Čtrnáct dní prázdnin uteklo, a tento způsob léta zdá se mi poněkud … podivný. Sem tam déšť, věčně zima. Poslední týden června teploty denně až k 34 stupňům, a pak týden 20-23 stupňů. Předvčerejšky a včera to vylezlo k 30°C, a hned buch, večerní a noční bouřky a dnes zase předpoveď na 20°C, zítra 21°C … no nevim. Léto. Deset dní jsme nevlezli do bazénu, negrilovalo se …
A je to divné období, kdy nemám venku nic na práci. A to sekání trávy jednou za týden už mě tak sere, že … no prostě sere. Chci stavět plot, ale do toho se sám nepustím, k tomu potřebuji tátu, ale naši odjíždějí za pár dní na dovču … mohl bych pracovat v děcáku, ale zrovna je tam taková truhlářská piplačka, na kterou také nemám schopnosti. Určitá bezmoc. Kéž bych měl alespoň své práce u PC nad hlavu, ale to nemám ani omylem, nikdo nic nepotřebuje, dost času u PC jen prosedím. Z jara několik „velkých“ zakázek, které jsou z mé strany hotové, a čeká se na zpětnou vazbu nebo plnění webů klienty, ale skutek utek. Takže „rozfakturováno“ toho mám spoustu, ale míč je na straně klientů. Nové práce ovšem minimum … prázdniny. O to víc mě sere, že jsem to tak trošku nepředpokládal a nemám rozdělánu nějakou práci kolem domu, které bych se mohl týden věnovat od rána do večera. Blbé.
Výletujeme s dětmi. Kateřinská jeskyně, pak do Žďárských vrchů, kde jsme si s nimi troufli vylézt na skálu na vyhlídku, a bylo to naprosto v poho. Bára se tam věšela po zábradlí jak na prolejzačce, Adam se po kamenech také vydrápal, pěkné to bylo. Skončila éra výletů pouze tam, kde projede terénní kočárek. A dumáme, zda ho brát s sebou, pokud vyrazíme na dovolenou… to je ještě otevřené. Další víkend na hrádek, kde jsme ještě nikdy nebyli, a tudíž jsem nevěděl, co taky znamená tamní „červená kolmo na vrstevnice“ … lezení po skalní pěšině nahoru do nebe. Krásné, ale náročné, a na zarostlém vršku absolutní hovno. Bářino rozhození rukama „No to si z nás někdo dělá srandu?“ bylo více než výmluvné. Pak jsme tam jednu rozpadlou starou zeď našli, ale bylo jasné, že stejnou pěšinou dolů jít nemůžeme, to bychom se skutáleli všichni. Dalo se vrátit delší lesní cestou, a tam jsme pokračovali po ní … nikde nikdo, les, maliny, jahody. Taky zážitek. A dnes, v pátek, bude asi premiérové přespání obou smráďat u babičky, zítra si je vyzvedneme, a v neděli to vypadá na výlet do Zoo v Jihlavě.
Akorát … strašně by se mi chtělo vyrazit někam na kole, ale tím pádem nebude moc kdy. Že by leda dnes odpo? Zítra by se dalo podniknout něco bez dětí, v neděli ta zoo. Hm. Před čtrnácti dny jsem se právě vydal na kolo, na kopce, a neskutečně si to užil, dojímal se z toho ještě celý týden poté. Slabých čtyřicet kilometrů, ale v tropické třicítce jsem vyjel na kopce a do lesů, kde se mi pod azurovým nebem otevíraly výhledy tu na sever k Jeseníkům, tu na východ, tu na jih, no jako kdybych jezdil po střeše světa. A strašně by se mi chtělo absolvovat něco podobného. I když tedy ty první kilometry ve stylu „a teď musím nastoupat 300 výškových metrů, abych si mohl trajdat po kopečkách“ (posrané hluboké údolí Svratky …) … ty jsou trochu depresivní.
Připojte váš komentář