Miliony událostí

A samozřejmě hafo ježdění na kole 🙂 Minulý týden jsem si to dával dobře – v sobotu jsem vyjel s mirdou na Rasín a Tochov a do míst, kde jsem nikdy nebyl a nevěděl, kudy tama jet. Původně měl jet i dj, ale ten se od té doby učí a nevím o něm. Krásně se jelo. V neděli jsem jel na kole k ivonce a šlapal do toho jako nikdy, půl hodiny průměrné rychlosti 28,5 km/h. To není právě málo. V pondělí jsem se dovezl domů autem a pracoval, ale večer (po posekání trávníku) jsem vyrazil na přehradu a přes louky zpátky. V úterý na přehradou a na opačnou stranu (po štípání dřeva) – jako nikdy předtím jsem se dal „po červené“ a užil si spoustu okamžiků, kdy jsem mohl korigovat rychlost a směr, ale ne zastavit. Krása. Ve středu jsem na kolo naložil noťas (tedy sebe a noťas do báglu) a vyrazil k ivonce úplně opačným směrem do večerního horka, abych na cestě k ní objel půlku okresu a především se dostal až na hřebeny a mohl hledět do dáli na Západ na západ slunce. Když jsem se po hodině a půl na hřebeny dostal, nadopovaný hroznovým cukrem, jen jsem tupě zíral před kolo a snažil se šlapat … ale nebe modré, paprsky měkké, pola šumná, silnice opuštěné, uranová ruda všudypřítomná. Ve čtvrtek se ivonka učila (také se jí blíží státnice), tak jsem se sebral a vyzkoušel jednu pěšinu blízkým lesem a také to nebylo nic pro nováčky, sem tam slušné skalnaté „schody“ a při přejezdu jednoho z nich mi šlapátko přicvaklo nohu k šutru a to tedy byla chvilka nejistoty, jaké povahy ona bolest je. Jestli „je to dobrý, jen to bolí“, nebo „uff, asi jsem si odřel nárt“ až po „a do piči, kosti v prdeli“… ještě pár kiláčků lesních cest navrch a sešli jsme se oba v hospodě na dvouch. V pátek jsem potřeboval domů, ale sedl jsem na kolo v nejnevhodnější dobu – před bouřkou. Mě nedostanou!, zavelel jsem a zabral do šlapátek, až mi pneumatiky zahvízdaly (haha). Dával jsem do toho vše, neodpočíval a nic, jen ať proboha stihnu dojet domů před deštěm! A tak jsem trasu proti proudu řeky ujel za rekordních 30 minut přesně s průměrnou rychlostí 27,4 km/h. Ta trasa, kterou jsem v neděli jel opačně (po proudu) a říkal si, jaký jsem s průměrnou 28,5 km/h kofr. A teď to jedu do kopce a jsem jen o kilometr v hodině pomalejší. Výkon všech výkonů. A v sobotu organizovaný cyklistický výlet, na který jsem jel nakonec sám. Dj se učí, ivonka nemohla, mirda musel skládat uhlí. A mezi desítkami cyklistů já, osamělá jednotka. Docela depresivní jízda, to musím přiznat. Sedět pak v hospůdce sám u stolu … nic moc.

A byla sobota odpoledne a začínaly vojtovy narozky. Narážela se první bečka, chystala se bedna se dvěma předuzenými kýtami, vojta se při chystání dřeva stihl seknout do zápěstí a ke své tříměsíční neschopence po operaci kolene si přidá dalších sedm týdnů s naseknutou šlachou. To by jen tak nějaký scenárista nevymyslel. Odpoledne přecházelo, pekelně svítilo a den byl jak vymalovaný, ačkoli se nad obzorem honila dešťová mračna a pár kapek spadlo, nakonec to byl večer jak fík. A já samozřejmě taky. Ale když se ivonka zvedla, že půjde spát, tak jsem neprotestoval a přidal se a s ostatními to tam do šesti ráno netáhl (díky bohu). Ale o půl desáté mě probrala smska od mirdy, ať vstávám, že jedeme na kolo, jak jsme se v noci dohodli. To by se mu tak líbilo, abych ho vyfuckoval, takže jsem se vydrápal z postele, vypil půl litr grepového džusu a sedl na kolo. Tím jsem ho pěkně nasral, protože ten zmetek línej mě chtěl tou smskou jen poškádlit a nečekal, že mu odepíšu ve smyslu „za dvacet minut u našiho“. Ale to už jsme pěkně stoupali z údolí do lesů a až na Štejn, téměř tři sta výškových metrů nepřetržitého stoupání. Pěkná masařina, po tahu a s opicí na zádech. A co nejhůře – skoro na Štejnu, někde kilometr od něj, mi došel cukr. Tak, jak to píšu. Byl jsem utahaný jak kočka, ale šlapal jsem, držel se, šlapal a šlapal… ale pak najednou přišel okamžik, kdy jsem „přestal moct“. Z ničeho nic. Absolutně bez síly, vyšťavený, polomrtvý. Chvíli jsme kola tlačili, a pak jsem se zase rozjel, ale na kopci se mi pak při focení třásly ruce a podlamovaly nohy. Zvláštní stav. A stále ještě ne úplně fit po večerní pijatice. Což se projevilo při sjezdu ze Štejna do Vonic, kde jsem na klesající lesní pěšinu najel trošku ostřeji a pak již nebyl čas na nějaké brzdění, ale pouze na udržení se na kole, a kola mezi kameny a stromy a kořeny a vymletými dírami … když jsem pak zastavil, tak mirdovi docela trvalo, než dojel také. Prý jsem se musel zbláznit 🙂 Domů jsme se vrátili opět po lukách, cestách a polích (ach ano, i půl kilometru mladým pšeničným polem tam bylo) a šlo se …

