Bilantaine 2012

Tak mi nezbývá než napsat desátý a poslední letošní zápisek … když už HGN minule komentoval, že je to jediná jistota v jeho světě (nebo tak něco), tak je to povinnost. Letos jsem na to zapomněl jako na smrt, na nějaké to zhodnocení roku, a nyní nemám čas. Za tu půlhodinu to asi nestihnu … ještě nás čeká polední silvestrovský lov na rybníku 🙂

Leden
Na nic si nevzpomínám. Tedy až na legendární silvestr u Toma na tehdejší chalupě, kde jsem řádil jak černá ruka, a to dokonce doslova, protože jsem si při odpalování pyra krutě popálil prsty (hojilo se mi to čtvrt roku). A ráno v osm jsem se rozhodl dojít pěšky domů k ivonce, což byl taky kurva nápad, protože se mě ožratý zbytek party vydal hledat a ve stejném stavu i řídil. No. Letos to bude jiné 🙂 Ivonka nastoupila do práce v bohunické nemocnici a každý den dojížděla se vstáváním v pět ráno. Nic jiného si nepomatuju. Pracovali jsme na jednom kaprařském portálu, kdy jsem měl přes leden a únor o práci opravdu vystaráno. Na nic jiného čas nebyl.

Únor
V lednu a únoru mrzlo až praštělo, s bandou jsme se vydali na přehradu a procházeli se po desítkách centimetrů dunícího ledu. Chvílema to bylo opravdu o strach, když v ledu zapraštělo, až se celý zachvěl … můžeš vidět, že máš pod sebou třicet čísel ledu, které by se neprobořily ani pod traktorem, ale … ale. Když v něm pod nohama zaduní jak u Verdunu, tak si strachy ucvrkneš. Venku haldy sněhu, výlety k přehradě, ledové stěně … a práce a práce.

Březen
Sníh byl pryč, oslavili jsme to výletem na blízkou rozhlednu, já poprvé vyjel na kole … a dne 8. března mi bylo přesně 10 000 dní 🙂 Kaprařský web byl spuštěn, práce ale moc neubylo. Na kolo jsem vyrážel častěji, na kopečky za domem, opět začala jarní lesní práce, olše a javory padaly jak sirky a pila vyřvávala dlouhé hodiny. Po několika letech přetékaly přepady přehrady, vděčný to cíl odpoledních výletů, s rybáři jsme u rybníka začali opravovat dezolátní klidový koutek. A především – po nevímkolikaletech jsem si pořídil (a slušně vyhandloval) nový telefon – Samsung Galaxy Nexus s 2GB mobilním internetem. Kvalita života se dost zvýšila, dobrý foťák po ruce, přístup na net skoro kdekoli … ty okamžiky, kdy se v hospodě o něčem dohaduje, a já vím do pár desítek sekund správnou odpověď. K nezaplacení 🙂

Duben
Jednoduché – buď v lese, nebo na kole po jarních kopcích, nebo u rybníka s rybáři. Na kole jsem začal zkoumat kopce taky kolem ivončina bydlení, neb jsem tu byl stále více a více – buď jsem mohl být sám doma, nebo u ivonky, neb ta dojížděla do své práce z svého domu a od nás to nepřipadalo v úvahu. A tak mi nezbylo, než důvěrně poznat všechny lesní cesty tady v okolí. A stálo to za to! 🙂 V lese probíhala těžba topného dřeva, vyklízel se jeden státní svah od suchých borovic (samozřejmě se souhlasem hajného). Svah, který šel horko těžko i vyjít … nahoře jsem si zabřáhl na lano kládu(y), rozpohyboval je ze svahu a pak už jen běžel před ní, směroval ji do mezer mezi stromy a snažil se nenechat přejet … a pak zase výšlap nahoru … tohle byly největší dřiny posledních let, a to jsem netušil, co mě čeká na podzim. O velikonocích jsme s ivonkou prozkoumali jeskyni Výpustek – paráda!

