… co jsme tu začali topit. V sobotu po Vánocích. Byla tu kosa, od pusy šla pára, neobyvatelno. S tátou jsme hodinu koukali na plynový kotel, co hučel jak … no hodně, ale teplota vody v topeních nestoupala. Držela se na nějakých 30 stupních, a dál ani prd. Až pak jsme zjistili, že za to může čerpadlo jedoucí na plný výkon a tedy prohánějící vodu kotlem, aniž by se ta stačila ohřát. Což mi připomíná, že jsem se včera zašel opět podívat k plynoměru … laickým výpočtem přes kilowatthodiny tepla či čeho mi to vychází na protopení skoro 7000 Káčé. Hned jsem stáhl kotel, a pozavíral radiátory.
Baruš se vylízala ze žloutenky, která obvykle děti pouze tlumí, a začala být živější … třeba včera mezi 23:00 a 23:59. Asi desetkrát jsem vstával z postele a vracel jí dudlajz, když ho v polospánku někde potratila. Ale místo, aby tedy bez něj celá ududaná zabrala, tak se začala vzpouzet a natahovat. Ale jinak je to vzorný novorozenec, co 98% času spí. Každý říká, jak strašně tyhle začátky utečou, a najednou je z toho roztomilého křehoučkého mimíska lezoucí a běhající monstrum, které nejde uhlídat … a roztomilý uzlíček lásky je navždy ten tam. Myslím na to, když kolem mě ivonka s malou někde projde a já mířím jinam, a ani se s ní za celý den ještě nepomazlil, nepochoval ji. Den za dnem. A pak si říkám, proč sedím u počítače, když můžu být dole v obýváku. Beztak se právě kojí.
Včera jsem se večer uklidil do sklepa, a dvě hodiny před večeří tam likvidoval kartóny a igelity ze všech těch krabic z Ikey a spol. Neskutečné množství, jen jsem to tahal do sklepa a v jedné místnosti házel na hromadu, „na někdy“. A když už toho nyní nebude přibývat, tak jsem se to jal zlikvidovat, a postupně vše nasoukat do dvou neporušených krabic. Papírová krabice plná papírových krabic. Dnes jsem v zádveří čistil nábytek, co tu zůstal, bude se hodit, ale za posledních pět let ho nikdo asi nevytřel. Všechno jsem poctivě pucoval, asi šestkrát měnil vodu v kbelíku, drhnul nevydrhnutelné skvrny… a zase dvě hodiny pryč. A tak to bude dál a dál. Milion věcí, co bude třeba dělat… potřeboval bych na to systém, sepsat si „projekt“, naplánovat činnosti na dny, a postupovat podle toho, ať to odsejpá. Ne si jen tak v podvečer v houpacím křesle popřemýšlet, co by se ještě mohlo během hodinky dvou udělat.
Jo, a taky mě bolí v krku.
Připojte váš komentář