Junova reality-show

Naposledy jsem sedl k blogu na Velký pátek, což byl nakonec tuším škaredý a propršený den, předpověď na velikonoční víkend byla ovšem slunečná a teplá. Sobota se probudila přece jen do hezkého počasí, jenže my si to namířili na Žďárské vrchy … a jak jsme staří, tak jsme blbí. Hezké počasí v cca 400 mnm ještě nezaručuje teplé počasí v 600-700 mnm. Párkilometrový okruh loukami a lesy, kde celkem nic nebylo krom přírody, zima, vítr, sluníčka pomálu, a jelo se domů. A odpoledne jsme si opekli buřty, a pak vyráběli pochodně (aneb torčky, jak říkáme my majnkrafťáci) z nasbírané smoly.

Výhled na neděli už byl ovšem topovější – sluníčko, teplo. Vstali jsme brzy, promazali všechny rohlíky, co jsme doma měli, a hurá k Dalešické přehradě. Cesta byla dlouhá, Adam si zdřímnul, a to je s ním pak potíž, když ho někde rozespalého vytáhneme z auta a nutíme ho někam šlapat. Nechce se mu. Tentorkrát jsme s sebou ale táhli jeho buggy, kterou si záhy vyžádal, a měl alespoň zábavu. Zřícenina hradu Holoubek, pak Dvořákova vyhlídka, poobědvání rohlíků a čekání na proplutí parníku. Sluníčko, modré nebe, kolem dokola rašící zelená přířoda. Nádhera. Jen ta cesta zpět už byla na Adama dlouhá, tu si tedy odfňukal fest. Pak ještě povinná zastávka u Dukovan, a na hrázi přehrady. A cesta domů, kterou kdybychom nepřetrhli dvacet minut od domova nákupem v Lídlu, tak bych musel ivku poprosit, ať to dořídí, já už byl naprosto KO. 

(Pokračování textu…)

Velikonoce jsou tu, půlka dubna také. Za oknem raší olistění jako o život, trnkové stromy jsou obsypané květy, drobně prší. Všichni ještě spí, mě něco probralo před šestou, tak jsem vylezl … 

Dávno už tomu, co si ivonka vymínila výlet do k valtickému zámku a do tamního parku. Předpovídali krásnou sobotu, vyrazili jsme (na naše poměry) brzy ráno … a jeli na jih zhoršujícímu se počasí naproti. Zámecký park v půli března, ehm, neoslovil. To se bohužel dalo trochu čekat, ale nečekali jsme to. V zámku ten den otevřeli velikonoční okruh, kde si člověk mohl projít bez průvodce pokoje sem tam vyzdobené něčím velikonočním, a to bylo na druhou stranu super. Přejeli jsme ke kolonádě na Reistně, taky krásná, ale zavřená, že. A ten vichr tam … pokračovali jsme do Lednice, k zámku, do parku. Jdeme kolem zámeckého skleníku, a když měla ivonka ty narozeniny, tak se tam tedy podíváme. Považoval jsem to za vyhozené peníze, ale co už. A to mě podrž, děti byly z té „džungle“ naprosto, ale naprosto nadšené. Okamžitě si vydyndaly mobily fotily každou kytku, palmu, cokoli. Vlastně nikdy nic takového neviděly. Pokračovali jsme do parku, že dojdeme k minaretu … a to už byl opravdu voser, zima, vítr, zataženo, kolem pocitově vše spíše „po zimě“ než „na jaře“. Kilometry (dva?) šlapání tam, pak „hm, minaret“ (zavřený), a kilometry zpátky. Ale nad hlavou nám prolétly husy, Adamovo nejoblíbenější zvíře/plyšák.

(Pokračování textu…)

Minulou sobotu ráno byla kolem domu jinovatka, mínus pět v noci, plus šest přes den … tchán slavil narozeniny, došli jsme tam pěšky a kolem řeky se pak se setměním s baterkami a čelovkami zase vraceli. Ovšem neděle už byla jiná káva – jasno, sluníčko, k deseti stupňům. Teplota neohromí, ale na sluníčku… to je pak něco jiného. Den jak víno na poobědový výlet, jaj!

