Léčba klaustrofobie šokem – lezení jeskyní Vintoky

Vždy jsem si myslel, že mám sklony ke klaustrofobii. Jednou kdesi ve štole pod přečerpávací elektrárnou Dlouhé stráně mě okolní skalní masiv stlačil do maličké dušičky a od té doby jsem věděl, že mi tam vzadu v duši hlodá nejistota … podzemní chodby, krasové jeskyně, temná sklepení nebo výtahy, ty mi nečiní žádný problém. Ale tam vzadu v duši … proto jsem Hágena před lety odmítl, když naplánoval jakýsi výlet do jeskyně, kde speleologové protáhnou desítku odvážlivců škvírami ve skalách kdesi ve tmách podblíž pekla, daleko od denního světla. Při té představě se mi sevřel žaludek a ta nejistota kdesi vzadu v duši začala řvát jako o život. Tehdy jsme jim u nás zařídili teplou sprchu a přespání a svého rozhodnutí nezúčastnit se jsem vůbec nelitoval, když jsem pak viděl jejich vlasy slepené bahnem a černé pytle narvané oblečením, které už nikdy nikdo nevyčistí.

Letos jsem ho tedy odmítl znovu s tím, že jeho bandě opět zajistím sprchu a přespání, ale ať na mě nenaléhá, abych tam do těch krtčích děr lezl s nimi 🙂

Den D se přiblížil, ivonka pekla štrůdl, doma se vše chystalo na pět nových nocležníků a hágen fejsbůkuje, že je to ráno napiču a že mu z výpravy odpadli dva kluci. Takže zůstal on a dvě holky, které neměly tušení, do čeho jdou. A že by alespoň jednoho kluka ještě potřeboval …

A do prdele…

Začal jsem na netu horečně pátrat po tom, co že to lezení v rámci Rajbas Pragulka festivalu obnáší a jestli bych to byl schopný přežít, prohlížel jsem to málo fotek a četl zážitky, uháněl dje, jestli by do toho nešel taky a dokonce i volal jednomu ze zajišťujících jeskyňářů, nakolik že je to lezení jeskyní Vintoky náročné a jestli je tam spousta škvír, kde bych se měl plazit po břiše obklopený skalami, tmou a smrtí. Ten hajzl mě uklidnil tím, že to zvládaj i patnáctileté holky a že se tam spíš hodí horolezecké zkušenosti, mluvil o nějakých žebřících a lanové traverzu a že to určitě není nic tak hrozného. Mobil jsem pak na nabíječku připojoval třesoucíma se rukama … ale když se i dj ozval, že do toho i přes lehoučkou chřipku jde, tak jsem hágenovi souhlasně odepsal a začal se modlit.

Zbývalo jen dát do kupy výbavu, ivonka mi tedy dovezla svoji čelovku a vynadala mi, do čeho jsem se to nechal ukecat a ještě mi ta hloupá holka vyčetla, že jsem určitě ani okamžik neuvažoval o tom, že bych ji vzal s sebou. No ta kdyby věděla …

Čelovky byly, nepromokavé obleky z Norska taky, nožík na odříznutí lana někde nad propastí taky (co kdyby…), patero rukavic a igelitové pytle na špinavé oblečení … a už tu bylo sobotní ráno, kde jsem se strachy probral už v 6:01 a podruhé mě vzbudil v 7:36 dj, že to nedá, že má horečku a nestálo by to za to – což na něm bylo vidět už večer, kdy se přišel domluvit a ani vodka mu nechutnala.

Takže po trase nabral hágen už jen mě a v 9:59 jsme byli na parkovišti u Balcarky. Tam se již odvážlivci soukali do oblečení a gumáků, vybírali si otlučené helmy a půjčovali naši izolepu, aby si k nim přilepili čelovky.

