Tak v pondělí ráno jsem ještě asi na blog nepsal, nebo už dlouhé roky ne. Nějak jsem si vsugeroval, že vlastně nemám nastavený pracovní budík na týden (na šestou), a při náhodném ranním procitnutí jsem se hned lekl, že jsem „zaspal“. Našátral jsem telefon pod polštářem, a zamžoural na ciferník na displeji, uff, velká rafička táhne k půl, tak to vylezu z postele cca tak jako vždycky, po mnoha zamáčknutích budíku na šestou. Štěstí, že jsem se probral. Venku rachot ranní dopravy, dovřel jsem okno, a odploužil jsem se do koupelny. A při návratu hledím zaraženě na čas na rádiu, 5:38. Vole, se měnil čas?! Ne, vole! Vstal jsi o hodinu dřív než normálně! Nakonec i ten budík na šestou zvonil …
Jsem zničený. Ve středu večer se ozval mira, jestli mu ve čtvrtek pomohu nakládat kamení „za odvoz“, do základů. Někomu se skácel starý zděný cihlokamenitý plot, a kameny z něj si mohl odvézt. Domluvené na minulou sobotu, sedm lidí. Padlo to, muselo to být teď ve čtvrtek, a mohl jen on, jeho táta, řidič náklaďáku … a já. Až přijede ivka z práce a dohlídám Adama. Ve čtyři jsem sedl do auta a jel 50 minut na západ, pomalu na půli cesty do Prahy. Dvě hodiny ručního vykopávání kamenů z rozvalin zdi, nakládání na kolečka, převážení k náklaďáku, a zvedání nad hlavu / házení na plato náklaďáku. A co nejrychleji, ať tam nejsme do tmy, že. Uff.
Na pátek jsme domluvili rodinné grilování, původní sobotní plán hrozil bouřkami (a taky že jo). Takže kolem mého domu musí být trávník jak na golfovém hřišti, až se tam budou prarodičce honit s vnoučaty! Skončil jsem s prací brzy, a ve skoro třiceti stupních posekal trávu, pak vše chystal, pak stál u grilu, pak vše uklízel, umýval nádobí … KO.
Sobotní ráno, 8:55, dekomprese, sytič, pětkrát pumpnout benzín, zatáhnout za startér, blafnutí, vypnout sitič, nastartovat … a křoviňák se pustil do trávy na mezích. Kdyby to nebyly takové svahy, a kdyby na nich nebylo tolik stromků, keříků, květin, … a jahodí tady a támhle, a kopretiny, a jiná pěkná luční kvítka. To je obsíkáníčko jak operace mozku, žádné máchání křoviňákem ze strany na stranu. Za hodinu jsem to měl posekané, durch propocený a zašvihaný. Do oběda času spousta, rychle to hrábkama shrabat na hromady dolů k plotu (protože hrabat nahoru to fakt nejde). S tím už mi z druhé strany pomáhala ivka, i děti („pomáhaly“). Tráva na hromadách, kolečko, zahradní koš, vidle … naplnit kolečko, postavit na něj koš, naplnit koš, a hurá ke kompostu. Asi tak šestkrát. Půl jedné, neúprosné polední slunce vysoko nad hlavou, bylo hotovo. Od západu bouření. Adam šel po obědě spát, a já s ním, byl jsem vyřízený a odpadl jsem chvíli po dopití presíčka. Prospali jsme 5ml slejvák.
Neděle, to se u nás na kopečku nepracuje. Ale dole u tchána, na samotě, tam ano. A na zahradě (velká louka) metrová přerostlá tráva. Jejich křoviňák před týdnem dosloužil (a už sloužil mizerně), takže tráva rostla dál a už se to blížilo k tomu, že to půjde poséct tak akorát kosou … a tak když mám půjčenou tátovu husqvarnu, tak to přijedu poséct. V neděli ráno na značkách, a šel jsem do boje s mokrou džunglí, místy pěkně „lehlou“ po sobotním dešti. Michal přivezl ještě svůj starý křoviňák, ale když jsem viděl, že velikostně vypadá tak čtvrtinový oproti husqvarně, tak mi bylo jasné, že tím ta hustá metrová tráva fakt posíct nepůjde. Takže hurá do práce, a za dvě hodiny kvičení motorů nebylo co řešit, struna mi došla přesně v okamžik, kdy už jsem chtěl jen kosmeticky dočišťovat … a byl jsem KO. Teprve v tu chvíli jsem také zjistil, že nemohu zvednout levou ruku. Sval mezi ramenem a krkem tvrdý jak šutr, bolest jak prase. Do večera se to postupně rozešlo, ale div jsem neměl kolem krku šátek a ruku v něm. Odvezli jsme vercajk domů, vrátili se na kačenu, a s dětmi vegetili venku, než jsme se s pruty vydali na rybárnu. Adam to tam po lehké kontrole pískoviště prospal, zatímco my tahali (a pouštěli) kapříky z dolního rybníka na chlebovou kůrku nebo rohlíky. Nahodit hned na pstruha na hlavní nádrži, to je holý nerozum, co nához, to ryba. Pokud jsem dotáhl třpytku až ke břehu a nemusel podebírat rybu, tak to byl vlastně úspěch, že si mohu zase nahodit … že si člověk zachytá. Před odchodem jsme tam pak s ivkou namlátili osm pstruhů během deseti minut, a šlo se domů. Zase je co grilovat …
A teď tu v pondělí ráno „dočišťuji“ e-maily z pátečního odpoledne, což bývá činnost, které se věnuji po víkendových ránech. Ale tahle víkendová rána jsem u počítače nebyl, v osm jsem si chodil sednout na terasu, s krajícem chleba, hrnkem kávy, novinami. A slunečními brýlemi. Na to jsem se těšil celou zimu a jaro. Pomaličku se začne chystat bazén …
Bože, já jsem unavený …
Připojte váš komentář