A hovno. Protože dětský karneval … ach jo. Od desíti na sokolovně, tahání stolů židlí všeho, pak dvě hodiny tralala, a zase sklízení všeho a tahání stolů židlí na svá místa. Strašný. Děti se samozřejmě vyblbly náramně, ale člověk se díval velkými okny na krajinou a městečko zalité ostrým sluncem, a záviděl všem, kteří si to právě vyšlapují někde po polní cestě … no ale čas přestat hledět z okna, losuje se tombola. Ta byla bohatá, Adam měl vyhlídnuté elektroautíčko na zahradu, a bylo mu úúúplně jedno, že máme už roky lepšího a většího traktora. Ten je holt okoukanej. Takže cena č. 2 byla jasně jeho. Nakonec si šel pro jednoho plyšáka, pak druhého plyšáka, Bára bez úspěchu. A pak se losuje první cena, nafukovací vířivka, los 145, a ehjle, před bárou modrý los 145. Tradiční velmi oblíbená situace „pořadatelé akce vyhrají v tombole první cenu“ … vířivku. Takovou – putovní. Ona totiž byla první cenou už na dospěláckém plese dříve, a vyhrál ji Petr, co ji do tomboly také dal, a navíc je hlavní pořadatel toho všeho. A místo aby los stopil a losovalo se znovu, tak ho strčil švagrové, ať pro to jde ona. A šla, a celý ples si pak samozřejmě myslel, že ji vyhrála ona. No, o měsíc později je vířivka opět v tombole, a vyhrají ji zase další pořadatelé. Ach jo. 

Bára s lístečkem spěchá za vyhlašovatelkou, jdu za ní, aby se netahala s obrovskou krabicí, pak nám dojde, že ji stejně necháme na pódiu, teď ji nikam nosit nebudeme, přijdu zpátky ke stolu a Bára za mnou brečí a slzy jak hrachy. Ona celkem nevěděla, co je v tombole, respektive co je první cena… všichni si odnáší velké pyšáky, hry, velký domeček pro panenky … a když si ona nadšeně přijde pro PRVNÍ CENU, tak jí ukážou velkou krabici s jakýmsi nafukovacím bazénem. Pro dospělý. Chuděra malá, to zklamání bylo úplně hmatatelný. Postupně mi to takhle docvaklo. Vířivku stejně nemáme kam dát, na terasu se nám s posezením a grilem nevejde, další krám do chalupy vyžadující další údržbu fakt nechci, stačí mi bazén přes léto … tak jsem Báře slíbil, že to rozmyslíme, a případně vířivku prodáme, a za ty peníze pak koupíme její vysněný domeček pro eloel panenky (= L.O.L). Holt vyhrát vířivku v ceně cca 12 000 Kč je fajn, ale jako první cena na dětském karnevalu je to fakt napiču. Po pár dnech jsem vyfotil krabici, posvěsil ji na bazoš za 8 000 Kč, druhý den se ozvala paní, jestli jí ju nenecháme za 5000, napsal jsem že ne, a popsal celou tu dětskou anabázi, ale že jí slevím 1000 Kč. Ruka v rukávě, přeprava objednaná, a to se ozval ještě další zájemce … já regulérně myslel, že to budeme čtvrt roku udávat, v předsíni těžká krabice jak kráva. A hle, lidi si žádají vířivky! Fyjalova drahota!

No, ale vážně za ta kamna vlezem? Tou hezkou nedělí totiž začal luxusní jarní týden, kdy přes noc mrzlo, s hvězdičkami a Měsícem, a přes den vylezla teplota na 15-17 stupňů, azur, jasno … každý den. Vysedával jsem na terase, nahříval se. Že bych ostříhal motýlí keře? Loni jsem to udělal tak radikálně, že jsme si nebyli jistí, jestli vůbec ještě obrazí, a očividně ano, tak letos jsem byl ještě radikálnější. Pak že vyreju pichlavé keříky, co mi už roky pijou krev, a ivka to konečně dovolila … a houby, zasmál jsem se své naivitě, když se rýč pár čísel pod povrchem zapíchl do tvrdé zmrzlé ledové země. No, sluníčko svítí, ale jaro ještě není. 

Dětský karneval měl navíc ještě ten „přínos“, že Adam v úterý lehl. Teploty, horečky, nurofen, telefon, tablet, gauč. Den za dnem. V pátek už byl konečně klid, zdravé dítě bez teploty, klidná noc, v sobotu dopo také, tak se odpoledne projdeme na zákusek a kávičku kolem řeky. To vomrchtal jak sviňa, nechtěl jít nikam pěšky, furt že ho bolí stehno, že ho bolí žebra … začátek procházky tedy velice příjemný, ale pak to rozchodil. Do cukrárny jsme došli v klidu, tam do sebe nasoukal kopeček zmrzliny, a začal se třást zimou a začalo na něm být vidět, že není OK. Pak teplota, horečka, a jestli k němu za tuhle noc ivka stokrát nevstávala, tak padesátkrát určitě. Tak pokračujeme dále …  

