Na tyhle dny se člověk těší celou zimu, celé to „divné“ jaro, a pak jsou tu – sluníčko, modré nebe s obláčky, tráva svěže zelená, šeřík jde do květu, okrasná třešeň v plné palbě, dvacet dvacet pět stupňů, od rána do večera venku kolem domu, na terase … jsem z toho tak naplněn dojmy, že si otevírám blog už v pondělí ráno 😀
Ten pocit, že se člověk po těch dlouhých měsících zimy a brzce jarního „ničeho“ konečně dočkal. Ten optimismus. Jaro. Raší lístky, třešeň kvete (a zatím nezmrzla), švestky kvetou, borůvky se snaží, kytičky, pampelišky, tráva svěží … je to tu. Jen to sekání trávy, včera už potřetí, mě už teď sere. To mě teda fakt nebaví, ale nenaděláš nic. Právě včera byl nejkrásnější den týdne, už před obědem dvacet stupňů, nebe modré, těšil jsem se ven, a že si snad klidně i deku roztáhnu a budu prostě ležet na sluníčku. Jenže na sobotu předpověď škaredá, neděle je neděle, … a kdy tedy poseču trávu? Nechat ji přerůst je chyba, která se mi vrátí. A tak jsem se hodinu a půl casnoval se sekačkou. Co naděláš.
Obě děti mají jarní prázdniny, a tak si ivka vydupala na pár dní někam vyjet, a že na to může využít fksp. No budiž. Ale pořád nebyl čas na to sednout a najít ubytko, nebo to vždy vytáhla, když jsem večer odpadl na gauč … až to bylo naozaj, a na fksp už bylo pozdě (měsíc před pobytem). Hm. Nabídka ubytování už byla také mizerná, ale nakonec jsme vybrali cenově velmi výhodný penzion přímo v Jeseníku, a v neděli v poledne vyrazili. Ale – předcházely tomu dvě věci.
První byla parádní prča – při zkoumání nejlepší trasy jsem zahlédl město Bruntál, a poučil přihlížející děti o tam žijících zubatých žábách. Nevěřili, ale jeden dotaz do googlu a hle, důkaz byl na světě. Adam půl večera ze strachu prořval, druhou polovinu se nechtěl pustit máminé nohy, Bára si zacpávala uši, kdykoli zaznělo něco o žábách, a dvakrát pak přišla z postele, že na to musí pořád myslet a bojí se … no co vám budu, ivka by mě nejraději roztrhala jak hada. Ale sranda musí bejt, i kdyby měly děti chodit na terapii. Takže jsem si druhý den onu zubatou žábu vytiskl, a strašil s ní Adama hned jak přijel ze školky. No za světla byli oba hrdinové, ale ty večery …. kvak. Každopádně to byl totální motiv celé dovolené, a jakákoli zmínka o Bruntálu Adama značně znervóznila.
… tedy reálně nejsem, ale značné změny v novém roce nastaly. Ivka začala jezdit denně do Brna s odjezdem v 5:30 (vstává před pátou), a já se ujal ranního vypravování dětí a rozvážení fifinkou (fábií) po školách školkách. Nebyl by to takový „problém“, kdyby Bářina debilní kokotská škola neotevírala v 7:10 a vyučování nezačínalo v 7:30. První třída. Takže pod mou taktovkou musí být o půl sedmé vylifrovaní z postelí, a v obýváku žmoulat piškotek, zatímco chodím jak fretka po domě tam a zpátky … by jeden nevěřil, jak se nachodím 😀
V půlce prosince napadl sníh, a to hnedle cca 13 centimetrů. Vytáhl jsem shrabla, odhrnoval cestu, terasu, u dílny začal opět vršit „hromadu“ … jenže neustále mrzlo, takže jen prašan. Děti pořád chtěly stavět „hrad“, ale to se muselo počkat na oblevu, až začne sníh lepit. A tak se z hromady jen bobovalo, Adam už si to letos užíval, ale pak si stejně vymrčel vytažení traktoru … a ten tedy nejezdil vůbec 😀 Po příjezdovce ještě horko těžko, ale na té byla také ledovatá místa, na kterých se plastová kola absolutně nechytala. A do mírného svahu k dílně, po uježděném sněhu, ani smykem. A světe div se, oni existují i sněžné řetězy na tenhle dětský traktor … ale za cca dvojku je pořizovat nebudu. Traktor ať přes zimu odpočívá.
