho tomu trochu hrály do karet, protože se tu kolem domu neustále motala malá avia, tu naložená hlínou, tu prosívkou, tu ornicí, tuny váhy … kdyby bylo „normálně“ a vlhko a měkko, tak je trávník rozježděný do sraček. Takhle tu těžká technika jezdila kolem domu jak po betonu, a nebýt poškozeného svrchního plevele, tak to není ani znát.

(Pokračování textu…)

Celý červen proletěl … tolikrát jsem si chtěl sednout k blogu a zapsat si takových věcí … a on je tu začátek července, a já přemýšlím, co zajímavého se vlastně v červnu dělo.

S Adamem jsem párkrát vyjel na kole – dva tři kilometry po asfaltu a v provozu do vedlejší obce, a pak po druhé straně údolí návrat po polňačce. Ta celou dobu mírně stoupá, sem tam jedeme, sem tam Áda tlačí (na malém kole se 6 převody se do kopce po rozbité jede blbě), sem tam kolem louky, sem tam hlubokým úvozem, jarní veřeční krajina, nádhera, naprostá nádhera! Až se dostaneme do nejvyššího bodu, a přejedeme na klesající pěšinku do lesa, přes kůrovcovou těžbu a větve přesoukáme kola, a skončíme u té totální pěšinky dolů hustým lesíkem, kde se dá pouze vést kolo na brzdách. Adam oči navrch helmy! Na mapách je to pěšinka s červeným vykřičníkem. Část se pak dá sjet, finále dolů k potoku už je zase na „stlačení“ na brzdách, překonat potok, pak prudká pěšina zase ze strže nahoru, a dále klesající zarostlá lesní cesta s finálním monstrklesáním, až nás les vyplivne u starého koupaliště na loukách u naší obce. Pro sedmiletého klučíka zvyklého na asfalt náramný terénní zážitek! Jednou to pak s námi jela i Bára 🙂 Jednou a naposled 😀 Jednoho hezkého dne jsme si pak takto bez příprav vyrazili i do Ticha, na pívo a limču, a pak vlakem zase zpět. 

(Pokračování textu…)

Přesně takový ten víkend, o kterém člověk celou zimu sní. Ve čtvrtek jsem posekl trávu, celé odpoledne zabité, pak odpočívání na terase s vínem … na pátek hlášeno polojasno, ale sobota neděle výheň. Tak co hned v pátek sestavit bazén? Aspoň to u toho nebude na zdechnutí. V neděli by se už pak snad i dalo koupat. No, místo sezení na terásce jsem si měl večer všechno nachystat a snosit z půd, ale po dvou hodinách chození s vyžínačem a sekačkou toho má člověk tak akorát dost.

Takže páteční odpoledne začalo kmitáním s proprietami, přípravou plácku, přesným rozskládáním polystyrenu, opatrným natažením starého koberce, jeho vyluxováním (kamínky, …), rozbalením bazénu, sestavením konstrukce, to už mi pomáhala ivka, a mohlo se napouštět, vyhladit dno … a hotovo.  Ivka s dětmi odešly k tchánovcům, a já pokračoval hadicemi, filtrací, ohřevem. Trochu hlavolam, zase si povzpomínat, co a jak a kde. Ale dal jsem to dohromady, a dobu se to snažil nějak zavodnit jen vodou z hadice, ale to byl samozřejmě nesmysl. Zkouška těsnosti tedy až po napuštění (přes noc). Vše jsem sklidil, půl sedmá večer, sjel jsem pro rodinu dolů, vysadil doma a pokračoval k našim vrátit vypůjčené auto, abych se pak vrátil autobusem. Po osmé večer doma, a totálně KO. S výhledem, že v sobotu mě to samé čeká u tchánovců 🙂

(Pokračování textu…)

Víkend v Olomouci proběhl o třetím květnovém víkendu. O prvním víkendu jsme jeli na neslavný výlet k řece Jihlavě. A co pak s hezkou nedělí? Mohli bychom sednou na kola, a projet se kolem řeky, k našim … když jsem opatrně sondoval, co mají v plánu, tak chtěli vyjet do zahradnictví. Oukej, náš plán jsem tedy ani nezmiňoval, aby kvůli naší návštěvě neměnili zase své plány. Ale tím směrem jsme nakonec vyjeli i tak, pěkně lážo plážo proti proudu řeky, kde šlo uhnout z hlavní silnice, tam jsme uhnuli … až ke skále s tůní, kde jsme házeli žabky. Tedy já házel, děti se je učily. Tak budeme pokračovat dále? Do vesnice na limču a pívo? A nakonec jo. Poseděli jsme na sedačce na sluníčku, osvěžovali se, koukali na lezce na feratách, bylo krásně … a pak zase návrat kolem řeky domů. Bezmála třicet kilometrů. 