První březnový den, sobota ráno, venku příznačně mrazivo, vše dobíla ojíněné. Vylezl jsem potichu, ale postupně se vycouraly i děti a v pyžamech se jdou pelešit na gauč k telefonům, ivka bude dospávat týden vstávání před pátou. Otevřu nyní Google Photos, které mi vždy napovídají, co se za předešlé týdny dělo … a naposledy fotky dva týdny zpět. Od té doby ani fotka. To se toho tedy moc nedělo 🙂

V polovině ledna jsem lehl s chřipkou, pokašlávám doteď. Pak na pár dní ochořela Bára, jen sem tam teplota, nic horšího. Adam tuším zůstal také doma, abych ho nevozil „zbytečně“ do školky, když se může zabavit s Bárou. Poté ale na týden lehl i on, a ten si to užíval s hezkými horečkami. Teplota skoro ke 40, lupnout nurofen, na šest hodin zdravé dítě, pak se to pomalu začalo zvyšovat … den za dnem. Pak to přešlo, a bylo. Ivka se držela, já pokašlával. Vtipné bylo, že v polovině ledna jsem měl smluvenou pracovní schůzku v Brně, dlouho odkládanou. Lehl jsem v ten den konání, naštěstí jsem si nehrál na hrdinu a nesnažil se cestu absolvovat, „nevadí, hlavně se uzdravte, sejdeme se jindy“. Za dva týdny telefon a dotaz, zda bychom se tedy mohli sejít … a světe div se, mně se po dvou týdnech vrátil ten strašný kašel ze začátku nemoci. To se mi asi ještě nestalo. Já nebyl schopný ten hovor odmluvit, natož se zúčastnit nějaké schůzky. „A šlo by to příští týden?“ To máme právě jarňáky a jedeme s dětmi pryč … aha, tak se ozvěte pak, no. Veselé.

(Pokračování textu…)

Vánoce byly fajn, a nejvtipnější bylo, jak děti objevily kouzlo pohádek v televizi, a pak byly později překvapené, že je večer nějaký film pro dospěláky, a nikoli pohádka. Štědrý den proběhl akurátně, bez zádrhelů. Po obědě jsem ve sklepě posbíral poslední neshnilá „domácí“ jablka, a že je zavezeme zvířátkům do lesa na malou popolední procházku … a v křižovatce / zatáčce pod domem bordel, jako rozsračkovaný pytel s plastama, po silnici, ve škarpě. A ony to nebyly „plasty“, ale tři balíky citronových minerálek … plus velká dárková papírová krabice, v ní nová izolepa, ozdobné mašličky, baterka / svítilna. Všechno roztahané asi 20 metrů po krajnici. Všechno jsme to s ivkou snosili na jedno místo, třeba se pro to smolař vrátí. A jeli do lesa s jablky, pak se stavili na hřbitov, pak ke tchánovcům, a domů … a o dvě hodiny později byl onen rozsypaný nákup stále u našeho plotu. Se soumrakem jsem to prohlásil za náš majetek, a odnosil si to domů 🙂 Všechny petky dobité a odřené, ale jen dvě byly poškozené a tekly. Šestnáct lahví minerálky doma. Štědrý večer pak dopadl, ježíšek trefil … 

Další den se zastavili tchánovci, 26. jsme jeli k našim, a vydali se na procházku na kopec, na zříceninu. Mrazivo, azuro, sluníčko. Přes Cánoce to byla spousta krásných dní, vyráželi jsme na procházky, do baťohu termosky s kávou a čajem, a hurá za sluníčkem. A dokonce nám opět zamrzl místní rybník! Ale teda, zase tak moc nemrzlo, a v ledu praskalo fest, a na těch prasklinách bylo až nepříjemně jasně vidět, že led má třeba jen 7 čísel. Slabota. Ale třikrát nebo čtyřikrát jsme bruslili – na druhý den vždy napadlo pár čísel sněhu, takže jsem strávil hodinu shrabováním placu na bruslení. Reálně mi to nevadilo, konečně nějaký „pohyb“, ale po druhé šichtě už mě tak bolelo celé tělo, že jsem doufal, že příští den už nepůjdeme. A nakonec to taky už bylo naposledy. Opět připadlo sněhu, potálo, zamrzlo, pak zase připadlo … a ony vlastně zbytky sněhu tak trochu drží až do dneška, protože poslední týden tu byla naprostá inverze – celé dny mlha, mínus dva mínus tři, přes den se neoteplilo, furt jen mráz. Když jsem dnes ráno na nebi zahlédl srpek měsíce, tak mě to úplně překvapilo – cože? No snad po tolika dnech uvidíme i nebe? 

