Sobotní ranní káva

Zvláštní, jak mi sobotní ráno s kávou u počítače přijde po týdnu u počítače „idylické“. Jak to? No asi proto, že není moc co lepšího dělat. Venku jsou minus tři, ale řekl bych, že je zima až praští. Takže co venku. Ivonka odjela za Míšou do květinářství podrbat u jiné ranní kávy, já nanosil do kotelny denní dávku dřeva a nyní mám hodinku pro sebe. A tak ji věnuji počítači.

Ale ne ledajakému počítači! Pořídil jsem si totiž nový laptop. Starý Acer XY (střední třída), který zažil ještě koleje na Jarově a do dnešního dne sloužil bez jediného problému (protože nefungující kolečko na ovládání zvuku opravdu nepovažuji za problém, stejně jako nefungující mechaniku, kterou vůbec nepotřebuji) mi už přestával výkonově stačit. Jestli tam byl nějaký 2GHz dvoujádrový procesor? A RAM, kterou jsem sice postupně doplnil na 4GB, ale 32bitový systém se odvážil používat jen 3GB? Spouštění Photoshopu na půl minuty čekání, otevírání složitých PSD souborů také, pak jeho minimalizování a otevření jiného programu (takže se Photoshop „nastránkoval“ z RAM na pevný disk, a potom zase jeho pomalé obnovování z disku …) Po těch pěti letech už byly i Windowsy zanešené vším možným, a než bych to reinstaloval a vše instaloval znovu, to už bych si opravdu raději koupil nový laptop. A tak jsem o tom začal vážněji uvažovat a nastalo martýrium „jaký a za kolik“. Víc jak 25 tisíc jsem do něj dávat nechtěl, ale podmínky jsem měl jasné – 8GB RAM, pokud možno (malý) SSD disk pro rychloobrátková data, Intel procesor libovolné rychlosti, ovšem řady i7, disk libovolně nad 500 MB (které jsem doteď na starém laptopu nestihl zaplnit), a minimálně dva grafické výstupy, abych konečně mohl připojit dva monitory. A hlavně! BEZ TÉ POSRANÉ NUMERICKÉ KLÁVESNICE! Já ji na laptopech úplně nesnáším. 

Chvíli jsem hledal – čemuž se dal věnovat i celý den – a vykrystalizovaly mi laptopy Lenovo Thinkpad Edge E430 a E530. Myslel jsem, že zůstanu věrný Acerům, ale omyl. Delly se mi nelíbily, a tyhle dva konfigurací odpovídající Thinkpady vypadaly dobře. Vybral jsem menšího, bez numerické klávesnice a s horší obrazovkou (kterou mám v 99% času odpojednou) a vytáhl platební kartu 🙂

Den před přivezením jsme v Brně prošmejdili snad čtyři velkoprodejny s nábytkem, neboť jsem na stůl potřeboval dva stojánky na moje monitory, abych je měl výše. Neuvěřitelný problém! Takový kus nábytku se nevyrábí. Nakonec jsem v Kice či kde našel jakési moderní poličky na zeď ve tvaru hooodně roztáhlého obráceného písmene U, které stačilo jen na stole otočit a mám odpovídající dva cca 15 cm vysoké stojánky, na kterých mám nyní po jednom monitoru pěkně ve stejné výšce, a pod nimi dokonce ještě spoustu prostoru pro zastrkování všemožného bordýlku 🙂

Laptop přivezli, chvíli jsem ho koketně nechal bokem a pracoval, pak krabici otevřel a a po pár minutách měl nainstalováno … ach. Krása. Ta rychlost! Ten výkon! Hmm… škoda jen toho větráčku, problému, o kterém jsem se dočetl – jestli je mají Lenova nějak špatně nakonfigurované či co, no nevím, ale když přesáhne počítač nějakou teplotu, tak se větráček spustí na minimální výkon, ale už jede trvale. A to je slyšet. Na starém aceru jsem si mohl dělat svoji kancelářskou práci a ten byl úplně zticha. Případně se na chvilku zapnul, odvětral, a zase vypnul. Ale tady jede větráček pořád. No alespoň že nemám ty strašné problémy jako někteří jiní majitelé, že se jim větráčky zbláznily a vyloženě pracují „v sinusoidě“, tedy pět sekund pomalu, pět sekund naplno, pět sekund pomalu … a takhle jim zběsile vrčí pořád. S tím už se moc žít nedá. No chvilku jsem se kochal, ale instalaci a všemu hodlal věnovat až další den. A tak jsem od rána instaloval, nastavoval, přesouval stovky GB fotek a pracovních dat, a tak dál a tak dál. A pak se rozhodl trochu jej pročistit od desítek továrních programů, o kterých jsem vůbec netušil, k čemu jsou. Všemožné blbosti od Lenova, Intelu atd. Tolik odinstalací, že to laptop po jednom restartu nepobral, zasukoval se a nehodlal se spustit. Přihlašovací obrazovka, a pak už nic. Restart, okamžitě zase přihlášení, a nic. A půl hodině zoufalství mě napadlo vytáhnout baterku, a pak už restart proběhl jak měl, a systém najel. A roztočil se větráček. Vžžžuuuuum … VRRRRRRUUURURURURM ….. vžžžuuuuum … VRRRRRRURURURURURM … svezl jsem se do židle, jako by mi před očima zastřelili syna. Moje odinstalovací mánie „nějak“ rozhodila lenováckou konfiguraci a větráček se přepnul do „maniac“ módu. Večer. Po celém dni, kdy jsem nedělal nic jiného než instaloval a nastavoval. Po restartu se větráček zklidnil, ale jel pořád. Kdepak nějaký tichý chod. Žádné utilitky pro zjištění nebo nedejbože nastavení jeho otáček nefungovaly (E430 je asi nějakej jinej gang). A tak jsem seděl a říkal si „Stojí ti to za to, znovu to celé přeinstalovat?“ A stálo. Návrat do továrního nastavení, a znovu. Zdrceně.