Květen
První květen jsem s mirdou oslavil projížďkou brody svatojánského údolí, tak jako před rokem s Djem … ten se mě ale začal nějak stranit. Podivné. Krásné počasí v plné palbě, na kole jsem byl každou chvíli a Svratecká pahorkatina mi začínala říkat pane 🙂 Ke konci se také chýlila oprava korunky, kdy jsem co dva týdny dojížděl do Brna k zubařce (už někdy od února). Ta nakonec konstatovala, že dvě vylezlé osmičky už také v hubě nemají co dělat, čekala mě tedy ještě tato sranda. Ale jejich extrakce byla fajnová, bezbolestná, a následné hojení taktéž. Paráda. Nejen práce v lese, ale i naplno betonování základů a stěn tátovy nové boudy. Stará plechová dosloužila, a tak se táta loni rozhodl postavit echtovní kůlnu. Pomáhal jsem mu, kdy jsem mohl, víkendy měl rozplánované na měsíce dopředu. Memoriál, narozeniny Marcely, expedice k borovici … 

Červen
Zahájili jsme jej rybářskými závody pro děcka, já dál kroužil na kole tady na jihu, a domů k našim se vracel stále méně, „na návštěvu“. Hlavní ale byl zájezd do Snillfjordu v Norsku! Deset čistých dní rybolovu ve fjordu, kdy naše loďka masakrovala tresčí posádku jako ještě nikdy. Předloni se nám takto nedařilo. Dny byly krásné, moře klidné, filetovalo se dlouhé hodiny … ke konci mi to už bylo dlouhé a únavné, ale tak je to u mě asi se vším. Domů jsem se těšil, ale po týdnu bych se tam nejraději vrátil. Tentokrát jsem ani nechytil kapitální rybu. Předloni jsem ovládl soutěž, a letos se musel spokojit s cca 80cm treskou obecnou. Lepších lovců byla spousta, nemluvě o ivončině 95 cm tresce černé. Nejkrásnější rybě letošního lovu 🙂 Táta zatím za dobu mé nepřítomnosti sám postavil celý krov boudy a chystal se na pokládání plechové střechy.

Červenec
V červenci nám grilování u nás doma přerušila těžká letní vichřice, která naše údolí zasypala kroupami, a u ivonky dokonce pokácela kompletně jeden les. Tehdy jsme ještě netušili, že v našem lese zařádila obdobně, a na zemi nám tam leží desítky smrků a borovic … a já s ivonkou, sestrou a mirdou vyrazili na Krétu! Tak nějak jsme to plánovali od zimy, ale nechali jsme to až na last minute, a pak to nebylo nic snadného. Ani financí nebylo nazbyt, a tak jak mirda čekal luxus v hotelu s all inclusive, my hledali něco levného a abychom byli všichni čtyři pohromadě. Ve výsledku jsme byli pěkně rozčarovaní opuštěným zapadákovem v Kokani Chani … relativní zapadlost jsme si vynahrazovali luxusními večerními hody na místních specialitách místo nějakého uni hotelového jídla. Příště ale s ivonkou zvolíme náš tradiční dovolenkový styl 🙂 A po návratu opět kolo, vysedávání u rybníka 

Srpen
S tátou jsme položili střechu boudy, a s ivonkou si udělali výlet do Prahy, kde nám sestra přenechala na víkend byt. Navnadila nás zastávka v Praze před odletem na Krétu, tak nás to táhlo zpět. Bylo to tam fajn. Já drandil na kole po okolí, objevoval zarostlé cesty i lesní pěšiny, ivonka dál jezdila do práce a já stále častěji vstával ráno v pět s ní, a pracoval, abych měl pak odpoledne bez výčitek volno. Boudě už zbývalo jen vybetonovat podlahu, což byla pěkná jednodenní šichta.

