V mezičasí

Po práci, a před kolem. Chci jet k ivonce na kole, ale je po sluníčku, před večerem a mezi deštěm. Mezi cestou a čekáním na ivonku, která bude ještě hodinu v Brně … čekat u nich? Čekat doma? Oblečený, navlečený, v termoprádlu natěšený na kilometry hltání asfaltu. A vyrazit a čekat tam, nebo čekat tady a vyrazit pak? Bude foukat do zad nebo proti, bude v údolích zima nebo se zahřeju? Uženu si reuma do prochladlých kloubů na prstech, nebo budu šlapat s rukama v kapsách? Ale je to odměna po celém dni. Když začalo po obědě slušně chcát, tak jsem to skoro obrečel.

A tak tu poslouchám hovor z kuchyně, usazen s notebookem v obýváku. Dědovi byl zřízen e-mail, a tak o tom chvilku vykládal. Že neumí odesílat e-maily a nikdo nemá čas ho to naučit a když má někdo čas, tak je večer a děda je unavený a hlava mu to už nebere … 🙂 Chytře jsem si zapomatoval heslo, posadil se sem s noťasem a přihlásil se do jeho seznamácké schránky, že mu to názorně během minutky ukážu. A vida. Máma mu v týdnu poslala email s přílohou spousty obrázků, jak kdesi po silnici převáželi nějaké lodě … a schránka zaplněná na 107%. Kdybych se takto pokoutně a natajno nepřihlásil, tak dědovi nepřijde měsíc jediný email, nebude se vědět proč, on bude nadávat, ostatní se divit … smskou jsem mu aktivoval neomezenou schránku, ukázal odesílání mejlů a kde jsou jaká tlačítka a uvidíme. Třeba to k něčemu bude.

Už vyšlo slunce, přeháňka je pryč … blatníky poberou zbytek vody na asfaltu, vlahý večer, vlhkost ve vzduchu. Aha, tak ono prší, ale svítí do toho slunce. To je zase trochu víc vody …

Včera před setměním jsem si rychle vyjel na kopeček. Poprvé se mi chtělo zvracet a nemohl jsem to udýchat, podruhé taky … a včera už na jeden zátah s lehčím zadýcháním. A na kopečku, mimo civilizaci? Dva mladí srnci hašteřící se čerstvými parůžky. Nevšímali si mě, já stál nějakých třicet metrů bokem a nehýbal se. Jeden se štěkotem stejně odskákal pryč, druhý se skryl za hromadu kamení… tak jsem na něj zaútočil obchvatem kolem šutrů a on vystřelil se štěkotem na opačnou stranu. Na okraji lesa se otočil a začal na mě poštěkávat. Tak já na něj taky. Což ho pekelně nasralo, odskákal do lesa a jeho zuřivé štěkání mě doprovázelo ještě dlouho. Pěkný randál, na takového drobka.

Na srnce mám štěstí. Prakticky pokaždé na kole nějaké potkám. Ve čtvrtek přímo s malým stádem, které došlo skoro až ke mně (na třicet metrů) … když už poznali, že nejsem další strom na okraji lesa, rozprchli se do všech směrů.

No, slunce svítí, párky snězené … tak čas vyrazit a vyklopit je po prvním ostřejším sprintíku někam k patníku.