Poslední dny prázdnin

Úplně z toho na mě padá deprése, uteče to jako voda. Šokovalo mě to po návratu z Řecka, když jsem po páté vyšel z domu a ono … takové nějaké … šero? Za těch cca 10 dní, co jsme nevstávali do práce, se čas posunul, a ráno to začalo být znát. Jeden z dalších dnů byl pak pod mrakem, a to byla regulérní temnota, v kuchyni jsem si musel rožnout. Jóó, a kde ty loňské sněhy jsou, poslední dny srpna, a chodím bránu otevřít v úplné tmě, kdy na východě nebe teprve světlá. Naštěstí nás čekají krásné slunečné tropické dny, kdyby bylo ještě zima a zatažený, tak by to bylo fest blbý.

Celé léto bojuju s krtkem, který mi podkopával nově nabytou část zahrady (u nového plotu), trubkové pastičky mi plnil hlínou, a do žádné nevlezl, až jsem do nich chytl i obyčejnou myš, ale krtka ne. Narazil jsem na metodu odpuzování krtka karbidem sypaným do chodbiček, tak jsem touhle chemickou válku zkusil, a dosáhl vytouženého klidu. Tři dny se neobjevil žádný krtinec, vítězství? Omyl! Krtka jsem takto vyhnal akorát na jinou část pozemku, na mezi k silnici, kde zůstaly krťáky chvíly nepovšimnuty. Zase karbidový útok, a opět se přestěhoval k novému plotu. Karbid ještě mám, ale asi přejdu zase na pasti. 

No a když se ochomejtám u nového plotu, tak tam za dílnou mám také od jara onu obří vyskládávku polínek / dřeva, se kterými jsem se bavil celé jaro. Ráz pojímající snad nějakých 13-14 kubíků natěsno naskládaných polínek protkaný šachticemi / okénky pro proudění vzduchu. Na něm rošt z desek, na něj přitlučená nepropustná plachta, na tu festovní (ale propustná) jakožepytlovina z nějakých obřích vaků na různé materiály, to fest zatížené kameny, starým železným žebříkem. A pěkně položené na dřevě s mezerou pro proudění vzduchu, kdepak „mokré dřevo zakryté plachtou“. Dal jsem si s tím práci, hlavně to celé narovnat tak, aby to bylo stabilní … a každý den kolem toho chodím, koukám po krtečácích, koukám po rázu polen. A divný pocit. Tady ta polínka byla tak vyboulená? To jsem to támhle tak blbě naskládal, nechal takovou mezeru? A tenhle drát jistící (podfouknutelnou) „střechu“ byl přece napnutý jak struna, a to teď tedy fakt není, jak se mohl povolit? A postupně mi došlo, že vysycháním ta polénka pracují a smršťují se. Na jednom polénku se to nepozná, na 1,5 metru vysokém rázu už to centimetry udělá. Normálně bych řekl, že ten ráz tak o 15 cm klesl. Možná i víc. A znervózňuje mě, že se tím pádem vše mírně hýbe a pracuje, především ony pečlivě vyskládané opěrné rohy. Pořád přemýšlím o tom, že na ně přiklepnu pár latěk, koupím kurtnu a celé to pro sichr kolem dokola stáhnu, jenže to je hned půl tisíce … asi holt čekám, až se to celé zhroutí.

Jezdíme na kolech. Adam na jaře přesedlal ze zeleného pidikola (čtrnáctka?) na fungl nové kolo (Decathlon) s přehazovačkou – už loni jsme jednou dvakrát vyjeli po velké silnici do blízkého městečka na pívo, a byl to otřes, uříceně šlapal s jedním převodem jak na šicím stroji a jeli jsme deset za hodinu. Letos bylo nové/větší kolo jasné. Bára dostala velké růžové městské kolo (šestnáctku?) už loni na jaře, a letos? Vypadala na něm jak vosa na bombónu, stihla jej za rok přerůst. No super. Ale naskytl se dvacetipalcový horák z druhé roky, za 1200 jako zadarmo, ač tedy černožlutou kombinaci by si děvče asi nevybralo. Ale má velké kolo, vypucoval jsem jej, seštěloval, a paráda, jezdí suprově. Už má i přední přesmykač, tedy 3×6 rychlostí, ale s tím debilním řazením v madle řidítka (jak plyn na motorce), se kterým Bára bojuje, nemá sílu s ním přes brutální odpor pohodlně otáčet… tak uvidíme. Na víkend se ivka upnula na myšlenku, že s dětmi dopoledne vyrazíme na kolech kolem řeky na jih, a pak se vrátíme vlakem zpět. Nevim nevim, je to ale 22 kilometrů, sice pohodlně po rovince, ale i tak to bude pro děti asi pěkná zkouška. 

Venku je krásně. Tak snad to s tím koncem prázdnin nebude tak zlé. Ale pak přijde to úmorné ranní vypravování a rozvážení dětí, a i ten nezvyk na následné dopolední ticho a prázdno v celém domě … áááá, deprééése!