První letošní nakrev

Bylo krásně. Ráno mě před desátou z postele vytáhlo slunce, což se nepovedlo ani budíku v 7:30, ani popelářům někdy později. To jsou ty noci, kdy jdu spát ve dvě a do tří nemohu usnout. Myšlenky mi víří hlavou, budoucnost děsí.

Ale pak přijde takový krásný den. Sice hned zasednu k počítači, ale už od toho okamžiku se těším, jak vezmu před obědem do ruky velkou sekeru a budu za domem u boudy štípat polínka tvrdého dřeva (habr to byl? nebo buk či dub?), abychom si je pak mohli krásně vyskládat vedle krbu. Lehce před polednem, nad hlavou modré nebe s bílými mraky, teplo.

Takový den se musí využít, říkal jsem si seze na lavičce na novém náměstí v city. Jeho prostředkem nyní dokonce vede poctivý potůček (skoro až potok) tekoucí přes spoustu vodopádků, stojí v něm kovové vodní rostliny a kovové kačeny… voda šuměla a i když jsem měl v plánu psát smsku, jen jsem zíral na vlnky před sebou nebo kamsi za ně.

Ale pak jsem se rozhodl. Vyrazím na kole „nalehko“ (= bez ntb) za ivonkou, přespím u ní a ráno pojedu domů. Dokonce jsem si ani nebral batoh, vyrazil jsem rovnou v bundě, čisté trenky v levé kapse, ponožky v pravé společně s půlkou čokolády. Tentokrát jsem totiž nezvolil srabskou trasu kolem řeky na jih (logicky vede neustále lehce z kopce), ale cestu na sever do kopců Svratecké hornatiny, abych jel po opuštěných a rozbitých cestách hlubokými lesy a k ivonce dojel víceméně obloukem.

Achich ouvej. Ony už ty první tři kilometry stoupám o 200 metrů výše a říkám si, jak asi budu vypadat po dalších 20 kilometrech. Nic než kopce mě nečekalo, sám jsem si to zvolil. Cesty, kterými jsem roky nejel, rozbitý asfalt a výmoly, spojovačky mezi zpustlými jezedy, hluboké temné lesy a naplavený písek … a pak další 2 kilometry stoupání zapadlou obcí, které mě vysály úplně, kde už to bylo fakt nakrev. Nejhorší bylo, že jsem tam tak dlouho nejel, že jsem si ten stoupák nepamatoval 🙂 Ty plané naděje „za touhle zatáčkou už bude určo rovinka…“. Plakal jsem.

Odměněn nádherným rozhledem do kopců Moravy a půlkou tabulky čokolády jsem jel dál. Ale šlapat už nešlo. Nohy už byly pryč. Přesto jsem na poslední větší křižovat volil další výšlap, než se spustit po pěti kilometrech nádherného asfaltu z kopce. Raději jsem vyjel (ano, tentokrát již i vytlačil) ten největší stoupák do ještě hlubších lesů po ještě rozbitější cestě, abych závěrečnou část cesty fičel touto opuštěnou divočinou šest kilometrů stále dolů a dolů … bunda dopnutá ke krku, ruce na brzdách, oči na stopkách, uši přes svist registrující podezřele blízké štěkání srnců. Sjezd bez šlapání, kdy jsem i bez něj jel až 62 km/h. To už jsem měl strach. A přitom je můj rekord z praštěného mládí ještě o více než 10 km dál.

U ivonky jsem vypil dvě plzně a při vratké chůzi po schodech zatínal zuby, abych nehekal. A přesto jsem ráno na kolo opět sedl a ujel těch 13 kilometrů proti proudu řeky.

To nové kolo si koupím. Co nejdříve.