Ale kupodivu mi zůstal disk D, který jsem si vytvořil, a přeinstalovalo se jen Céčko. Čekal jsem, že obnovení uvede i všechno na disku do původního stavu. Takže stovky GB fotek a práce nebylo třeba znovu kopírovat. Jen některé (a hodně) programy měly takový ten starý problém, že i když byli nainstalovány na jiném disku, tak po přeinstalování Windows se odmítaly spustit. A jiné, co se bez problémů spustily, zase Windowsy neznaly, takže chyběli v kontextových nabídkách, jejich přípony souborů nebyly rozpoznávány a podobně … a větráček? Vesele si hučel dál (tedy v normální úrovni). Očividně jsem vše reinstaloval kvůli ničemu, protože on prostě takhle bude hlasitý vždy. Hořce jsem se pousmál. Reinstal k ničemu nebyl, a jen z toho mám trochu rozdrbaný systém. A neodvažuji se odinstalovávat všechen ten lenovácký bordel, abych zase větráček nesplašil 🙂

Ale nyní jsem už těžce spokojený. Konstantně se točící větráček mi nevadí, ať si jede, stejně mám pořád nějakou muziku. Výkon čtyř jader je brutální, když si spustím v JpegResampleru zmenšení složky fotek, tak to seká čtyři fotky naráz jak Baťa cvičky, obrovsky se zrychlil i můj domácí server na práci, reloady webů jsem bleskové, práce s databází taky, Word se taky nespouští deset sekund ale jednu … no a dva 24 palcové monitory, že 🙂

Inu, to by byl počítač. Venku je sice kosa, ale na kolo mě to táhne pořád. Ivonka jezdí s kamarádkama cvičit, na TR-X či co, a já jen sedím u pc a maximálně štípu a nosím dřevo (ale zase když se velká fiskarska zakousne do sukatýho špalku … slast)… a tak mi ani to mrazivé počasí nevadí. Nakonec, ani bláto. To jsem si vyjel do lesa při oblevě, kdy slezl sníh a zůstal led. Půlku cesty jsem jel po ledu, druhou blátem, obojí opatrně – abych nehodil držku, nebo si při nějakém prošlápnutí nenahodil záda 🙂 Pak zase slabých deset čísel napadlo, a bylo krásných ale pět stupňů tepla. Tak jsem se také sebral a vyrazil. Silnice byly mokré, mrholilo, ale já na kolo chtěl a vyrazil jsem. A do lesů, přes kopec, a tak vysoko, že tam už nemrholilo ale sněžilo! A tak se moje drapáky zakusovaly do neporušeného sněhu polňaček … nikdy jsem na sněhu nejel (vyjma krátké projížďky předloni na Štědrý den), a tohle byla neskutečná nádhera. Sněžilo, před kolem byla jen bílá rovina, protože v ní vubec nešly rozeznat nějaké hrboly, a v ideálně mokrém sněhu kola držely jak bejk, takže jsem nehrabal a šlapal nahoru. Jen sjezd na opačné straně kopce dolů byl horší, protože kola ujížděla na větvích pod sněhem a ten mi lítal od kol do botasek … ale liduprázdné lesy, ticho, klid, vyplašené srnky. A pak mi přední kolo ujelo na větvi, položilo se na (levý) bok, já se snažil to levou nohou ustát, ale hladká botaska taky podjela a já se ocitl ve vzduchu v saltu nazad s nohama i rukama nahoře. Dopadl jsem na záda do sněhu a zatímco kolo již dávno nehybně leželo, tak já ještě ujel po zádech jak obrácená želva dobré dva metry ve směru jízdy 🙂 Nic se mi nestalo, sníh to všechno zachránil, ani softšelka neutrpěla. Naštěstí tam nebyl žádný kámen a helma byla samozřejmě taky na svém místě … no a o sto metrů dál mi podjela bota při tlačení kola na metrový kopeček, klekl jsem na koleno a roztrhl si super sportovní kalhoty proti větru a vodě za tisícovku. No kurva teda.

Včera – v pátek – jsem vyrazil znovu, ivonka jela cvičit a já budeu sedět doma? Co na tom, že jsou minus dva a půl páté na krku? Šlápl jsem do toho, a (vy)objel jeden kopeček. Dolů mě čekaly dvě možné trasy – prudká a rychlá a krátká, nebo pozvolnější, pomalejší a delší? Zima na xicht mi bude v obou případech, ale v tom prvním to bude trvat kratší dobu. Tak jsem jel tudy a za minutu, kdy mi mráz rozřezával obličej žiletkami i při pomalé jízdě jsem naznal, že čím dříve budu dole, tím lépe, protože pak si zastavím a nechám obličej prohřát – takže jsem druhou polovinu kopce sjel padesátkou a takovou bolest od mrazu jsem fakt dlouho nezažil. Rozmrzal jsem u přejezdu přes potok, za kterým se zdvihal krásný kopec do „Sedla“, ale vodu jsem si tentokrát netroufl přejíždět, a jel raději domů.