A taky jsem si pěkně postonal – před týdnem v pondělí pokašláváníčko, ale ale, co to? V noci už jsem si šel ustlat do obýváku, v úterý jsem ještě obstaral děti, dopoledne pracoval, pak zajel po obědě pro Báru, no, na chvilku si lehnu … a už jsem nevstal. Kašel k udušení, horečka, krásná chřipečka. Za dva dny jsem se z toho sebral, ale kašel mě od té doby trápí pořád. A teď je druhý den doma Bára, ale u té to zatím není nic horšího než jen lehce zvýšená teplota. Snad to nebude nic horšího.

A to doslova – zítra je Štědrý den. A dnes ještě pseudopracovní pondělí, kdy ivka odjížděla do práce, takže budíček na 4:55, otevřít bránu, uklidit popelnici, odmrazit auto … a to ani nemrzne, 1°C nad, ale večer a v noci popadávala mokrá krupice a něco málo se na skle udrželo. Místo bílých Vánoc včera napršelo 7 mm srážek. Je po půl osmé ráno, a po dvou hodinách u počítače se za okny konečně trochu modrá zamračené nebe. Do té doby tma jak v pytli.

Podzim utekl, ostatně včera byl první zimní den. A i když to zpočátku nevypadalo, tak jsem postupně provedl všechny potřebné předzimní práce. Listí z břízy opadávalo pomalu, a s obavami jsem si vzpomínal, jak mi loni jeho finální shrabání překazil první sníh. Postupně jsem vyčesával listí břízy z trávníku kolem domu – je ho tam „to nestojí za řeč“, ale když ho tam nechám, tak si ho budeme celou zimu a jaro tahat na botách do zádveří. A že pod stromem jej shrabu opravdu až opadá vše. No za týden dva samozřejmě vítr, hafo listí ze stromu konečně dole – a všude po trávníku. Táááákže druhé kolo vyčesávání (doslova vyčesávání) drobného listí z trávy. Ale 90 % listí bylo dole, takže pohrabat pod stromem, na mezích, odvozit, a hotovo. Teda, když se to takhle napíše, tak to působí jako úplná dávačka 😀 I zahrádku jsem nakonec jeden den zryl, ona je to s couráním kolem záležitost na půl hodiny hodinku, ale když člověk vystřelí ven ve čtyři, a o půl paté už se šeří, tak to není jen tak. A nakonec i na okapy došlo, a že to bylo třeba – ono totiž kupodivu na podzim moc nepršelo, od půli října do půli listopadu spadlo dohromady tak 5 mm.  A listí břízy nafoukané do okapů tak nemělo co „vypláchnout“. Sobotní dopoledne, mrazivo, půl hodiny jsem vybojovával hliníkový žebřík z dílny, abych ho přistavil k okapu, a v něm listí samozřejmě přimrzlé … takže mírný neúspěch, ale žebřík jsem měl nachystaný, a vyčkal na teplejší den. Super. A nakonec došlo i na sklizení a letmé opláchnutí posledních hraček z písku. A sto dalších drobností a couraček, které si ani nevybavím, ale teď už prostě může napadnout sníh, a nebude mi to vadit.

(Pokračování textu…)

Týdny podzimu pádí vpřed, tak jako roky života – najednou je mi čtyřicet. Třicetiny jsem slavil, a tohle je také číslo kulaté jak sviň, ale co s tím už. Ivce bude 40 na jaře, tak buď uspořádáme nějakou párty tehdy, a nebo to vyšumí. Ivka mi nadělila wellness v Kolštejně, přímo na narozeninový víkend, děti měly domluvený pobyt u babičky … 

A pak záhy před narozeninami umřel starý děda, tedy děda ivky. Devadesát let dávno pryč, síla a vitalita taktéž, když se ještě mermomocí loni postavil i s berlou ke štípačce (a nikdo mu to nemohl rozmluvit), tak letos od jara už zůstal odkázaný na kolečkové křeslo, a celodenní péči tchýně. A s koncem léta už bylo zřejmé, že to vše míří k nevyhnutelnému konci, už to byl naprostý plynulý „konec života“. Umřel doma v posteli, v pátek, a my měli na příští – obvykle „pohřební“ – víkend objednaný (a zaplacený) wellness. Nenaděláš nic. Samozřejmě jsme odmítali, aby se kvůli nám nějak pitomě šoupalo s pohřbem, ale i přes to to tchánovci rozhodli, že bude pohřeb v pátek. Odbyde se to ve všední den, a člověk má víkend na to se z toho sebrat, než tím strávit celou sobotu. A my můžeme hned po pohřbu vyrazit na víkend. 