Čtvrtý adventní víkend, do Štědrého dne tentokrát ještě týden … tak co o víkendu – s dojíždějícím covidem – dělat? Vypígloval jsem friťák, aby byl připravený, utřel prach v obýváku,… a nakonec jsem v neděli vpodvečer do domu nasoukal i stromeček – ať nám tam třeba celý týden stojí, jen se světélky, a na Štědrý den ho už jen dozdobíme. Na tu bídu, z jaké se tentokrát u Globusu vybíralo, je to jedle jak ze žurnálu. Ivka donesla krabici zdobení, a ve výsledku jej děti během týdne postupně dozdobily (schválenými kombinacemi barev).
Ale prd, něco málo přes týden. Letí to. Mrazivý prosincový týden, přes noc pět sedm devět pod, přes den to nad nulu nevylízá, včera vánice a dnes pár čísel sněhu / prašanu. Konečně se trochu zvolnilo tempo, protože to bylo pořád něco – v říjnu dušičky, takže ivka motala věnce pro míšu do květin. Což znamená, že kufr oktávky věčně v totálním bordelu – vožení slaměných korpusů, větví tújí nebo jehličnanů. To si pak vždy večer dotáhla do kuchyně a „motala“. Všude bordel, jehličí, z hromady větví se do všech stran rozbíhali pavouci a brouci, co vyhráli v loterii a místo umrznutí venku je čeká báječná zima někde v teplíčku za nábytkem … pak to přešlo do Halloweenu a chystání dílniček pro děti, velkého lampionového průvodu se strašidly atd, aby se začaly motat zase adventní věnce. Z jedle, ze stříbrňáku. Když si mokré větve zase vysypala na podlahu kuchyně, tak jsem namítal, že bude lino zalepené od smoly, a byl odmávnut, že na tom žádná smola není. Takže máme lino zalepené od smoly (už jsem jí pořídil plachtu), ale není čas to nijak vyčistit, protože se musí motat věnce jako o život, a začnou se chystat adventní trhy. Tam se ivka ujala organizace kulturního programu, komunikace se školkama školama atd, koordinace vystoupení, domlouvání podmínek a všeho kolem, společně se samotným chystáním těch trhů, sokolovny, zázemí, všeho kolem stánkařů … já už se toho účastním minimálně, to už je prostě moc aktivit nad rámec zdravého „pomáhání kamarádům“, jenže ivka v tom jede dál a věčně focus „pro spolek“, místo „pro doma“. Vánoční úklid si budu moci udělat tak možná sám.
… mě docela zaskočil, nemám totiž ještě shrabané listí. Se stmíváním po čtvrté hodině se toho venku přes týden moc nestihne. A teď je sobota ráno, spousta hodin světla, a venku mínus tři a cenťáček sněhu. Listí z ořecha jsem likvidoval postupně od konce září, to kupodivu začalo padat dříve než loni, ale teplý podzim naopak držel listí na bříze. Dnes jsem na něj chtěl jít … místo toho budu zazimovávat z dílny to, co by nemuselo být na mrazu. Barvy, zahradní chemie, rozličné aku baterky. A kočkám zeprasovat pelíšky.
A s prvním sněhem a mrznutím přišla před chvílí i ta srdceryvná chvíle, kdy jsem se slzami v očích vytáhl Netatmo Energy appku, a přepnul spící plynový kotel z režimu Mimo domov (v obýváku stačí 12°C) na aktuální toplný plán, kdy má být v obýváku 20°C. Než jsem kotel přepnul do Mimo domov režimu, aby se fakt jako nikdy sám nezapnul, tak jsme topili jednou v září při návratu z chalupy, a pak jednou omylem prvního října – tehdy jsem asi zapnul ten Mimo domov režim. A „reálně“ poprvé zatopit 19. listopadu, to je slušný. Netatmo Weather říká, že už je v obýváku 20, termostat od Netatmo Energy zase měří jen 19.4, takže bude dál topit. Měl bych jim ty teploty nějak zkalibrovat.