Rady pro ty, které lezení do jeskyně Vintoky (či jiné) čeká

• pořádnou čelovku!!! – Vaše čelovka bude jediný zdroj světla, co budete mít, a bez světla je v jeskyni fakt tma. Jen na pár místech se sejdete pohromadě, takže když si v úzkých škvírách nebudete svítit vy, tak nebudete vidět. Tečka. Další rada – izolepa!. Nemyslete si, že si čelovku jen tak nasadíte a hotovo. To byste si ji nasazovali ještě 100×, respektive do té doby, než by vám spadla někam do propasti. Dejte si ji na helmu a 5× objeďte izolepou. Pak s ní můžete klidně třískat do skály a neztratíte ji.
• náhradní baterky – to, že vám čelovka večer svítí neznamená, že ji rozsvítíte i ráno u vstupu do jeskyně. Pak jste bez náhradních baterek v prdeli, protože dvě třetiny výpravy jsou již v podzemí a nikdo se nebude vracet s nějakou radou. Takto jsem Moniku zachránil já, protože jsem s sebou měl ještě malou baterku na stejné monočlánky jako její čelovka.
• ideálním oblečením je kombinéza – nevybírejte oblečení podle toho, jestli jste ochotní ho v jeskyni zasrat (a že ho fakt zaserete je jediná jistota) … vybírejte ho s tím, že vám dobrá volba může zachránit život. A ta dobrá volba je jednodílný oblek (kombinéza). Monice se třeba při lezení jakousi škvírou (kde se fakt plazíte po boku nohama napřed a nemáte prostor vůbec na nic) zasekla mezi kameny šňůrka od bundy. Takže ta tam zůstala zaklíněná a oběšená na bundě vyhrnuté až ke krku a nemohla nic dělat … nepopolezete nahoru, neotočíte se, nevidíte si pod nohy, kde byste se zapřeli a nedosáhnete na nic, čeho byste se chytli, kolem jen mokrá skála a pach smrti. Mně se moje volná pogumovaná bunda zachytila okrajem o skálu, když jsem slízal po lanovém žebříku do propasti. Jsem rád, že mi nekloužou gumáky po šprušlích, kolena mám dokopaná o skálu, protože ta průrva má tak půl metru šířky, zády se opírám o stěnu za mnou a sunu se dolů a najednou hups, a volný okraj bundy se mi kdesi vzadu zachytil o skálu, ještě jedna šprušle dolů, bundu mám až u krku a defakto visím za flígr kdesi v temnotách. A nikdo nepřijde, aby mě odháknul. Zlatá jednodílná kombinéza.
• gumáky!!! – Pořádné černé gumák do hnoje, žádný holčičí botičky s kytičkama. Zaprvé – na lanových a jakýchkoli zabahněných a kluzkých žebřících se vám hodí, pokud máte pod klenbou zářez, do kterého příčka žebříku krásně pasuje a neujede vám noha (to totiž nad propastí zamrzí), zadruhé vás nerozhází jezírko, které musíte projít, pokud se chcete dostat dál. Třicet čísel hnědé vody a mazlavého bahna … nebo kombinace – kluzký lanový žebřík vedoucí přímo do 10 čísel hutného mazlavého bahna. Tam jsou vám sebelepší boty na hovno. Nemluvě o tom, že je můžete rovnou vyhodit 🙂
• bude vám hic! – tam v podzemí se nadřete jako koně a zimou se třást nebudete. Já měl komplet termoprádlo, tepláky, tak trochu lyžařské kalhoty a gumové rybářské kalhoty, na těle termo, tričko, slabší mikinu s dlouhým, poctivý svetr a na tom jen gumovou bundu, a přesto mi byl pořád hic. Jen na ruce byla zima (skála ani ocelové žebříky nehřejí), obzvlášť kdyby se vám rukavice namáchaly. Já měl nějaké takovéhle a ideální, ale vodu by nezastavily. Na druhou stranu se v nich dobře lezlo … přece jen když visíte na žebříku, tak je lepší dobře se držet, než nemít mokré ruce.

To jsou věci, které se mi honily ve Vintokách hlavou, když jsem někde čekal na další postup … ale to bych předbíhal.