(Pokračování textu…)

Devátého října, a podzim venku moc znát není – po zářijových deštích/povodních je vše zalité a plné života, listí se barví jen trošku … vlastně mě to překvapilo včera ráno, když jsem se vracel z rozvozu dětí a viděl, jak větřík odnáší listy nějakého stromu přes silnici na louku. To zatím moc vidět nebylo. Nijak krásně už ale není, přitom dnes byla úplně vlahá div ne letní noc, někdy v deset večer bylo stále patnáct stupňů. 

Před měsícem nakonec dopadla ona sestřeničina svatba o povodňovém víkendu. Výhled na sobotu byl nejdříve trochu pozitivnější, ale bohužel, od rána chcalo jak sviňa, zvedal se vítr … v rámci rodiny jsme si přeposílali instrukce, a když došlo od nevěsty instruktážní video ve stylu „tady na té louce se měla konat svatba (záběr na rozmočenou louku), … , a támhle na tom paloučku u řeky jsme se chtěli brát (otočka a záběr na regulérní rozvodněnou řeku rozlitou desítky metrů do okolních luk), … a tohle je zatopená příjezdová cesta k restauraci…“ … tak já zíral na telefon s absolutním wtf a „to přece nejde!“.

(Pokračování textu…)

Za okny vítr rozfukuje déšť, nad střední Evropu od jihu dorazila vláha z teplého Jadranu, od severu zase chladný vzduch, a několik dní se to tu bude vypršovat. Celá republika je připravená na povodně, a čeká, čeká … včera tu napršelo 20 mm, dnes už do jedné hodiny 34 mm a prší dál. Ve sklepě už mám vše připravené, čerpadlo, hadice, voda mi tam nastoupá s naprostou jistotou. A také že jsem se konečně „dočkal“, kontroluji to co pár hodin dva dny, a před chvílí už se na obvyklém místě objevil nesmělý čůreček.

Škaredě bylo už v pondělí, po třech týdnech sucha napršelo 22 milimetrů. A ve Fifince jsem si vzadu všiml loužiček vody na gumových koberečcích. Kde se tam kurňa ta voda bere? Po chvíli googlení to bylo jasné, známá bolístka fábií, zatékání přes zadní dveře. Kolem okének vždy trochu vody zateče do dveří, s čímž se počítá, otvory úplně dole zase vyteče ven pod auto. Jenže stéká po stěnách dveří, kde je z vnitřní strany auta krycí plechový dekl objetý těsněním … a to po letech doslouží, voda protékající po vnitřní stěně dveří prosákne ven, a do tapecu, a z něj už dovnitř do auta. Ani se toho nemusí moc všimnout, ale až se budou teploty honit kolem nuly, tak se zamlží okna zevnitř, a nebo také zevnitř namrznou, to je největší chuťovka. Takže původce těchto zimních problémů asi odhalen … nakoukal jsem videa, objednal příchytky tapecu, která se při jeho sundávání zákonitě ulámou (říkali ve videu), a výhledově se na to chystal, dokud nebyl v televize náhle výhled na čtyři dny trvající déšť a stovky milimetrů vody. Oukej, není nač čekat 😀 Odpáčil jsem tapecy, olámal příchytky, a problematickou spáru objel silikonem. Tak snad. Druhý den déšť, jeden tapec suchý, druhý mokrý, kurva! Tááákže vytáhnout slunečník/deštník, a v dešti a zimě se pustit do festovnější opravy, holt málo silikonu. A vyřešeno, dnes tapec na obou stranách suchý, jupijou. 

(Pokračování textu…)

Úplně z toho na mě padá deprése, uteče to jako voda. Šokovalo mě to po návratu z Řecka, když jsem po páté vyšel z domu a ono … takové nějaké … šero? Za těch cca 10 dní, co jsme nevstávali do práce, se čas posunul, a ráno to začalo být znát. Jeden z dalších dnů byl pak pod mrakem, a to byla regulérní temnota, v kuchyni jsem si musel rožnout. Jóó, a kde ty loňské sněhy jsou, poslední dny srpna, a chodím bránu otevřít v úplné tmě, kdy na východě nebe teprve světlá. Naštěstí nás čekají krásné slunečné tropické dny, kdyby bylo ještě zima a zatažený, tak by to bylo fest blbý.

(Pokračování textu…)