(Pokračování textu…)

Ivka měla narozeniny, a opět chtěla do wellnes do Jeseníků. Mrchtám mrchtám, už bychom od téhle tradice „dárek k narozeninám za 8-10 000 Kč“ mohli upustit. Samozřejmě ale až od mých narozenin na podzim … děti v pátek ze školy rovnou k našim, a na sever odpoledním provozem. Na recepci hostům před námi dopodrobna vysvětlují fungování hotelu (…), my na pána „Nám stačí jen klíče, jsme tu asi tak popatnácté“. Ale v (tomto) podkrovním pokoji jsme byli asi poprvé – přes celý pokoj trám u podlahy (!), šikmý strop, stojné trámy, do koupelny se chodilo po dvou schodech nahoru a zase po dvou dolů (přes ten trám) … vtipné 😀 Když jsem si dával pozor, abych nezakopl o trám, tak jsem se bouchl do hlavy o střešní okno a podobně. Člověk po pokoji chodil podvědomě pořád lehce skloněnej. Na 2,5 h do wellnes, a pak šilhaje hlady na večeři. Servírka obsloužila vedlejší polský stůl (frekvence „kurwa“ 5/min), nám dala jídeláky, a pak jsme ji půl hodiny neviděli. Večerní šrumec. Tak jsem se zašel připomenout na bar, rovnou objednal pití, a když nám je se spoustou omluv přinesla, tak zase chtěla automaticky odnést jídeláky, aniž by se zeptala, co jsme si vybrali 😀 

V sobotu vydatná snídaně, kávička, a hurá na výlet. Dále na sever k Rychlebským horám, přes Vápennou do Žulové, odstavit auto u nádraží, a krásným jarním dnem vystoupat křížovou cestou na Boží horu. S dětmi jsme tama projížděli už také párkrát, a krásný kostel na vysokém kopci nad vesnicí nás vždy fascinoval. Proč ho proboha stavěli na takovém vrchu? No, to proto, milé děti, abys při cestě k němu trpěl stejně jako Ježíš, když táhl svůj kříž … bylo tam nádherně.

Sešli jsme jarním lesem do Žulové, v parku u náměstí (kde se scházeli vyšňoření hasiči na křest nové tatry) si v plátěných lehátkách snědli oběd, a vyrazili do Priessnitzových lázní nad Jeseníkem. Kafíčko s výhledem na Hrubý jeseník a Praděd, okoukávání vrcholků dalekohledem, relax na sluníčku. A pak se projít dále k pramenům, k balenoparku a „projít“ si ledový bazének. Domů jsem jel s mokrejma nohavicema tříčtvrťáků, ať jsem si je kasal nahoru jak to jen šlo, ale ta úleva bolavých nohou ledovou vodou … ta je prostě znát. Odpoledne do wellness, na večeři, na šláftruňk na Kovárnu, kterou jsme pak tuším zavírali, a na pokoj, druhý den domů.

(Pokračování textu…)

Ten čas letí … březen je pryč, třetina dubna také. Teplý začátek března pak přešel do chladnějších dní. Venku nebylo moc co dělat, probral jsem borůvky, ostříhal jabloň, různé podobné aktivity. A pak že „renovuji“ umyvadlo v koupelně – začala zatuhávat baterie, a to čím dál více, až bylo zřejmé, že v ní jednoho krásného dne něco křupne, a problém bude na světě. Nakoupil jsem vše potřebné až na ono keramické umyvadlo – roháčky, hadice, nový odpad, baterie … a pustil se do toho. 