… dopíjet vojtovu druhou bečku, která se narazila někdy po půlnoci. Dopíkalo se i maso, sluníčko svítilo jak za mlada, pívo teklo, nedělní odpoledne za všechny prachy. Opravdu. Byla to ukázka absolutní pohody a bezstarostnosti. Až někdy do šesti hodin. Pak už jsem byl taky nějaký takový … připitý. Ivonka, učící se na zahrádce, se chtěla projít alespoň k dolní přehradě, tak jsem v žabkách a rozevláté košili vyrazil s ní a vše bylo pohodové, večerní, hřejivé, pomalé, pokácené … jako jedna přechodná svislá značka. Tak že ji na jejím bodci zarazím zpátky do krajnice, aby stála a upozorňovala řidiče na možnost smyku. Zvedl jsem ji nad hlavu, a vší silou ji zabodl do země – a hranou trojúhelníku se samozřejmě jebl do ramene. Díky bohu za alkohol v krvi. A pak už jen vegetění doma, večeře, spánek. Neděle bohů.

Z pondělka bylo zajímavé jen to, že jsme po poledni jeli k ivonce, aby si tam ona vyzvedla oblečení a další učení, aby tu se mnou mohla týden zůstat, neboť naši v úterý vyráželi do Řecka za sestrou. A nám opět připadl na hlídání dům a Kim. Jen jsme se vrátili domů, tak jsem z okna zahlédl tátu, jak se strejdou obskakují špípačku až třísky lítají. Toho tátu, co tu minulý týden ležel na posteli se zablokovanými zády a nemohl se ani posadit. Jen jsem ze sebe shodil triko a spěchal k nim, abych zabránil tomu, že ho podobná nepěknost postihne den před odletem do zahraničí. Makalo se, aby se všechny zbývající smrky a borovice rozštípaly, táta bude týden pryč a v jednom člověku se to na štípačce dost dobře dělat nedá. A ještě měli večer přijet příbuzní na předodletové rozloučení, tak by bylo blbý, kdybychom ještě štípali … makačka. Večer to byl příjemný, povídalo se, plánovalo, zapadalo slunce.

A ráno byl úterní den, kdy se naši po příchodu z práce konečně dobalili, rozloučili a vyrazili do Prahy k Ruzyni, kde přespali v nějakém penzionu do rána a dnes ráno odletěli do Budapeště a sami samičcí přestoupili na let do Atén. Ostřílení vzduchoplavci. Sledoval jsem je přes www.flightradar24.com. Úžasný web. A tak opět máme na starost pejska a dům. Pejsan zahájil den vzorně o půl osmé a to fňukání a škemrání holt donutí vstát do vlahého rána a mžouravého škromtání po asfaltu před domem. Přes den práce, v podvečer posekání trávníku kolem domu (jedno ulomené kolo u sekačky), shrabání dříve posekaného bodláčí (jedny zlomené hrábě), zalití celé zahrádky a všech koflíků kolem domu, večerní vyvenčení pejsana a díky bohu za toho lahváče u kambeku. Teď už se jen dorazit vínem a zítra nanovo.

Ale je krásně. Třetí dekáda května a letní dny, azurová nebe od rána do večera, občas a malebnými mračny, horko až hic, dny od rána do večera jen v šortkách bez trička, venku jedině v žabkách … takhle v létě určitě nebude.