Patnáctého listopadu

To ten podzim utíká. Ale pokud jsem měl někdy čas si sednout k blogu, tak se mi nechtělo zase jen sepisovat, co jsem týdny předtím dělal… a teď v neděli ráno mě to napadlo jen proto, že po vyřízení pár emailů mám „hotovo“, nechce se mi rozdělávat velká práce, nostalgicky poslouchám Divokýho Billa, v hrnku ještě trochu kafe … tak otevřu blog. Ale kafe jsem jedním hltem dopil … leč dole se ještě nevstává. To by mi soundmetr v obýváku prozradil, Adamovo šmrdlání žličkou v pribiňáku nezaznamená, ale záhy se rozeřvoucí motory traktorů z televize/youtube už ano. Stále je tma klid …   

No, děti … je to ubíjející únava. Máme je oba nasocené v posteli, Bára alespoň – na mé půlce polštáře – zalehne a spí, ale Adam chce do své postýlky, když se o deset sekund později zhasne, tak už chce za mámou do postele, a to pak i několikrát opakuje. Nedejbože když se mu ještě ani nechce spát, a rotuje v posteli jak rozbitá míchačka, dává hlavičky ivce a kope do Báry … včera se usínalo relativně bez problémů, také už toho měly o půl jedenácté asi dost. Někdy o hluboké noci mě probral rámus z venku, kde v areálu jezeda někdo mlátil kladivem do nějakého sudu či co, nejpravděpodobněji asi vybouchání zbytků siláže ze lžice nakladače po nabírání krmení ze silážní jámy … fakttyvole ty krávy musí žrát ve tři v noci? Ale aspoň jsem si uvědomil, že už ležím na úplném kraji postele s Bárou nalepenou z druhé strany, a začal se nekompromisně odstrkovat zpět na postel. Podruhé jsem se za šera probral ze zlého snu, ještě před budíkem … zlé sny se mi poslední týdny zdají docela často. Pak už jen pětkrát zamáčknout budík, a vylézt do zamlženého pošmourného nedělního rána. A vida, v obýváku už jede televize … ten režim dětí je prostě … nahovno. Dlouho spí, a pozdě chodí spát, a ivce to vyhovuje asi víc než kdyby to bylo opačně … ale nemít večer klid a čas sami pro sebe, to je prostě strašný. Děti jdou spát, až jdeme spát my, do té doby to vůbec nemá smysl. Jenže když se Bára nechá spát do půl desété, a Adamovi se pak po obědě dopřejí dvě hodiny vyspáváníčka, kdy si pán o půl čtvrté pomaličku vstává …  tak komu by se pak o půl osmé chtělo spát. Jsem z toho otrávený, protože já vstávám (mám co dělat vstát) kolem šesté, a klidně bych šel spát po deváté, o půl desáté, v televizi hovno. A také často první lezu do postele, ale než tam na x pokusů vlezou i děti, aby si pak Adam uvědomil, že tam ještě není máma, posbírá dudyna, plínu a angličáky/traktory do náruče a zase se ji vydá hledat … ach jo.

Tuhle depresi jsem si chtěl kurva zapsat?

Venku podzim, karanténa, druhá vlna epidemie … alespoň letos nebyly hody, a mohl jsem si listí z ořecha likvidovat tak nějak v klidu. Jinak padá přesně kolem data hodů, a pak musím rychle shrabovat z cesty, aby pak měla blížící se zvací chasa kde tancovat … jako listí z vořecha je moje každopodzimní nemesis, vrchol podzimu. Letos jsem ho shraboval několikrát, a vždy po kolečku (a košu a dvou pytlech) odvážel k jezedu do strže. I když jak kokot hrabu listí, když je ho ještě půlka na stromě, tak je to možná lepší, než čekat, až opadá poslední lísteček, a týdny se brodit dvaceti čísly listí. A kdo nemá, ten ať si pořídí super koš na listí … no a listí z vořecha je pryč, a už jsem v klidu. To nejhorší je za mnou 🙂 Na bříze ještě trocha listí drží, za celý listopad nebyl žádný mrazík, tak se tomu nechce. Sklidil jsem a vyvapkoval dvě kubíkový nádrže, zryl zahrádku, uklidil zahradní nábytek, toho šomtání kolem domu kvůli podzimním drobnostem. V okapech listí, ale s tím ještě čekám, bříza pitomá. Také jsem týden dva zpět naposledy sekl trávu… jednak se s tím hezky posbírala část listí pod stromy, a jednak byla přece jen trochu povyrostlá. Sekačku jsem pak vzal zespodu vodou, chuděru rezavou, ta to má po čtyřech letech jasný. Hned z ní „za tepla“ vytáhl olej i zbytek benzínu, a včera se na ni konečně vrhnul – otočil ji, na akučku nasadil kartáč, a vrrrrrm, obrousit zbytky barvy, rez, všechny nečistoty. Pak jsem raději natáhl prodlužku a kartáč dal na regulérní vrtačku, ať si aku nespálím … na jedničku, a toto valilo. A pak to zkusil na dvojku, a ty čerte to byl svist. Spodek vrtačky se leskl kovem jak novej hrnec (ruce mi to málem utrhlo jen jednou) … odpoledne hned šedou základovku.

Tohle kutění mi připomnělo, že září bylo hodně suchý měsíc, ale na začátku října pěkně zapršelo. A hned byla voda ve sklepě, v množství doposud neviděném … v nejnižším bodě sklepa je udělaná malá jímka, šup tam čerpadlo. Jenže voda natíkala také na opačné straně sklepa, a nechat ji od tama téct přes celý sklep k jímce, kdy by nejdřív zaplavila celou plochu podlahy, to se mi moc nechtělo. I tam jsem měl vykopanou jímku, vešlo se do ní cca dvacet litrů vody, což jsem záhy zjistil vydrží tak na půl hodiny (než ji vyberu) – aha, takže když jsem si na jaře nařídil budík na druhou v noci a šel vybrat vodu, tak to stačilo, ale tentokrát bych ani nemusel chodit spát … po práci jsem houpl do auta a zajel si k tátovi pro bourací kladivo, a dost vachrlatou sklepní podlahou vyboural kolem zdi kanálek, abych mohl svést natékající vodu až k oné skruži, a tam už naštimoval čerpadlo s plovákem, a nemusel se o stoupající vodu vůbec starat. Krizovou situaci to vyřešilo, ale chtělo to trvanlivější řešení – takže jsem onu rýhu podél zdi prohloubil, vymlátil ještě další v jiných – také zaplavených – částech sklepa (a zrovna tam tehdá stavitel cementem nešetřil, blbec), všechno naměřil, doladil, nakoupil šedé HT trubky (čtyřicítky, ale i to je zbytečně velký průměr), vše pěkně položil, vyspádoval, a zabetonoval. A teď, až zase nastoupá voda, tak má ve všech doposud mi známých záplavových zónách svody do „podpodlahového“ systému trubek, vedoucího vodu přímo k jímce, kam jen stačí šupnout čerpadlo. Jsem kurva šikovnej. Tedy ještě by to chtělo i nějaký prostup zdí ven, abych nemusel natahovat zahradní hadici okénkem … ale to už je hudba budoucnosti.

No, je čas pokračovat s podlahou v děcáku …