Ach ty děti. To se před víkendem babička nabídne, že by si vzala děti na přespání, jupi jou. Jenže pak je čtvrtek, kdy ivka ráno vyrazí do práce, a když začnu vypravovat děti do škol/ky, tak na stole uvidím její mobil. Aha, máma v Brně, a telefon doma. Autem švagrové rozvezu děti, auto vrátím, a vesele si pracuji, dokud se ivčin telefon někdy po obědě nerozzvonil a na něm „školka berušky“ … „Dobrý den, Adámek od probuzení strašně pláče a bolí ho bříško, nechce ani na záchod ani čurat, a bolí ho to jako napravo. Nechci strašit, ale mohl by to být slepák. Ale Vy už pro něj určitě za chvilku přijedete, že?“ No ty krávo, nechci strašit … boží, ivka, která má děti – později než obvykle – po práci vyzvednout, o ničem neví, nemám jí jak dát vědět, nemám auto … švagrová to the rescue, přivezla mi auto, a já fičel pro Adama, který i po dvaceti minutách řval jak tur, v náručí jsem ho nesl, ale jak jsem ho postavil v šatně a narovnal se / natáhlo se mu bříško, tak ječák na entou. Ty vole, to bude fakt slepák. Cestou v autě – v sedě v sedačce – už docela dobré, bez pláče, ale děsil jsem se, co dál. Doma jsem ho odnesl rovnou na záchod, co kdyby … vyčůral se, vykakal, a vše bylo v pořádku. Whaaat? Právě přijel táta s vozíkem dřeva, děti šly také ven, a Adam tam za chvíli lítá s Bárou a honí nějaký provázek … a bylo po krizi. Ve výsledku se pak ukázalo, že ve školce měli ten den k obědu k pití mošt. Ale jaksi je nenapadlo ho dětem naředit s vodou, takže si tam děti daly pěkného cloumáka, a druhý den je pak maminky omlouvaly, jak zůstávají doma s průjmy a bolavými bříšky atd. Poučení.
Zase utekl měsíc a půl, a za okny je v půli října regulérní podzim. Ráno škrábání skla auta, zima, pošmourno. I z ořecha už většina listí opadala, nějak dříve než loni. Ono celé září bylo také chladnější, babí léto se úplně moc nekonalo.
Adam oslavil čtvrté narozeniny, a už je „velkej kluk“, protože záhy poté konečně začal chodit kadit na záchod. Nějak zvláštně bez zřejmých důvodů s tím měl problém, a to vlastně i s čůráním – když začal chodit do školky, tak tam odmítal chodit na záchod. Prostě se ráno vyčůral doma, a pak to ve školce vydržel i přes spaní až zase domů, a někdy už to pak bylo fakt naozaj. Prostě úplně nesmyslný problém, se kterým ale nic neuděláš. Výhra byla, když se několikrát uvolil, že se vyčůrá při vyzvednutí ivkou, když mohla jít s ním na jejich záchodky … ale to byly snad taky jednotky případů, za ten rok a půl či kolik. No a jít s bobkem na záchod, to byl logicky problém na entou … plína a dřepnout si „za kytičku“, za velký koflík s jakousi bonsají či co. A nepřesvědčí nic. Přitom má v Báře takový vzor. Ta vždycky řekla „Jdu kakat, Áďo, pojď se mnou, budeš moje kočka!“ A Adam spokojeně běžel, Bára si sedla v koupelně na záchod, a z trůnu komandovala kočku Adama, co má dělat, přinést, atd …
První zářijový víkend, vstal jsem brzy, abych v koupelně rozmžoural na displej telefonu, kde mi Anče hlásila, že je venku 6,8°C. A je to. Hlavou mi bliklo „Tak to už letos na ranní kolo nevyjedu“, a pak mi tam bliklo ještě „Vždyťs vole letos ráno na kole nevyjel vůbec!“ … pravda. Vždyť to bylo už před rokem, těch pár brzkých víkendových rán, kdy jsem se nasnídal na terase s novinami, a pak rychle skočil na kolo ještě před probuzením rodiny, a na hodinku dvě vystřelil na kopce, a vracel se, když se rodina pomalu vyšourala na terasu a dopolední sluníčko. A letos ani jednou. Dokonce mi končilo předplatné novin, tak jsem si ho od května opět předplatil i s tištěnou verzí, abych si mohl zase o víkendu snídat s novinami na terase, a doprdele nedopadlo to snad ani jednou.