Od aut nás mladý sympaťák odvedl přes silnici kolem ovčího stáda k hustému trní … tam náhle zmizel v díře, což byl prý jeden ze vstupů, ale my půjdeme jinudy. Dovedl nás ke vstupu … zamřížovanému poklopu o velikosti kanálu, pod kterým byla jakási ďourečka. „A je to tady…“ byl jsem nervózní, protože jsem věděl, že o mojí klaustrofóbii se rozhodne do několika málo minut. Napětí ještě zvýšila situace s Moniččinou čelovkou, ale naštěstí jsem měl ony náhradní monočlánky v druhé baterce. Jeskyňář zmizel první, za ním čtyři lidi a další průvodkyně, hágen a holky a pak jsem tam vlezl i já. Maličký prostor, kde jsem si mohl kleknout na všechny čtyři, popolézt metr, lehnout na břicho a maličkou chodbičkou lézt vpřed. To mě poser!!! Tak jestli mám klaustrofobii, tak tady určitě umřu! Ale snažil jsem se na to nemyslet a škrábal se tam, kde před chvilkou zmizely Moniččiny gumáky a odkud se ozývaly hlasy.

To je totiž další věc … docela dost času jste tam jen sami se svým strachem, postupuje se po úsecích tím stylem, že Monika zmizela v nějaké díře, ze které se chvilku ozývalo šustění oblečení a míhání světla z čelovky, a pak jen zavolala dírou zpátky, že můžu lézt a ať lezu popředu po nohách, a pozor na to a tamto. A já houkl na holku za sebou, že už může lézt na moje místo a vsoukal jsem se do škvíry před sebou. Jen párkrát jsme se sešli ve větší skupině, především před nějakým obtížným místem, kde bylo více prostoru a čekalo se ve frontě. Popravdě, ty lidi, co šli do podzemí první, jsem opět uviděl někdy v půlce lezení 70 metrů pod zemí a pak znovu až ke konci.

Začalo to tím plazením po břiše, které jsem přežil (taky nade mnou bylo jen pár metrů skály) a následoval první pár metrový lanový žebřík, pod kterým čekal jeskyňář a radil nám, jak po něm lézt. Troška prostoru a další žebřík do lůna planety? Jistě si to už nepamatuji, ačkoli mi to mohl adrenalin vrýt dost hluboko do paměti. Slézalo se dolů, kam jsem hovno viděl, natož kam šlápnout ze žebříku, ale s tím vždy pomáhal ten předchozí lezec. „Ještě dvě šprušle. Už jsi na poslední. Vidíš ten kámen napravo? Na ten stoupni jednou nohou a druhou dej támhlé …“ Křikl jsem nahoru „Volno!“ a čekal jsem, až dorazí další, komu stejně poradím, zatímco Monika už koukala, co ji čeká dál. Spousta míst opravdu nešla dát bez toho, aby člověk nekopíroval toho před sebou. Kam si stoupnout, jít po nohách nebo po hlavě, jak se natočit … nejdrsnější bylo místo kousek nade dnem (70 metrů pod zemí), kdy jsem se musel protáhnout asi 30cm škvírou ve skalní puklině nad propastí po asi 10cm široké skalní římse a z této římsy se natáhnout k opačné stěně (přes tu propast!), kde byl přivázán lanový žebřík dolů do propasti. Tam přišla první krize, protože jedna paní se tam nasoukala na tu římsu, ale byla zády k žebříku, takže na něj nedosáhla a zasáhl ji lehký záchvat paniky. To nepotěší, stojíte-li na 10cm kousku skály nad propastí a není cesty zpět (protože nemáte místo na to se otočit). Nakonec to zvládla a na žebřík se dostala, ale my věděli, že bude lepší lézt opačně, zády ke skále … pak jsme po římse dosunuli na okraj a žebřík měli před sebou. Takže se jednou rukou chytit lana za sebou a naklonit se dopředu přes propast (dno nebylo vidět) a druhou rukou se chytit žebříku a nějak na něj dostat zbytek těla. Nic snadného. A co teprve to, že lézt po houpajícím se lanovém žebříku půl metru širokou škvírou není nic snadného samo o sobě, ale že ten žebřík ještě končil přímo nad druhým žebříkem mizejícím v další ještě menší puklině … a to už nám nikdo neřekl a z toho hekání v propasti pod námi to nahoře nikdo nepochytil. Když si na to tedy nedal pozor a žebřík se mu odhoupl od skály do prostoru, tak slezl na dno propasti, ze kterého se už ovšem nedostal na druhý žebřík. Šok. To potkalo obě holky, Káťu a Moniku. Já byl nahoře a dlouhé minuty čekal a koukal na chvějící se horní konec žebříku a domýšlel si, co je to tam dole proboha za hrůzostrašný úsek. Holkám nezbylo než popolézt po žebříku zase výše a nějak se na něm rozhoupat, aby se vrátil ke skalní stěně, kde se dalo nějak zachytit a přelézt na ten druhý … a dalších x metrů lezení dolů jinou škvírou do kaluže mazlavého bahna, kde už čekali ostatní.