Září
Chodilo se relaxovat k rybníku, kde se pak odehrály i podzimní ženské závody. Na těch se mi podařilo ulovit kapitálního duháka 55 cm či kolik. Tři dny předem jsme také s ivončiným tátou připravovali 70 sivenů na uzení, od zabití, vykuchání, naložení až po vyuzení … dřina jak sviňa. A jejich nasazení bratři potom vůbec nebrali, takže favorizovaná ivonka si na zájezd do Paříže musela nechat zajít chuť a vyhrála holka, co hned přezbrojila na červenky a vyhrála s nimi 🙂 Za sestrou toho dne přijeli pražáci, tak jsme jim čerstvě nalovené pstruhy ještě ugrilovali a byli velice pochváleni 🙂 Dál jsem rajtoval na kole, a na konci září jsme se vydali do podzimního Adršpachu jako před lety. Nádhera. Krásná malá dovolená. V lese už měl také táta se strejdou nachystané dřevo z polomu na odvoz … jako by měl málo práce na boudě, tak musel ještě každý den s pilou do lesa a likvidovat katastrofu, a to tím rychleji, čím rychleji se blížil podzimní nečas a nesjízdnost jediné přístupové cesty. Pro Máňu se musela vykácet lesem cesta, aby mohla najet po čumáku vysoko do svahu, tam zapřáhnout za předek klády, a scouvat s nimi zpátky na louku. Tolik strachu jsem snad ještě nezažil … když už se jí zvedaly přední kola nebo se ve smyku štimovala neovladatelně mezi stromy… A i pro nás sjízdná cesta byla nesjízdná pro těžkou lesáckou techniku, dřevo jsme jim tedy museli svézt až do obce, kde už by si to naložili. A tak jsme ve třech lidech s pajcry a gravitací nakládali x-metrákové klády na vlečku a několikrát denně s nimi rachotili z lesa do obce. Tohle byly největší dřiny, co jsem kdy v lese začil. Odpoledne jsem se musel převlékat do suchého oblečení, neb jsem byl kompletně durch a stejné kvantum potu mě ještě čekalo … skoro za tmy jsme pak před domem skulovaly klády na asfalt, kdy se pak s duněním třásly skleničky až u nás doma. Ženský nemohli uvěřit, jak jsme je mohli na vlečku vůbec naložit. Fakt zážitky.

Říjen
Vyrážel jsem na podzimní kopce, do chladu podzimu. Moje jediné odreagování od práce. S tátou jsme vyrazili sklidit rakytník, ze kterého si naši dělají různé léčivé šťávy a marmelády, což byl taky dost punk zážitek 🙂 Táta si také pořídil pětadvacítku zetora, kterého hned zagarážoval v boudě a už se těší, jak ho bude příští rok pucovat … snad na to bude konečně mít čas. Poslední projížďky na kole, poslední rybaření u rybníka.

Listopad
To už jsem dávno vstával nonstop s ivonkou, pěkně budík na 5:04 ráno. Práce se pak stíhalo hodně, ale už nebylo jak se odreagovávat, na kole jsem vyjel jen jednou. Vánoční jarmark, vánoční výstava, martinská husa … maximálně se vysedávalo po večerech po hospodách. Hlavní událostí bylo jeskyňaření s Danem a Katkou, kdy nás doprovodil mirda. Prolezli jsme Lopačem a minimálně já si to parádně užil, tohle bylo speleo podle mého gusta! Už se těším na příští rok.

Prosinec
Venku zima, na kolo jsem už nevlezl. Hokejistům jsme opět uspořádali zábavu, abychom mohli z výdělků platit ledy a zápasy, a i přes slabší start se i letos hezky vydělalo. Je to zajímavá zkušenost, stát od osmi do čtyř za barem a pak ještě dvě hodiny uklízet. Kolem hokeje se ostatně prosinec docela točil, na zimáku provozujeme při zápasech občerstvení, svařák s rumem tečou proudem, pořádání zápasu starých pánů se starou kometou, pak turnaj čtyř týmů s tradičně vyhroceným zápasem úhlavních soupeřů … skromně plánované vánoce se opět zvrhly v zápavu dárků. Dvacátého třetího jsme se sešli celé příbuzenstvo u babičky na příjemném posezení (a že se to dokáže zdramatizovat…). Tentokrát vše v pohodě, jen za okny dávno padal led a mě čekalo nějakých třicet kilometrů po ledovce. V takových podmínkách jsem ještě neřídil a s bourákem si to pořádně užil 🙂 Přes svátky jsem konečně i trochu vypnul od práce a až na krátké výjimky sedím dnes déle u pc. Klávesnici jsem odvykl, musel jsem se rozepisovat 🙂

A silvestr … za pár hodin začne. Navzdory očekávání se nás sejde obrovská banda na dejfově chatě, dokonce i s Danem a Katkou, takže to bude stát za to. Sestru to naštvalo, protože ta odjela s pár kamarády do Orlických hor „protože tady asi nic nebude“, a za těch pár dní, co je pryč, se najednou vše domluvilo a vypadá to na fajn akci. Bude tam překvapivě i Dj, který pravda s dejfem dál kamarádí, ale nás odstřihl … když mi před pár týdny ani nereagoval na zprávu na fb, tak jsem se s ním nadobro rozloučil. Tak uvidím dnes. Nevím.

Loni jsem prorokoval, že se něco musí změnit. Nezměnilo se nic. 

Ale kdo ví, co bude příští rok 😉