Takže, milé děti – než se pustíte do takové akce, tak se ujistěte, že není konec týdne a před vámi víkend. A než se pustíte do takové akce, tak cinkněte místnímu vodařovi, jestli by byl v případě havárie dostupný (a není někde na dovolené). Já zavřel vodu, a jal se odpojovat věkem sešlé hadičky od rzí a vodním kamenem olezlých zatuhlých roháčků. A vyšroubovat je ze zdi … no ty kráso! Nešlo to ani zaboha! Já to ty vole ulomím! Já vohnu klíč! To poslední, co chci, je zkurvit PPP přípojku ve zdi, ale co mám doprdele dělat, když ten roháček potřebuju vyšroubovat? Tlačil jsem na něj dolů, klíčem zase nahoru, neuvěřitelnou silou, až se náhle pohnul, a šlo to. Fest ztuha, ale vyšrouboval jsem ho, a po stejném porodu i druhý. A koukám na závit u toho první … prasklinka. Dopiče. Ale co když už tam byla? Co když to ten čurák, co to montoval, tak přetáhl, že ten závit praskl už tehdy? Třeba jo. Napakuju nové roháčky, utáhnu nafest jen rukama, jdu pustit vodu … doprdele, ten pravý s praskliknou kape. Sááákra, málo napakovanej? Zastavit vodu, přepakovat, našroubovat, pustit vodu … doprčic, zase dole kapka vody. Zkoumám, zkoumám … ne, to ne. Vodu roní ta prasklina na závitu, nahoře. Po našroubování roháčku vypadá i lehoulince větší než předtím. Kurva. Kurva! KURVA! Kapka vody, co tři sekundy, pěkně za kachličky, do zdi. Kurva!  

(Pokračování textu…)

Přelomil se únor do března, teploty se zvedly o deset stupňů, vyšlo slunce … a čtrnáct krásných jarních dní s modrým nebem. Skoro každý jeden den krásně a sluníčko, přes noc mínus pár stupňů, přes den to vylezlo na 12-16 když moc. Ale pořád ten pocit „no akorát skončil únor, však to ještě klidně nasněží“. Jenže pak ti dva týdny svítí slunce do tváře. Jestli teď začne zase mrznout a vrátí se zima, tak to budu fest nasratý! 

(Pokračování textu…)

Jarní prázdniny a opět „nutnost“ odjet na pár dní do Jeseníků, „aby se děti naučily lyžovat“. Nějak to ivce nejde vymluvit, pokud tedy chci, aby pak se mnou ještě „mluvila“ 😀 A obzvlášť letos je to pikantní, když je zima i tady u nás, a 10 minut autem přes kopec jede každý den od rána do večera relativně použitelná sjezdovka s půl metrem sněhu … na zdejší poměry luxus. Kdyby tam ona a děti trávily sedm dní v tahu, a nechaly tam každý den litr za skipas, tak to vyjde násobně levněji než výlet na tři noci do Jeseníků. 

(Pokračování textu…)

Únor. V sobotu ráno se dívám oknem na venkovní zamžené pošmourno, jeden stupeň plus. Poslední zbytečky sněhu drtí obleva, dnes má být až +6. Pár čísel blatíčka, pod tím zmrzlá zem. A sněhu přitom ten měsíc bylo! Tedy, ne moc, ale dlouho. Přijde mi, jako by celý leden byl sníh. Ono taky mrzlo. Od prvního týdne ledna zamrzlé rybníky, tak jsme jezdili na ten uprostřed městyse, tam se Adam poprvé zapojoval do vysněných hokejových zápasů omladiny. Těžký to s ním bylo – zatočit neumí, zabrzdit neumí, ale MUSÍ hrát hokej. Každé veřejné bruslení v hale, kde na jedné třetině tatínci a jejich kluci předváděli NHL a Adam na modré smutně koukal, že chce hrát s nima … tedy, on nekoukal smutně, on byl nasranej/uraženej na nás, že ho nenecháme. Pak se konečně za 2k pořídila hokejová helma s pletivem, a on se začal zapojovat na rybníku, když se tam sešla podobná omladina, a nebo to alespoň nebyla taková „nhl akce“ jako jindy. V půli ledna obleva, že slezl všechen zbylý sníh a led na rybník roztál na koupaliště … a za pár dní zase mrazy, led kvalitní jako po přejetí rolbou, zase nasněžilo. 

(Pokračování textu…)