Byl jsme na dně. A taky na dně naší trasy.

Tedy alespoň mně se třásly ruce vysílením a minimálně Monice taky. Ale paní, co měla problém předtím nalézt přes propast na žebřík, stála nyní opřená o skálu se zavřenýma očima a její partner ji tiše uklidňoval… a když jsem konečně dolezl i já, tak ji jeskyňář uklidňoval, že pošle někoho dopředu pro jištění a že s ním to určitě zvládne. Co zvládne? Jaké jištění? Neviděl jsem za roh, kam se upíraly oči ostatních a kde jeden po druhém mizeli.

Aha, tak tohle je ten šedesáti metrový traverz … ocelové lano natažené přes jinou propast, po pár metrech křížené jiným ocelovým lanem (křižovatka ve vzduchu) a vedoucí do úzké, dlouhé, vysoké chodby, jejímž středem vedlo lano kamsi do tmy. Člověk na něj vlezl, držel se jistícího lana nahoře a po tom ocelovém postupoval vpřed… a dolů se raději nedíval. Ale nebylo to tak hrozné … stále jsem se mohl opírat o stěnu, každý pět metrů byla traverza mezi stěnami držící to ocelové lano, dalo se na ní lépe stoupnout a odpočívat, než bude volných další pět metrů lana. Po tom kolem nás proběhl (doslova) onen jeskyňář, který asi musel zjistit, zdali je vůbec otevřený výlez z jeskyně (takže nechal onen pár osamotě v hlubinách). A my pomalu postupovali po laně dál a dál, kochali se rozsáhlou chodbou a s holkou za sebou jsem si povídal o jejích horolezeckých zážitcích. A konečně mi někdo ozřejmil – 70 metrů pod zemí – co jsou to ty via feratta či jak se to píše 🙂 Lano končilo, začínal další 10 metrový lanový žebřík do hlubin. Ten končil přímo u malinkého jezírka vody a bahna, za kterým pokračovala cesta do většího volného prostoru … tedy šup do něj a voda se už vsakovala do mnoha vrstev oblečení, gumáky negumáky 🙂

Sešli jsme se s ostatními, kolem prošla záchrana s jištěním a my začali po zabahněných ocelových žebřících stoupat vzhůru. Taky nic jednoduchého, ale už spíš jen na fyzičku než na nervy. Poslední lezení ďourami přes kameny stále vzhůru, vzduch byl čerstvější a ve škvírách tlelo černé listí, denní světlo a výlez z regulérní jeskyně, kde se na mě proti bíle zářícímu nebi telmil hágen jak sluníčko.

Tak jsme to přežili. A klaustrofobii podle všeho nemám. Kdybych ji měl, tak jsem tam umřel.

Nevypadá to tak – ale byl to nejlepší zážitek tohoto roku! 🙂

Vintoky 2010 All Stars team